Význam a účel duchovní péče náboženských společenství ve prospěch policie, obětí trestných činů a přírodních katastrof

Autor nejprve obecně vymezuje duchovní péči, kterou poskytují náboženská společenství ve veřejných institucích, a to 1. ve prospěch svých členů, 2. ve prospěch kohokoliv (služba přítomností a nasloucháním) a 3. ve prospěch veřejnosti i mimo duchovní péči ve veřejných institucích (např. duchovní péče o osoby propuštěné z nemocnice nebo z vězení). V další části svého příspěvku popisuje principy duchovní péče ve veřejných institucích v České republice. Nakonec se zabývá duchovní péčí ve prospěch policie, hasičského záchranného sboru, obětí trestných činů, obětí katastrof a osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody v České republice.

Úvod

Před více než třemi lety mně ředitelka jedné vzdělávací instituce, která se věnuje podpoře křesťanské kultury, s postesknutím sdělila, že duchovní péče ve veřejných institucích je u nás, v České republice, stále ještě „popelkou“.

Podle zpráv z Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu (European Consortium for Church and State Research), které se zvláště v posledním desetiletí duchovní péčí ve veřejných institucích podrobně zabývá na svých každoročních konferencích, pokaždé v jiném státě EU, je situace v některých evropských zemích podstatně lepší, jinde je to však podobné nebo jen nepatrně lepší než v České republice. To se potvrdilo během mezinárodní konference Čtvrté pražské rozhovory o církvích a státu, pořádané na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v červnu 2019. Přiblížit se ideálům, které souvisí s rozvojem pojetí lidských práv v zemích euroatlantické civilizace, a potřebě duchovní péče v širokém slova smyslu jak o věřící, tak o ty, kdo stojí mimo náboženská společenství, je úkolem všech států na světě.

Domnívám se, že dnes je situace v České republice jiná než po převratu v roce 1989 a v následujících letech, a že od té doby došlo v řadě oblastí ke zlepšení. Troufám si vyjádřit přesvědčení, že k tomu přispěla i tato naše mezinárodní konference Církev a stát, která se každoročně koná zde na brněnské právnické fakultě již 26 let. V roce 2017 se věnovala duchovní péči ve veřejném zdravotnictví, v roce 2018 ve vězeňství, v roce 2019 v armádě, a nyní, v roce 2020, je věnována duchovní péči v policejním sboru.

K rozšíření duchovní péče ve veřejných institucích jistě přispívá na prvním místě stále sílící porozumění církevních představených a jejich ochota tuto péči podporovat, smluvně ji zaštiťovat a uvolňovat pro tuto službu větší počet duchovních než dosud, navzdory tristní situaci počtu povolání k duchovnímu stavu ve všech církvích. Je nutno vyvíjet i tlak na větší porozumění ze strany společenství věřících a farních struktur ve prospěch duchovní péče ve veřejných institucích, poskytované duchovními i laiky, a nakonec také na to, aby rodiny podporovaly více než dosud povolání svých členů k duchovnímu stavu, a ještě více se účastnily na podpoře péče ve veřejných institucích.

Ke zlepšení situace přispěl, jak doufáme, i aktivní přístup snad všech učitelů konfesního práva na českých a moravských právnických i teologických fakultách, a celé naší Společnosti pro církevní právo s pěti stovkami členů, pracující nyní ve čtyřech místních skupinách.

Nelze zapomenout ani významné podpory, kterou kategoriální pastoraci poskytuje Česká křesťanská akademie ze svého pražského ústředí i ve více než sedmdesáti místních skupinách po celých Čechách a Moravě. Česká křesťanská akademie již po několik let považuje podporu vnější kategoriální pastorace za svou prioritu a věnuje jí své konference, přednášky v místních skupinách i dostatečný prostor v grantové činnosti i ve svém tisku.

Dovolte, abych ve svém následujícím příspěvku pojednal o významu a účelu duchovní péče, kterou poskytují náboženská společenství (církve a náboženské společnosti) ve prospěch policie, obětí trestných činů a obětí přírodních katastrof.

