Pět otázek pro JUDr. Petra Čecha

Civilněprávní rekodifikace je již poměrně dlouhou dobu tématem číslo jedna, a to nejen v právních kruzích. Již před účinností nového občanského zákoníku a souvisejících předpisů poukazoval na možné problémy JUDr. Petr Čech, LL.M., Ph.D., který je odborným asistentem na katedře obchodního práva Právnické fakulty UK v Praze a spolupracovníkem advokátní kanceláře Glatzová a spol.

advokátka v GHS Legal a členka redakční rady webu Právní prostor.cz
Foto: Shutterstock

Jelikož jsem měla tu čest navštěvovat semináře obchodního práva vedené panem doktorem Čechem dva semestry, během kterých mě (a to nejen v obchodním) právu mnohé naučil, směřovaly moje otázky ohledně rekodifikovaného obchodního práva poměrně bez váhání právě na něj.

1) Je to více než čtyři měsíce od chvíle, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, společně se zákonem o obchodních korporacích. Již dlouho před 1. lednem 2014 jste upozorňoval na úskalí, která může rekodifikace soukromého práva přinést. Potvrdily se některé Vaše obavy? Podařilo se praxi některé Vaše domněnky vyvrátit?

Na takové hodnocení je brzy. Život ani praxe se samozřejmě nezastavily. Uzavírají se smlouvy, vznikají společnosti, převádějí podíly v nich či věci z jejich majetku, konají valné hromady, volí a odvolávají členové orgánů. Vše zdánlivě běží. Otázkou je, co se stane, až se o některá dnešní jednání v budoucnu povedou spory. Měly strany smlouvu správně postavenou? Ošetřily problémy, na něž měly pamatovat? Nechybovaly, když postupovaly tak či onak? Uspěje u soudu zrovna ten výklad sporného zákonného ustanovení, z něhož vycházely a na který spoléhaly? Pozoruji, že rizika spojená s novým právem se často přehlížejí či podceňují. Účastníci o nich nevědí, nebo si je nepřipouštějí. Mohlo by se zdát, že vše skvěle funguje. Mám ale obavu, že právě v těchto měsících a týdnech se masově zakládá na chyby, které nepůjde spravit a které budou pro uživatele drahé. Co se, myslím, naplňuje již nyní, je obava ze značné právní nejistoty, která nastala. Zvláště u uživatelů, kteří nechtějí nic podcenit a rádi by měli vše v pořádku. Zrovna v právu společností neumíme spolehlivě odpovědět na základní praktické otázky, které dosud nepůsobily potíže. Rozumná řešení se hledají často v rozporu s dikcí zákona (například režim podílu, který spadá do společného jmění manželů), o jiných se v teorii mohutně dohadujeme (například požadavek potřebné většiny pro schválení převodu podílu, dále zda pojem části závodu, která podstatně mění strukturu podnikání, vykládat jako pobočku, zda smějí část členů dozorčí rady dál volit zaměstnanci, když zákon již takovou povinnost nestanoví, atd.). Místo, aby tyto často zásadní právně-politické otázky řešil zákon, zraky uživatelské veřejnosti se upínají k několika soudcům Nejvyššího soudu a hltá se každé jejich slovo, jak na ten či onen výkladový problém nahlížejí. Bude záležet prakticky jen na nich, jaká řešení se prosadí. Definitivně se to dozvíme za pár let. Převažuje tedy extrémní opatrnost a prosazují se řešení mnohdy přísnější než za starého práva. Co kdyby.

2) Obchodní společnosti a družstva mají do konce června 2014 možnost upravit ujednání společenských smluv, která neodpovídají donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Pokud se tak nestane, může dojít i ke zrušení obchodní společnosti či družstva. Jaký postup ohledně úpravy společenských smluv byste nyní doporučil členům těchto právnických osob? A co v případě, že obchodní společnosti či družstvu marně uplyne lhůta, je nějaká možnost zjednání nápravy, resp. obrany před zrušením?

Podobnou sankcí zákon hrozil při každé větší změně právní úpravy. Třebaže mnozí nedbali, nevím o tom, že by ji soudy ve větším počtu případů aplikovaly. Nanejvýš, obdržely-li k tomu konkrétní podnět. Od kverulujícího společníka, nespokojeného zákazníka či zlomyslného konkurenta. Samy od sebe málokdy. Totéž očekávám v případě přechodu na nové právo. Soudy mají – dle mého - dost svých starostí, než aby iniciativně prověřovaly, kdo se novému právu nepřizpůsobil, a masově vyzývaly k nápravě. A i kdyby. Zákon výslovně předvídá, že zahájit řízení o zrušení korporace lze až poté, co soud korporaci vyzval k nápravě a marně uplynula přiměřená lhůta, kterou jí k tomu stanovil. Zahájení řízení o zrušení tak nepřijde z čistého nebe, bez varování. Soud navíc rozhoduje dle stavu, který panuje v době, kdy vydává rozhodnutí, včetně řízení odvolacího. Pokud tak společnost chybu napraví alespoň v průběhu řízení o svém zrušení, soud ji zrušit nemůže. Nikoho samozřejmě nechci nabádat k tomu, aby v zákonné lhůtě neuvedl zakladatelské dokumenty do souladu s novým právem. Pokud to ale nestihne, svět se nezboří. Rozhodně bych ovšem nedoporučoval přehlížet výzvu, kterou případně od soudu dostane, či dokonce oznámení o zahájení řízení o zrušení korporace. Nejpozději v reakci na ně se musí probudit a vše dát co nejdřív do pořádku.

3) Od ledna mají akciové společnosti možnost zvolit si systém vnitřní správy, a to buď již tradiční a osvědčený systém dualistický s představenstvem a dozorčí radou, anebo systém monistický se správní radou a statutárním ředitelem. Pro čtenáře nemusí jít o úplně známý koncept. Mohl byste uvést, jaké výhody či nevýhody může tato nová možnost přinést v praxi? Víte o nějaké akciové společnosti, která se pro tento koncept již rozhodla?

Překvapuje mě, že zájem o monistickou strukturu akciové společnosti v praxi zaznamenáváme a postupně i sílí. Mnohé takové společnosti vznikly, jiné o přechodu na monistický systém uvažují. Celé skupiny. Zatím bych nabádal k ostražitosti. Právní úprava monistického systému se úplně nepovedla. Je stručná, nedotažená, vnitřně rozporná. Výsledkem je spíše karikatura monistické struktury. Název „monistický“ slibuje (vedle valné hromady) jediný povinný orgán společnosti. Naše právo požaduje hned tři, někdy čtyři. Správní radu, předsedu správní rady s vlastní kompetencí, statutárního ředitele a občas i výbor pro audit. Ustanovení jsou nejasná co do svého obsahu. Buď je vyložíme v souladu s jejich dikcí, potom ale vytvoříme systém, který s monistickou strukturou nemá nic společného (například že statutárního ředitele volí a odvolává valná hromada, že mu nikdo – včetně správní rady – nesmí udělit pokyn k obchodnímu vedení a že valnou hromadu svolává právě statutární ředitel; správní rada jen za podmínek, za kterých tak v dualistickém modelu může učinit dozorčí rada). Anebo půjdeme po podstatě a smyslu tohoto modelu, potom ale na řadě míst musíme ignorovat dikci zákona a právo vyložit proti ní. Čert ví, které řešení v teorii i judikatuře převáží. Zatím se spíše dohadujeme a jasno nemáme. Do tohoto normativního neznáma bych žádného klienta vědomě nepustil. Atraktivní pro praxi se zdá možnost, aby všechny tři uvedené orgány – tedy správní radu, jejího předsedu i statutárního ředitele – obsadil jediný člověk. Oproti dualistickému modelu tak lze na jedné osobě ušetřit. Ovšem má to svá ale. V teorii není uzavřen spor o to, zda správní rada vůbec může být jednočlenná (i vzhledem k dikci § 462 odst. 2 ZOK), zda individuální orgán může mít předsedu, atd. Nemluvě o riziku výlučně samostatného zastupování společnosti, samokontroly apod.

4) Na kolik očekáváte, že bude nadále použitelná judikatura civilního kolegia Nejvyššího soudu? V jakých oblastech a v rámci jakých institutů čekáte nejvyšší počet zlomových rozhodnutí?

Přijde na to, jakého senátu a v jakých oblastech. V právu společností (tedy v záležitostech judikovaných převážně senátem č. 29) revoluci nečekám. Za své samozřejmě vezmou závěry, které vycházely z toho, že účast na valné hromadě a její rozhodnutí nebyly právním úkonem, že podíl v SRO nebyl věcí, apod. V řadě podstatných otázek ale budeme z judikatury ke starému právu dál čerpat. Viz například k péči řádného hospodáře, k distribuci zisku a jiných vlastních zdrojů apod. S napětím ovšem čekáme na judikaturu k novým právním institutům a výkladovým problémům. Za všechny oblasti mohu zmínit například otázky týkající se druhů podílů a akcií, kumulativního hlasování, k pojmu a obsahu internetových stránek společnosti a jejich obligatorního využití při řízení a správě společnosti. Stěžejní bude judikatura k ručení členů statutárního orgánu, ale i osob v obdobném postavení, vlivných a ovládajících za dluhy společnosti v případě nedostatečného odvracení úpadku společnosti (§ 68 ZOK). Vleklé spory očekávám o povinnost vlivné osoby k náhradě újmy způsobené využitím vlivu ovlivněné společnosti (§ 71 ZOK), zvláště bude-li ji pro socio žalovat minoritní společník či akcionář takové společnosti. Na tyto žaloby se ve značném počtu můžeme, myslím, brzy těšit. Ušetřeni (coby potenciálně vlivné osoby) nezůstanou ani významní smluvní partneři ovlivněné osoby, včetně jejích věřitelů, banky nevyjímaje. Atd. atd.

5) Bylo by dle Vašeho názoru účelné do rekodifikačních zákonů zasáhnout novelami ještě tento rok, nebo je třeba novou právní úpravu nechat „odležet“, dát prostor judikatuře a praxi a teprve potom do právních předpisů zasahovat?

Obecně jsem pro co nejrychlejší legislativní nápravu. Praxe potřebuje jistotu teď, ne za deset let. Jsou také rozhodnutí, která by měla projít celonárodní diskusí. Odbornou i politickou. Neměla by vznikat kabinetně, mimo k tomu vytvořené demokratické struktury. Opravdu chceme, aby o tom, zda stanovy (v souladu s většinovou vůlí akcionářů) smějí připustit, že část členů dozorčí rady budou ve společnosti volit její zaměstnanci, nezávisle rozhodli tři soudci, vázáni leda svým nejlepším právním názorem a svědomím? To přece není otázka, kterou by měl systémově řešit soud, někdy dokonce proti převažujícím potřebám praxe i stanovisku většiny doktríny. Ví-li stát o vážných výkladových problémech a nejasnostech, a on o takových dobře ví, je povinen je odstranit, a uživatelům vyjít vstříc. Jistěže, výkladem nakonec vyřešíte vše. Jak jsem uvedl, chystají se stanoviska, která půjdou i proti jasné dikci zákona (třeba právě v otázce podílu ve společném jmění manželů). Ale má takto fungovat právo? Jedna věc je text zákona, druhá jeho třeba i opačný výklad? Navíc ne zcela spolehlivý, dokud nezazní z Brna? Je samozřejmě otázka, kdo by do zákonů nyní zasahoval a s jakou motivací. Pozoruji-li situaci na ministerstvu spravedlnosti, jsem skeptický. Mají-li po sobě texty předpisů opravovat jejich autoři, respektive sami rozhodovat o tom, co je správně a co ne a do čeho se sáhnout smí a do čeho nikoliv, je vcelku jasné, jak to dopadne. To už jsme zde měli. Na mnohé z dnešních výkladových problémů jsme upozorňovali. Jenže autoři byli přesvědčeni, že se mýlíme, a nechali je bez povšimnutí. A jelikož ministerstvo konalo, jak autoři rozhodli, nic jsme nezmohli. Mám obavu, že stejná situace panuje na ministerstvu i nyní. V ministerských komisích autoři převažují. Nevím o tom, že by se rozšiřovalo o kritiky, jak ministerstvo slibovalo. Autoři stále šíří své pravdy o tom, jak vše skvěle funguje, lze vyložit a není třeba nic měnit. A jelikož mají na ministerstvu převahu, tak to tak prostě bude. Co naděláte.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu