Úprava lhůt má za úkol snížit nejistotu při uplatňování práva, odstranit časovou neurčitost v právních vztazích a urychlit procesní postupy. Lhůty slouží nejen v zájmu rychlého a plynulého průběhu soudního řízení, ale respektují také potřeby účastníků (např. pro poskytnutí dostatečného času k přípravě na jednání) a zároveň je chrání před obstrukčním jednáním druhé strany. Plynulý průběh řízení zajišťují lhůty tím, že buď vymezují konkrétní časový rámec k provedení určitého procesního úkonu, nebo ke splnění určité procesní povinnosti.
Zákonné lhůty
Jak už samotný název napovídá, zákonné procesní lhůty stanoví zákon. Jedná se například o lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, lhůtu k podání odvolání, lhůtu k dovolání a další. Soudce zásadně není oprávněn zákonné lhůty prodlužovat. Tam, kde to zákon výslovně nezakazuje, ovšem může rozhodnout o prominutí jejich zmeškání v souladu s § 58 OSŘ. Předpokladem pro takové prominutí zmeškání lhůty je, že (i) účastník zmeškal úkon, který mu přísluší (tj. k němuž je subjektivně legitimován), (ii) důvod zmeškání je omluvitelný, (iii) návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky, a (iv) s návrhem na prominutí zmeškání lhůty byl spojen také zmeškaný úkon.
Omluvitelnost důvodu zmeškání se posuzuje podle okolností konkrétního případu. Omluvitelným může být i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze vzhledem ke konkrétní situaci daného případu za omluvitelné považovat, o čemž v konečném důsledku rozhoduje soud. Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty nemá samo o sobě odkladný účinek, ačkoliv jej soud může přiznat. Je proto možné vést podle rozhodnutí, ohledně kterého účastník zmeškal úkon, výkon rozhodnutí (exekuci), jestliže se v mezidobí stalo vykonatelným.
Soudcovské lhůty
Soudcovské lhůty naopak určuje soudce, který odpovídá za vedení a plynulý průběh soudního řízení. Může je stanovit jak v případech, kdy to zákon výslovně umožňuje, tak i v případech, kdy o tom zákon sice nehovoří, ale vyžaduje to hospodárný a rychlý průběh řízení. Délku lhůty určuje soudce podle vlastní úvahy, přičemž v některých situacích zákon stanoví její minimální (např. při výzvě k vyjádření podle § 114b OSŘ) nebo naopak maximální (např. při přípravném jednání podle § 114c OSŘ) hranici.
Soudcovskou lhůtu určí soudce zpravidla v usnesení, kterým účastníkovi ukládá provedení určitého procesního úkonu nebo kterým účastníka poučuje o potřebě takový úkon vykonat. Odvolání proti usnesení o určení soudcovské lhůty není přípustné. Soudce může takto určenou lhůtu usnesením dále prodloužit, nikoli však zkrátit. Není vyloučeno, aby soudcovská lhůta byla zároveň lhůtou propadnou. Je tomu tak zejména v případech, kdy zákon ukládá soudu vyzvat účastníka k učinění procesního úkonu (např. k podání žaloby) ve lhůtě určené soudem, přičemž její zmeškání má dopad na hmotněprávní postavení účastníka.
Mezi takové lhůty patří například lhůta stanovená navrhovateli při nařízení předběžného opatření k podání návrhu na zahájení řízení (žaloby), jejíž zmeškání má za následek zánik předběžného opatření. Eventuálně také lhůta určená soudem dědici, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, k podání žaloby o určení dědického práva, jejíž zmeškání vede k tomu, že soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na takového dědice. Tyto soudcovské lhůty lze prodloužit pouze před jejich uplynutím. Pro soudcovské lhůty nicméně neplatí právní úprava týkající se možnosti prominutí jejich zmeškání. Jestliže tedy soudce soudcovskou lhůtu neprodlouží, nelze se úspěšně domáhat prominutí jejího zmeškání postupem podle § 58 OSŘ.
Počítání běhu lhůt
Počítání a případné přerušení běhu lhůt upravuje ustanovení § 56 a 57 OSŘ. Co se počítání běhu lhůt týče, zde zákon stanoví, že lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a pokud takový den v příslušném měsíci není, pak posledním dnem měsíce.
Lhůty určené v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítají od okamžiku, kdy začnou, do okamžiku, kdy skončí. Taková lhůta tedy skončí uplynutím příslušného počtu hodin od okamžiku, kdy započal její běh.
Pokud připadne konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty až nejblíže následující pracovní den. Do běhu lhůty se nicméně nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty – pokud se nejedná o lhůtu určenou podle hodin.
Závěrem
Zákonné a soudcovské lhůty jsou v procesním právu hojně využívaným instrumentem. Je proto potřeba dobře znát jejich charakteristiky a možnosti případného prodlužování či prominutí zmeškání těchto lhůt. Může to totiž mnohdy ochránit účastníka před zhoršením jeho procesního postavení a v krajních případech i před prohrou v soudním sporu.
Diskuze k článku ()