Můj příspěvek vychází z kolektivní monografie Spiritual Care in Public Institutions in Europe, která vyšla v Berlíně v prosinci 2019 jako výsledek mezinárodní konference Čtvrté pražské rozhovory o církvích a státu. Konferenci na uvedené téma uspořádala Společnost pro církevní právo ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v červnu 2019. Redakčně knihu spolu se mnou zpracoval prof. Jiří Rajmund Tretera.[1] Kniha obsahuje příspěvky dvanácti odborníků na konfesní právo z Německa, Spojeného království, Francie, Švýcarska, Rakouska, Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky, které jsou věnovány duchovní péči náboženských společenství ve veřejných institucích uvedených zemí. V pátém ročníku Pražských rozhovorů, který máme v plánu uskutečnit v červnu příštího roku na pražské právnické fakultě, chceme pokračovat v tomtéž tématu a dále je rozvinout.

Dalším zdrojem pro mé úvahy jsou tištěné a internetové sborníky z brněnské konference Církev a stát, které redigoval Mgr. Ing. Jaroslav Benák, Ph.D., z Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, hlavní organizátor konference Církev a stát. Jsou to zejména úvodní příspěvky prof. JUDr. Jiřího Rajmunda Tretery, v nichž jsou vytyčeny teoretické zásady pro působení náboženských společenství ve veřejných institucích a popsána jejich platná právní úprava.[2]

V souvislosti s duchovní péčí ve prospěch policie bych chtěl upozornit na monografii Východiska a perspektivy duchovní služby u policie, kterou vydala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2012. Jejím spoluautorem je mjr. ThDr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D., který přijal pozvání organizátorů k přednášce na tomto ročníku brněnské konference Církev a stát.[3]

Principy duchovní péče ve veřejných institucích obecně

V posledních desetiletích se v rámci vědy konfesního práva v Evropě i v zámoří rozvinul její podobor, nazývaný duchovní péčí ve veřejných institucích (spiritual care in public institutions). V některých zemích se hovoří také o kaplanství (chaplaincy).

První oblast duchovní péče ve veřejných institucích

První oblast se týká právního zajištění náboženské svobody jednotlivců, členů náboženských společenství, kteří jsou odděleni od zbytku populace bariérou veřejných institucí a kteří se v nich nacházejí z různých vnějších příčin.

Od starších dob se jedná o armádu, vězeňský systém, základní, střední i vysoké školy internátního i neinternátního typu, nemocnice a jiná zdravotnická zařízení a sociální instituce včetně domovů mládeže a domovů seniorů.

V novější době, od poloviny či od konce 20. století, se rozšiřuje o policii, hasiče, zařízení pro přechodný pobyt legálních imigrantů a žadatelů o azyl, a zařízení pro ilegální imigranty před jejich vypovězením.

Duchovní péče tradičně poskytovaná členům náboženských společenství ve veřejných institucích zahrnuje jak náboženské obřady a pomoc při praktické realizaci náboženské svobody, tak i osobní dimenzi pomoci člověku.

Druhá oblast duchovní péče ve veřejných institucích

Druhá oblast představuje rozšíření duchovní péče ve veřejných institucích, poskytované členům náboženských společenství, na všechny, kdo se v těchto institucích nacházejí a projeví o ni zájem. V této souvislosti hovoříme o službě přítomností a službě nasloucháním.

Druhá oblast duchovní péče se rozvinula paralelně s nově zavedenou péčí psychologů, kteří v těchto institucích působí. Nejde o soutěžení mezi těmito dvěma typy péče, ale o vzájemné doplňování. Oba typy mají mnoho společných rysů. Každý ale spočívá na jiných základech lidského poznání a na odlišných přístupech ke klientům.

Zvláštním znakem duchovní péče ve veřejných institucích je v mnoha zemích její ekumenický rozměr, tj. poskytování duchovní péče představiteli náboženských společenství ve vzájemné spolupráci nebo společně.[4]

Důvody pro obě oblasti duchovní péče ve veřejných institucích spočívající v oblasti právní filozofie a ústavního práva

Obě výše uvedené oblasti duchovní péče ve veřejných institucích byly otevřeny jako výsledek širšího chápání poslání náboženských společenství v rozvinuté demokratické společnosti, přijímající ideje humanity ve vztahu ke každému člověku a uznávající pluralitu ve společnosti.

Jiný důvod pro potřebnost obou tematických oblastí může být spatřován v rozšiřující se sekularizaci a vytěsňování církve z veřejného prostoru ve všech zemích světa. A právě v těch zemích, v nichž jsou tyto trendy více patrné, je třeba o to více duchovně pečovat prostřednictvím služby přítomností a služby nasloucháním také o osoby, které nejsou věřícími a nepřináleží k žádnému náboženskému společenství.

S druhou oblastí duchovní péče může být spojena myšlenka, že zajištění výkonu individuální a kolektivní náboženské svobody ve svobodných zemích obsahuje veřejné a právně efektivní uznání, že náboženská společenství mají právo a úkol nabídnout své charitativní, humanitární a obecně vzdělávací služby každému, nejen uvnitř svého vlastního náboženského společenství, ale také navenek, včetně veřejných institucí. Ústavní soud České republiky charakterizoval v odůvodnění jednoho ze svých nálezů činnost náboženských společenství takto: „… úkol těchto subjektů v žádném případě nelze redukovat na pouhé vyznávání určité náboženské víry … nýbrž jejich činnost je podstatně širší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např. činnosti charitativní, humanitární a obecně vzdělávací.“ [5]

Duchovní péče ve prospěch veřejnosti i mimo duchovní péči ve veřejných institucích

Duchovní péče byla v mnoha zemích rozšířena pro ty, kdo ukončili pobyt ve veřejných institucích. Je to zejména případ postpenitenciární péče o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody nebo z ochranného léčení, nebo osoby propuštěné z nemocnice nebo jiné institucionální péče, včetně institucí pro obtížně vychovatelnou mládež. Veřejné instituce v těchto případech na základě smluv informují náboženská společenství o potřebě pomoci těmto klientům.

Péče o oběti trestných činů, terorismu, veřejného násilí a přírodních katastrof představuje jinou skupinu duchovní péče. A měla by to být zejména policie a hasičský záchranný sbor, kdo by na základě smluv s náboženskými společenstvími měl poskytovat informace o potřebě pomoci těmto klientům.[6]

Složení týmů poskytujících duchovní péči

Nakonec je třeba uvést, kdo tvoří týmy duchovní péče ve veřejných institucích. Skládají se především z kaplanů specializovaných pro jednotlivé obory a jejich dobrovolných spolupracovníků z řad členů náboženských společenství, v obou případech obvykle se speciálním výcvikem. V mnoha zemích nevypovídá pojem kaplan o tom, zda byl pracovník ve svém náboženském společenství vysvěcen (tj. zda je z náboženského hlediska knězem, kazatelem nebo jáhnem), nebo zda je nevysvěceným členem společenství (tj. z náboženského hlediska laikem). Službu kaplana vykonávají muži i ženy.

Kaplani (kaplanky) a jejich dobrovolní spolupracovníci jsou v některých oblastech duchovní péče umisťováni do multidisciplinárních týmů pečujících o klienty ve veřejných institucích. Spolupracují s psychology, pedagogy, lékaři a dalšími odborníky.

V některých zemích se duchovní péče ve veřejných institucích účastní také sdružení založená podle světského práva nebo církevního, resp. kanonického práva.[7]

Principy duchovní péče ve veřejných institucích v českých zemích

České země jsou pro svou geografickou polohu jakoby předurčeny být zemí, přijímající vlivy ze všech stran. Západní kultura a slovanský jazyk obyvatel těchto zemí tomu napomáhá. Dlouhá zkušenost ze dvou nejstrašlivějších totalitních režimů, které sužovaly Evropu ve 20. století, nacistického a komunistického, přispívá v českých zemích k hlubšímu porozumění potřeb duchovní péče ve veřejných institucích ve prospěch nábožensky věřících i těch, kdo náboženskou víru nevyznávají.[8]

Duchovní péče ve veřejných institucích je charakterizována značnou diverzifikací služeb, které náboženská společenství veřejnosti poskytují, do mnoha odvětví. Druhým jejím zvláštním znakem je společné zaměření na pomoc jak těm, kteří jsou věřícími, tak i těm, kteří náboženskou víru nevyznávají. Ve veřejných institucích, kde je duchovní péče vykonávána, nelze mezi těmito dvěma skupinami rozeznávat již proto, že informace o jejich vyznání či absenci vyznání nemohou být ze strany jejich vedení žádány, neboť jde o osobně citlivou sféru. Totéž platí v případě pomoci obětem trestných činů nebo přírodních katastrof a uprchlíkům.

Značné množství křesťanských i jiných náboženských společenství, která v českých zemích působí (jde v současné době o čtyřicet jedna státem registrovaných náboženských společenství), společné utrpení většiny jejich příslušníků za obou totalitních režimů i jejich společné zájmy v přítomnosti daly v České republice prostor k vytvoření silných přátelských vztahů mezi nimi, posílení ekumenismu mezi křesťany různých vyznání i solidarity všech náboženství. V České republice je to zejména solidarita křesťanů a židů.

Služba nasloucháním a přítomností i těm, kdo víru nevyznávají, poskytovaná zástupci jednotlivých náboženských společenství, jak samostatně, tak mnohdy také solidárně ve společných týmech, je velkým obdarováním veřejnosti ze strany náboženských společenství a projevem vyzařování náboženských hodnot hlásaných náboženskými společenstvími navenek. Jestliže v jednotlivé veřejné instituci působí jen zástupci některých náboženských společenství, pak jsou povinni v případě potřeby na žádost klienta zavolat k rozhovoru s ním nebo k náboženskému úkonu v jeho prospěch kteréhokoli zástupce z jakéhokoliv náboženského společenství, jež je ve státě registrováno. Proto musí mít všichni mezi sebou dobré spojení. Vyžadují to jak smlouvy mezi náboženskými společenstvími, tak i dohody mezi nimi a veřejnými orgány.

Duchovní péče ve veřejných institucích nechce být prvotně činností misijní. To je deklarováno i ve smlouvách uzavřených mezi náboženskými společenstvími navzájem i v dohodách mezi náboženskými společenstvími a jejich svazy na jedné straně a představiteli veřejných orgánů na straně druhé. Nechce být ani zápasem o přetahování členů náboženských společenství, jak zdůrazňují smlouvy, které uzavřela náboženská společenství mezi sebou.

Pomoc náboženských společenství části veřejnosti, která náboženskou víru nevyznává, v sobě ukrývá jistý stupeň druhotně misijního rázu, i když se o něm nikde výslovně nemluví. Při vysokém stupni náboženské svobody, zaručeném Listinou základních práv a svobod, a zárukách, že každý může přijmout náboženské vyznání podle svého vlastního výběru, nelze vyloučit pozdější přijetí určité náboženské víry některými z těch, kdo byli předmětem uvedené péče. Také zákonná záruka, že každý může své náboženské vyznání změnit, může být uplatněna. Nikdo však nesmí být žádným způsobem nucen ani k přijetí náboženského vyznání, ani k jeho změně, ani k opuštění náboženského vyznání. Zkušenost ukazuje, že podstatná část z těch, kteří pomoc náboženských společenství přijmou, se k víře neobrátí. Náboženská společenství s tím počítají, neboť na prvním místě v jejich úsilí je pomoc člověku, nikoliv získávání nových členů. Konečným cílem ve většině náboženských společenství je ovšem věčná spása všech lidí.

Duchovní péče ve veřejných institucích je sama o sobě velkým dobrem jak pro nábožensky věřící, tak pro ty, kdo víru nevyznávají. To, co zástupci náboženských společností vykonají tímto pro všechny, kdo se dostávají ve veřejných institucích do osobní tísně, jen obtížně může za ně vykonat někdo jiný. Jejich služba je v této oblasti nezastupitelná.

Duchovní péče ve veřejných institucích má ještě několik dalších vedlejších důsledků. Za prvé usnadňuje náboženským společenstvím vyjít za hranice ghetta, do kterého jsou v důsledku zvyšující se sekularizace společnosti automaticky zatlačována. Za druhé navrací náboženským společenstvím dobrou pověst, na níž bylo intenzivně útočeno v minulosti, za totalitních režimů, a na níž se, za docela jiných okolností, nově útočí v současnosti.

