Střet zájmů člena statutárního orgánu kapitálové obchodní korporace ve vazbě na principy corporate governance - část II.

Článek se zabývá oběma situacemi, kdy se člen orgánu obchodní korporace dostává podle § 54 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále také jen „z. o. k.“), do střetu zájmů, tj. jak střetem dlouhodobým, tak jednorázovým, vznikajícím při uzavírání smlouvy mezi členem orgánu a obchodní korporací. Obě situace analyzuje z hlediska povinností členů orgánů při hrozícím či trvajícím střetu zájmů i z hlediska možností obchodní korporace zabránit střetu zájmů či jeho důsledkům.

Právnická fakulta UK

První část článku si můžete přečíst zde.

Důsledky nesplnění oznamovací povinnosti 

Zákon o obchodních korporacích neřeší důsledky nesplnění oznamovací povinnosti. Není však pochyb o tom, že vznikne-li korporaci v příčinné souvislosti s jejím nesplněním škoda (a budou-li splněny ostatní podmínky stanovené zákonem), bude mít právo na její náhradu. Bude to však jediný důsledek nesplnění oznamovací povinnosti? Odpověď je třeba za situace, kdy je úprava střetu zájmů v § 54 a násl. z. o. k. ve vztahu k úpravě střetu zájmů v občanském zákoníku úpravou speciální, hledat právě v občanském zákoníku, a to v jeho § 437.

Občanský zákoník v § 437 odst. 1 především stanoví, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže – při smluvním zastoupení – zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Podle navazujícího ust. § 437 odst. 2 o. z. je pro důsledek zastupování ve střetu zájmů rozhodující to, zda osoba, se kterou zástupce ve střetu zájmů jednal, o střetu věděla či vědět musela. Je-li tomu tak, může se toho zastoupený dovolat. Současně zákon formuluje vyvratitelnou právní domněnku, že jedná-li zástupce i za tuto třetí osobu nebo jedná-li ve vlastní záležitosti, jde o střet zájmů. Z uvedeného především plyne, že nevěděla-li třetí osoba o střetu zájmů a ani o něm nemusela vědět, nemůže se zastoupený střetu zájmů dovolávat a je jednáním takového „zástupce“ vázán. Pokud jde o důsledky toho, že osoba, se kterou zástupce ve střetu zájmů jednal, o střetu věděla či vědět musela, není teorie jednotná. Tak Svoboda[1] dovozuje, že z dikce § 437 odst. 1 o. z. vyplývá, že rozpor mezi zájmem zástupce a zastoupeného (kromě výjimky při smluvním zastoupení) vede k nemožnosti zastoupení jako takového. Uzavírá, že „s ohledem na existenci § 437 odst. 2 však nelze vyvodit závěr, že jednání zmocněnce je tzv. zdánlivým právním jednáním ve smyslu § 551 a násl., jež nezpůsobuje žádné hmotněprávní účinky. Jde o právní jednání, vůči němuž může zmocnitel brojit námitkou relativní neplatnosti (§ 586).“

Pro případ rozporu zájmů mezi zastoupeným a zákonným zástupcem či opatrovníkem pak uvádí, že o zdánlivé právní jednání jde, a to s odkazem na § 460 o. z., který „pro případ střetu zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného, anebo hrozí-li takový střet, soudu ukládá, aby z moci úřední jmenoval zastoupenému kolizního opatrovníka“.

Dědič[2] pak k tomu dovozuje, že „lze uvažovat i o výkladu jiném, který je založen na tom, že § 437 odst. 2 představuje zvláštní úpravu ve vztahu k § 440 o. z. Podle § 440 odst. 1 o. z., překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna. Případem, kdy za zastoupeného jedná osoba, která k tomu není oprávněna, by po mém soudu mohlo být i to, kdy zástupce je v nedovoleném konfliktu zájmů. V takovém případě by platilo, že pokud jedná zástupce v nedovoleném konfliktu zájmů, o kterém třetí osoba věděla nebo musela vědět, jednání zastoupeného nezavazuje, pokud nebylo právně relevantním způsobem schváleno. Pak námitkou, kterou by se zastoupený bránil, by nebyla ani námitka neplatnosti, ani námitka zdánlivosti právního jednání, ale námitka, že zastoupeného jednání zástupce nezavazuje. Jinak řečeno, jednání zástupce, který jednal v rozporu zájmů, o němž třetí osoba věděla nebo vědět musela, zastoupeného nezavazuje a zastoupený se toho může dovolat jak proti třetí osobě, tak proti zástupci.“

