Menu

Články

Aktuální problémy české justice

ČlánkyOstatníJUDr. Pavel Rychetský08.05.2016
JUDr. Pavel Rychetský08.05.2016

Příspěvek předsedy Ústavního soudu ČR JUDr. Pavla Rychetského přednesený na odborném kongresu Právní prostor 2016.

Vážené dámy a pánové, kolegyně a kolegové. Úvodem mého vystoupení mi dovolte malou poznámku – kromě samozřejmého poděkování za pozvání na tuto konferenci bych chtěl zdůraznit, že mé hodnocení stavu české justice se opírá pouze o poznatky z pozice soudce Ústavního soudu případně z předchozích zkušeností ministra spravedlnosti.

Stále jsme svědky jisté míry pochybností nad efektivitou a důvěryhodností výkonu spravedlnosti prostřednictvím soudní moci – ať již ze strany médií anebo laické veřejnosti. Zdůrazňuji, že tyto pochybnosti nesdílím, leč to neznamená, že bychom neměli hledat nástroje ke zvýšení efektivity a důvěryhodnosti soudnictví. Musíme se především zamýšlet nad příčinami stavu, který nás k takovému hledání vyzývá.

Staré francouzské přísloví praví, že „stát není živý z daní, ale z důvěry občanů“. To samozřejmě platí pouze pro stát, jehož legitimita se odvíjí od parafráze slavné věty vyslovené v roce 1863 Abrahámem Lincolnem v Gettysburgu, že „demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“. Současně se nám vnucuje otázka, zda a do jaké míry lze tento princip vztáhnout i na fungování soudní moci v moderním demokratickém a právním státě, vycházejícím z přísné separace soudní moci od obou mocí politických (zákonodárné a výkonné). Úvahy nad touto analogií se dle mého soudu neobejdou bez jistého historického exkurzu.

Všichni víme, že v období po 2. světové válce dochází k obrovskému nárůstu a rozšiřování kompetencí soudní moci – někdy až do té míry, že se hovoří o soudcovském státu, jakési soudcokracii. Skutečně jsme svědky toho, že soudy posuzují a rozhodují nepřeberné množství záležitostí, které by před válkou nikoho ani nenapadlo svěřovat soudcům. Záležitosti, které v té době řešil pan starosta, pan farář, pan učitel, nebo jiná místní obecně respektovaná autorita. Dnes jsme svědky paradoxů, které občas vyústí i v rozsudky o tom, zda výsledek maturitní zkoušky byl lege artis; v USA soudy přijímají k projednání i žaloby dětí vůči rodičům o náhradu škody za to, že se údajně narodily ošklivé, a podobných absurdit bychom nalezli patrně v celé řadě vyspělých moderních demokracií nepřeberně.

Co se to v naší moderní historii stalo, že klasické teorie o tom, že lid je výlučným a svrchovaným zdrojem politické vůle a jediným opuncovaným kritériem legitimity státní moci, utrpěly značné šrámy? Trpká zkušenost Výmarské republiky o tom, že demokracie je schopná sama sebe zničit, násobená následnými hrůzami 2. světové války a zrůdností holocaustu, způsobily rozpad po staletí vytvářeného a všeobecně akceptovaného – byť nepsaného – systému hodnot a pravidel. Bezradná společnost zvolila východisko, ve kterém jednak doplnila princip vlády lidu o princip vlády materiálně, tj. hodnotově pojímaného práva, a zmizelý koncept obecně uznávaných pravidel nahradila návratem k Rousseauovskému projektu dominantního postavení nezadatelných a přirozených lidských práv a svobod. Tento krok si doslova vynutil nejen další emancipaci soudní moci, ale i její zahlcení.

Zvlášť specifická situace pak nastala v postkomunistických zemích – proces posilování subjektivních práv jednotlivce a šíře jejich ochrany jak v hmotném, tak v procesním právu, rozložený v západních demokraciích na celá desetiletí, se u nás zkoncentroval do krátkého období po pádu minulého režimu. Spolu s přechodem na tržní ekonomiku a souvisejícími hlubokými změnami a hypertrofií právního systému jsme se tak stali svědky stavu, který lze – poněkud zjednodušeně a ve zkratce nazvat ještě dosud přetrvávající nepředvídatelností a nejednotností judikatury doprovázený navíc v některých oblastech – jak geografických, tak odvětvových mnohdy i nepřiměřenou délkou řízení. Jedním z dnes již chronických neduhů českého soudnictví je například celá oblast insolvenčních řízení. Je tedy logické, že hledáme nástroje, jak dosáhnout vyšší stupeň důvěryhodnosti soudnictví i zajistit efektivnost jeho rozhodování v čase, který je jak pro všechny účastníky řízení všeho druhu, tak pro veřejnost, ještě smysluplný.

Soudím, že pro garance faktické nezávislosti soudců včetně jejich hmotného zabezpečení jsme vykonali téměř vše, co bylo možné. Současně jsme jim však nakupili nesčetné množství překážek v podobě neskutečného množství legislativních změn, které představují nejen pro laickou veřejnost, ale i pro právního profesionála, výklad a aplikaci platného práva problém téměř fatální. Navíc nelze pouštět ze zřetele skutečnost, že žijeme v prostředí tří právních systémů – práva národního, práva evropského a práva mezinárodního. Systémů, které nejsou vzájemně separovány; naopak: vzájemně se prolínají, ba někdy si i konkurují v soutěži o hierarchickou a aplikační prioritu. Prvořadým úkolem tak podle mého soudu je zajištění stability právního prostředí, zjednodušení zejména procesních předpisů a posilování apelačních principů opravných prostředků na úkor systému revizně kasačního. Velmi bych též přivítal snahu zbavit se jednoho z nejvýraznějších neduhů soudcovské práce, který zjednodušeně nazývám jakousi procesualistickou posedlostí, ve které se podstata – samotné hmotné právo vytrácí.

V rámci této úvahy se dlouhodobě přikláním k myšlence totální revize dosavadní soustavy obecných soudů. Nemám tím na mysli pouze zavedení soustavy třístupňové, ale především odstranění výrazné asymetrie, kdy vedle sebe existují okresní soudy s početným soudcovským sborem (např. OS Ostrava se 79 soudci) a okresní soudy pouze se sedmi soudci – např. Okresní soud v Rokycanech. Tato soustava již dávno nekopíruje územně správní uspořádání státu – okresy byly zrušeny již před více než 15 lety – přičemž věcná pravomoc vrchních soudů jako soudů výlučně odvolacích ve věcech, kde je řízení v prvním stupni svěřeno soudům krajským, postrádá logiku. Za optimální model považuji soustavu, kde v prvním stupni budou působit soudy nalézací (s možnou specializací svěřenou výhradně jednomu určenému soudu v území příslušného kraje), v druhém stupni soudy apelační a nejvyšší soud jako soud výlučně kasační. V podstatě tím vyzývám k zahájení věcné diskuse vedoucí k překreslení mapy celé soudní soustavy tak, aby byla územně i profesně vyvážená. Jistou analogii spatřuji např. v dosud marné snaze o vytvoření sítě územně dostupných nemocnic.

Za hlubší zamyšlení stojí i otázka výběru, vzdělávání a kariérního postupu soudců. Soudím, že bychom se již měli zbavit tradičního rakousko-německého modelu uzavřeného soudcovského sboru, ve kterém se projevuje jev, který lze s jistou nadsázkou nazvat stavovským incestem, podle něhož čerstvý absolvent začíná jako soudní čekatel a po jmenování soudcem se stává doživotním příslušníkem privilegované hermeticky uzavřené enklávy soudcovského sboru, která se brání profesní prostupnosti. Čerstvý soudce je přitom vzápětí po svém jmenování zpravidla přidělen k soudu prvního stupně do role samosoudce – tj. na nejnáročnější a nejobtížnější soudcovské místo. Soudím, že začínající soudce by měl naopak usednout jako votant na soud druhého stupně a posléze povýšit – kariérně i finančně – do první linie – na soud prvního stupně. Tady by trochu prospěla inspirace britským modelem, ve kterém je práce soudce až vyvrcholením předchozí právnické kariéry. U nás – v českých poměrech - postrádám i dostatečně efektivní systém celoživotního vzdělávání, na který by měl být navázán i kariérní postup soudce. V posledních letech jsme svědky střídavé konkurence dvou modelů – tradičního modelu soudního čekatele (auskultanta) a nově zřizovaných funkcí asistentů soudce. Ten tradiční model ztrácí na atraktivitě od okamžiku, kdy byla zvednuta věková hranice pro vstup do soudcovského sboru na 30 let. Mám obavu, že ze soudních asistentů, u kterých se předpokládá odborná specializace odvislá do značné míry od zařazení a specializace „jeho soudce“, se postupně vytváří specifická skupina justičních nádeníků, kterým sice neschází odborná erudice, ale postrádají jak adekvátní platové ocenění, tak reálnou perspektivu svého budoucího uplatnění. Byl bych nerad, kdyby v posledku představovali jakousi zatím skrytou, ale přitom reálnou nášlapnou minu pro českou justici.

Vážené dámy a pánové, na závěr mi dovolte poslední námět – je za trvale udržitelný možno považovat model, ve kterém prakticky bez výjimky rozhodují na všech vyšších stupních soudní soustavy pouze tříčlenné senáty? Chceme-li dosáhnout stavu, za kterého bude soudní judikatura jednotná, předvídatelná a i uvnitř soudcovské komunity dostatečně srozumitelná a akceptovaná, měli bychom uvést do života zásadu, podle které čím vyšší stupeň soudní soustavy rozhoduje, tím početnější by měl být sbor, kterému i každé jednotlivé rozhodování svěříme.

Vážené kolegyně a kolegové – pouze na okraj poznamenávám, že jsem se záměrně vyhnul opakovaně traktované problematice zřízení ústavní instituce reprezentující soudní moc, pracovně nazývané Nejvyšší rada soudnictví. Je tomu jednak proto, že to bude téma zajisté celé řady vystoupení, ale též proto, že přes mé přesvědčení o oprávněnosti tohoto kroku se nedomnívám, že by byl způsobilý zajistit v reálném čase zřetelnější změnu kvality české justice.

Jsem si vědom toho, že moje náměty jsou pouze torzem možných výzev a kroků, které před námi stojí. Budeme-li je však ignorovat, může jednou nastat situace, kterou vyjádřil Shakespeare ve slovech, která vložil do úst umírajícího Merkutia: „Ta rána není ani hluboká jako studně, ani široká jako vrata. Ale stačí!“


Kongres Právní prostor 2016

Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

JUDr. Pavel Rychetskýpředseda Ústavního soudu ČR
100%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři