K moderaci smluvní pokuty soudem a její možné neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy

„Nový“ občanský zákoník svým § 2051[1] rozšířil možnost moderace smluvní pokuty z obchodních závazkových vztahů na všechny závazkové vztahy, tj. zejména i na spotřebitelské smlouvy.

Právnická fakulta MU v Brně

Pro odbornou veřejnost je ovšem stále otevřena otázka, zda zůstává soudu případná možnost rozhodnout o absolutní neplatnosti smluvní pokuty pro její rozpor s dobrými mravy, či bude vždy nutné, aby docházelo k její moderaci ze strany soudu na výši představující reálně hrozící škodu.

Občanský zákoník z roku 1964 se moderaci smluvní pokuty soudem výslovně nevěnoval a zahrnoval tak pouze její definici a obecná ustanovení. Možnost upravit její výši přinesl až obchodní zákoník z roku 1991 (samozřejmě pouze pro obchodněprávní vztahy), který v § 301 stanovil: „Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.[2] Došlo tak v době do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (který v zásadě převzal znění úpravy z obchodního zákoníku) k určitému omezení možností soudu pro smluvní pokutu ujednanou dle občanského zákoníku pouze na možnost jejího uznání za platnou nebo za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jak ostatně i vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, který vyslovil následující závěr: „Na rozdíl od obchodněprávních vztahů (§ 1 odst. 1 obchodního zákoníku), kde je zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta (§ 301 obchodního zákoníku), v oblasti občanskoprávních vztahů moderační právo soudu upraveno není. Absenci zákonné úpravy moderace proto nelze nahradit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tak jak to učinil odvolací soud, když posoudil žalovaný nárok jako výkon práva částečně odporující dobrým mravům a odepřel žalobci ochranu tím, že podle vlastní volné úvahy určil, jaká část nároku žalobce na smluvní pokutu je „mravná“, a výši smluvní pokuty omezil právě jen na tuto část.[3] Osobně se domnívám, že tehdejší právní úprava paradoxně poskytovala povinnému v občanskoprávním vztahu menší míru ochrany než by tomu bylo v obchodněprávním vztahu, neboť nalézt důvod pro snížení smluvní pokuty pro její nepřiměřenou výši (která je de facto v rozporu s dobrými mravy) je mnohem snazší než zkoumat zda výše smluvní pokuty dosáhla takové míry, že je možné namítnout její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Ačkoliv jde tedy v obou možnostech o rozpor s dobrými mravy, domnívám se, že pro moderaci výše sjednané smluvní pokuty soudem, je třeba menší míry tohoto rozporu.

Dle různých názorů umožňuje současná právní úprava v zásadě dva možné výklady:

  1. soud má možnost smluvní pokutu moderovat dle § 2051 občanského zákoníku, a to na návrh dlužníka, ovšem nelze se domáhat úplného zrušení smluvní pokuty pro její nepřiměřenou výši, která je v rozporu s dobrými mravy,[4]
  2. soud má možnost smluvní pokutu moderovat dle § 2051 občanského zákoníku na návrh dlužníka, ovšem v případě, že dlužník ničeho nenavrhne, je soud povinen prohlásit ujednání o smluvní pokutě za neplatné ex officio pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 NOZ).[5]

Dle prvního z názorů tím pozice věřitele zesílí, neboť dlužník nebude moci dosáhnout neplatnosti ujednání o smluvní pokutě jakkoliv vysoké, pouze jejího zmírnění vázaného na jeho návrh, a navíc dle uvážení soudu.[6] Oproti tomu názor druhý sleduje posílení postavení dlužníka, neboť bude pro něj výhodou jeho vlastní nečinnost, kdy bez jeho návrhu soud nebude moci přistoupit ke snížení smluvní pokuty na výši představující škodu vzniklou do doby vydání rozhodnutí (viz již citovaný § 2051 NOZ). Dále se dle tohoto názoru jeví pozice věřitele za výrazně znevýhodněnou i tím, že sám nemá možnost navrhnout soudu moderaci smluvní pokuty, čímž by se v zásadě vyhnul potenciální hrozbě jejímu prohlášení za (absolutně) neplatnou.

Domnívám se, že určité vodítko k problému může poskytnout judikatura vztahující se k moderační možnosti soudu dle obchodního zákoníku. Konkrétně se opírám o názor Nejvyššího soudu, že dříve platné ustanovení § 301 obchodního zákoníku bylo třeba mít za speciální k § 39 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), a to v případech, kdy mířilo proti nepřiměřené výši sjednané smluvní pokuty. Zatímco v občanskoprávních vztazích bylo tedy možné rozhodnout výhradně o platnosti nebo neplatnosti (z důvodu rozporu s dobrými mravy) takového smluvního ujednání, v obchodněprávních vztazích bylo pak možné na neplatnost ujednání o smluvní pokutě usuzovat pouze tehdy, příčily-li se dobrým mravům okolnosti, za kterých byla tato smluvní pokuta ujednána.[7] Ačkoliv tedy šlo o úpravu obchodněprávních vztahů, vlivem prakticky doslovného převzetí ustanovení o moderaci smluvní pokuty z obchodního zákoníku do nového občanského zákoníku, navíc opět s poměrem § 2051 jako speciálního ustanovení k § 580 o neplatnosti právního jednání (mj. pro rozpor s dobrými mravy), se jeví aplikace dřívější judikatury jako účelná a stále možná.

Z logiky věci samé, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, kterou si strany sjednaly, je a musí být v rozporu s dobrými mravy, zákonodárce ovšem i přesto upřednostňuje v úpravě § 2051 NOZ zachování její platnosti a zakládá pouze možnost moderace. Využít možnost moderace lze ovšem pochopitelně jen u řádně sjednané smluvní pokuty. Nelze využít toto moderační právo soudu u ujednání o smluvní pokutě, které trpí neodstranitelnými vadami v kontextu § 551 až § 553 NOZ, tedy které je právním jednáním zdánlivým (tudíž se k němu nepřihlíží a smluvní pokuta nebyla nikdy sjednána). Nenastanou-li tak jiné okolnosti nelze v souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení § 580 NOZ. § 2051 je tak třeba vnímat jako zvláštní ustanovení k § 580. Opačný výklad by ad absurdum vedl ke zvýhodnění pozice dlužníka jeho nečinností či liknavým přístupem k soudnímu řízení, což se nemůže jevit jako logický předpoklad takového závěru.


[1] „Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.“

[2] § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2012, sp. zn. 33 Odo 875/2005. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 6. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/BD56081654B1A43FC1257A4E00657D08?openDocument&Highlight=0,

[4] KOUDELKA, Ladislav. Lichva: Trestný čin a společenský jev. Praha: Wolters Kluwer, 2014 276 s. ISBN 978-80-7478-435-4.

[5] HAVLÍK, Martin. Pojetí smluvní pokuty v NOZ s akcentem na (ne)moderaci smluvní pokuty. epravo.cz [online]. epravo.cz, publikováno 5. 8. 2013 [cit. 6. 6. 2015]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/pojeti-smluvni-pokuty-v-noz-s-akcentem-na-nemoderaci-smluvni-pokuty-92058.html

[6] KOUDELKA, ibidem, s. 115.

[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 33 31 Cdo 2707/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 6. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/77219CFE240EB094C1257A4E00691374?openDocument&Highlight=0,

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu