Spolehlivé údaje o počtech českých občanů žijících v zahraničí rovněž neexistují. I přes tyto úctyhodné počty přitom až do roku 2009 Němci žijící v zahraničí, tedy ti, kteří se v Německu „odhlásili“, nemohli žádat o osobní průkazy totožnosti (německy: Personalausweis). Proto se mnozí Němci žijící v zahraničí rozhodli zůstat formálně registrovaní v Německu. Teprve přijetí německého zákona o průkazu totožnosti z roku 2009 umožnilo, aby Němci, kteří přerušili vazby s německými registračními úřady, mohli zažádat o průkaz totožnosti. Nicméně kolonka trvalého pobytu v průkazu totožnosti v jejich případě obsahuje místo adresy pouze záznam: „Keine Wohnung in Deutschland“, neboli „Bez trvalého pobytu v Německu“.
Mnoho zemí v EU ve svých národních průkazech totožnosti adresu vůbec neeviduje, v Německu je ale adresa stále povinným údajem v průkazech totožnosti. Pokud máte ve vašem německém průkazu totožnosti zaznamenáno, že „nemáte trvalý pobyt v Německu“ a není uvedena žádná jiná adresa, nejen veřejné orgány ale i soukromé podniky nebo dokonce široká veřejnost mohou získat dojem, že jste bezdomovec. Takový záznam přináší hmatatelné nevýhody: nemůžete využít všechny elektronické vlastnosti čipu, který je v německém občanském průkazu zabudován; nebude vám fungovat proces identifikace na poště v Německu, neboť čip nebude obsahovat žádnou adresu pro uložení (podrobněji viz portál občanských průkazů federálního ministerstva vnitra); někteří obchodní partneři s vámi mohou odmítnout uzavřít smlouvu, pokud jim neprokážete adresu svého trvalého pobytu apod.
Žádost německého občana žijícího ve francouzském Antibes u Spolkovému sněmu (Bundestag) v roce 2018 byla neúspěšná a rovněž soudní žaloba dvou německých občanů žijících v České republice, kteří také žádali o zapsání jejich české adresy pobytu do německého průkazu totožnosti, byla Správním soudem v Berlíně na konci února 2019 zamítnuta. Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci (věc: VG 23 K 777.17 ze dne 28. února 2019, srov. Tisková zpráva č. 8/2019 správního soudu v Berlíně). V tomto posledním případě stěžovatelé namítali rozpor § 5 odst. 1 písm. 5 (2) č. 9 německého zákona o průkazu totožnosti s právem EU, tj. zejména se zásadou zákazu diskriminace a základní svobody pohybu pracovníků garantované evropským právem – zatím však zcela bez úspěchu.
§ 5 odst. 2 Zákona o průkazu totožnosti byl nyní změněn s účinností od 1. listopadu 2019 následovně: č. 9: “... pokud držitel průkazu totožnosti nemá v Německu trvalé bydliště, může být zaznamenáno 'bez trvalého pobytu v Německu'…". Budete-li číst toto ustanovení pozorně, uvědomíte si, že tato změna by mohla ve svém důsledku umožnit do průkazu totožnosti zapsat zahraniční adresu. Pokud žadatel nemá trvalé bydliště v Německu, pak může být v dokladu uvedeno 'bez trvalého pobytu v Německu' (jinak řečeno nemusí být uvedeno). Je tedy na jednotlivých německých konzulátech, které mají na starosti zpracování takových žádostí, zda do průkazu zapíšou zahraniční adresu.
Německé konzuláty doposud nezveřejnily žádné informace o tom, jakou dokumentaci budou v různých zemích požadovat. Například podle informací německého velvyslanectví ve Spojeném království je vyžadován “doklad o zaplacení obecní daně/účet za elektřinu“ nebo “bankovní výpis“: https://uk.diplo.de/uk-de/02/personalausweis/epa-ueber-16. Přitom až do září 2019 na těchto stránkách uváděli: "Vezměte prosím na vědomí, že vaše zahraniční adresa nebude uvedena v průkazu totožnosti, o který jste požádali v zahraničí. Pokud již nejste registrováni v Německu, změní se vaše německá adresa na ´Bez trvalého pobytu v Německu´“. Dosud nebyly vydány ani žádné prováděcí pokyny. Rovněž německé velvyslanectví v Praze na svém webu neuvádí jakékoliv informace k této otázce.
V praxi to znamená, že po 1. listopadu 2019 můžete být úspěšní při podání žádosti o německý průkaz totožnosti na německém konzulátu a to jak se zápisem české, tak třeba rakouské adresy. Samozřejmě za předpokladu, že jste schopni předložit požadovanou dokumentaci (místní osvědčení o registraci atd.). V zemích bez rejstříku trvalého bydliště (například v USA nebo ve Velké Británii) budou pravděpodobně vyžadovat doklad o zaplacení obecní daně nebo bankovní výpis, a stejně tak v zemích s „nedostatečně“ fungujícími systémy (Řecko, Kypr, Kosovo a většina zemí v Africe, na Středním východě, ve Střední nebo Jižní Americe). Záleží na požadavcích (a uvážení) německých konzulátů, zda do průkazu totožnosti zapíší zahraniční adresu, nebo zda se budou nadále vracet k záznamu „Bez trvalého pobytu v Německu“.
Zajímavé je, že například situace českých občanů, kteří trvale pobývají v zahraničí a odhlásili se v České republice, je ještě komplikovanější. V jejich osobních průkazech totožnosti (v tzv. „občance“ nebo oficiálně správně v občanském průkazu) není podle zákona č. 328/1999 Sb. adresa trvalého pobytu mimo území České republiky zapsána vůbec [§ 3 odst. 2 písm. a) tohoto zákona]. Běžnou praxí je, že jako adresa trvalého pobytu je těmto občanům zapsáno sídlo městského či obecního úřadu, pod který spadá jejich poslední hlášené trvalé bydliště. Je-li český občan delší dobu v zahraničí, musí svůj průkaz totožnosti vrátit nebo odevzdat k uložení [§ 9 odst. 1 písm. e) tohoto zákona]; v opačném případě platnost českého průkazu automaticky zaniká „po skončení trvalého pobytu v České republice“ [§ 11 odst. 1 písm. f) tohoto zákona]. Bude jistě zajímavé zjistit, zda je toto pravidlo v souladu s nařízením (EU) 2019/1157 „o posílení bezpečnosti průkazů totožnosti občanů Unie a dokladů o pobytu vydávaných občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům vykonávajícím své právo na svobodu pohybu,“ které vstoupí v platnost 2. srpna 2021. Zbavování českých občanů žijících v zahraničí (včetně těch, kteří žijí ve členských státech EU) jejich občanských průkazů nebo uvádění fiktivních adres trvalého bydliště na obecních úřadech se zdá být velice zvláštním řešením situace: nikdo přece nežije na obecním či městském úřadě.
Zdroj: bnt journal
Diskuze k článku ()