Nejprve je nutné uvést, že Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nehlasovala o přijetí původního vládního návrhu, ale o komplexním pozměňovacím návrhu.[2] Jak bylo medializováno, původní návrh zákona o kompenzačním bonusu totiž obsahoval pro některé politiky nepřijatelné velmi přísné podmínky nutnosti prokazování poklesu tržeb nad stanovenou mez. Po vlně kritiky byl tento návrh přepracován a schválen v mírnějším znění.
V tomto článku se zaměřím skupinu OSVČ, které nevykonávají tuto činnost kontinuálně, ale zaměřím se na ty, které mají nebo měly činnost přerušenou, případně tuto činnost přerušily nebo ukončily až v důsledku nepříznivé situace. U těchto osob není podle mého názoru jednoznačné, zda a za jakých podmínek na kompenzační bonus mají nárok.
Podle stanoviska Finanční správy ČR je pro čerpání kompenzačního bonusu nutné, aby OSVČ měla činnost obnovenou. Až ode dne, kdy k tomu dojde, má nárok na kompenzační bonus.[3] To platí i naopak a OSVČ, která svou činnost ukončila nebo přerušila v průběhu bonusového období, tj. po 12. 3. 2020 má nárok na kompenzační bonus pouze do dne ukončení, resp. přerušení činnosti.
Domnívám se však, že interpretace zákona o kompenzačním bonusu popsaná Finanční správou ČR není správná. Zákon o kompenzačním bonusu explicitně ani implicitně neurčuje, že by OSVČ musela mít svou činnost aktivní. Ani není příliš logické, proč by OSVČ s přerušenou činností tuto činnost obnovovala, když ji fakticky nemůže vykonávat. Navíc, takový požadavek ze zákona o kompenzačním bonusu dle mého názoru nevyplývá. Rovněž tehdy, pokud OSVČ činnost přerušila nebo ukončila právě v důsledku opatření souvisejících s výskytem koronaviru, není jediný důvod, proč by neměla mít na kompenzační bonus nárok pouze proto, že jednala opatrně. Nutno zmínit, že v ČR není zavedena možnost provádět obecně závazný autentický výklad, tedy výklad tvůrce zákona. Výklad Ministerstva financi, resp. Finanční správy ČR má dopad pouze do vnitřní činnosti těchto orgánů.
Nyní se podíváme, co vlastně zákon o kompenzačním bonusu říká. Subjektem kompenzačního bonusu je OSVČ, přičemž je odkazováno na zákon upravující důchodové pojištění.[4] Negativním vymezením jsou vyloučeny osoby, které jsou účastny nemocenského pojištění jako zaměstnanci. Pokud tedy OSVČ vykonává činnost jako vedlejší současně se zaměstnáním jako závislou činností, není podle zákona o kompenzačním bonusu subjektem kompenzačního bonusu. Dále zákon o kompenzačním bonusu upravuje, že subjektem bonusu může být pouze ten, kdo byl ke dni 12. 3. 2020 právě osobou podílející se na důchodovém pojištění jako OSVČ, nebo osobou, jejíž samostatná výdělečná činnost je přerušena ode dne, který nastal po 31. 8. 2019. Domnívám se, že právě v tomto ustanovení je poměrně značná nepřesnost. Ačkoliv uvození § 2 odst. 2 hovoří v minulém čase tak, že „subjektem kompenzačního bonusu může být pouze ten, kdo ke dni 12. března 2020 byl“, v písmenu b) je použit přítomný čas „osobou, jejíž samostatná výdělečná činnost je přerušena ode dne, který nastal po 31. srpnu 2019“. Přitom z gramatického hlediska je mezi písmena a) a b) použita spojka „nebo“, před kterou je umístěna čárka, což znamená, že je použita ve vylučovacím tvaru. Proto platí buď písmeno a), nebo písmeno b), nemohou ale nastat společně. Je potom otázkou, jak se dívat na datum 12. 3. 2020 u osoby, jejíž samostatná výdělečná činnost byla v tento den přerušena. Na tuto otázku nepřináší odpověď ani důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, neboť jak bylo výše uvedeno, ta se vztahuje ke znění, které je od schváleného odlišné. Změna nastala i v této části, neboť původně měl být subjekt kompenzačního bonusu rozlišen na OSVČ vykonávající činnost jako hlavní a vedlejší. OSVČ s přerušenou činností vůbec subjektem kompenzačního bonusu býti neměly. Je zřejmé, že datum 12. 3. 2020 je velmi důležité u aktivních OSVČ, neboť pokud by podmínka aktivní činnosti nebyla k tomuto dni stanovena, bylo možné zahájit podnikatelskou činnost i jako nový podnikatelský subjekt pouze za účelem získání kompenzačního bonusu. U OSVČ s přerušenou činností však je třeba toto datum vnímat tak, že sice nepříliš zdařilou formulací, ale přesto stanovuje, že ačkoliv OSVČ měla činnost přerušenou, přeci jen byla ke dni 12. 3. 2020 registrována a měla přidělené identifikační číslo. Jiný výklad by připouštěl možnost, že se osoba registruje až po dni 12. 3. 2020 načež okamžitě činnost přeruší, v důsledku čehož by si mohla kompenzační bonus nárokovat z titulu osoby uvedené v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o kompenzačního bonusu, tedy jako osoba, jejíž činnost je v bonusovém období přerušena. Pokud by mělo někdy v budoucnu dojít k vydání dalšího obdobného zákona, v rámci úvah de lege ferenda by bylo vhodné zauvažovat nad změnou formulace tohoto ustanovení tak, aby nepřinášelo možné výkladové obtíže.
