Smluvní volnost a její meze v ustanoveních stanov českých akciových společností - část I. Zdroj: Fotolia

Smluvní volnost a její meze v ustanoveních stanov českých akciových společností - část I.

Ačkoliv jsou zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“) a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, (dále jen „ZOK“) v účinnosti déle než čtyři roky, diskuze v odborných kruzích se stále nevyhýbají sporům, a to ani v základních principech, jako je smluvní volnost ve stanovách akciové společnosti.

Martin Štípa

Martin Štípa

student 5. ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Martin Štípa

student 5. ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy

V mé práci bude nejprve vyjasněn pojem kogentních ustanovení, u kterých zákon na rozdíl od těch dispozitivních možnost odchylné úpravy nepřipouští. Následně bude smluvní volnost ve stanovách akciové společnosti podrobně rozebrána s ohledem na její nejdiskutovanější aspekty.

1.    Kogentnost soukromoprávních norem a zákon o obchodních korporacích

Vzhledem ke skutečnosti, že ZOK žádná speciální pravidla o kogentnosti či dispozitivnosti norem neobsahuje,[1] je nutné aplikovat obecné ustanovení OZ, které nalezneme v § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“

Ačkoliv se toto ustanovení nachází již v samotném úvodu OZ a mělo by vymezovat jeden z nejzásadnějších aspektů právních norem (tedy jejich kogentnost, či dispozitivnost), činila jeho interpretace od počátku rekodifikace značné obtíže.[2] Problém přitom nebyl shledáván ve větě před středníkem, která tvoří poměrně srozumitelnou generální klauzuli pro obecnou dispozitivnost soukromého práva, nýbrž ve větě za středníkem, u které nebylo dle některých autorů[3] jasné, zda je jejím cílem vymezení vodítek pro určení kogentních norem, či zda se jedná o stanovení prosté nepřípustnosti určitých druhů ujednání.

Dle systematického výkladu lze mít za to, že je-li snahou daného ustanovení vymezit dispozitivnost soukromoprávních norem omezenou pouze výslovným zákazem, měl by se ke kritériím kogentnosti logicky vztahovat i zákaz obsažený ve větě za středníkem. Z tohoto závěru poměrně striktně vycházel i návrh kritizované[4], tzv. „velké“, novelizace OZ, v jejíž pracovní verzi[5] bylo navrženo upravené znění věty za středníkem: „ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, které se dotýká dobrých mravů, veřejného pořádku nebo práv týkajících se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Tato úprava se měla dovolávat i věrnějšího výkladu samotných inspirativních zdrojů ustanovení § 1 odst. 2 OZ, kterými jsou čl. 19-2 švýcarského Code des obligations a čl. 6 francouzského Code civil. Reálných obrysů se však předmětné novele nikdy nedostalo.

Ačkoliv je možno souhlasit, že v některých aspektech by novelizace občanskému zákoníku prospěla,[6] otázka dispozitivnosti a kogentnosti je právě příkladem problematiky, u níž si pro plnou poznatelnost vystačíme se základními metodami interpretace. Primárním vodítkem přitom může být již sama důvodová zpráva, která nenechává příliš prostoru k pochybám, když dané ustanovení vymezuje jako generální klauzuli kogentnosti.[7]

Kromě již zmíněného systematického výkladu pomohl názorové neshody ohledně § 1 odst. 2 OZ ustálit také výklad jazykový a teleologický. K. Eliáš[8] i F. Melzer[9] se shodují, že jsou-li zakázána ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, pak absolutně kogentními jsou ta ustanovení, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, u nichž by tudíž jakákoliv odchylka od zákona v ujednání stran nutně směrovala k porušení vyjmenovaných korektivů (tuto interpretaci ostatně s výhradami připouštěl i R. Pelikán[10]).

Doktrinální závěry se následně promítly i v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v usnesení ze dne 19. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, a usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, která říkají: […] „Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní.“ […]

J. Dědič však upozorňuje, že úskalí při interpretaci § 1 odst. 2 OZ nemusí představovat pouze věta za středníkem, ale také vymezení výslovného zákazu obsaženého ve větě před středníkem.[11] Jak přesně by měl být takový zákaz formulován a jaká ustanovení ZOK mu odpovídají? V mnohých případech nebude odpověď na tuto otázku jednoznačná, a bude si tak opět potřeba vypomoci teleologií prostřednictvím výše vyjmenovaných korektivů věty za středníkem.

2.    Právní povaha stanov akciové společnosti

Ještě, než budou rozebrána ustanovení ZOK upravující stanovy akciové společnosti s ohledem na jejich kogentnost, či dispozitivnost, je vhodné zamyslet se nad vlastní povahou samotných stanov. V českém právním prostředí dlouhodobě přiznává stanovám jak právní teorie, tak judikatura[12] (kvazi)smluvní charakter[13], resp. postavení smlouvy sui generis[14].

K. Ronovská a B. Havel tuto specifickou povahu zakladatelského právního jednání ilustrují prostřednictvím tzv. modifikované normativní teorie, tedy kombinace teorie smluvní a normativní.[15] Smluvní prvek přitom zastává zřejmou obligačně-právní povahu stanov, jež se v největší míře projevuje především při samém zakládání akciové společnosti. Ono specifikum, které stanovy odlišuje od běžných smluvních typů, je pak možno nalézt právě v prvku normativním, díky němuž stanovy tvoří určitou „ústavu společnosti“[16] vyjadřující závaznost nejen pro zakládající, ale i pro všechny pozdější akcionáře, přičemž jsou schopny vyvolat účinky i vůči třetím osobám.[17]

V této souvislosti se autoři dotýkají také způsobů interpretace zakladatelského právního jednání, kdy diferencují míru objektivizace/subjektivizace výkladu v závislosti na povaze pravidel (ujednání) v zakladatelském právním jednání obsažených – čím více bude povaha pravidel „statutární“ (tedy vztahující se k otázkám definujícím samotnou akciovou společnost jako takovou), tím spíše by měl být výklad posouzen na základě projevené vůle; u podružnějších pravidel bude naopak možné přiznat větší význam výkladu založenému na skutečné vůli akcionářů.[18] S ohledem na typickou otevřenost akciových společností a zvýšenou nutnost právní jistoty však lze předpokládat, že převažujícím hlediskem bude zpravidla vůle projevená. Hledání skutečného úmyslu stran pak bude v souladu s § 556 odst. 1 OZ přicházet v úvahu spíše u jednotlivých vedlejších ujednání v podobě akcionářských dohod apod.

3.    Povaha ustanovení upravujících stanovy akciové společnosti

Způsob, jakým je upravena povaha ustanovení ZOK upravujících stanovy akciové společnosti, je nutno vnímat v návaznosti na jejich výše uvedenou právní povahu. Určitým vodítkem může být také tvrzení K. Ronovské a B. Havla: „čím dále se nacházíme od pravidel „statutárních“, tím více se vytváří prostor pro uplatňování autonomie vůle při vnitřních („doprovodných“) pravidlech.“ [19]

3.1.        Nezměnitelné obligatorní náležitosti stanov

Je zřejmé, že vyloučení, resp. omezení dispozitivních ujednání v rámci stanov akciové společnosti se týká zejména těch pravidel, která vymezují samotnou podstatu akciové společnosti, v důsledku čehož tak v souladu s § 1 odst. 2 OZ vytvářejí požadavek na ochranu veřejného zájmu. Bude se jednat především o obligatorní náležitosti stanov, které můžeme nalézt v § 123 odst. 1 OZ a § 250 odst. 2 ZOK (tzv. absolutně obligatorní náležitosti) a v § 250 odst. 3 ZOK (tzv. relativně obligatorní náležitosti stanov – tyto lze později za podmínek obsažených v § 250 odst. 4 ZOK ze stanov vypustit)[20].

Co se týče kogentní povahy absolutně obligatorních náležitostí stanov, je vhodné upozornit na § 250 odst. 2 písm. f), který vyjadřuje požadavek na určení počtu členů představenstva, dozorčí rady či správní rady[21]. Ačkoliv by se vzhledem k systematickému zařazení mělo jednat o povinnou náležitost stanov, ustanovení § 439 odst. 1§ 448 odst. 1§ 457 ZOK stanoví, že v případě mlčení stanov mají příslušné orgány 3 členy. T. Dvořák tak v této souvislosti hovoří o zjevné nekonzistentnosti zákona[22] a obdobně shledávají uvedenou konstrukci „poněkud zvláštní“ také J. Lasák a R. Marek[23]. Lze tedy pouze doporučit, aby byl počet členů ve stanovách skutečně výslovně uveden, přičemž by se v souladu s názorem výše uvedených autorů mělo jednat o přesně určenou číslici. V případě odlišné formulace přenechávající finální stanovení počtu členů např. na rozhodnutí valné hromady lze mít za to, že taková klauzule bude nicotná pro neurčitost (§ 553 odst. 1 OZ).[24]

Příslušná ustanovení zákona jsou tedy kogentní především v tom smyslu, že obligatorní náležitosti musí být ve stanovách v určité formě vždy přítomny a není možné je vypustit, nepředvídá-li to sám zákon. Jejich podrobnější úpravě či případné pozdější modifikaci se mohou akcionáři ve stanovách dále věnovat v rámci fakultativních ujednání.

3.2.       Fakultativní náležitosti stanov a limity smluvní autonomie

Již ze samotného pojmenování fakultativních náležitostí je zjevné, že hlavní roli bude hrát dispozitivní zákonná úprava. Jak uvádí T. Dvořák, fakultativní náležitosti můžeme dělit na:

  • pravidelné fakultativní náležitosti (předvídané samotným zákonem);
  • nahodilé fakultativní náležitosti (úprava zákonem nepředvídaných otázek).[25]

Ustanovení ZOK obsahující pravidelné fakultativní náležitosti se uplatňují jak ke společnostem obecně, tak specificky v závislosti na zvolení dualistického či monistického modelu akciové společnosti. Konstrukce těchto norem přitom v zákoně sleduje vždy stejnou strukturu, kdy se v zákonné normě obsažené pravidlo aplikuje teprve tehdy, není-li ve stanovách ujednáno jinak. I zde je však nutno mít na paměti kogentní prvek těchto ustanovení, tedy nutnost řídit se jimi, pokud si akcionáři nechtějí danou otázku upravit odlišně.

V přehledném výčtu uvedeném T. Dvořákem je těchto ustanovení více než 80 a vyplývají nejen ze ZOK a OZ, ale například v otázce počtu členů výboru pro audit také ze zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech.[26] Přirozeně by nebylo účelné zde tento výčet opakovat, je však namístě upozornit na nezbytná kritéria, na která musejí akcionáři při formulování jakýchkoliv dispozitivních ujednání pamatovat.

3.2.1.         Výchozí principy kogentnosti občanského zákoníku

Primárně je samozřejmě nutné dodržovat výchozí korektivy nastavené v § 1 odst. 2 OZ. I na jakoukoliv dispozitivní úpravu je tak nutno opět pohlížet prostřednictvím tohoto tzv. testu kogentnosti, neboť ten by měl být v případě pochybností jasným a určujícím faktorem, do jaké míry existuje od daného zákonného pravidla možnost odchylné úpravy.

V souvislosti s ochranou veřejného pořádku tak například R. Pelikán zmiňuje:

  • zákaz societas leonina („lví společnosti“), ve kterých by zisk pobírali pouze určití akcionáři,
  • nemožnost úplného zřeknutí se účasti na vedení společnosti,
  • nemožnost pojit s akciemi povinnosti akcionáře vůči společnosti.[27],[28]

R. Pelikán se dále věnuje také opačné situaci, tedy možnosti zhoršit ve stanovách postavení společnosti ve vztahu k akcionářům. V tomto ohledu lze souhlasit s jeho závěrem, že takové ujednání nebude možné, neboť by porušovalo subjektivní práva akciové společnosti z důvodu jejího postavení jako právnické osoby, která není smluvní stranou, a nemůže tak využít žádných prostředků ochrany.[29]

3.2.2.             Dispozitivní stanovení kvora, kogentnost kvalifikované většiny

Důležitým aspektem akciové společnosti, kterým se jako kapitálová společnost odlišuje od společností osobních, je většinové rozhodování usnášeníschopného nejvyššího orgánu společnosti. Dle § 412 ZOK je úprava usnášeníschopnosti valné hromady zcela dispozitivní, stanovy tedy mohou kvorum i zcela zrušit.[30] V takovém případě pak nezbývá než v souladu se zásadou vigilantibus iura apelovat na obezřetnost akcionářů, aby o jejich záležitostech nebylo rozhodováno zcela nereprezentativním vzorkem osob.

Bez ohledu na zvolené kvorum probíhá samotné rozhodování vždy na základě již zmíněného principu většiny přítomných akcionářů. V této souvislosti je nutné zmínit další z důležitých aspektů akciové společnosti, kterým je ochrana menšinových akcionářů. Tuto ochranu zajišťují při rozhodování valné hromady především kvalifikované většiny. Z důvodu zachování co největší rovnosti a respektování principu ochrany slabší strany je tak tuto úpravu nutno považovat za kogentní v tom smyslu, že akcionáři mohou zákonnou úpravu odlišným ujednáním jedině zpřísnit.[31]

3.2.3.             Fakultativní náležitosti s nastavenou limitací

Některá z ustanovení ZOK předvídající fakultativní náležitosti stanov obsahují zároveň kogentní úpravu podmínek, za kterých je předmětná smluvní úprava možná (např. § 398 odst. 2§ 418 odst. 1 ZOK). 

Budeme-li normy v předchozím odstavci považovat za „polokogentní“, lze v zákoně nalézt i normy „polodispozitivní“, u nichž zákon pro případ odlišné úpravy sice rovněž počítá s určitou limitací, nastavené mantinely však stále poskytují prostor pro smluvní volnost (např. § 437 ZOK).

Pokračování článku si můžete přečíst zde.

Článek se umístil na 1. místě v soutěži Allen & Over Essay Competition 2017/2018, kterou každoročně pořádá ELSA Česká republika ve spolupráci s advokátní kanceláří Allen & Overy. 


Zdroje:

  • CSACH, K., HAVEL, B. a kol. Akcionářské dohody.Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 17.
  • ČECH, P. Akcie po rekodifikaci. Právní rádce. 2012. č. 10, s. 34-37.
  • ČECH, P., Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva: Dnešní klid před zítřejší bouří, Právní rádce, 17. 7. 2015.
  • ČECH, P., ŠUK, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vyd. I. Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, s. 273–274. 
  • ČERNÁ, S. Volba druhů podílu (akcií) a její limity. Rekodifikace & praxe, 2015, č. 12, s. 15.
  • ČERNÁ, S., O akciích s rozdílnou vahou hlasů v budoucím českém akciovém právu.Obchodněprávní revue, 2012, č. 7–8.
  • DĚDIČ, J., Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích. Právní prostor, 27.05.2016.
  • DVOŘÁK, T. Akciová společnost. Praha: Wolters Kluwer, 2016.
  • ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie 9/2015.
  • ELIÁŠ, K., Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 34; a DĚDIČ, J., Obchodní zákoník. Komentář. III. díl.Praha: Polygon, 2002, s. 2413.
  • HEATH, A., A power struggle between Facebook and investors just ended with Facebook dropping plans to issue non-voting shares, Business Insider, September 22, 2017.
  • HOLLANDER, P. Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku, Justiční praxe, L, 2002, s. 508.
  • Institutional Shareholder Services Inc., Analysis: Differentiated Voting Rights in Europe, Governance Weekly, January 23, 2015.
  • JOSKOVÁ, L.: Je ve společnosti s ručením omezeným možný podíl bez hlasovacího práva či práva na podíl na zisku?, Obchodněprávní revue, číslo 9, ročník 2015, s. 253-260.
  • LASÁK, J., O limitech lidské představivosti: glosa k akciím bez hlasovacího práva (jiným než prioritním), Právní rozhledy č. 2/2017.
  • LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014.
  • MARRIAGE, M., State Street asks SEC to block non-voting shares, Financial Times, June 18, 2017.
  • MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy 7/2013.
  • Nález ÚS z 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15.
  • PELIKÁN, R., Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue, 2012, č. 9, s. 246.
  • Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  • RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., Povaha a pravidla výkladu (nejen) zakladatelských právních jednání soukromých korporací. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 18, s. 611-615.
  • Rozhodnutí C-367/98, Komise v. Portugalsko, C-463/00, Komise v. Španělsko.
  • Rozhodnutí SDEU ve věci C-81/09, Idryma Typou AE / Ypourgos Typou kai Meson Mazikis Enimerosis.
  • Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 146/2003.
  • Stanovisko ČAK dostupné z <https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=13395>.
  • Stanovisko sp. zn. Cpjn 204/2015 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2016 k některým otázkám zápisů obchodních korporací do obchodního rejstříku.
  • ŠPAČKOVÁ, M., Zásada rovného zacházeníse všemi akcionáři. Obchodněprávní revue, C. H. Beck, 2016, roč. 2016, č. 1, s. 1-10.
  • ŠTENGLOVÁ, I., HAVEL, B., CILEČEK, F., KUHN, P., ŠUK, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 535-537.
  • ŠTENGLOVÁ, I., Lze akcionářům odejmout zákonem přiznaná práva, aneb kdy přestává být akcie akcií?Bulletin Advokacie 12/2017.

[1] LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014., str. 9.

[2] DĚDIČ, J., Aktuální výkladové problémy zákona o obchodních korporacích. Právní prostor, 27.05.2016.

[3] Např. PELIKÁN, R., Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue, 2012, č. 9, s. 246.

[4] Viz např. stanovisko ČAK dostupné z <https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=13395>.

[5] Pracovní verze návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] V tomto ohledu je možné odkázat na zbývající části zmíněného návrhu, z nichž již některé změny byly zakomponovány.

[7] „... osnova v obecné rovině vsadila po vzoru jiných civilních kodexů na generální klauzuli. Místopředseda Ústavního soudu Pavel Holánder komentuje toto pojetí slovy, že ve vztahu k dispozitivnosti právní regulace „lze uvítat její zakotvení abstraktní a nikoli kazuistické,“ jakož i „odmítnutí nonkognivistické skepse ke schopnosti aplikační praxe smysluplně interpretovat právní text“ (Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku, Justiční praxe, L, 2002, s. 508).“

[8] ELIÁŠ, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. Bulletin advokacie 9/2015.

[9] MELZER, F. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku.Právní rozhledy 7/2013.

[10] PELIKÁN, R., op. cit.

[11] DĚDIČ, J., op. cit.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 146/2003.

[13] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., Povaha a pravidla výkladu (nejen) zakladatelských právních jednání soukromých korporací. Právní rozhledy, 2016, roč. 24, č. 18, s. 611-615.

[14] DVOŘÁK, T. Akciová společnost. Praha: Wolters Kluwer, 2016.

[15] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., op. cit.

[16] DVOŘÁK, T., op. cit.

[17] RONOVSKÁ, K., HAVEL, B., op. cit.

[18] Ibid.

[19] Ibid.

[20] DVOŘÁK, T., op. cit.

[21] Resp. dle § 456 odst. 2 jiného obdobného orgánu.

[22] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 73.

[23] LASÁK, J., MAREK, R. in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol., Zákon o obchodních korporacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

[24] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 73 shodně odkazující také na ELIÁŠ, K., Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 34; a DĚDIČ, J., Obchodní zákoník. Komentář. III. díl.Praha: Polygon, 2002, s. 2413.

[25] DVOŘÁK, T., op. cit., str. 75-80.

[26] Ibid.

[27] Ve spojení se svobodou volného pohybu kapitálu v EU odkazuje v této souvislosti R. Pelikán na rozhodnutí SDEU ve věci C-81/09, Idryma Typou AE / Ypourgos Typou kai Meson Mazikis Enimerosis.

[28] PELIKÁN, R., op. cit.

[29] Ibid.

[30] FILIP, Václav, LASÁK, Jan in LASÁK, J., POKORNÁ, J., ČÁP, Z., DOLEŽIL, T. a kol.,op.cit.

[31] PELIKÁN, R., op. cit.

akciová společnost smluvní volnost stanovy

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články