Možnost náboženských společenství vyjít za hranice svého náboženského prostoru má velký význam především pro velké množství malých náboženských společenství, která jsou v České republice stále nově zakládána a získávají členy především z těch částí obyvatel, kteří náboženství až dosud nevyznávali, ale pociťují jistou duchovní vyprahlost dnešní konzumentské společnosti. Patří k nim i jiné menší vyznavačské církve, založené již dříve, které ale v posledních desetiletích dvojnásobily až ztrojnásobily počet svých členů a svých farních sborů, jako je Církev bratrská nebo Jednota bratrská.

Má to však velký význam i pro nejpočetnější církve v české společnosti, tj. katolickou, evangelickou a husitskou, v nichž se sice projevuje tendence k poklesu účasti na náboženských obřadech ve farnostech a sborech, avšak vzrůstá počet jimi zřizovaných vlastních charit, diakonií, církevních škol a sociálních ústavů. Vycházejí takto za hranice nejen svých farností, ale i specializovaných církevních zařízení. Překonávají dřívější strach svých představených z odčerpání části kněží a kazatelů z vnitřní pastýřské služby a začínají podporovat jejich zařazení spolu s řádně připravenými laiky do duchovní péče ve veřejných institucích.

Pokud jde o druhý shora naznačený vedlejší důsledek, tj. dobrou pověst náboženských společenství, je dobré si uvědomit, jaké důvody vedly v minulosti a vedou v současnosti k jejímu poklesu.

V minulosti byla jejich pověst pošramocena jak ideologickými, tak věcnými zásahy komunistického režimu. Jako příklad lze uvést ateistickou a protináboženskou výchovu mládeže ve školách, v mládežnických organizacích a v armádě. Podobně ke strachu účastnit se náboženského života přispívaly stálé prověrky na pracovišti, kterými zaměstnanci museli procházet nejméně jednou za dva roky. Kdo neprokázal svým prohlášením při prověrkách, že se již „vyrovnal s náboženskými předsudky“, jak byla veškerá náboženská víra označována, a o němž se vědělo, že nadále chodí do kostela nebo nábožensky vychovává své děti, měl potíže při svém kariérním postupu v zaměstnání a často i při vyměřování platu. Měl omezený přístup ke vzdělání nebo mu bylo vyhrožováno, že se jeho děti nedostanou na studia.

Dobrá pověst náboženských společenství je v současné době napadána protináboženskými štvanicemi ze strany některých méně soudných novinářů ve službách těch politických a hospodářských kruhů, které v činnosti náboženských společenství vidí konkurenci ke svému podílu na ovládání společnosti nebo trpí iracionálními předsudky proti náboženství.

Zdůraznění dvou skupin adresátů duchovní péče ve veřejných institucích v České republice je umocněno realitou, že v zemi došlo za násilného čtyřicetiletého přerušení historického vývoje totalitní ateistickou mocí v letech 1948–1989 k odloučení velké části obyvatel od církevních společenství. Jde tedy o model vysoce vhodný pro společnost, v níž je více než polovina obyvatel sekularizována a odcírkevněna.

Dlouhou dobu po převratu z konce roku 1989 nebyla duchovní péče mimo náboženská společenství právně ani personálně dostatečně zajištěna a k vytváření právních nástrojů ve většině odvětví dochází až od roku 1994 a v některých až od roku 2011.

Ani v odvětvích, která měla svou dlouhodobou tradici již před nástupem totalitního režimu v roce 1948, jako je armáda a vězeňství, nebylo možno na staré tradice navázat, ale bylo nutno budovat novou duchovní péči od bodu nula. Případně od bodu minus pět, jak uvádí v interview pro časopis Revue církevního práva kapitán v záloze Mgr. Jakub Holík, který vykovával po šest let službu vojenského kaplana a v současné době je generálním vikářem plzeňské diecéze.[9]

V současné době patří právní zajištění duchovní péče ve veřejných institucích k oblastem českého konfesního práva, které se značně rozvíjejí. Avšak v oblasti zdravotnictví a zejména v oblasti, která je přednostním zájmem naší dnešní konference, jsme stále ještě v začátcích a právní úprava zdaleka ještě nedosahuje té úrovně, jaká byla dosažena v oblasti vězeňství a armády.