Je zcela nepochybné, že k přerušení činnosti muselo dojít po 31. 8. 2019. Ten, kdo činnost přerušil dříve, skutečně na kompenzační bonus nedosáhne, ani kdyby chtěl činnost obnovit v bonusovém období. Dokonce ani tehdy, kdy by tak skutečně udělal, neboť nesplní podmínku, že je tzv. aktivní OSVČ ke dni 12. 3. 2020 podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona o kompenzačním bonusu. Termín 31. 8. 2019 byl stanoven z toho důvodu, aby kompenzační bonus dopadal i na OSVČ, které svou činnost vykonávají pouze sezónně[5], ačkoliv podmínku sezónního podnikání zákon neupravuje a kompenzační bonus tak podle mého názoru dopadne na širší okruh OSVČ s přerušenou činností.
Pro stanovení nároku na kompenzační bonus je pro všechny OSVČ rozhodující ustanovení o předmětu kompenzačního bonusu. I v této právní normě však spatřuji jisté nedostatky. Předmětem kompenzačního bonusu je výkon samostatné výdělečné činnosti. Jenomže jak jsme si uvedli výše, kompenzační bonus byl zaveden právě proto, že tato činnost nemůže být zcela nebo zčásti vykonávána. Tudíž by se spíše hodilo, aby předmětem kompenzačního bonusu byla nemožnost, resp. snížená možnost výkonu výdělečné činnosti, i když i ze současného znění takovouto definici výkladem můžeme dostat. Důležitější je, že zákon o kompenzačním bonusu stanoví, že předmětem bonusu je výdělečná činnost, kterou nemohla OSVČ vykonávat zcela nebo z části (nad míru obvyklou), a to v důsledku ohrožení zdraví nebo krizových opatření. Tyto důvody jsou dále rozvedeny pod jednotlivými písmeny § 3 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu. K omezení činnost musí dojít z důvodu uzavření provozovny nebo omezení jejího provozu, karantény nebo péče o dítě OSVČ nebo jejího zaměstnance, omezení poptávky nebo omezení či ukončení dodávek zboží nebo služeb. Pokud by tedy tyto náležitosti OSVČ nesplňovala, nárok na kompenzační bonus nemá, ani pokud by formálně splnila podmínky stanovené pro subjekt kompenzačního bonusu. Je to nakonec velmi logické, protože pokud se někoho opatření stanovená v souvislosti s výskytem nemoci SARS CoV-2 nedotkly, není důvod jakoukoliv kompenzaci poskytovat.
Je však třeba zmínit, že podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu nemusí v okamžiku podání žádosti OSVČ prokazovat, neboť se z důvodu urychlení administrace žádostí prokazují pouze čestným prohlášením. Lze však více než doporučit, aby i přes to OSVČ dostupné důkazy nashromáždila, neboť nelze vyloučit, že bude tento nárok v budoucnu předmětem šetření správce daně. Jelikož je kompenzační bonus daní, resp. vratkou daně[6] a spravuje se podle daňového řádu[7], může být i toto daňové tvrzení podrobeno některému nástroji kontroly formou postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontrole podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě pro stanovení daně, tedy ve lhůtě 3 roky ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání žádosti o kompenzační bonus, což je podle § 7 odst. 2 zákona o kompenzačním bonusu 60 dnů po skončení bonusového období, což je v současné podle § 5 zákona o kompenzačním bonusu den 30. 4. 2020.
