Duchovní péče v necírkevních institucích jako typ služeb, které náboženská společenství poskytují široké veřejnosti

Jedná se o duchovní péči poskytovanou mimo oblast vlastních struktur a institucí náboženských společenství. Tato duchovní péče je poskytována na požádání a nemá misijní charakter. V České republice je na ústavní úrovni chráněna ustanoveními čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod. Je poskytována v široké míře v ozbrojených silách a vězeňství, buduje se v nemocnicích, sociálních zaří­zeních, v policejních složkách a v dalších institucích.

1. Úvod

Tématem tohoto pojednání je duchovní péče, kterou poskytují náboženská společenství (církve a náboženské společnosti) široké veřejnosti, a to mimo oblast svých vlastních struktur a institucí jako jsou farnosti, sbory, církevní zdra­votnická zařízení a církevní sociální zařízení. Budeme ji nazývat duchovní péčí v necírkevních institucích. Ve svém příspěvku navazujeme na příspěvek Vážná potřeba institucionalizované duchovní péče v lůžkových zdravotnických zařízeních. Úvaha na základě několika osobních zkušeností, který pronesl prof. Jiří Rajmund Tretera na 23. ročníku konference Církev a stát, která se uskutečnila na Masarykově univerzitě v Brně dne 14. září 2017.

Duchovní péče v necírkevních institucích je poskytována náboženskými společenstvími, resp. jejich členy, ve prospěch všech, kdo o ni požádají. Je to duchovní pomoc poskytovaná jak

• členům vlastního náboženského společenství,
• tak členům ostatních náboženských společenství a také
• těm, kdo žádnou víru nevyznávají.

Někdy se této pomoci říká také kategoriální pastorace vně náboženských spole­čenství, případně strukturální pastorace. Nutno však zdůraznit, že nejde jen o duchovní péči o věřící, kde je slovo pastorace na místě, ale také o duchovní péči o všechny, kdo si toho žádají. Pak by ovšem slovo pastorace mohlo být zavádějící.

Vědecká pojednání o duchovní péči v necírkevních institucích, zejména ve vězeňství, ozbrojených silách, policii, zdravotnictví a v sociálních ústa­vech, v oblasti péče o azylanty a imigranty a posttraumatické intervenční péče o oběti trestných činů a katastrof, jsou standardně předmětem několika encyklopedií konfesního práva, ať již jde o International Encyclopedia of Laws, kterou vydává nakladatelství Wolters Kluwer v Nizozemí, nebo Encyclopedia of Law and Religion vydaná roku 2016 nizozemským nakladatelstvím Brill/Nijhoff. Pojednání o ní jsou součástí jak konfesněprávních monografií věnovaných cizím zemím i České republice, tak i vědeckých studií. Naposledy došlo ke komplexním zpracováním této látky v monografii dr. Václava Valeše Konfesní právo, průvodce studiem z roku 2008,[1] a zejména pak v nejnovější publikaci Konfesní právo, kterou vydal prof. Jiří Rajmund Tretera spolu s autorem těchto řádků v nakladatelství Leges.[2]

Jedna z oblastí duchovní péče v necírkevních institucích je u nás podrobně zpracována, a sice duchovní péče ve zdravotnictví. Je tomu tak díky dlouho­dobé teoretické, publikační i praktické činnosti při přípravě norem, kterou koná doc. Damián Němec.[3]

2. Pojetí a filosofie duchovní péče v necírkevních institucích

Duchovní péče v necírkevních institucích je poskytována na požádání, není nikomu vnucována a nemá evangelizační, resp. misijní charakter. Může být charakterizována také jako služba přítomností.

Její princip vyjádřil plukovník Mons. ThLic. Tomáš Holub, Th.D., bývalý hlavní kaplan Armády České republiky, nynější diecézní biskup plzeňský, když popsal duchovní péči v ozbrojených silách. Lze jej vztáhnout také na ostatní typy duchovní péče v necírkevních institucích: „Ve službě duchov­ních v armádě se […] nejedná o misijní hlásání víry – kaplan nikdy nemluví o věcech víry jako první; nejedná se ani o jakési moralizování a napomí­nání – základem pro kaplana je úcta ke svobodě každého jednotlivce, ale jde především o službu naslouchání, o službu spoluprožívání pracovních i osob­ních radostí i těžkostí v úctě k osobnímu tajemství každého, kdo se kapla­novi svěří.“[4] Ve zkratce je to vyjádřeno v hesle Duchovní služby Armády České republiky, které zní: „Radosti a starosti vojáka jsou radosti a starosti vojenského kaplana.“

3. Návaznost na duchovní tradici

Položme si otázku, proč je duchovní péče v České republice a v ostatních zemích euroatlantické civilizace poskytována. Důvod podle našeho názoru přímo souvisí se skutečností, že české země čerpaly a po roce 1989 znovu čerpají z kořenů euroamerických hodnot, zformovaných křesťanstvím.

Vyjadřují to Ježíšova slova, která jsou zapsána v Evangeliu podle Matouše: „Tehdy řekne král těm po pravici: »Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.«“[5]

Uvedený citát podle našeho názoru vyjadřuje, proč je duchovní péče jako taková, ať už poskytovaná uvnitř náboženských společenství nebo mimo ně, součástí kultury a práva a existuje ve všech zemích, které hodnoty euro­americké kultury ctí.

4. Absence duchovní péče v necírkevních institucích

V dějinách duchovní péče v necírkevních institucích se vyskytují období, kdy tato péče absentovala, jelikož byla zakázána světskou mocí.

4.1 Francouzská revoluce

V období francouzské revoluce byly dosavadní náboženské struktury zničeny a duchovní péče v necírkevních institucích, která mohla existovat za starého režimu (Ancien Régime), byla potlačena. Za vlády Napoleona, který zamýšlel učinit náboženství „cementem společenského řádu“, se situace změnila. Vzdělávací systém byl roku 1802 zcela reorganizován a díky tomu mohl být přítomen kaplan v každém lyceu.[6]

4.2 Španělsko

Druhý případ se týká zrušení služby sboru kaplanů ve veřejných charita­tivních institucích a v armádě v určitých obdobích španělských dějin. Tyto sbory byly zrušeny během první a druhé španělské republiky (1873–1874, 1931–1939). Republikánské vlády zrušení zdůvodňovaly tvrzením, že přítomnost kaplanů prý porušuje státní laïcité a právo nekatolických nábo­ženských menšin.[7]

4.3 Komunistické režimy

Třetí systém s prudce negativním vztahem k duchovní péči v necírkev­ních institucích byl komunistický režim. V tomto totalitním režimu musely všechny sféry veřejného života přijmout tzv. vědecký světový názor, za který byla vydávána marxisticko-leninská ideologie, jejíž součástí byl ateismus. Ateismus hrál roli státního „náboženství“ v zemích východní Evropy a v mnoha zemích střední Evropy v letech 1945 až 1990, v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku dokonce od roku 1917. Pouze v Československu začal tento režim o něco později, po třech letech, kdy byla obnovena demo­kracie (1945–1948). Konečným cílem komunistického režimu byla úplná likvidace všech náboženských společenství.[8]

Duchovní péče v ozbrojených silách a ve vězeňství byla ve většině komuni­stických zemí zcela odstraněna (s výjimkou období na začátku a v konečné fázi komunistické diktatury v Polsku). Situace v nemocnicích a domovech pro seniory byla o něco lepší, jelikož duchovní mohli navštěvovat pacienty a klienty spolu s členy rodiny a přinášet (často potají) nemocným a seni­orům duchovní útěchu během návštěvních hodin. Silný ateistický tlak byl zde ovšem také vykonáván, a to jak ze strany vedení těchto institucí, tak lékařů a dalších zdravotnických pracovníků.[9]

5. Důvody pro duchovní péči v necírkevních institucích v České republice

Položme si otázku, jaké jsou důvody, pro něž má být v České republice umožněna duchovní péče v necírkevních institucích a zajištěna možnost jejího svobodného výkonu.

5.1 Duchovní péče v necírkevních institucích jako součást náboženské svobody

Prvním z těchto důvodů je skutečnost, že tato péče je součástí náboženské svobody, chráněné ustanoveními čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Článek 15 odst. 1 Listiny stanoví: „Svoboda myšlení, svědomí a nábožen­ského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“

Článek 16 odst. 1 Listiny zní: „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachová­váním obřadu.“

Dalším relevantním ustanovením Listiny je její čl. 16 odst. 2: „Církve a nábo­ženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“ Toto ustanovení chrání právo náboženských spole­čenství svobodně ustanovovat a odvolávat své duchovní (včetně pastorač­ních asistentů) a dobrovolníky, kteří poskytují duchovní péči v necírkevních institucích.

Podle ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny může být výkon těchto práv „omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

Také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 18) a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 9) obsahují usta­novení zaručující svobodu náboženského vyznání a svobodu jejího projevu, a to v oblasti soukromé i veřejné.

V souvislosti s těmito ustanoveními můžeme rozlišit dvojí rozměr nábožen­ské svobody, který se projevuje při uskutečňování duchovní péče v necírkev­ních institucích. Je to:

• individuální náboženská svoboda zaručující každému právo duchovní péči
  od jiných obdržet a jiným poskytovat,
• kolektivní náboženská svoboda, projevující se v tom, že náboženská společenství mohou realizovat své poslání, jehož součástí je poskyto­vání duchovní péče v necírkevních institucích.[10]

5.2 Účelnost duchovní péče v necírkevních institucích

Další důvod svědčící pro poskytování duchovní péče v necírkevních insti­tucích spočívá v tom, že tato péče přispívá k jejich lepšímu fungování. Napomáhá k uklidnění ve vypjatých a stresových situacích, v nichž se lidé v těchto institucích nacházejí, ať již jsou to pacienti nebo klienti, vojáci, vězňové a jejich rodinní příslušníci, jakož i pracovníci těchto institucí.[11]

5.3 Ohled na lidskou důstojnost

Třetím důvodem pro existenci duchovní péče v necírkevních institucích je ohled na zachování lidské důstojnosti pacientů v různých typech zařízení (např. v nemocnicích, hospicích, psychiatrických léčebnách), případně vězňů.[12]

6. Osoby poskytující duchovní péči v necírkevních institucích: kaplani a dobrovolníci

Po obnově duchovní péče v necírkevních institucích po roce 1989 se v České republice postupně vytvořily dvě skupiny osob, které tuto péči poskytují: kaplani a dobrovolníci.

Kaplani jsou muži nebo ženy pověření svým náboženským společenstvím k poskytování duchovní péče v určité necírkevní instituci, kteří ji poskytují profesionálně, jako své životní povolání. Jako kaplani působí jak nositelé svěcení (jáhenského, kněžského), resp. kazatelské ordinace, tak i osoby bez svěcení (obvykle jako pastorační asistenti, resp. pastorační asistentky). Také katolickou církev zastupují často kaplanky, zejména vězeňské a nemocniční kaplanky, které jsou z hlediska církevního práva pastoračními asistentkami. Kaplani jsou buď ve služebním poměru k veřejné instituci (vojenští kaplani, vězeňští kaplani), případně v pracovním poměru k této instituci (někteří nemocniční kaplani), nebo ve služebním poměru ke svému náboženskému společenství. Jejich ustanovování ke službě a odvolávání ve služebním poměru uvnitř náboženského společenství i jejich vyslání do veřejných insti­tucí upravuje právo příslušného náboženského společenství.

Dobrovolníci jsou muži nebo ženy pověření svým náboženským společen­stvím, vykonávající duchovní službu ve svém volném čase v určité veřejné instituci, a to pod vedením kaplanů v této instituci působících. Velmi častá je služba dobrovolníků ve vězeňství a v nemocnicích.


Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

Literatura

• Assistance spirituelle en milieu clos – France 2016. Zpráva francouzského zpravo­daje zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, 18 s.
• HORÁK, Záboj. Religious Assistance in Public Institutions: Common Background and Common Challenges. Shrnující zpráva zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu ko­nané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, 4 s.
• MOTILLA, Augustín. Religious Chaplaincy in Spain. Zpráva španělského zpra­vodaje zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsor­cia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, 10 s.
• NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnictví o duchovní péči. In: Revue církevního práva, Praha, č. 68–3/2017, s. 11–26.
• NĚMEC, Damián. Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravot­nictví. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát 2016: Potřebujeme nový zá­kon o církvích (?). Sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 49–63.
• TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, 416 s.
• TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Religion and Law in the Czech Republic. 2nd ed. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2014, 128 s.
• TRETERA, Jiří Rajmund. Vážná potřeba institucionalizované duchovní péče v lůžkových zdravotnických zařízeních. Úvaha na základě několika osobních zkušeností. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát 2017, sbor­ník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2017, s. 9–17.
• VALEŠ, Václav. Konfesní právo, průvodce studiem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 239 s.

---

[1] VALEŠ, Václav. Konfesní právo, průvodce studiem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 209–215.

[2] TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 93–97 a 201–224.

[3] Viz např. články NĚMEC, Damián. K metodickému pokynu Ministerstva zdravotnic­tví o duchovní péči. In: Revue církevního práva, Praha, č. 68–3/2017, s. 11–26; NĚMEC, Damián. Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví. In: BENÁK, Jaroslav (ed.). Církev a stát 2016. Potřebujeme nový zákon o církvích (?), Sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 49–63. Dostupný na https://www.law.muni.cz/ sborniky/cirkevastat/2016/cirkevastat2016.pdf

[4] Viz Oficiální stránky Duchovní služby Armády České republiky, http://www.kaplani.army.cz/

[5] Mt 25, 34–36.

[6] Viz Assistance spirituelle en milieu clos – France 2016, zpráva francouzského zpravodaje za­slaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, s. 1.

[7] Viz MOTILLA, Augustín. Religious Chaplaincy in Spain. Zpráva španělského zpravodaje zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, s. 2.

[8] Viz TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Religion and Law in the Czech Republic. 2nd ed. Alphen aan den Rijn: Wolters Kluwer, 2017, s. 28.

[9] HORÁK, Záboj. Religious Assistance in Public Institutions: Common Background and Common Challenges. Shrnující zpráva zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, s. 3.

[10] V případě křesťanských náboženských společenství jsou základem jejich poslání Ježíšova slova, na něž odkazujeme v pozn. č. 6 tohoto pojednání.

[11] Viz příspěvek Vážná potřeba institucionalizované duchovní péče v lůžkových zdravotnických zaříze­ních. Úvaha na základě několika osobních zkušeností, který pronesl prof. Jiří Rajmund Tretera na 23. ročníku konference Církev a stát konané na Právnické fakultě Masarykovy univer­zity v Brně dne 14. září 2017. 

[12] HORÁK, Záboj. Religious Assistance in Public Institutions: Common Background and Common Challenges. Shrnující zpráva zaslaná účastníkům mezinárodní konference Evropského konsorcia pro výzkum vztahu církve a státu konané v lotyšské Jūrmale ve dnech 13. až 16. října 2016 na téma Religious Assistance in Public Institutions, s. 2.