Ano, působnost finančního arbitra

Finanční arbitr je státním orgánem, který je povolán k řešení zákonem o finančním arbitrovi vymezených sporů mezi subjekty na finančním trhu, mezi subjekty finanční služby nabízející (finanční instituce) a poptávající (spotřebitelé). Ve vztahu k soudům, jako orgánům moci soudní, je finanční arbitr alternativní cestou k nalézání práva, lze hovořit o jeho alternativní příslušnosti, která soudní pravomoci nekonkuruje, ale obecnou pravomoc soudů doplňuje. Vzájemný vztah jejich pravomocí je tedy dán právním řádem nekonfliktně, souběžně.

právník, Kancelář finančního arbitra
právník, Kancelář finančního arbitra
Foto: Shutterstock

Velmi častou obranou finančních institucí, které mohou být žalovanou stranou v řízení před finančním arbitrem, jsou procesní námitky zpochybňující jeho pravomoc daný spor rozhodnout. To jsou námitky k tomu, že spor vůbec nespadá do okruhu otázek, které je finanční arbitr oprávněn řešit – například, že smlouvou se nesjednává spotřebitelský, ale podnikatelský úvěr (ten do působnosti finančního arbitra nespadá), že nejde o spor při poskytnutí platebních služeb, ale o podmínkách peněžního plnění obchodněprávního sporu či se nejedná o pojistnou smlouvu sjednávající životní pojištění, ale např. úrazové pojištění. Tyto námitky samozřejmě mohou být opodstatněné, lze se však často setkat s tím, že jejich motivem je nedůvodné vyjmutí sporu z rozhodování finančního arbitra.

Tyto procesní námitky, kterými se finanční arbitr zabývá již v okamžiku zkoumání splnění procesních podmínek pro vedení řízení, může finanční arbitr přezkoumat i kdykoli v jeho průběhu, přičemž platí, že nedostatek příslušnosti finančního arbitra je neodstranitelnou překážkou řízení a zjistí-li finanční arbitr svoji nepříslušnost, řízení zastaví.

Účelem a smyslem existence finančního arbitra je především zájem na rychlém a efektivním řízení, které zaručí spravedlivé rozhodnutí, jež je současně vykonatelné, tj. na jehož základě se účastník, který má ve věci úspěch, může účinně domáhat svého práva nebo se naopak účinně bránit. Součástí rozhodovací činnosti finančního arbitra také pochopitelně je, že nárok, který spotřebitel v řízení před finančním arbitrem vznese (a ten je oprávněn ho řešit), bude posouzen a vyřešen komplexně, tj. způsobem, který přinese skutečné řešení a nebude jen částečnou náplastí nechávající finální řešení sporu stále otevřené (a bez výsledku) pro „povolanější“ orgán veřejné moci.

Obranou finančních institucí v druhé linii totiž občas bývá námitka, že i když tedy finanční arbitr příslušný k řešení konkrétního sporu je, nemůže rozhodnout o všech aspektech sporu, zejména o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Takový náhled na rozhodovací činnost by však finančního arbitra zbavoval té nejcennější propriety – poskytovat nápravu protiprávním stavům, když průvodním jevem sporů na finančním trhu je často právě vznik škody nebo bezdůvodného obohacení. Pokud by finanční arbitr nemohl efektivně rozhodnout o nároku spotřebitele (včetně výroku o povinnosti plnit), zajisté by bylo zbytečné finančního arbitra, jako orgán mimosoudního řešení sporů na finančním trhu, vůbec zřizovat – institut pokárání ostatně v českém právním řádu máme už v podobě Veřejného ochránce práv, který tak může učinit například skrze kontrolu postupu některých dozorových orgánů.

Pokud by na takové procesní námitky finanční arbitr přistoupil, protivil by se i základním zásadám právního státu (například zákaz odmítnutí spravedlnosti, zásady právní jistoty a legitimního očekávání), zásadám správního řízení (princip efektivnosti a hospodárnosti řízení) a zcela by popřel fungování finančního arbitra jako mechanismu rychlého, nezpoplatněného a efektivního mimosoudního řešení sporů.

Působnost finančního arbitra je pevně vymezena jak subjekty, tak předmětem soukromoprávních vztahů, které je oprávněn řešit; tato kombinace vymezení subjektů (stran sporu) s předmětem sporu (určité finanční služby) tvoří východisko (jádro) působnosti finančního arbitra, ve kterém spor musí ležet. Současně nelze vyloučit, že se spor, který leží v právním vztahu (a z něho pramení) mezi uživatelem a poskytovatelem finančních služeb, následně svými konkrétními projevy může formou sekundárních právních následků dotýkat i obecných právních institutů.

Tak tomu bude právě třeba u náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení, jelikož jde o právní instituty často bytostně spojené s posuzovanými nároky zejména v oblasti platebního styku, investičních služeb, životního pojištění či spotřebitelských úvěrů, které ze zákona finančnímu arbitrovi přísluší řešit. Finanční arbitr posuzuje spor na základě různých podkladů, po jejichž vyhodnocení může konstatovat porušení povinnosti, existenci práva na plnění uživatele finanční služby, ale také neplatnost smlouvy. Pokud pak například finanční arbitr vysloví v nálezu neplatnost smlouvy, většinou rozhodne i o vydání bezdůvodného obohacení, jež na základě plnění z neplatné smlouvy vzniklo.[1]

Současně použití gramatického výkladu slovního spojení „při poskytování služeb“, které je přítomno u všech sektorových působností finančního arbitra, signalizuje širší záměr k výkladu věcné působnosti, dotýkající se sporů „při poskytování“, tedy obepínající spor z poskytování služeb – tj. i jednotlivé nároky v bezprostřední příčinné souvislosti s poskytnutím finanční služby. Pokud by chtěl zákonodárce skutečně pojmout konkrétní sektorovou působnost restriktivně, tj. omezoval by ji na posuzování konkrétní právní skutečnosti (např. platnosti smlouvy), nepochybně by tak učinil jiným způsobem, například konkrétním výčtem těchto skutečností či formou omezení, které obsahuje například § 127 odst. 1§ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů.[2] Pravděpodobně by však zákonodárce použil i jinou předložku (např. „z poskytování“), když z použití předložky „při“ lze gramatickým výkladem vyvozovat úmysl zákonodárce k postižení „něčeho, co je průvodním jevem jiného“.[3]


[1] Finanční arbitr tak činí mj. i proto, že navrhovatelé v řízení před ním často požadují vrácení peněžité částky bez jakékoli právní kvalifikace, přičemž pokud by finanční arbitr došel například k absolutní neplatnosti konkrétní smlouvy (platnost posuzuje jako předběžnou otázku) a zároveň navrhovateli nepřiznal částku bezdůvodného obohacení z této neplatnosti vyplývající, v podstatě by ignoroval požadavek navrhovatele a odpíral mu spravedlnost.

[2] Český telekomunikační úřad, jenž je také správním orgánem rozhodujícím soukromoprávní spory jako finanční arbitr, může rozhodovat pouze spory vyplývající z „povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“

[3] Pokud by například zákonodárce použil předložku „z“, jednalo by se o takové vymezení působnosti v oblasti platebních služeb, které by již neumožňovalo řešit spory z výpovědi smlouvy o platebním účtu.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články