Obdobným je pak případ, kdy okrašlovací spolek organizuje v obci oslavy jejího založení. Obec přislíbí, že pokud náklady ze vstupného nepokryjí vynaložené náklady, zaplatí rozdíl ze svého (příklad 2).
Představme si i další případ: Osoba A se zaváže zaplatit osobě B částku 100.000 Kč (příklad 3). Pokud by bylo dohodnuto jen toto, jedná se o typické abstraktní právní jednání, neboť nemá obsaženou žádnou kauzu. Takové ujednání v českém právu není možné. Dále si představme případ, kdy bude dohodnuto, že osoba A se zavazuje zaplatit osobě B částku 100.000 Kč, pokud osobě B nezaplatí osoba C (příklad 4). Zde už se nám ujednání jeví známé a běžné. V zásadě se moc nediskutuje o tom, jaká je zde kauza. Přitom oproti předcházející situaci je zde jen jedna podmínka navíc.
Podobná situace nastává u případu, kdy osoba A požádá osobu B, aby poskytla úvěr jeho příteli C v určité výši. Pokud osoba C peníze nevrátí, poskytne jí náhradu sama osoba A (příklad 5). Všimněte si, že v našem právním řádu máme řadu institutů, které na danou situaci mohou, ale i nemusí dopadat. Známe finanční záruku či slib odškodnění, přičemž obě tato ujednání mohou být formulována jako jednostranná právní jednání i smlouva. Všimněte si, že je zde zásadní otázka kauzy.
Dalším typickým příkladem zapadajícím do našeho tématu jsou případy různých exportních záruk: Podnikatel A se rozhodne vyvézt do země X objednateli B své výrobky. Jistota zaplacení v zahraničí je samozřejmě nižší. Osoba se C se tedy zaváže, že když B nezaplatí, uhradí A příjem, o který přišel (příklad 6). Dalším příkladem je případ, kdy stát v případě vývozu slíbí, že nahradí případnou kursovou ztrátu, pokud kurs domácí měny poklesne v určité míře (příklad 7). Nejde o to, že by někdo garantoval určité plnění, garance se zde vztahuje na kurz domácí měny za situace, kdy stát chce podporovat export.
Záruční smlouva: Převzetí odpovědnosti za nejistý výsledek
Shora uvedené případy se v zahraničí, a dříve i u nás, diskutovaly pod pojmem záruční smlouva. Pojem „záruční smlouva“ legální vymezení nemá, jedná se v podstatě o vymezení judikatorní, se kterým se běžně pracuje v zahraničí; u nás se užíval v minulosti, až vešel v zapomnění. Jedná se o případy, kdy garant přebírá vůči zvýhodněnému odpovědnost za nejistý následek určité činnosti nebo škodu, která touto činností vznikne. Nehovoříme zde ale o odpovědnosti za protiprávní jednání, nýbrž o odpovědnost ve smyslu německého Haftung (v českém prostředí pro řadu pojmů nemáme ujasněnou českou terminologii). S výjimkou příkladu 3, který byl čistě formálně abstraktním slibem, se vždy někdo pro případ určitého následku zavazoval k určitému plnění.
Záruku, resp. záruční smlouvu, můžeme rozlišit na pravou a nepravou záruční smlouvu, a to v závislosti na tom, zda závazek ze smlouvy je samostatný v tom smyslu, že není pouze modifikací jiné povinnosti, či nikoli.
Typickým příkladem toho, kdy jde pouze o určitou modifikaci či doplnění povinnosti, která se váže k jinému smluvnímu ujednání, je záruka za jakost. Ten, kdo dodává zboží, garantuje, že si věc udrží určité vlastnosti ještě po určitou dobu. Toto ujednání se velmi úzce váže k původnímu ujednání dodat zboží s určitými vlastnostmi, proto bývá klasifikováno jako nepravá záruka. My se však zaměříme spíše na záruku pravou, tzn. situaci, kdy vzniká samostatná obligace, která není přímo vázána na jiné ujednání.