A konečně Čech se Šukem[3] dovozují, že nesplní-li člen orgánu informační povinnost, plně na něj dopadá „úprava konfliktu zájmů obsažená v § 437 o. z. a platí, že korporaci nemůže zastoupit. Pokud by tak přesto učinil, mohla by se společnost dovolat relativní neplatnosti takového jednání. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, neuplatní se pro něj výjimka ze zákazu zastoupení pro případ, že zastoupený o rozporu ví, či vědět musí (§ 437 odst. 1 o. z.).“

Důsledky porušení oznamovací povinnosti při střetu zájmů se zabýval Nejvyšší soud[4] a dospěl k závěru, že: „Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ust. § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní … Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími).“

Z uvedeného ale neplyne (a Nejvyšší soud to ani v dané situaci neřešil), jaké jsou důsledky jednání v konfliktu zájmů, o kterém druhá strana věděla. V tom směru se přikláním k závěrům Dědiče a k jeho argumentaci dodávám, že ví-li (či musí-li vědět) druhá strana o konfliktu zájmů, a přesto smlouvu uzavře, není žádného důvodu omezovat obchodní korporaci pravidly o dovolání se relativní neplatnosti a je jen na jejím rozhodnutí, zda bez zbytečného odkladu jednání schválí.

Důsledky porušení zákazu uzavřít smlouvu 

Rovněž ve vztahu k důsledkům porušení zákazu uzavřít smlouvu se teorie rozchází v názorech. Tak Cileček, Štenglová a Šuk[5] „jsou názoru (zastávanému i J. Dědičem v článku citovaném shora[6]), že občanskoprávní úprava subsidiárně použitelná je, a to v případech, kdy člen orgánu nesplní svoji informační povinnost, popř. neuposlechne zákazu uzavřít smlouvu v konfliktu zájmů. Důsledky porušení této povinnosti zákon o obchodních korporacích neupravuje, a pokud by se subsi­diárně neaplikovala úprava střetu zájmů v § 437 o. z., byla by jediným důsledkem porušení informační povinnosti odpovědnost člena orgánu obchodní korporace za porušení péče řádného hospodáře. Přitom z obecné povahy obou předpisů plyne použitelnost občanskoprávní úpravy k řešení otázek, které zákon o obchodních korporacích neřeší.

Podle § 437 odst. 2 o. z. (když § 437 odst. 1 o. z. aplikovatelný není, neboť člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem a zákon o obchodních korporacích má speciální úpravu) platí, že jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, se třetí osobou, a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti. Při aplikaci tohoto ustanovení se může obchodní korporace vůči osobě, která nebyla v dobré víře, dovolat toho, že ji jednání člena jejího orgánu neváže.“

Havel pak ve stejné publikaci zastává názor, že „ustanovení § 437 odst. 2 o. z. není pro konflikt zájmů členů statutárního orgánu obchodní korporace použitelné. Zákon o obchodních korporacích považuje ve vztahu k občanskému zákoníku za lex specialis s tím, že využití § 437 odst. 2 o. z. není potřebné, když nesplnění informační povinnosti je postižitelné jako porušení péče řádného hospodáře a porušení zákazu uzavřít smlouvu v konfliktu zájmů je porušením vnitřního omezení jednatelského oprávnění, které nemá účinky navenek.“ K tématu se vyjádřili i další autoři, tak např. Lasák[7] dovozuje, „že v případě, že člen orgánu obchodní korporace notifikuje záměr uzavřít smlouvu podle § 55, obchodní korporace mu uzavření takové smlouvy zakáže, nicméně člen orgánu předmětnou smlouvu přesto uzavře a osoba, s níž člen orgánu jednal, o takovém zákazu věděla nebo musela vědět, lze aplikovat § 437 o. z. a důsledky jednání zástupce v konfliktu zájmů (viz § 55 odst. 1 a § 56 odst. 2). V extrémních případech nelze vyloučit ani relativní či absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.“

Soulad úpravy konfliktu zájmů v zákoně o obchodních korporacích s OECD Principles of Corporate Governance 

Právní úprava střetu zájmů v zákoně o obchodních korporacích je součástí pravidel pro řízení a správu společností (corporate governance). Vzhledem k tomu, že (nejen) v zemích OECD, mezi něž patří i Česká republika, jsou považovány za základní standard správy a řízení společností G20/OECD Principy správy a řízení společností (dále jen „Principy“[8]), podívejme se na to, do jaké míry je česká právní úprava konfliktu zájmů v souladu s doporučením OECD v této oblasti.

Při porovnání je třeba vycházet z toho, že, jak deklarují samotné Principy, neexistuje žádný jednotný model dobré správy a řízení, nicméně existuje několik společných prvků tvořících jeho základy.

Principy se o tyto prvky opírají a jsou formulovány tak, aby obsáhly různé existující modely. Z uvedeného plyne, že jsou (a musí být) formulovány obecně tak, aby mohly být aplikovány na různé modely správy a řízení obchodních korporací.

Problematikou konfliktu zájmů se Principy zabývají především ve vztahu k odpovědnosti „boardu“ (dále jen „správní orgán“[9]) obchodních korporací, a to v šesté části upravující odpovědnost tohoto orgánu (resp. jeho členů), konkrétně pod písmenem D v bodě 6. V tomto bodě se, mimo jiné, řeší úkoly správních orgánů při sledování a řešení potenciálních střetů zájmů „managementu“ a členů správního orgánu. Principy konstatují, že je důležité, aby správní orgány při vykonávání funkcí kontroly a dozoru podporovaly ohlašování neetického/protiprávního jednání beze strachu z odvety. Tomuto procesu by měla být nápomocna existence „firemního etického kodexu“, který by se měl opírat o právem zaručenou ochranu dotčených osob. Pro zaměstnance, kteří chtějí hlásit obavy ohledně neetického nebo nezákonného chování, které by také mohlo ohrozit integritu finančních výkazů, by mělo být vytvořeno kontaktní místo.

Jak je patrné z uvedeného, Principy nepředpokládají (ale ani nevylučují) legislativní řešení, ale vycházejí z působnosti správních orgánů (stanovené zákonem) a kladou důraz na řádný výkon této působnosti a nabízejí prostředky k získávání informací potřebných pro její výkon. Dá se říci, že česká právní úprava, která činí místem, kterému je člen statutárního orgánu povinen konflikt zájmů ohlásit, kontrolní orgány a přiznává jim zvláštní oprávnění směřující k odstranění hrozícího (a rovněž již existujícího) konfliktu, posiluje jejich postavení ve vztahu ke zjišťování a řešení konfliktu zájmů. Ve vztahu k získávání informací o (hrozícím) konfliktu jinak než jeho oznámením orgánem v konfliktu, zákon o obchodních korporacích žádné opatření nepřijal – je ponecháno na interních úpravách jednotlivých obchodních korporací, což považuji za praktické – přijatá opatření by měla vycházet z konkrétních poměrů jednotlivých obchodních korporací.

Daleko konkrétnější je – logicky – Kodex správy a řízení společností ČR (zpracovaný Czech Institute of Directors – dále jen „Kodex“), vycházející z Principů a zpracovaný ve vazbě na podmínky české právní úpravy správy a řízení obchodních korporací.

Kodex se zabývá problematikou konfliktu zájmů v kapitole 10, konkrétně v bodě 10.1, doporučujícím – obecně – obchodním korporacím vytvořit a uplatňovat řádnou a účinnou politiku předcházení, identifikace a řízení konfliktu zájmů „osob ve společnosti“[10] a uvádějící příklady, co všechno by měla tato politika zahrnovat.

Patří sem zejména:

  1. povinnost osob ve společnosti vyhnout se, pokud je to možné, činnostem, které by mohly vyvolat konflikt zájmů;
  2. prezentace příkladů případů, které běžně vyvolávají konflikty zájmů;
  3. povinnost dotčených osob okamžitě ohlásit stanoveným způsobem jakoukoli záležitost, která může vyvolat konflikt zájmů;
  4. povinnost osob zdržet se jednání v záležitostech, ve kterých jim vzniká konflikt zájmů;
  5. úprava transakcí se spřízněnými stranami[11] společnosti;
  6. stanovení způsobů, kterými společnost řeší případné nedodržení této politiky.

Jak je patrné, v českém právním řádu je upravena povinnost pod písm. c), a to jak ve vztahu ke členům statutárních orgánů, tak ve vztahu ke členům orgánů kontrolních.[12] Ve vztahu k povinnosti pod písm. a) a d) neshledávám legislativní potenciál, je na každé konkrétní společnosti, jakou důvěru členům svých orgánů projeví – což rovněž preferuje česká úprava.[13] K doporučení pod písm. b), e) a f) se lze bez dalšího připojit. Jejich realizace musí vycházet z vnitřních poměrů společnosti, takže rozhodnutí, jaký dokument společnost k jejich inkorporaci zvolí, je otázkou, jež se váže na poměry v každé jednotlivé společnosti. 

To pak Kodex dále rozvádí tak, že

i) všechny transakce mezi společností na jedné straně a členem jejího voleného orgánu a ředitelem[14] nebo osobou jim blízkou nebo jinou spřízněnou stranou s takovým členem, ředitelem či společností na straně druhé by měly být uskutečněny za tržní ceny a za obchodních podmínek obvyklých mezi nezávislými subjekty,

ii) společnost by měla určit a specifikovat významné tran­sakce se spřízněnými stranami, které musí vždy schvalovat valná hromada, a při jejich definování vzít v úvahu zejména vliv, který mohou mít informace o těchto transakcích na ekonomická rozhodnutí akcionářů společnosti, a riziko, které tyto transakce představují pro společnost a její akcionáře, kteří nejsou spřízněnou stranou, včetně menšinových akcionářů,

iii) společnost by měla informovat o významných transakcích se spřízněnými stranami na svých internetových stránkách, a to nejpozději v době jejich uzavření, včetně vytipování obsahu informace.

Pokud jde o doporučení Kodexu, je legislativně řešitelný především návrh pod písm. i) – uložit provádění konfliktních transakcí za tržní cenu a za obvyklých podmínek. Tento návrh nachází určitý odraz v § 57 z. o. k., vyjímajícím z režimu řešení konfliktu zájmů podle § 55 a 56 z. o. k. smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, jak uvedeno shora. Soudím, že přímý příkaz uzavírat smlouvy v konfliktu zájmů jinak než za tržní cenu a za obvyklých podmínek by nebyl účelný, že současná právní úprava je dostatečná a zákaz uzavírat smlouvy v konfliktu jinak by mohl být v určitých případech i kontraproduktivní – kontrolní či nejvyšší orgán by měl mít možnost posoudit, zda je uzavření konkrétní smlouvy vůbec v zájmu společnosti.

Opatření pod písm. ii) a iii) jsou do určité míry začleněna do úpravy informační povinnosti obchodních společností, jejichž cenné papíry jsou veřejně obchodovatelné, podle zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.[15] Tento zákon také upravuje povinnost informovat o kodexech řízení a správy společnosti, které jsou pro emitenta závazné nebo které dobrovolně dodržuje, a poskytnout informaci o tom, kde je možné do kodexu nahlédnout,[16] popř. informaci o tom, že společnost některé ustanovení takového kodexu nedodržuje, nebo o tom, že žádný kodex nedodržuje, včetně zdůvodnění, proč žádný kodex nedodržuje, a dále informaci o tom, jak naplňuje kodex řízení a správy společnosti, který je pro něj závazný nebo který dobrovolně dodržuje. Český zákonodárce tedy nepřistoupil k výslovnému uložení povinnosti řídit se některým z kodexů řízení a správy společnosti, což by bylo myslím (pro společnosti, jejichž cenné papíry jsou obchodovány na veřejných trzích) účelné, a spíše nutí společnosti k přijetí takové povinnosti nepřímo, tím, že jim ukládá „přiznat se“ k tomu, že se žádným kodexem neřídí, což může mít vliv na vnímání společnosti jako důvěryhodné.

