Smluvní pokuta ve spotřebitelských smlouvách o finančních službách

Smluvní pokuta se řadí mezi právní instituty, jimiž lze zajistit plnění závazku. Má sankční charakter, neboť subjekty, které poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit. V posledním období vyvstala do popředí otázka smluvní pokuty sjednané ve spotřebitelských smlouvách.

místopředseda Okresního soudu ve Zlíně; externí odborný asistent Ústavu regionálního rozvoje, veřejné správy a práva Fakulty managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně

Tento příspěvek se zabývá touto problematikou nejen v kontextu současné právní úpravy, ale také ve vazbě na úpravu před účinností nového občanského zákoníku.

Stav do roku 2013

V období před účinností nového občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ) bylo obvyklé, že v rámci smluv, jejíž smluvní stranou byl spotřebitel, nebyly řešeny všechny otázky pro smlouvu významné, ale bylo odkazováno na všeobecné obchodní podmínky. Tyto obchodní podmínky přestaly postupem doby plnit funkci nosiče ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, ale začaly také skrývat v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě ujednání o například rozhodčí doložce, písemném prohlášení dlužníka o prodloužení promlčecí doby dle § 401 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do účinnosti NOZ (dále jen „obchodní zákoník“), či právě ujednání o smluvní pokutě. Zejména v případě úvěrových smluv dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, často teprve všeobecné obchodní podmínky odkazovaly dále na sazebníky.

Účelem smluvní pokuty, jejíž právní úprava byla obsažena v ust. § 544 a § 545 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do účinnosti NOZ (dále jen „občanský zákoník“), a pro oblast obchodněprávních vztahů i v ust. §§ 300 až 302 obchodního zákoníku, jako jednoho ze zajišťovacích prostředků, bylo donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce ke splnění smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Smluvní pokuta – plnící funkci prevenční, reparační a sankční – musela být sjednána písemně a v ujednání musela být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení. K platnému ujednání o smluvní pokutě, jak to obecně pro právní úkony vyplývalo z ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku, bylo nutné, aby byly splněny také náležitosti projevu vůle, to znamenalo určitost a srozumitelnost. Nedostatek těchto náležitostí znamenal absolutní neplatnost právního úkonu. Právní úkon byl neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, bylo-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nikoliv jednoznačné, a tím neurčitý byl i jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nešlo odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.

Obchodní podmínky mají a měly sloužit k tomu, aby smluvní partner nepřepisoval do konkrétních smluv ujednání vysvětlujícího charakteru. Neměly nicméně v případě smluvních vztahů, kdy jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (§ 52 odst. občanského zákoníku), jenž je považován za slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 17.12.2009, č.j. C-227/08, Eva Martín Martín proti EDP Editores SL), sloužit k tomu, aby do nich smluvní partner, který je podnikatel, v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skrýval ujednání, která byla pro spotřebitele nevýhodná, a o kterých bylo předpokládáno, že pozornosti spotřebitele uniknou.

Situace stran rozhodčích doložek je dnes známá, neboť k řešení neutěšeného stavu musel zákonodárce přikročit k novelizaci samotného zákona o rozhodčím řízení, což bylo provedeno zákonem č. 19/2012 Sb.

Někteří věřitelé do obchodních podmínek přidávali také mimo jiné prohlášení spotřebitele o prodloužení promlčecí doby na deset let (§ 401 obchodního zákoníku). Takové ustanovení smluvních podmínek do 31.12.2013 považovaly soudy za neplatné, neboť obchodní zákoník předpokládal prohlášení dlužníka druhé straně jako jednostranný písemný a adresný právní úkon, jehož obsahem mělo být prodloužení promlčecí doby. Sjednání prodloužení promlčecí doby, které bylo pouze uvedeno ve všeobecných podmínkách, nemělo parametry jednostranného právního úkonu, ale naopak pouhého souhlasu se všeobecnými podmínkami, a proto jej soudy hodnotily jako neplatné (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010, č.j. 12 Cmo 7/2010).

Poněvadž ujednání o smluvní pokutě vyžadovalo ze zákona písemnou formu, určitost obsahu projevu vůle musela vyplývat už z textu listiny, na níž byl tento projev vůle zaznamenán. Ujednání o výši smluvní pokuty, či o způsobu, jakým tato bude stanovena, muselo být dohodnuto takovým způsobem, aby projev vůle nezanechával pochybnosti o jeho obsahu, a to ani u třetích osob. Použití zákonných výkladových pravidel směřovalo vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn. Pomocí výkladu právního úkonu nešlo měnit jeho smysl a obsah a již učiněné projevy vůle nemohl nahrazovat či měnit. Nestačilo, že účastníkům právního vztahu bylo jasné, co je například předmětem smlouvy, nebylo-li to seznatelné z jejího textu. Proto již v průběhu roku 2012 dospěly obecné soudy ke stanovisku, že sjednání smluvní pokuty odkazem na aktuální sazebník poplatků, s nímž byl žalovaný toliko seznámen, bylo z perspektivy zákonných požadavků nedostatečné, tedy neurčité, a proto neplatné (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12.12.2012, sp. zn. 28 Co 247/2011). Obecné soudy nicméně nepovažovaly za problematické, byla-li smluvní pokuta sjednána přímo ve všeobecných obchodních podmínkách, které podle § 273 odst. 1 obchodního zákoníku byly součástí spotřebitelské smlouvy.

V relaci ke smluvní pokutě „sjednané“ ve všeobecných obchodních podmínkách muselo být přihlédnuto také k tomu, že spotřebiteli býval předložen připravený formulářový návrh, kde smluvní pokuta nebyla v textu samotné smlouvy zmíněna vůbec, anebo jen okrajově v rámci graficky odděleného textu psaného velmi drobným písmem, přičemž již na první pohled mělo zpravidla toto navozovat dojem méně relevantního obsahu.

Takto „sjednanému“ nároku na smluvní pokutu bylo proto možné odepřít ochranu pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku; srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.6.2009, sp. zn. I. ÚS 342/09), nicméně takový závěr bylo možné vyslovit toliko tehdy, bylo-li právo platně založeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2012, sp. zn. 32 Cdo 3651/2011). Způsob sjednání smluvní pokuty ve všeobecných obchodních podmínkách či v sazebnících totiž bylo možné hodnotit jako absolutně neplatné, když zakládalo značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ustanovení § 55 odst. 2 ve spojení s § 56 odst. 1 občanského zákoníku – zpravidla vlivem zvolené formulace, způsobu (ne)uvedení, jakož i její sjednání jen pro případ porušení povinnosti spotřebitelem. V tomto ohledu poté nenastával problém ani tehdy, pokud byly spotřebitelské smlouvy sjednány před 1.8.2010, kdy zákon spojoval ujednání v neprospěch spotřebitele s toliko relativní neplatností. Zásadně totiž platí, že i v případě smluv uzavřených do 31.7.2010 v případě ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, bylo třeba hovořit o jejich absolutní neplatnosti, ke které soud přihlížel a přihlíží ex offo. V opačném případě by rozhodnutí soudu bylo rozporné nejen s právem Evropské unie, ale také by – s ohledem na právní názor Ústavního soudu artikulovaný v usnesení Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, jenž převzal a potvrdil ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012) – zakládalo porušení ústavních práv spotřebitele. Byť Ústavní soud ve shora uvedené věci rozhodl usnesením, lze mít za to, že pokud v „pouhém“ usnesení považoval za nutné řešit takto důležitou otázku, patrně by při obdobné situaci – bylo-li by na místě rozhodnutí nálezem – na svém stanovisku setrval. V tomto směru je ovšem třeba říci, že judikatura Soudního dvora EU nevyžaduje absolutní neplatnost, nýbrž takový přístup soudu, kdy tento z úřední povinnosti ujednání v neprospěch spotřebitele nepoužije, ledaže sám spotřebitel sdělí, že se má takové ujednání použít (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4.6.2009, č.j. C-243/08, Pannon).

Vítaným posunem byl nález Ústavního soudu z listopadu 2013, v němž bylo vysloveno, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložku) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. Výjimku představovaly specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňoval zvláštní režim (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Je třeba zdůraznit, že závěry vyslovené Ústavním soudem mají obecnou povahu, nevážou se tedy jen a pouze na smluvní pokuty při nevrácení modemu, k čemuž by odůvodnění nálezu mohlo svádět.

