Souběh funkcí ve světle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu

Dosavadní pojetí souběhu funkcí a nález Ústavního soudu

Doposud byl souběh funkcí (a to především ode dne účinnosti nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích) opět považován za obecně nepřípustný a v případě, že mezi činnostmi spadajícími do náplně statutárního orgánu společnosti (tedy do tzv. „obchodního vedení“) a těmi uvedenými v pracovní smlouvě existoval určitý překryv, vyústilo to v neplatnost souběžné pracovní smlouvy. Souběh funkcí tak byl umožněn jen v případech, kdy statutární orgán měl se společností uzavřenou smlouvu na činnosti nespadající do jejího obchodního vedení.

Nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2016 (sp. zn. I ÚS 190/15) však tuto v očích odborníků téměř neotřesitelnou a dlouhodobě aplikovanou doktrínu Nejvyššího soudu značně zpochybnil. Ústavní soud zde řešil spor mezi bývalým předsedou představenstva akciové společnosti (současně vykonávajícím funkci generálního ředitele na základě pracovní smlouvy) a předmětnou společností. Ve svém nálezu Ústavní soud uvádí hned několik úrovní argumentace, proč jsou závěry Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti souběhu funkcí dle jeho názoru přinejmenším pochybné.

Hned zpočátku poukázal na porušení základní zásady soukromého práva zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle které každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Jak k tomu ostatně uvádí sám Ústavní soud: „zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikatorně dotvořily až obecné soudy. Toto omezení soukromoprávních vztahů tak nestanovil zákonodárce, který je v českém ústavním pořádku primárním normotvůrcem, nýbrž obecné soudy, které mohou toliko dotvářet právo, a to navíc jen v omezené míře. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.“

„Pracovněprávní“ argumentace Ústavního soudu

Ústavní soud ve svém nálezu argumentuje přípustností souběhu funkcí také ve vztahu k zákoníku práce. S poukazem na dosavadní praxi Nejvyšší soud uvádí, že „člen statutárního orgánu podle Nejvyššího soudu nemůže vykonávat svou činnost v pracovněprávním vztahu, protože na výkon této činnosti se nevztahují pracovněprávní předpisy.” Dle názoru Ústavního soudu uvedenému v nálezu to však „na druhou stranu neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. Definiční ustanovení o závislé práci není možné chápat tak, že brání takovému ujednání - takový výklad by totiž přehlížel účel právní úpravy. Právě účel právních norem přitom musí mít v soukromém právu rozhodující váhu při zvažování, zda je či není určité jednání zakázáno. Ustanovení zákoníku práce, která definují závislou práci, jsou tak jen relativně (jednostranně) kogentní. Vymezují sice právní vztahy, které se řídí zákoníkem práce vždy, ale nebrání ani tomu, aby si v jiných případech strany režim zákoníku práce zvolily.“

Ústavní soud tak jednoznačně brojí proti nemožnosti podřídit činnost statutárního orgánu (na základě smluvní volnosti) režimu zákoníku práce. Zároveň nesouhlasí se samotnou argumentační logikou Nejvyššího soudu: „Argumentace Nejvyššího soudu pomíjí účel právní úpravy a je vnitřně rozporná. Podle Nejvyššího soudu není činnost člena statutárního orgánu zákoníkem práce vůbec regulována. Současně ovšem podle Nejvyššího soudu ze zákoníku práce plyne, že právní jednání, která má upravit výkon této činnosti v pracovněprávním vztahu, je neplatné. Jinak řečeno, zákoník práce způsobuje neplatnost právních jednání, na něž ale vůbec nedopadá. Takové úvahy není možné přijmout. Logickým důsledkem názoru, že zákoník práce nedopadá na vztahy spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu, je totiž naopak to, že právní jednání upravující takový vztah vůbec nelze posuzovat podle zákoníku práce. Tím spíše z něj není možné dovozovat jejich neplatnost (…) Při absenci výslovného zákazu člena statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu, v zákoníku práce je tak ústavně konformním výkladem pouze výklad, který respektuje zásadu pacta sunt servanda. Jakýkoliv jiný výklad, včetně výkladu předkládaného Nejvyšším soudem, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, jenž představuje ústavní garanci svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody.“

„Obchodněprávní“ argumentace Ústavního soudu

Kromě argumentace v rámci pracovněprávní problematiky Ústavní soud posiluje svůj postoj i skrze obchodněprávní argumenty. V tomto směru primárně konstatuje, že „Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích odkazuje na “povahu” obchodních korporací, která podle něj brání tomu, aby člen statutárního orgánu vykonával svou činnost na základě smlouvy podřízené zákoníku práce. Kromě tohoto odkazu na povahu obchodních korporací Nejvyšší soud již žádné odůvodnění svého postoje ve své judikatuře nenabízí. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud poukázal na to, že argumenty pro svůj právní názor pokládá za obecně známé. Ústavní soud považuje obecný odkaz na povahu obchodních korporací za naprosto nedostačující.“

Z výše uvedených postojů Ústavního soudu je zřetelné, že bude-li Nejvyšší soud nadále o souběhu funkcí rozhodovat stejným způsobem jako doposud, bude dle Ústavního soudu nejprve muset „náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce.“ Stejně tak bude muset Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnit - ,,Proč - pokud může člen statutárního orgánu část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou být i zaměstnanci korporace (přičemž posouzení míry takové delegace je v zásadě vnitřní věcí společnosti), není přípustné, aby tato působnost byla svěřena přímo členovi statutárního orgánu (a aby za tím účelem byla uzavřena s členem statutárního orgánu pracovní pracovněprávní smlouva).“

Zdá se proto být nevyhnutelné, že Nejvyšší soud bude pro obhájení svého dosavadního postoje vůči souběhu funkcí nucen předložit velmi pádné argumenty. Podle Ústavního soudu totiž ovlivňuje zákaz souběhu funkcí osoby vykonávající činnost statutárních orgánů společností velice negativně, významně snižuje jejich ochranu a má neblahé dopady i na možnost setrvání žen ve vrcholných manažerských funkcích, což by mohlo dle slov samotného Ústavního soudu být dokonce považováno za diskriminační.

Závěrem

Až doposud bylo téměř nezpochybnitelné, že souběh funkcí (až na některé výjimky kdy nedocházelo k překryvu činností dle pracovní smlouvy s obchodním vedením společnosti) byl zakázán i podle nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Uvedený nález Ústavního soudu však nyní může všechno změnit, a tak nezbývá než počkat na to, jak se s ním vypořádá Nejvyšší soud. Už teď je však jasné, že to pro něj nebude vůbec jednoduchý úkol.