Závěrem 

Závěrem lze říci, že přes některé dílčí nedostatky a nejasnosti je česká právní úprava konfliktu zájmů v § 54 a násl. z. o. k., popř. v § 118 a násl. ZPKT, co do rozsahu dostačující (i když by jí prospělo zpřesnění) a není v rozporu s Principy ani Kodexem. Zvažovat ale lze uložení povinnosti postupovat dle Principů a Kodexu či vypracování vlastních kodexů správy a řízení pro společnosti, jejichž cenné papíry jsou obchodovány na veřejných trzích.[17]

Článek byl publikován v Advokátním deníku v časopise Bulletin Advokacie č. 11/2019.



[1] K. Svoboda in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek I, Wolters Kluwer, str. 1043.

[2] J. Dědič, op. cit. sub 3, str. 532.

[3] P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), BOVA POLYGON, Praha 2016, str. 73.

[4] Usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015.

[5] I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 167.

[6] J.  Dědič, op. cit. sub 3, str. 532,

[7] J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 1, str. 478.

[8] Principy se zaměřují především na „veřejně obchodované“ společnosti, deklarují však, že některé principy v nich zahrnuté mohou být rovněž užitečným nástrojem pro zlepšení správy a řízení jiných společností.

[9] Principy vymezují správní orgány ve své úvodní části označené „O Principech“ tak, že v typickém dualistickém systému, používaném v některých zemích, znamená termín „board“ (v českém překladu Principů označený jako správní orgán) použitý v Principech „kontrolní orgán“, zatímco termín „key executives“ (v českém překladu „klíčový výkonný management“) znamená „představenstvo“. V českém právním prostředí ale vzhledem k některým specifikům úpravy volených orgánů nelze toto vymezení bez dalšího přijmout. Je třeba vycházet z toho, že: „Principy jsou koncipovány tak, že se vztahují na ten orgán, kterému jsou svěřeny funkce týkající se správy společnosti a kontroly jejího managementu“ [viz OECD (2015), G20/OECD Principles of Corporate Governance, OECD Publishing, Paris 2015, str. 45]. Proto také český Kodex správy a řízení společností ČR (2018): Czech Institute of Directors (CIoD), 1. vydání, 2018, rozpracovává pravidla správy a řízení ve vazbě na jednotlivé orgány upravené českým právním řádem, popř. pro všechny volené orgány obchodních korporací.

[10] Jak patrno, Kodex neomezuje využitelnost svých pravidel na konkrétní orgány, resp. jejich členy, ale ponechává na obchodních korporacích, aby rozhodly, které členy orgánů, případně další osoby (např. klíčový management) jeho pravidlům podrobit, což rovněž považuji za praktické.

[11] Spřízněnou stranou (related party) Kodex rozumí stranu transakce dle definice Mezinárodního účetního standardu IAS 24 – Zveřejnění spřízněných stran, který tvoří přílohu nařízení Komise (ES) č. 1126/2008.

[12] Viz § 54 odst. 1§ 55 odst. 1 z. o. k.

[13] Viz § 54 odst. 4 a § 56 odst. 2 z. o. k.

[14] Za povšimnutí stojí, že v tomto doporučení Kodex výslovně rozšiřuje pravidla proti konfliktu zájmů i na „ředitele“.

[15] Viz např. § 118 odst. 4 písm. b) nebo § 119 odst. 2 písm. d) bod 2.

[16] § 118 odst. 4 písm. j) ZPKT.

[17] Tento příspěvek byl zpracován v rámci projektu Grantové agentury ČR reg. č. 19-24949S „Srovnání českého korporačního práva s OECD principy Corporate Governance jakožto mezinárodního standardu a vybranými evropskými jurisdikcemi“.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu