Soukromoprávní vymáhání soutěžního práva v EU prošlo v nedávné době významnými změnami v souvislosti s přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o žalobách na náhradu škody (dále jen „Směrnice“)[1]. Směrnice měla být členskými státy transponována do 27. prosince 2016. V České republice byl návrh zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže, který má do českého právního řádu Směrnici transponovat, schválen 20. července 2017 Senátem Parlamentu ČR a 1. srpna jej podepsal prezident republiky. Česká republika nicméně nestihla Směrnici včas transponovat a Evropská komise (dále jen „Komise“) jí z tohoto důvodu dne 13. července 2017 zaslala odůvodněné stanovisko, ve kterém vyzvala Českou republiku a dalších 6 států (Bulharsko, Kypr, Řecko, Lotyšsko, Maltu a Portugalsko) k neprodlenému provedení Směrnice.
Směrnice usnadňuje fyzickým a právnickým osobám cestu při uplatňování náhrady škody v případech, kdy se staly obětmi porušení soutěžních pravidel, jako jsou kartely nebo zneužití dominantního postavení. Důležitým důvodem přijetí Směrnice byl fakt, že mezi pravidly členských států upravujících žaloby o náhradu škody způsobené porušením soutěžních pravidel existují významné rozdíly, které vedou k právní nejistotě a nepříznivě ovlivňují účinnost vymáhání odškodnění za porušení soutěžního práva.
Nový zákon přináší do českého právního řádu řadu novinek, které mají usnadnit vymáhání nároků z porušení soutěžních pravidel. Odlišně od občanského zákoníku je upravena např. problematika promlčení. Zákon zavádí delší promlčecí lhůtu pro uplatnění práva na náhradu škody, která trvá 5 let a počíná běžet ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o škodě, nejdříve však ode dne, kdy došlo k ukončení omezování hospodářské soutěže.
Zákon se dále snaží usnadnit cestu k získání náhrady za způsobenou škodu tím, že specificky upravuje problematiku zpřístupnění důkazních prostředků, a snaží se tak překlenout informační asymetrii, která v praxi významným způsobem ztěžuje vymáhání těchto nároků. Žalobce se nově bude moci ještě před podáním žaloby o náhradu škody domáhat toho, aby soud uložil škůdci nebo jakékoli třetí straně, která má u sebe žalobcem specifikované důkazní prostředky důležité k prokázání jeho nároku, aby tyto důkazní prostředky žalobci zpřístupnil. Žalobce bude ovšem povinen složit jistotu ve výši 100 000 Kč k zajištění případné náhrady škody nebo jiné újmy způsobené zpřístupněním takovýchto dokumentů. Soud může zároveň uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč nebo 1 % čistého obratu za poslední ukončené účetní období tomu, kdo tuto soudem uloženou povinnost porušil, znemožnil nebo podstatně ztížil. Tato povinnost se sice obecně vztahuje i na dokumenty shromážděné ve spise soutěžního úřadu, ve vztahu k těmto dokumentům je však významným způsobem omezena, to platí zejména o sebe-usvědčujících dokumentech předložených účastníky kartelu v rámci programu shovívavosti (tzv. Leniency programu) výměnou za vyvinění nebo snížení pokuty za jejich účast v kartelu.
Pokud soud dojde k závěru, že škůdce škodu skutečně způsobil, musí ji škůdce nahradit v plné výši. Cílem je navrátit poškozenou osobu do situace, v jaké by se nacházela, pokud by k porušení soutěžního práva nedošlo. Náhrada v plné výši proto zahrnuje právo na náhradu skutečné škody a ušlého zisku, jakož i platbu úroků. Náhrada škody ovšem nesmí vést k nadměrnému odškodnění.
Hromadné žaloby v soutěžním právu
Další z otázek, která je již po delší dobu na úrovni EU diskutována, je vytvoření efektivního mechanizmu hromadných žalob, který by umožnil požadovat kompenzaci za porušení pravidel soutěžního práva většímu množství poškozených osob prostřednictvím jediné žaloby. Kolektivní náhrada škody usnadňuje vymáhání příslušných nároků tím, že umožňuje spojit větší množství právních nároků vzniklých na základě jediného porušení práva do jedné žaloby.
