Základem úspěšného franchisingu je kromě jiného i franchisová smlouva, jejíž vyhotovení však může leckdy činit problém, a to zejména z důvodu, že tento smluvní typ není v zákoně výslovně upraven.
Právní úprava franchisové smlouvy
V souvislosti s rekodifikací soukromého práva je od 1. ledna 2014 základním právním předpisem pro franchising zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále "OZ"). Jak je naznačeno výše, občanský zákoník výslovně neupravuje franchisovou smlouvu jako samostatný smluvní typ, byť se v rámci legislativního procesu takové návrhy objevily, a ponechává ji, tak jako předcházející právní úprava[1], i nadále v režimu smlouvy inominátní, neboli nepojmenované (§ 1746 OZ). Na franchisovou smlouvu se však samozřejmě budou aplikovat ustanovení OZ upravující obecné závazkové právo (§ 1721 a násl.), jakož i relevantní ustanovení jiných smluvních typů, neboť franchisová smlouva obsahuje prvky smlouvy licenční, smlouvy kupní, smlouvy o obchodním zastoupení či smlouvy nájemní. Z dalších právních předpisů, které jsou pro tvorbu franchisové smlouvy relevantní, to jsou právní předpisy upravující práva duševního vlastnictví, zejména zákon č. 441/2003, o ochranných známkách, a dále pak předpisy upravující ochranu hospodářské soutěže, tj. zejména zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, článek 101 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie, jakož i nařízení Evropské Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 (tzv. nařízení o blokových výjimkách), které stanovuje výjimky pro určitá ujednání, respektive určuje, jaká smluvní ujednání nejsou považována za protisoutěžní.
S ohledem na OZ je pak třeba zmínit, že na uzavírání franchisové smlouvy se bude aplikovat i § 1728 a § 1729 OZ, tj. předsmluvní odpovědnost. To znamená, že před samotným uzavřením smlouvy musí mít franchisor i franchisant na paměti, že bude-li některý z nich jednat o uzavření smlouvy, aniž by měl v úmyslu smlouvu uzavřít, bude následně odpovídat za škodu, kterou tím způsobí druhé straně.
Obsah smlouvy, práva a povinnosti smluvních stran
Z franchisové smlouvy by mělo být na první pohled zřejmé, že na jejím základě franchisor poskytuje franchisantovi právo provozovat jím vytvořený a v praxi vyzkoušený franchisový koncept včetně svého know-how, a že franchisant toto právo přijímá a má zájem tento koncept, jakožto samostatný podnikatel, za podmínek stanovených ve smlouvě provozovat a hradit za to franchisorovi franchisový poplatek. Ve smlouvě není potřeba popisovat pravidla provozu daného konceptu do detailů. K tomu slouží tzv. manuál, neboli provozní příručka obsahující pokyny, které je třeba dodržovat, aby byl koncept funkční.
Ze smlouvy by však mělo jednoznačně vyplývat, o jaký koncept se jedná, například že jde o provoz sítě kaváren, a měla by zde být uvedena zásadní specifika konceptu, pro něž je koncept jedinečný. V praxi se však často objevují franchisové smlouvy, kde je v úvodu pouze uvedeno, že franchisor vytvořil „unikátní franchisový koncept“, aniž by bylo zřejmé jaký, či v jaké oblasti, a tuto informaci lze pak následně získat až při čtení manuálu. To správné není, neboť taková smlouva by mohla být považována z právního hlediska za neurčitou.
Franchisová smlouva musí dále vymezovat práva a povinnosti smluvních stran. V současné době se často v oblasti franchisingu skloňuje pojmosloví „měkká“ a “tvrdá“ franchisa, a to i právě s ohledem na typ franchisové smlouvy. Za měkkou franchisu je považována franchisa, kde práva a povinnosti smluvních stran nejsou stanoveny do detailů, nýbrž jen obecně a franchisantovi je dána větší autonomie při provozování konceptu. Naopak, za tvrdou franchisu je považována taková franchisa, kdy jsou veškeré povinnosti a práva franchisanta ve smlouvě upraveny komplexně a přísně, bez možnosti větší invence franchisanta. Osobně se domnívám, že franchising jako takový byl vystavěn právě na komplexnosti a jednotnosti celé sítě, k čemuž je potřeba mít zásadní práva a povinnosti formulovány přesně a uceleně.