Osobně se závěry Ústavního soudu plně souhlasím. Mají-li věřitelé odborný aparát pro přípravu smluvní dokumentace, nic věřitelům nebránilo a nebrání, aby práva a povinnosti smluvních stran – tedy nikoliv jen technikálie, jež mají být z logiky věci řešeny v obchodních podmínkách – byly upraveny ve smlouvě samotné.

Současnost

Po 1. lednu 2014 je možné rozlišovat dvě situace, a to případy, kdy sjednání platby, zápůjčky, úvěru nebo jiné obdobné finanční služby bude podléhat jen úpravě v NOZ, a případy, kdy na takové smlouvy bude dopadat také zákon o spotřebitelském úvěru (srov. § 2 zák. č. 145/2010 Sb.§ 3016 NOZ).

NOZ nevyžaduje, na rozdíl od předchozí právní úpravy, písemné sjednání smluvní pokuty (srov. § 2048 an. NOZ). Z nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. zmíněný nález z 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) nicméně plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Tento závěr Ústavního soudu byl artikulován obecně a nikoliv jen s poukazem na některé smlouvy a nikoliv jen s poukazem na dnes již neúčinná ustanovení zákona o písemném sjednání smluvní pokuty, ale s odkazem na ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku. Zatímco citovaná nálezová judikatura, která tak překonala starší rozhodnutí jiných justičních orgánů, spojovala za účinnosti úpravy před NOZ nesjednání smluvní pokuty v listině, na které spotřebitel připojuje svůj podpis, s absolutní neplatností, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Pojetí NOZ vychází z odlišné koncepce zakotvené v ustanovení § 1815 NOZ. Podle nové úpravy soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá.

Samostatnou kapitolou jsou pak smlouvy o zápůjčce, úvěru či jiném finančním produktu sjednané prostřednictvím internetu. Ani v tomto případě nelze rezignovat na požadavek podpisu plynoucí z nálezové judikatury. Smlouva a všeobecné obchodní podmínky, jež byly sjednány distančním způsobem prostřednictvím internetu, mohou být opatřeny z logiky věci jedině elektronickým podpisem coby údajem připojeným k datové zprávě. Tento výklad také ostatně potvrzuje i přímo zákon o elektronickém podpisu (č. 227/2000 Sb.), který ve svém § 3 odst. 1 říká, že datová zpráva je podepsána, pokud je opatřena elektronickým podpisem. Jelikož ale zpravidla není elektronický podpis použit, soud k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 NOZ také zásadně nepřihlédne.

Nelze ovšem opomenout, že pokud bude smluvní vztah podnikatele a spotřebitele podléhat úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, pak již smluvní pokuta musí být sjednána písemně [srov. § 6 ve spojení s přílohou 3 odst. 1 písm. m) zákona č. 145/2010 Sb., když smluvní pokuta je formou zajištění]. Sankce spojená s nedodržením podmínek zakotvených v zákoně o spotřebitelském úvěru je přísná. Spotřebitel musí nejprve nedodržení zákonných požadavků uplatnit u věřitele. Následně se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná (srov. § 8 zák. č. 145/2010 Sb., v platném znění).

Závěr

Věřitel, který je zpravidla autorem smluvní dokumentace, nemůže přenášet svou odpovědnost za neplatně (zdánlivě) sjednanou smluvní pokutu na soud, aby tento zejména z důvodů spravedlnosti, morálky či slušnosti přisvědčil jeho nároku na zaplacení smluvní pokuty. Ačkoliv je totiž neplnění smluvní povinnosti nesprávné a nežádoucí, nelze rezignovat na fundamentální pravidla jejího sjednání. Díky rozhodovací činnosti zejména Ústavního soudu jsou pak zpřesňovány a stanovovány elementární podmínky smluvních vztahů, což jistě není na škodu věci. Samostatnou kapitolou je ovšem přístup některých spotřebitelů, a proto je třeba rozhodovací činnost soudů stran sjednání smluvní pokuty vnímat především jako snahu o ochranu průměrně uvažujícího spotřebitele, který do smluvních vztahů nevstupuje jen s vidinou získání disponibilních finančních prostředků, přičemž jakékoliv jiné souvislosti smluvního vztahu jej zásadně nezajímají.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu