Korunové dluhopisy ve světle nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se postavil na stranu finanční správy a posvětil doměření daně a penále emitentovi ve spojení s korunovými dluhopisy.

MO
Advokát, bnt attorneys-at-law s.r.o.
Foto: Fotolia

Tzv. korunové dluhopisy byly v důsledku mezery v zákoně o daních z příjmů hojně emitovány za účelem daňové optimalizace zejména v roce 2012, kdy proběhlo nejvíce emisí těchto dluhopisů. Nezřídka bylo potom vyplácení úroků z korunových dluhopisů předmětem doměření daně a dodnes je předmětem trvajících soudních sporů mezi emitenty a finanční správou. Ústavní soud v doposud podaných ústavních stížnostech neshledával ústavní rozměr, což ústilo v odmítání těchto ústavních stížností pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Ve věci I. ÚS 2693/23 však Ústavní soud přistoupil k projednání věci v meritu a dne 30.04.2025 vydal v této věci nález.

V principu bylo vydání dluhopisů v nominální hodnotě 1 Kč výhodné jak pro držitele dluhopisů, tak pro jejich emitenta. Držiteli dluhopisu byly vypláceny úroky nepodléhající srážkové dani při výplatě. Příjemci úroků měli sice povinnost uvést příjmy z úroků ve svém daňovém přiznání, mnohdy tak ovšem nečinili, zvlášť, jednalo-li se o fyzické osoby. Emitenti dluhopisů potom nezřídka uplatňovali vyplacené úroky jako daňově uznatelný náklad, což bylo předmětem projednávání před Ústavním soudem ve věci I. ÚS 2693/23.

V roce 2012 stěžovatelka (právnická osoba) emitovala korunové dluhopisy s nominální hodnotou 1 Kč a 12 % úrokem p.a. Tyto dluhopisy upsal její jediný akcionář, který si následně vyplácel nezdaněné úroky. Zároveň si stěžovatelka uplatňovala úroky jako daňově uznatelné náklady, čímž si snižovala základ daně z příjmů právnických osob. Finanční úřad tento postup označil za zneužití práva a doměřil stěžovatelce daň a penále. Stěžovatelka se následně proti doměření daně neúspěšně bránila u správních soudů a následně ústavní stížností.

Ústavní soud nálezem stížnost zamítl s tím, že napadenými rozhodnutími správních soudů nebyl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny ani jiná ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Ústavní soud konstatoval, že na straně stěžovatelky nemohla být dostatečně silná důvěra v legálnost řešené daňové optimalizace.

Ačkoli institut zneužití práva byl do daňového řádu výslovně zakotven teprve novelou z roku 2019 (§ 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb.), Ústavní soud připomněl, že zákaz zneužití práva je rovněž obecným principem, který se i před tím pravidelně v daňovém právu uplatňoval a byl potvrzen judikaturou. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že zákaz zneužití vlastnického práva je zakotven přímo na ústavní úrovni, a to v čl. 11 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se tak neztotožnil s argumentací stěžovatelky ohledně jejího legitimního očekávání. Naopak se ztotožnil s argumentací obecných soudů, že emise korunových dluhopisů nemohla být zdrojem externího financování, resp. transakcí mající ekonomické opodstatnění (kromě snížení daňové povinnosti).

Ústavní soud své závěry nevztáhnul apriori na všechny tehdejší emise korunových dluhopisů. Jasně však vyjádřil, že nehodlá poskytovat ústavně-právní ochranu těm transakcím spojeným s korunovými dluhopisy, které sice byly, co do daňového zatížení, formálně legální, ale postrádaly racionální ekonomické opodstatnění.



Zdroj:

Nález Ústavního soudu ze dne 30.04.2025, sp. zn. I. ÚS 2693/23

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články