Pokud se tedy vrátím k výše uvedenému stanovisku Finanční správy ČR, podle kterého OSVČ, které neobnoví svou činnost v bonusovém období, nemají na kompenzační bonus nárok, nelze příliš shledat, z jakého výkladu tento názor pramení. Zákon o kompenzačním bonusu je napsán velmi stručně, což je až na některé nepřesnosti velmi vhodné a je to jistě i důvodem pro rychlejší administraci, neboť správce daně nemusí prověřovat tisíce splněných podmínek a ještě více výjimek. Výkladovými metodami lze podle mého názoru spíše dospět k závěru opačnému. Výklad historický, který představuje vůli zákonodárce, se musí přiklánět spíše k tomu, že pokud OSVČ utrpí nějakou újmu v souvislosti s opatřeními přijatými Vládou ČR nebo Ministerstvem zdravotnictví, případně přímo v souvislostí s nemoci SARS Cov-2, měla by tato újma být kompenzačním bonusem nahrazena, a to i v případě, že je činnost přerušena. Pokud však má být splněna podmínka důvodnosti výplaty bonusu, mělo by dojít k tomu, že OSVČ plánovala svou činnost obnovit, ale neučinila tak právě z důvodu výše uvedených okolností. Stejný závěr, který neodporuje ani výkladu gramatickému, vyplyne i z výkladu teleologického, neboť účelem přijatého normativního právního aktu je nepochybně to, aby OSVČ tuto nelehkou dobu přečkaly a nedošlo k výraznějšímu rušení oprávnění k provozování živnosti ze strany postižených osob. Pokud bychom však přistoupili na výklad Finanční správy ČR, u některých osob by tento účel nebyl naplněn, což by v konečném důsledku mohlo vést i k porušení principu neakcesorické rovnosti. Dále se lze pozastavit nad skutečností, že pokud je Ministerstvo financí, jakožto orgán, do jehož působnosti Finanční správa ČR spadá, předkladatelem, resp. tvůrcem zákona, proč by potom takový závěr nevyplýval z gramatického výkladu, ale bylo by třeba takový dopad právní normy interpretovat za pomocí složitějších metod? Na druhou stranu lze uznat, že normotvorba není jednoduchá činnost a v současném rychlém tempu se chyby mohou objevit a jsou dle mého názoru omluvitelné. Domnívám se však, že je třeba k nim přistupovat s pokorou a nenechat takovou chybu způsobit negativní důsledky na slabší straně právního vztahu, tedy v tomto případě na straně adresáta práva, ale naopak vykládat nejasné právo spíše v jejich prospěch v souladu s právní zásadou in dubio pro libertate, ve finančním právu bývá označována jako in dubio contra fiscum[8].
Lze tedy shrnout, že pokud OSVČ formálně splňuje podmínky stanovené pro subjekt kompenzačního bonusu, tedy jedná se o registrovanou OSVČ ke dni 12. 3. 2020 a k přerušení činnosti došlo po 31. 8. 2019, zároveň došlo k omezení potenciální činnosti v důsledku uvedených okolností, má nárok na vyplacení kompenzačního bonusu. Tento nárok má také OSVČ, která byla ke dni 12. 3. 2020 aktivní OSVČ a v důsledku pandemie SARS CoV-2 svou činnost ukončila nebo přerušila. V tomto ohledu není rozhodné, zdali svou činnost v bonusovém období nebo i někdy později obnoví, či nikoliv. Jediným důvodem pro nepřiznání kompenzačního bonusu by bylo, pokud by tato osoba obdržela podporu v nezaměstnanosti.
[1] Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, sněmovní tisk č. 808/0 [online] [cit. 22. 4. 2020], dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=808&CT1=0#prilohy.
[2] Viz POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR. Stenografický zápis 44. schůze [online] [cit. 22. 4. 2020], dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/044schuz/bqbs/b00500101.htm.
[3] Viz FINANČNÍ SPRÁVA ČR. Nouzový stav (COVID-19), Kompenzace pro OSVČ, Základní informace [online] [cit. 22. 4. 2020], dostupné z: https://www.financnisprava.cz/cs/financni-sprava/media-a-verejnost/nouzovy-stav/kompenzace-osvc/Zakladni_informace. Toto stanovisko rovněž poskytovali pracovníci příslušných finančních úřadů.
[4] Viz § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu.
[5] Viz POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČR. Stenografický zápis 44. schůze [online] [cit. 22. 4. 2020], dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/044schuz/bqbs/b00500101.htm.
[6] Viz § 6 odst. 2 zákona o kompenzačním bonusu.
[7] Viz § 6 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu.
[8] Viz WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva, Praha: Auditorium, 2013, s. 146
Diskuze k článku ()