Zajímavé je, že řekneme-li v českém právu slovo „záruka“, představí si většina z nás záruku za jakost, což je ale pouze jeden z případů nepravé záruční smlouvy. Diskutuje se, zda záruka za jakost může existovat v zákonné podobě, tedy jako zákonná záruka za jakost. Argumentuje se tím, že záruka znamená za něco se zaručit, tedy předpokládá se určitá smlouva. V české doktríně však existuje poměrně silný proud, podle nějž to, co jsme dříve označovali jako zákonná záruka, tak nemůže být označováno dnes, neboť není smluvně převzata. Vidíme ale, že tento názor není úplně šťastný, protože nezáleží na způsobu vzniku, nýbrž na obsahu, abychom mohli posoudit, zda se jedná o záruku. Vůbec proto není potřeba bát se například pojmu „zákonná záruka“, neboť ta jednoduše znamená, že osoba je na základě zákona povinna garantovat jakost zboží.
V českém právu zná zákon pojem záruka za jakost – jak již bylo řečeno, jedná se o nepravou záruku. Dále zná pojem finanční záruka, která je jedním ze zákonem upravených případů záruční smlouvy. Známe rovněž pojem ručení, kde se v rámci projednávání návrhu nového občanského zákoníku bohužel nepodařilo prosadit navrácení pojmu rukojemství. Jelikož má pojem ručení jiný význam než pojem rukojemství, činí nyní problémy vyjádřit terminologicky správně danou odpovědnost za splnění dluhu. Ručení ve smyslu rukojemství bývá odlišováno od záruky v tom smyslu, že v případě ručení je závazek ručitele závislý na valutovém vztahu, nikoli na vztahu krycím, hovoříme-li například o poukázce.
České právo pojem záruční smlouvy znalo, a to jako Stammler (spíše z německé oblasti) nebo Ehrenzweig. Pojem záruky používá Sedláček, konkrétně ve smyslu garanční smlouvy. Prvorepoubiková judikatura tento pojem znala, pracovala s ním běžně a běžně jej aplikovala.
Je potřeba si uvědomit, že existují případy záruční smlouvy, které však zákon ve skutečnosti označuje jinak. Typicky jde o smlouvu o plnění třetí osoby (§ 1769 o.z.), podle níž „zaváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané plnění poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění nedojde“. Například v rakouském nebo švýcarském právní řádu, jejichž příslušná ustanovení znějí totožně jako české, se jedná o jediný případ zákonem upravené záruky. Právě tyto dva právní řády jsou pro nás z tohoto ohledu velmi inspirativní. Dalším případem je slib odškodnění (§ 2890 o.z.). kterým „se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu, vznikne-li mu z jeho určitého jednání, o něž ho slibující žádá a k němuž příjemce slibu není povinen“. Zjednodušeně znamená, že garant přebírá odpovědnost za škodu, která vznikne z činnosti, o kterou garant příjemce slibu požádá.
Máme tedy obecný institut záruky, který se projevuje v některých případech zákonné úpravy. Vzniká otázka, zda pravidla z jednoho institutu jsou na základě analogie přenositelná na jiný institut, nebo zda jsou tato pravidla přenositelná na zákonem výslovně neupravené případy záruční smlouvy. A právě tyto souvislosti je potřeba si uvědomit.
Problematické otázky záruční smlouvy
K záruční smlouvě se váže řada problematických otázek. Předně problematika vymezení pojmu záruční smlouvy ve vztahu k ostatním institutům, neboť tento pojem navazuje a velmi souvisí s jinými instituty. Samostatným problémem u záruční smluv je také otázka kauzy a samozřejmě též problematika formy. Často je například dle zákona vyžadována písemná forma, ale ne vždy je její obligatornost jasná.
Pokud jde o pojmové vymezení, zastavme se u vztahu záruky a pojišťovací smlouvy a pro zjednodušení se vraťme ke shora popsanému příkladu exportu zboží. Představme si, že výrobce řekne distributorovi, že vyveze-li zboží do ciziny a tam nedostane zaplaceno, nahradí mu to, oč přišel. Dle pojistného práva a praxe ale vidíme, že například pojišťovna EGAP se stejným ekonomickým efektem nabízí produkty, které nabízí jako pojistné smlouvy. Jaký je mezi tím tedy rozdíl? Rozdíl je samozřejmě obrovský, a to už ohledně aplikovatelnosti té které právní úpravy. Uzavírání pojišťovacích smluv je výrazně veřejnoprávně regulováno, zatímco garanční smlouva může být uzavřena přímo výrobcem, nikoli pouze pojišťovnou. Je vidět, že garanční smlouva je v řadě ohledů velmi podobná jiným institutům a mnohdy může být jejich rozlišení i dosti sporné. Například Česká národní banka jako jedno z kritérií užívá rozlišení, jak je stanovena výše odměny. Užije-li se tzv. pojistná matematika, pak pojistné, které zaplatí zvýhodněná osoba, nedosáhne výše povinnosti plnit pojistné plnění. Avšak s ohledem na velké množství uzavíraných smluv a míru rizika není uzavření takové smlouvy rizikové a garant tak ví, že nebude tratit. Při takovém způsobu výpočtu by se jednalo o pojistnou smlouvu. V ostatních případech, jednalo-li by se o smlouvy individuální, by smlouva byla garanční.