Duchovní péče ve prospěch policie, hasičského záchranného sboru, obětí trestných činů, katastrof a osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody v České republice

V návaznosti na příspěvek, který na konferenci Církev a stát přednesl před rokem prof. Jiří Rajmund Tretera, bych zde rád zopakoval i dnes několik faktů a znovu na ně upozornil.[10] Bylo to v září roku 2000, kdy vznikla myšlenka požádat náboženská společenství o účast na posttraumatické intervenční péči ve prospěch policistů a jejich rodin. Tehdy se v Praze konalo na pozvání české vlády zasedání Mezinárodního měnového fondu. Do Prahy se sjely více než dva tisíce finančníků z celého světa, ale různými cestami se tam dostali také odpůrci Mezinárodního měnového fondu, kteří se za podpory českých anarchistů a komunistů dopustili velkého množství násilností. Policii České republiky se sice podařilo zasedání v Kongresovém centru ochránit, ale na šedesát policistů bylo zraněno dlažebními kostkami a zápalnými lahvemi a dalšími předměty, které na ně útočníci házeli. Také asi dvacet útočníků bylo při zákroku zraněno.

Dne 14. listopadu 2001 byl vydán závazný pokyn policejního prezidenta č. 129/2001, kterým se zřizuje systém poskytování posttraumatické intervenční péče příslušníkům Policie České republiky, kteří prožili traumatizující událost v souvislosti s plněním služebních úkolů. Druhou událostí, která přispěla k přizvání náboženských společenství k posttraumatické intervenční péči ve prospěch policistů a členů jejich rodin, byla katastrofální povodeň v srpnu 2002. Celé oblasti v Čechách, včetně některých čtvrtí hlavního města Prahy a pražského metra, byly zaplaveny, zničeno bylo množství domů a povodeň připravila o život 17 lidí. Spolu s policií a hasičským záchranným sborem pomáhali jak hmotně, tak zejména uklidňováním postižených především zástupci náboženských společenství a jejich složek. Byly to zvláště jejich instituce určené k sociální službě, jako jsou katolické charity a protestantské diakonie. Ty se již dříve osvědčily při pomoci potřebným jak v České republice, tak při svém vyslání do zahraničí (např. při pomoci obětem zemětřesení v Gruzii v květnu 2002).

První dohoda o účasti náboženských společenství při poskytování posttraumatické intervenční péče o příslušníky Policie ČR a členy jejich rodin a civilní zaměstnance ve složkách taktéž podřízených ministerstvu vnitra, byla uzavřena mezi Ministerstvem vnitra, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví dne 17. října 2002.[11] Dohoda byla uzavřena na dobu tří let a prodloužena dvakrát: 10. října 2005 a 24. září 2008. Na dohody navazovaly závazné pokyny ministra vnitra, které je prováděly.

Na základě této dohody byli vybraní duchovní zařazeni do týmů, pomáhajících policistům řešit psychicky zátěžové situace (setkání se smrtí, závažné dopravní nehody, použití služební zbraně s nevratnými následky).

Duchovní pověření svými náboženskými společenstvími se účastnili rovněž činnosti psychosociálních intervenčních týmů, spolu s psychology, sociálními pracovníky a pracovníky neziskových organizací. Všichni členové těchto týmů včetně duchovních procházeli zvláštním ročním výcvikem. Jejich práce byla zaměřena také na pomoc obětem

• trestných činů,
• teroristických útoků,
• katastrof.[12]

Účast náboženských společenství na posttraumatické intervenční péči byla rozšířena i na zraněné a stresem postižené hasiče a jejich rodiny. Tato péče byla zřízena pokynem ředitele Hasičského záchranného sboru a náměstka ministra vnitra ze dne 8. září 2003. Pokyn z 25. července 2008 rozšířil působnost na občanské zaměstnance a na oběti požárů, záplav a jiných katastrofických událostí.

Další podrobnější úpravu přinesla komplexní Dohoda o účasti osob vykonávajících duchovenskou službu v systému poskytování posttraumatické intervenční péče ze dne 6. října 2011, která spojila úpravu účasti náboženských společenství na posttraumatické intervenční péči ve prospěch policie i hasičského záchranného sboru. Tato dohoda byla uzavřena mezi Ministerstvem vnitra, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí.[13]

Na základě dohody byla péče poskytována také osobám z řad veřejnosti, které se staly oběťmi mimořádných událostí nebo trestných činů. Náboženská společenství poskytují uvedené služby bezplatně. Jimi pověření duchovní a pomocníci měli však podle dohody právo, aby Policie ČR resp. Hasičský záchranný sbor zajistily jejich dopravu na místo poskytnutí intervenční péče bezplatně.

V roce 2014 došlo k nešťastnému selhání: účinnost komplexní dohody nebyla tohoto roku již prodloužena a dohoda nebyla nahrazena žádnou novou. Je to jediný případ v celé oblasti zajišťování duchovní péče ve veřejných institucích, kdy došlo k přerušení takové dohody mezi církvemi a příslušnou veřejnou institucí.

Bude jistě ještě v budoucnosti předmětem právněhistorického bádání zjistit, do jaké míry došlo k uvedenému přerušení z iniciativy velitelů policejních sborů a do jaké míry z iniciativy církevních představitelů. Informace, které jsou nám zatím v polovině roku 2020 dostupné, nedávají jednoznačnou odpověď a interpretace ze strany jednotlivých aktérů se navzájem liší.

Od konce roku 2018 došlo k pozitivnímu obratu, jehož výsledkem byl pokyn o poskytování duchovních služeb, který policejní prezident vydal 7. června 2019.[14] Na jeho základě vykonávají duchovní službu policisté nebo zaměstnanci policie, kteří jsou zároveň duchovními ve svém vlastním náboženském společenství, jakožto službu uvnitř policie.[15] Tím se tento typ duchovní péče liší od účasti duchovních v posttraumatické intervenční péči, do níž byli zváni duchovní jako externisté. Společné oběma typům je její bezplatné poskytování. Podle zprávy policejního kaplana mjr. Jiřího Ignáce Laňky vykonávají tuto službu zatím pouze dvě osoby, z níž jednou je on. To zatím je věru ještě opravdu málo.

Dne 14. dubna 2020 podepsali zástupci České biskupské konference a Ekumenické rady církví mezicírkevní Dohodu o podmínkách vzniku a působení duchovní služby v prostoru Policie České republiky a u ostatních bezpečnostních sborů,[16] která upravuje jejich vzájemnou spolupráci při poskytování duchovní péče, a to v ekumenickém duchu.

Věříme, že dosavadní akty ke znovuzřízení duchovní péče u policejních sborů v České republice povedou k uzavření nové dohody a vybudování celého systému této péče. Postrádáme ovšem novou dohodu o duchovní péči ve prospěch hasičského záchranného sboru, ačkoliv některé dohody na diecézní úrovni zřejmě uzavřeny jsou.[17]

Nadále jsme nuceni upozorňovat, že v České republice nedošlo dosud ke smluvnímu zajištění pomoci orgánů veřejných institucí k zajištění pravidelné duchovní péče o osoby, které jsou obětmi trestných činů, přírodních katastrof a požárů a k postpenitenciární duchovní péči ve prospěch osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody, které o tuto péči projeví zájem. Zatím je tato péče poskytována jen nahodile, individuálně a díky péči farní duchovní správy různých církví.

Závěr

K výzvám pro duchovní péči ve veřejných institucích v České republice do budoucna patří péče ve prospěch obětí dopravních nehod a duchovní péče na železnici.[18] Jedna kaple vybudovaná v blízkosti Plzně na dálnici D5 jistě nestačí. Stále více vystupuje do popředí, a to také v souvislosti s nákazou, která vznikla v Číně a je katastrofou pro celý svět, potřeba naplnit skutky duchovní péči v nemocnicích a sociálních ústavech a celková humanizace českého zdravotnictví.

Text vznikl jako výstup z konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---