Jaká práva a povinnosti by si měly tedy smluvní strany ve smlouvě upravit? Smluvní strany by si měly určitě předem dohodnout typ, výši a splatnost franchisových poplatků, práva a podmínky užívání ochranných známek a know-how franchisora, povinná školení a tréninky franchisantů, popř. jejich zaměstnanců, včetně otázky jejich financování, práva a rozsah kontroly provozu podniku ze strany franchisora, pravidla při marketingu a reklamě daného konceptu. Důležitou otázkou, kterou si musí každý franchisor s franchisantem vyjasnit, je, zda se poskytuje franchisa pro určité území jako exklusivní, či nikoliv, tj. jestli franchisor garantuje franchisantovi, že v určitém pro něj vymezeném území nebudou jiní franchisanti aktivně nabízet své služby či produkty a nebude je nabízet ani sám franchisor. Při nastavení územní exklusivity pozor, neboť důležitou roli zde hrají právě předpisy na ochranu hospodářské soutěže. Předpisy na ochranu hospodářské soutěže se uplatní i při nastavení zákazu výkonu konkurenční činnosti, a to jak po dobu trvání smlouvy, tak i po jejím skončení. Smluvní strany by taktéž měly předem myslet na to, jak budou řešit své případné spory, zda u obecných soudů či zda upřednostňují rozhodčí řízení.
Při přípravě smlouvy se franchisoři často ptají, na jakou dobu je vhodné smlouvu uzavřít. Z právního hlediska je možné uzavřít smlouvu jak na dobu neurčitou, tak na dobu určitou. Smlouva na dobu neurčitou je však ze zákona vždy vypověditelná, s tříměsíční výpovědní lhůtou ke konci kalendářního čtvrtletí (§ 1999 OZ). Z tohoto důvodu volí franchisoři spíše uzavírání smluv na dobu určitou, s tím, že ve smlouvě nadefinují důvody výjimečného předčasného ukončení smlouvy výpovědí z jedné či z druhé strany. Obecně nelze stanovit optimální dobu platnosti franchisové smlouvy, ta bude vždy záviset na typu franchisového konceptu, na jeho stabilitě a výnosnosti, přičemž při jejím stanovení by smluvní strany měly brát v potaz i návratnost investic a rentabilitu celého projektu.
Cenová ujednání ve franchisové smlouvě
Za účelem jednotnosti franchisové sítě se franchisoři velmi často snaží o to, aby produkty a služby byly všemi franchisovými pobočkami poskytovány za stejnou cenu, a zapomínají, že franchisanti jsou samostatnými podnikateli, a že diktování cen je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Ujednání, kterým by franchisor jakkoliv omezoval franchisanta v možnosti nezávisle určovat prodejní ceny, je tzv. tvrdé omezení hospodářské soutěže a jako takové je zásadně neplatné (§ 3 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb. a čl. 101 Smlouvy fungování Evropské unie). To se vztahuje například i na požadavek franchisora, aby franchisant dodržoval minimální prodejní ceny. Dále není dovoleno ani nepřímé stanovování cen, které spočívá například v tom, že franchisor franchisantovi zakáže poskytování slev konečnému spotřebiteli nebo stanoví, jak vysokou slevu smí franchisant při prodeji svého zboží či svých služeb poskytnout. Stejně tak by bylo neplatné ujednání, podle něhož by sice směl franchisant slevu poskytnout, ale až od určitého časového okamžiku. Jako příklad lze uvést situaci, kdy by se franchisant provozující fitness centrum ve franchisové smlouvě zavázal, že bude poskytovat slevu za členství teprve po uplynutí 10 měsíců provozu. Ze zákazu však existují výjimky, vyplývající zejména z výše zmíněného nařízení Evropské Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010.
Nepodcenit přípravu smlouvy
Franchisová smlouva je základním kamenem pro správné fungování franchisingového konceptu. Jelikož však není v českém právním řádu zakotvena její výslovná právní úprava, je více než vhodné nepodcenit její přípravu. Kvalitní franchisová smlouva by měla být koncipována tak, aby později nebylo sporu o jejím výkladu. Zároveň je nutno dávat pozor na to, aby smlouvou nebyla narušena kogentní pravidla na ochranu hospodářské soutěže.
[1] Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.) a Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), které byly nahrazeny novým občanským zákoníkem, zákonem č. 89/2012 Sb., s účinností k 1. lednu 2014.
Diskuze k článku ()