Jak to ale bude v případě, vstoupí-li do takového smluvního vztahu stát a veřejné peníze? Například v Rakousku řeší danou situaci tak, že se nerozhoduje dle uzavírané smlouvy, ale toliko podle subjektu, který ji uzavírá. Tedy uzavírá-li smlouvu pojišťovna, jde o pojistnou smlouvu, uzavírá-li ji někdo jiný, jde o smlouvu garanční. Na první pohled je to možná absurdní, avšak lepší kritérium najdeme asi jen stěží.
Další problematikou je abstraktnost záruky. Předně si vysvětleme pojem kauza. V českém právu není na pojem kauzy jednotný názor. Například dle komentáře C. H. Beck je kauzou to, co potřebuji zjistit, abych právní jednání dokázal klasifikovat. Má-li se jednat o finanční záruku, která slouží k zajištění, postačí zjistit účel zajištění. Je ale kauzou již to, řeknu-li, že někdo převzal povinnost proto, aby něco zajistil? Postačí to k prokázání kauzy? Podle mého názoru je nejrozumnějším a nejpřesvědčivějším řešením výklad, podle nějž je kauza hospodářským vysvětlením poskytnutí hodnoty. Je tedy potřeba hospodářsky si odpovědět na otázku, proč byla smlouva uzavřena. Odpovědí na tuto otázku jistě nebude pouhé „aby bylo zajištěno“. Měli bychom se tedy spíše ptát, proč na sebe někdo převzal významné hospodářské riziko?
Vraťme se opět ke shora popsaným případům. U prvně popsaného případu (příklad 3) je zřejmé, že kauza zcela absentuje. Právní jednání, z nějž nelze dovodit kauzu nebo v němž žádná kauza není, je neplatné. U příkladu 4 se na absenci kauzy vůbec nic nemění, je toliko přidána další podmínka. I zde se jedná o abstraktní právní jednání. Pokud jde o shora popsaný případ s lékařem v malé obci (příklad 1), je kauzou hodnota spočívající v tom, že v dané obci bude lékař a občané nebudou muset za lékařem dojíždět. Lékař tedy poskytuje hodnotu, za níž dostává hodnotu ze strany obce spočívající ve vyrovnání příjmu. Zde je kauza naprosto evidentní.
Kauzální smlouva je taková smlouva, ze které jasně vyplývá, jaký hospodářský důvod má tato smlouva plnit. Abstraktní smlouva je taková smlouva, která je od svého hospodářského účelu odpoutána. Rozlišujeme přitom dva až tři případy tohoto odpoutání se. Vznikají tak materiálně abstraktní smlouvy, které jsou od hospodářského důvodu natolik odpoutány, že i kdyby neexistovaly nebo existovaly vady či námitky plynoucí z hospodářského důvodu, neuplatní se vůči kauze jako takové. Jednalo by se tak o shora popsaný případ zavázání se zaplatit, nezaplatí-li jiná osoba, neboť z takového ujednání není zřejmé, proč bylo učiněno. Na platnosti slibu by nic neměnilo, ani nebylo-li by v něm uvedeno nic. Materiálně abstraktnímu právnímu jednání se právní řád velmi brání, neboť jeho přezkoumatelnost je velmi výrazně limitována zejména s ohledem na jeho možný rozpor se zákonem či dobrými mravy. Akceptovat takové právní jednání by znamenalo, že akceptujeme slib, který může spočívat i v něčem zcela protiprávním.
Oproti tomu u formálně abstraktní smlouvy musí být důvod přítomný, nemusí být vyjádřený ve zvláštní formě, věřitel může bez udání právního důvodu (causy) požadovat plnění jen na základě takové smlouvy, ale dlužník má možnost nedostatek kauzy namítnout. Dle § 1791 odst. 1 o.z. platí, že vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. Toto ustanovení neříká, že by kauza nebyla vůbec zapotřebí, naopak. Podle českého práva tak kauza existovat musí. Skutečnost, že dle jeho znění kauza nemusí být vyjádřena, dopadá na situace, kdy zákon či ujednání stran vyžaduje určitou zvláštní formu a kauza v ní vyjádřena není. Stačí to však? Předně si musíme odpovědět na otázku, zda kauza musí být obsahem slovního vyjádření. Na toto je potřeba si odpovědět jedině ze smyslu účelu tohoto ustanovení, které ukládá písemnou formu. Například u smlouvy s varující funkcí dojdeme k závěru, že tomu tak být nemusí. Aby byl dlužník dostatečně varován, postačí, bude-li v písemné smlouvě napsáno, že se zavazuje zaplatit 100.000 Kč. Pro dostatečné varování už důvod být výslovně napsán nemusí. Bude-li ale pak věřitel žalovat na základě slibu, který obsahuje pouze formální ujednání povinnosti, musí sám existenci právního důvodu, kauzy, prokázat.
Dospěli jsme tedy k závěru, že kauza je vždy vyžadována, ne vždy musí být z písemného vyjádření právního jednání zřetelná. Není-li zřetelná, je na věřiteli, aby ji prokazoval. Uvedené je však nabouráno v okamžiku, kdy ve vztahu vystupují tři osoby. Máme tedy určitého garanta, který garantuje zvýhodněnému, že mu něco splní. Jeho právní důvod, kauza, neexistuje ve vztahu k zvýhodněnému, nýbrž ve vztahu k třetí osobě. Odpověď na otázku, proč plní zvýhodněnému, najdeme ve vztahu vůči třetí osobě. Garantem tak může být banka, která poskytuje záruku věřiteli coby úvěrujícímu, že pokud klient jako dlužník nezaplatí, bude plnit. Ve vztahu ke zvýhodněnému nemá banka žádný vztah, má toliko povinnost plnit. Je otázka, zda se v této situaci může jakýkoli problém v krycím vztahu projevit ve vztahu plnění. Může například banka jako garant namítnout, že jí klient podvedl, a proto nebude plnit? Podobný problém vzniká ve vztahu mezi zvýhodněným a třetí osobou, neboť odpověď na otázku, proč má dostat plnění právě zvýhodněný, se nedozvíme ani ze vztahu plnění ani ze vztahu krycího, nýbrž ze vztahu, který má třetí osoba se zvýhodněným.
Záruční smlouva není ručení
Je tedy vztah plnění závislý na určitých právních problémech v krycím vztahu? V tomto ohledu se odlišuje záruční smlouva od ručení.
U ručení dochází k nezávislosti ve vztahu ke krycímu vztahu. Ve vztahu k věřiteli je jedno, proč ručitel ručení převzal. Na druhou stranu zde vzniká závislost na vztahu valutovém, tzn. na zajištěné pohledávce, za kterou ručitel ručí.
V případě záruky dochází k odpoutání od obou těchto vztahů. Záruka je nezávislá jak na valutovém, tak na krycím vztahu a je tím pádem skutečně materiálně abstraktní. Jedná se tedy jak o finanční záruku, tak i o jiné formy záruky, které nejsou v zákoně výslovně upraveny. Je to však problém ve vztahu k ust. § 1791 o.z., který existenci abstraktních právních jednání nepředpokládá. Přesto je popsaná záruka obecně akceptována, a to i proto, že abstraktní smlouvy jsou problematické z toho důvodu, že může vzniknout nebezpečí, že bude poskytnuto plnění nemravné či z nemravného nebo nezákonného důvodu. Plnění by tak zůstalo u obohaceného. U trojstranných vztahů se proto pro případ vzniku problému umožnuje navrácení, díky čemuž má zkrácený možnost se bránit. Ne sice přímo, avšak nepřímo. Bude-li garant plnit zvýhodněnému a posléze vyjde najevo, že ve valutovém vztahu právní důvod chyběl, pak bezdůvodné obohacení vzniká mezi třetí osobou a zvýhodněným.
Mechanismy, jak se v případě problému vrátit zpět, existují. I s ohledem na to jsou materiálně abstraktní závazky připouštěny. Český právní řád dokonce některé případy výslovně upravuje zákonem, např. finanční záruku a poukázku, avšak pravidlo lze velmi snadno přenést i na zákonem neupravené případy. Problém by nastal, vyloučily-li by se zpětné regresy, neboť pak by se jednalo o absolutní materiální abstraktnost a z hlediska platnosti právního jednání by se jednalo o velký problém.
Kongres Právní prostor 2017
Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()