Věřitel obchodní korporace nemá z titulu svého věřitelství právní zájem na jejím zrušení s likvidací Zdroj: FOTOLIA

Věřitel obchodní korporace nemá z titulu svého věřitelství právní zájem na jejím zrušení s likvidací

V nedávném rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) právní názor obecných soudů, že věřitel obchodní korporace postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení obchodní korporace s likvidací, neboť na takovém určení nemá právní, ale pouze majetkový zájem.

JUDr. Luděk Lisse Ph.D.  LL.M. MPA.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M. MPA.

advokát Lisse Legal

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M. MPA.

advokát Lisse Legal

Skutkový stav

Věřitel obchodní korporace (dále též jako „společnost“) argumentoval v návrhu na zrušení společnosti (v daném případě se jednalo o společnost s ručením omezeným, ale závěry Nejvyššího soudu lze vztáhnout i jiné typy obchodních korporací, pozn. aut.) s likvidací tím, že společnost po dobu dvou let neprovozuje žádnou činnost, nedisponuje žádným postižitelným majetkem, nemá zřízen účet u peněžního ústavu, nezakládá povinně listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, nekoná řádně valné hromady, nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a nevytváří rezervní fond, v čemž spatřoval důvody pro zrušení společnosti soudem.[1] Nečinnost společnosti dovozoval věřitel též ze skutečnosti, že společnost nekomunikuje se soudním exekutorem, který vymáhá jeho pohledávku na základě usnesení soudu, kterým byla nařízena exekuce na majetek společnosti.

Svůj právní zájem na zrušení společnosti spatřoval v tom, že pouze likvidátor jako nezávislá osoba je zárukou objektivního posouzení stavu společnosti, jejího majetku a závazků a případné odpovědnosti statutárních orgánů za škodu či jejich trestněprávní odpovědnosti. Likvidace společnosti nezávislým likvidátorem je proto jedinou možností, jak mohou věřitelé získat alespoň část své pohledávky, když všechny ostatní možnosti již marně vyčerpali.

Rozhodnutí obecných soudů

Soudy prvního i druhého stupně návrh zamítly, když vyšly z toho, že společnost obnovila svoji činnost a má zájem na dalším podnikání. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelé nemají právní zájem na zrušení společnosti, neboť „šance na uspokojení jejich pohledávek jsou větší za situace, kdy společnost funguje, protože tak může dosahovat zisku, a tudíž uspokojení věřitelů může být úplné“. Samotná skutečnost, že jsou navrhovatelé věřiteli společnosti, podle soudu sama o sobě neznamená, že mají právní zájem na zrušení společnosti.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož navrhovatelé nejsou k podání návrhu na zrušení společnosti s likvidací podle § 68 odst. 6 ObchZ aktivně věcně legitimováni, neboť nemají na takovém zrušení právní zájem. Odvolací soud uvedl, že právní zájem má navrhovatel zpravidla tehdy, promítne-li se rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace do jeho právního postavení. Naopak, právní zájem „nebude pravidelně dán tam, kde k řešení nastalé situace zákon předpokládá použití jiných – k tomu výslovně určených – právních prostředků“.

Podle odvolacího soudu „v poměrech projednávané věci nejen že se rozhodnutím soudu o zrušení společnosti s likvidací nic nezmění na právním postavení navrhovatelů jako věřitelů, ale zásadní je, že pro řešení situace, kdy povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, právní řád upravuje k tomu určené instituty – soudní výkon rozhodnutí upravený v § 251 a násl. o. s. ř. a exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Soudního vykonavatele a exekutora zákon vybavuje potřebnými oprávněními ke zjišťování majetku povinných osob a k dalším potřebným krokům při realizaci exekuce a výkonu rozhodnutí. Zrušení společnosti a nařízení likvidace společnosti rozhodnutím soudu dle citovaného § 68 odst. 6 obch. zák. není další alternativou pro vymáhání vykonatelných pohledávek. Takové rozhodnutí totiž krajním způsobem zasahuje do celkových poměrů společnosti, nejen do jejích majetkových poměrů“.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky

K dovolání věřitele se věcí zabýval Nejvyšší soud. Ten nejprve stran rozhodné právní úpravy konstatoval, že soudy při posouzení věci vycházely z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně z § 68 odst. 6 ObchZ, z něhož se podává, že o zrušení společnosti a o její likvidaci z důvodů v tomto ustanovení uvedených mohl soud rozhodnout pouze na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem, a že uvedená právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena ustanoveními § 172 odst. 1 ObčZ a § 93 z. o. k. 

Podle § 172 odst. 1 ObčZ soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže

a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,

b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem,

c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo

d) tak stanoví zákon.

§ 93 z. o. k. se podává, že soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže

a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání,

b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel,

c) nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky, nebo

d) provozuje činnost, kterou podle jiného právního předpisu mohou vykonávat jen fyzické osoby, bez pomoci těchto osob.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že důvody pro zrušení společnosti, které navrhovatelé uvádějí v návrhu na zahájení řízení, odpovídají s účinností od 1. 1. 2014 skutkové podstatě upravené v § 93 písm. b) z. o. k. K podání návrhu na zrušení obchodní korporace s likvidací podle tohoto ustanovení je aktivně věcně legitimována (kromě státního zastupitelství) pouze osoba, která má na takovém zrušení právní zájem. V tom se účinná právní úprava nijak neliší od dosavadní právní úpravy, kterou v poměrech projednávané věci aplikoval odvolací soud.

Podle Nejvyššího soudu představuje nucené zrušení obchodní korporace rozhodnutím soudu výjimku z pravidla, podle něhož se právnická osoba zásadně zrušuje dobrovolně (rozhodnutím jejího orgánu, popř., jde-li o korporaci, jejích členů)[2]. Ve svém důsledku je nejvýraznějším zásahem veřejné moci do vnitřních poměrů obchodní korporace.[3] Tomu musí podle Nejvyššího soudu odpovídat i výklad zákonné úpravy nuceného zrušení obchodní korporace, včetně vymezení okruhu osob, jimž svědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu na zahájení řízení o zrušení obchodní korporace.

Ustanovení § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení (vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti nepostačuje.[4]

V poměrech projednávané věci dovolatel (věřitel obchodní korporace, pozn. aut.) svůj právní zájem na zrušení společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky dovolatele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností. Uvedené okolnosti by však podle Nejvyššího soudu mohly založit toliko majetkový zájem dovolatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv zájem právní. Nehledě k řečenému dovolatel podle Nejvyššího soudu přehlíží, že likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor.[5]

Nezjistil-li soudní exekutor žádný majetek společnosti (ani případnou pohledávku společnosti na náhradu škody způsobené jednatelem společnosti porušením povinnosti péče řádného hospodáře), z něhož by dovolatel mohl v exekučním řízení (byť částečně) uspokojit svou pohledávku za společností, nelze předpokládat, že likvidátor bude v tomto ohledu úspěšnější a že pohledávka dovolatele bude z likvidační podstaty (alespoň částečně) uspokojena. Zrušení společnosti s likvidací se proto podle názoru Nejvyššího soudu nijak nepromítne ani do majetkových poměrů dovolatele.

Alternativní postup 

Na závěr svého rozhodnutí Nejvyšší soud nabídl věřiteli alternativní postup při vymáhání jeho pohledávky, když konstatoval, že má-li dovolatel (věřitel) za to, že jednatel odpovídá společnosti za škodu porušením povinnosti péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 ObchZ), může se podle § 194 odst. 6 věty první ve spojení s § 135 odst. 2 ObchZ domáhat uspokojení své pohledávky za společností přímo na něm jako na zákonném ručiteli společnosti.

K tomu lze nad rámec důvodů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnit, že právní úprava nabízí věřiteli pohledávky též postup podle ust. § 159 odst. 3 ObčZ, kde se stanoví, že „Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.“

Zásadní věc, kterou však Nejvyšší soud i citovaná právní úprava pomíjí, je, že věřitel se de facto nedostane k dokumentaci společnosti, na jejímž základě by mohl žalovat přímo jednatele nebo člena představenstva obchodní korporace, neboť obchodní korporace mu sama takovou dokumentaci nevydá, zvláště pak za situace, kdy je statutární orgán obchodní korporace současně i její ovládající, popř. vlivnou osobou. 

Za dobrý argument ze strany Nejvyššího soudu nepovažuji ani argument, že nezjistil-li soudní exekutor žádný majetek společnosti (ani případnou pohledávku společnosti na náhradu škody způsobené jednatelem společnosti porušením povinnosti péče řádného hospodáře), z něhož by dovolatel mohl v exekučním řízení (byť částečně) uspokojit svou pohledávku za společností, nelze předpokládat, že likvidátor bude v tomto ohledu úspěšnější. Tento argument nepovažuji za nosný zaprvé z důvodu, že exekutor v rámci exekuce jakoukoliv případnou pohledávku společnosti na náhradu škody způsobené jednatelem společnosti porušením povinnosti péče řádného hospodáře negeneruje, a ta by musela existovat již v době exekuce, což je v praxi i v poměrech projednávané věci kdy obchodní korporaci fakticky ovládá její statutární orgán, nulová pravděpodobnost. Za druhé pak z důvodu, že  nelze vyloučit, že likvidátor bude při zjišťování majetku společnosti úspěšnější, neboť soudem jmenovaný likvidátor se může snáze dostat „dovnitř“ společnosti, než soudní exekutor, jehož manévrovací prostor je ve vztahu ke společnosti omezen na její „exteriér“, tedy nemá zákonnou pravomoc vyžadovat účetnictví a další doklady, smlouvy či obchodní listiny společnosti a na rozdíl od likvidátora není aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody vůči členovi jejího statutárního orgánu. Z těchto důvodů nepovažuji odůvodnění Nejvyššího soudu za propracované ani za odpovědné.

Závěr

Bez ohledu na odlišný právní názor autora tohoto příspěvku lze uzavřít, že ust. § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení (vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom podle názoru Nejvyššího soudu předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti podle názoru Nejvyššího soudu nepostačuje.

Pokud věřitel obchodní korporace svůj právní zájem na zrušení společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky věřitele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností, mohly by tyto okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu založit toliko majetkový zájem věřitele jakožto navrhovatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv však zájem právní.

Nehledě k řečenému věřitel/navrhovatel podle názoru Nejvyššího soudu přehlíží, že „likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor.“ 

To, že je podle názoru autora tohoto příspěvku shora uvedený právní závěr Nejvyššího soudu nesprávný, nemění však nic na tom, že bude třeba se s ním v praxi vyrovnat a brát jej při podávání případného návrhu na zrušení obchodní korporace s likvidací na zřetel. Osobně doporučuji čerstvý judikaturní závěr Nejvyššího soudu respektovat s výhradou situace, kdy je třeba s přihlédnutím k okolnostem případu postupovat při vyvíjení tlaku na statutární orgány obchodní korporace, která dlouhodobě dluží, i cestou podání návrhu na její zrušení s likvidací. Není totiž vůbec vyloučeno, že takový pořad práva povede ke kýženému výsledku. 


[1] Viz § 68 odst. 6 písm. a) a d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

[2] Srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013, str. 629 a 630). 

[3] Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, uveřejněného pod číslem 59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 

[4] Srov. obdobně při výkladu pojmu „právní zájem“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, a ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2624/2016, uveřejněná pod čísly 74/2015 a 2/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[5] Srov. zejména § 192 o. z. ve spojení s § 43, 44209 až 216 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a § 33 až 3450 a 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

věřitel obchodní korporace likvidace

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články