V soukromoprávním vymáhání soutěžního práva EU jsou to samotné poškozené osoby, které se svých subjektivních práv zaručených evropským právem mohou domáhat přímo před vnitrostátními soudy jednotlivých členských států, a to dvojím způsobem.
V prvé řadě se jedná o vymáhání cestou individuálních žalob na náhradu škody, jejichž právní rámec byl vytvořen právě Směrnicí. To znamená, že jednotlivé poškozené osoby mohou zahájit řízení o náhradu škody přímo u vnitrostátních soudů za podmínek harmonizovaných na základě Směrnice.
Někdy ovšem mohou nastat situace, ve kterých je jedním protisoutěžním jednáním poškozena velká skupina osob. Přitom škoda způsobená jednotlivým osobám může být tak malá, že se jim nevyplatí věc samostatně žalovat. V těchto případech se individuální žaloby nejeví jako ideální prostředek právní ochrany. Z těchto důvodů se Komise snaží vyvinout systém kolektivní právní ochrany.
V roce 2013 vydala Komise Doporučení o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany (dále jen „Doporučení“). Komise v Doporučení stanovila, že členské státy by měly přijmout nezbytná opatření k provedení zásad obsažených v Doporučení nejpozději do 11. června 2015. Komise se dále zavázala, že nejpozději do 26. července 2017 posoudí, jak členské státy Doporučení provádí, a zda je potřeba navrhnout další opatření pro harmonizaci problematiky hromadných žalob v soukromoprávním vymáhání soutěžního práva mezi jednotlivými členskými státy.
Kolektivní žaloby na základě Doporučení mají využívat tzv. „opt-in“ systému, což znamená, že na straně žalobce vystupují pouze ty osoby, které se k nároku výslovně připojily. Opakem této zásady je tzv. „opt-out“ systém, který je typický pro hromadné žaloby ve Spojených státech amerických (tzv. „class-actions“). Do žaloby typu opt-out jsou zahrnuty všechny poškozené osoby, které aktivně nevyjádřily, že se této žaloby nechtějí účastnit.
Otázka, zda evropský systém hromadných žalob přizpůsobit opt-in nebo opt-out systému, byla po dlouhou dobu jednou z nejvíce diskutovaných. Komise se ve svých dokumentech stavěla poměrně negativně k opt-out systému, a to z několika důvodů. Dle mnohých názorů používání tohoto systému zvyšuje pravděpodobnost nedůvodných žalob, a to zejména v souvislosti s tím, jak je ve Spojených státech amerických nastavený systém odměňování advokátů zastupujících hromadné žaloby. Advokáti zastupující hromadnou žalobu pracují na základě honoráře odvíjejícího se od úspěchu dosaženého ve sporu (tzv. „contingency fees“). Na druhou stranu, žaloby využívající opt-in systému často vykazují nízkou míru účasti. Nároky jednotlivých poškozených osob u hromadných žalob jsou totiž většinou příliš nízké na to, aby byly tyto poškozené osoby ochotné věnovat svůj čas a prostředky na obranu proti protisoutěžnímu jednání, které je poškodilo.
Závěr
Zákon transponující Směrnici by měl usnadnit způsob, jakým mohou osoby poškozené porušením soutěžního práva uplatňovat náhradu škody u vnitrostátních soudů, a tím posílit procesní postavení poškozených v těchto řízeních. Bude zajímavé sledovat, zda přijetí zákona povede k nárůstu tohoto typu žalob, které se doposud v právní praxi téměř nevyskytovaly. Nicméně je škoda, že se Komise rozhodla do směrnice nezahrnout úpravu hromadných žalob, a jejich úpravu zatím ponechala pouze na nezávazném Doporučení.
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži.
Diskuze k článku ()