Důstojnost a lidská práva: užitečné spojení, nebo účelová fráze?

Jaká je úloha důstojnosti při zdůvodňování lidských práv? Může představovat důstojnost jejich základ, nebo je v tomto kontextu pouhou frází?

odborný asistent na Katedře právní teorie Právnické fakulty MU v Brně

Úvod

V posledních letech se lidská důstojnost a její vztah k lidským právům stává stále častěji předmětem vědeckého zájmu a to nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku.[1] Zároveň se dostává do centra dění i v ryze praktických souvislostech – vzpomeňme třeba na to, jak často se jí dovolávali protestující v rámci Arabského jara nebo na španělské hnutí Indignados.[2] Michael Rosen jí dokonce neváhá přiřknout ústřední roli v moderním lidskoprávním diskurzu.[3] Navzdory své obrovské popularitě však vzbuzuje koncept důstojnosti i řadu pochybností. Má vůbec nějaký uchopitelný, jednoznačně identifikovatelný obsah? Není spíše jen frází či sloganem, jak namítají mnozí z jeho kritiků?[4] Hlavním cílem tohoto krátkého sborníkového příspěvku je zamyslet se zejména nad touto otázkou.

Ve snaze poskytnout zkoumání uvedeného problému dostatečný kontext bude v první části tohoto textu stručně nastíněn historický vývoj konceptu lidské důstojnosti v právním myšlení, jakož i provedena jeho základní konceptualizace. Ve druhé budou shrnuty některé ze základních výtek, které vůči němu směřují. Třetí a čtvrtá část bude aspirovat na podrobnější rozbor podle mého soudu dvou nejzásadnějších argumentů směřujících proti důstojnosti, a to její přílišné neurčitosti a nadbytečnosti ve vztahu k lidským právům. V závěru příspěvku budou nastoleny otázky, zda může být rozebíraný pojem i přes své negativní stránky považován za užitečný a jaké je jeho adekvátní místo v právním diskurzu.

1 Pojem důstojnosti v právním myšlení

Je pozoruhodné, že ačkoliv propracované filozofické koncepce důstojnosti (ať už Kantova, nebo ta, kterou zformulovala katolická teologie[5] ležely již mnoho let všem před očima, právní oblast si je začala osvojovat relativně pozdě, teprve ve 20. století.[6] Poprvé byl sice pojem důstojnosti použit již v souvislosti s Frankfurtskou ústavou z března 1849, konkrétně s ospravedlněním jejího ustanovení § 139, které zakotvovalo zákaz trestu smrti, avšak jednalo se pouze o ojedinělý případ a nadto o odůvodnění dokumentu, který ani nevstoupil v platnost.[7] Pravidelně se začíná tento pojem v právním kontextu uplatňovat až v meziválečné době. V roce 1917 se objevuje v mexické ústavě, o dva roky později v ústavách Výmarského Německa a Finska, roku 1933 v ústavě portugalské, 1937 irské a 1940 kubánské.[8] Opravdový boom však zažívá až v době po skončení druhé světové války, kdy se stává součástí Charty OSN, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ústav Japonska, Itálie, SRN a řady dalších významných dokumentů.[9]

Skutečnost, že se jednalo o reakci na masové zločiny páchané zejména nacistickým režimem, je zřejmá.[10] V této souvislosti však není bez zajímavosti, že v některých případech, jmenovitě u preambule výše uvedené Charty, mělo použití pojmu důstojnosti ve své podstatě nahodilý charakter a nebylo doprovázeno hlubší reflexí nad jeho významem.[11]

Z hlediska použití pojmu důstojnosti v právním diskurzu je potřeba rozlišit zejména dvě odlišné perspektivy: v první z nich jsou lidská práva zdůvodňována důstojností člověka, která tak představuje základ, z něhož jsou tato práva odvozena. Zatímco ve druhé je důstojnost viděna pouze jako jeden z mnoha důležitých zájmů, které mají lidská práva chránit. Těmto dvěma perspektivám odpovídají i různé přístupy ústavních soudů k pojmu důstojnosti, které ji vidí jako základ, nebo jednu z jeho součástí (například společně s právem na život), z něhož se odvozují všechna, či alespoň některá lidská práva, která tudíž musí důstojnosti v případě vzájemného konfliktu ustoupit,[12] jedno z mnoha lidských práv, jež jako takové může být i předmětem testu proporcionality.[13]

2 Kritika ideje lidské důstojnosti

Idea lidské důstojnosti bývá kritizována z mnoha odlišných hledisek. Řadu z nich dobře shrnuje harvardský profesor Steven Pinker ve svém krátkém, sugestivně pojmenovaném textu „The Stupidity of Dignity“, kde vůči ní předkládá tři hlavní námitky: za prvé, důstojnost je relativní. Zcela zásadním způsobem se tedy liší v závislosti na době, místě i jejím pozorovateli.[14] Za druhé, důstojnost je nahraditelná. Podle Pinkera se jí často sami a dobrovolně vzdáváme ve prospěch jiných, pro nás důležitějších hodnot, jakými jsou třeba život, zdraví nebo bezpečí. A za třetí, důstojnost může být škodlivá. Politickou a náboženskou represi lze totiž snadno racionalizovat jako obranu důstojnosti státu, vůdce či víry.[15]

Jsou však vždy takové výtky na místě? Pokud například hovoříme o ochraně důstojnosti víry, kvůli níž byla na Salmana Rushdieho uvalena fatva, nejedná se o úplně jinou důstojnost, než jakou chrání čl. 10 naší Listiny, nebo o níž se říká, že je základem lidských práv? A pokud sám Pinker jako příklad situací, kdy se sami o své vůli vzdáváme důstojnosti, uvádí některá lékařská vyšetření,[16] jistě se takový argument nemůže vztahovat na důstojnost v Kantově pojetí, které se principiálně vzdát nelze. Vypovídací hodnota uvedené kritiky zde tedy naráží na další a podle mého soudu ještě zásadnější problém, kterým je přílišná vágnost a neurčitost pojmu důstojnosti samotného. Právě tomuto problému, spolu s námitkou redundantnosti, budou věnovány následující pasáže tohoto příspěvku.

3 Důstojnost jako vágní pojem

Důstojnost často bývá vnímána jako příliš vágní, příliš abstraktní a tedy i snadno napadnutelný pojem.[17] Důvodem její neurčitosti je existence více různých, leckdy i vzájemně konfliktních a nesouměřitelných způsobů jejího chápání. Máme mnoho různých koncepcí důstojnosti a mnohdy je těžké si vůbec ujasnit, o které právě hovoříme, natož pak, která z nich je vlastně správná. Například Oxfordský slovník filozofie uvádí, že důstojnost v běžném myšlení znamená něco, co mají někteří lidé více než druzí. Proti tomuto jejímu významu pak staví způsob, jak je pojímána v morální, především Kantově, filozofii, v níž představuje univerzální atribut, jenž je důsledkem naší schopnosti autonomních morálních úsudků.[18] Tomuto rozdělení v zásadě odpovídá i odlišení aspirující (aspirational dignity) a nedotknutelné důstojnosti (inviolable dignity), o němž se zmiňuje Doris Schroederová.[19]

V rámci obou těchto základních druhů je ještě možné dále rozlišit několik kategorií. Nedotknutelnou důstojnost tak můžeme pojímat buď tradičně katolicky, nebo kantovsky. V tradičním katolickém pojetí představuje důstojnost vlastnost, kterou Bůh přiřkl všem lidským bytostem a jež činí každý život posvátným. Podstata Kantovy koncepce byla naznačena již výše. Mezi různé typy aspirující důstojnosti pak spadá: aristokratická důstojnost, jež je kvalitou člověka, který byl obdařen vysokým, vznešeným postavením a jedná podle toho; dále důstojnost coby vlastnost někoho, kdo se chová v souladu s dobrými způsoby (jak je společnost chápe a očekává); a nakonec, důstojnost zásluh[20].

Tenze mezi různými významy důstojnosti lze přitom jen obtížně odstranit. Podle Schroederové je neřešitelné již napětí mezi aspirující a nedotknutelnou důstojnosti.[21] Jak tvrdí Charles R. Beitz, jejího jednotného a uceleného významu bychom se nedobrali ani na základě historického výkladu tohoto pojmu v Chartě OSN a Všeobecné deklaraci lidských práv.[22] Navzdory tomu všemu se domnívám, že smysluplný kontext jejich použití lze přece jen, alespoň přibližně, vymezit.

Pokud budeme trvat na univerzálním charakteru lidských práv, bude nám aspirující důstojnost jako jejich zdůvodnění sloužit jen obtížně. Zato různé varianty nedotknutelné důstojnosti mohou být v takovém případě velmi užitečné, jakkoliv i s nimi jsou spojeny specifické problémy. Například i Kantovu pojetí důstojnosti je vytýkána jeho nedostatečná univerzalita a to z důvodu, že někteří lidé (jako třeba pacienti v trvalém a nezvratném vegetativním stavu) jím vyžadovanou schopnost autonomních morálních úsudků jen sotva mají.[23] Tradiční katolická koncepce důstojnosti je zase vnímána jako těžko přijatelná v sekulární společnosti.[24]

Chápeme-li naopak důstojnost jako pouze jeden z mnoha zájmů, které chceme prostřednictvím lidských práv chránit, mohou se i různé druhy aspirující důstojnosti ukázat jako hodnotné. Kantovsky nebo katolicky chápané důstojnosti nemůže být člověk nikdy zbaven, ani nemůže být jeho důstojnost nijak snížena. Mohli bychom v takovém kontextu hovořit o nějaké újmě na ní spáchané, pokud by byl člověk kupříkladu mučen? Zdá se tedy, že i jiná pojetí důstojnosti, v nichž nemá nedotknutelný charakter, mohou být za určitých situací případnější.

4 Důstojnost jako nadbytečný pojem

Druhou zásadní výtkou na adresu důstojnosti je její nadbytečnost. Neslouží ve skutečnosti jen jako faktické synonymum lidských práv, ke kterým vlastně nic podstatného nepřidává?[25] Nepotřebujeme vždy ještě nějakou další morální teorii, pokud se snažíme vysvětlit, co důstojnost znamená?[26] To jsou jistě pádné argumenty. Nemůže však přidaná hodnota této ideje paradoxně spočívat právě v její výše rozebírané neurčitosti, která je v jejím případě větší než u samotných lidských práv?

Můžeme totiž narazit i na myšlenku, že pojem důstojnosti nám umožňuje, zásluhou toho, že jeho význam není ideologicky fixován, dosáhnout základního konsenzu mezi různými, leckdy dokonce nesouměřitelnými, pohledy na svět. Jeden člověk tak může interpretovat důstojnost z náboženské perspektivy, jiný z filozofické a další z pragmatické.[27] Každý z nich ovšem bude souhlasit s tím, že všichni mají „důstojnost“ mít.[28] Taková shoda by byla jen stěží možná, pokud bychom se snažili tomuto pojmu dát pouze jeden určitý význam. Na druhou stranu stojí za to se zamýšlet, zda má konsenzus s tak omezenými praktický důsledky nějaký smysl, zda není obsahově prázdný. Každý si přece nakonec v praxi stejně vykládá tento pojem po svém. Snad bychom ale mohli protiargumentovat tím, že jeho přítomnost významným způsobem otvírá a vymezuje prostor pro naše diskuze.

Další z možných výhod ideje důstojnosti by mohlo být i to, že není tolik spojována se Západem a jeho způsobem myšlení jako samotná lidská práva, která často musí čelit výtce, že představují pouze jeden z druhů jeho imperialismu. Idea důstojnosti by proto mohla být pro mnohé nezápadní společnosti přijatelnější, což může mít za situace, kdy lze některé případy flagrantního narušení lidských práv kritizovat i za pomoci jí samotné,[29] svůj smysl.

Závěr

Nejen na základě výše předložených argumentů si mnozí autoři myslí, že je lepší lidská práva od ideje lidské důstojnosti separovat a pokusit se je ospravedlnit nějakým jiným způsobem.[30] Je takový přístup na místě? Navzdory všem pochybnostem, které o důstojnosti můžeme (často zcela oprávněně) mít, nepřináší nám nakonec tento pojem více užitku, než nevýhod? Obzvláště pokud započteme i jeho kultivující funkci? Můžeme opravdu s takovou jistotou tvrdit, že by jeho eliminace z našeho diskurzu nepředstavovala žádnou ztrátu?[31] Osobně bych nabádal v takových věcech k velké opatrnosti. I pokud se nám možný přínos tohoto konceptu zdá problematický, jen obtížně bychom hledali někoho, kdo by s jeho působením spojoval nějaké škody (snad kromě nárůstu možných nejasností), což je rovněž třeba vzít v úvahu. Stejně tak, pokud důstojnost využíváme ke zdůvodnění lidských práv, musíme ji hodnotit v kontextu jiných způsobů jejich ospravedlnění, které taktéž čelí ostré kritice. Jaké je tedy adekvátní místo tohoto pojmu v právním diskurzu? Na takovou otázku pochopitelně není snadné dát uspokojivou odpověď. Vzhledem k přetrvávajícímu skepticismu se podle mého názoru není moudré přiklánět k tomu, že by důstojnost měla hrát nějakou klíčovou, prvořadou roli, že by měla být jediným dominantním principem. Jako vhodnější se mi jeví spíše její vyváženější postavení, kdy představuje pouze jednu z vícera důležitých hodnot, byť rozhodně ne hodnotu marginální. Tak jako by loď neměla mít pouze jednu kotvu, ani lidská práva by se neměla spoléhat jen na jediný, vybraný prvek, nýbrž by měla akceptovat pluralitu a složitost světa, ve kterém žijeme.

 

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Viz např. následující text, který mapuje nejnovější anglicky psanou literaturu k tomuto tématu: GOODHART, Michael. Recent Works on Dignity and Human Rights: A Road Not Taken. Perspectives on Politics. 2014, vol. 12, no. 4, pp. 846-856.

[2] Tamtéž, s. 846-847. MISZTAL, Barbara A. The Idea of Dignity: Its Modern Significance. European Journal of Social Theory. 2013, vol. 16, no. 1, pp. 101-121. S. 102.

[3] ROSEN, Michael. Dignity: Its History and Meaning. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2012, xvii, 176 p. S. 1.

[4] Charles R. Beitz si tuto otázku klade přímo v samotném názvu svého článku věnovaného této problematice.Viz BEITZ, Charles R. Human Dignity in the Theory of Human Rights: Nothing But a Phrase? Philosophy & Public Affairs. 2013, vol. 41, no. 3, pp. 259-290. Dále srovnej též MACKLIN, Ruth. Dignity is a Useless Concept. BMJ. 2003, vol. 327, iss. 7429, pp. 1419-1420. S. 1419.

[5] K historickému vývoji různých filozofických koncepcí lidské důstojnosti viz MCCRUDDEN, Christopher. Human Dignity and Judicial Interpretation of Human Rights. The European Journal of International Law. 2008, vol. 19, no. 4, pp. 655-724. S. 656-663. Dále srovnej ROSEN, op. cit., s. 11 a následující. Velmi stručně o této věci pojednává i MISZTAL, op. cit., s. 102-103.

[6] BEITZ, op. cit., s. 262. Téže skutečnosti si všímá i Jürgen Habermas, který však onen přelom spojuje až s reakcí na události druhé světové války. Viz HABERMAS, Jürgen. The Concept of Human Dignity and the Realistic Utopia of Human Rights. Metaphilosophy. 2010, vol. 41, no. 4, pp. 464-480. S. 465.

[7] HABERMAS, op. cit., s. 466.

[8] MCCRUDDEN, op. cit., s. 664.

[9] K tomu podrobně tamtéž, s. 664-673. Dále srovnej i SCHROEDER, Doris. Human Rights and Human Dignity. Ethical Theory and Moral Practice. 2012, vol. 15, no. 3, pp. 323-335. S. 324.

[10] HABERMAS, op. cit., s. 466. Podobně a trochu podrobněji i BEITZ, op. cit., s. 264 a 269.

[11] BEITZ, op. cit., s. 265 a následující.

[12] Příklad takového přístupu můžeme vidět v rozhodnutí Ústavního soudu JAR v případu State v. Makwanyane and Mchunu. Viz MCCRUDDEN, op. cit., s. 688 a 699.

[13] To, že důstojnost může být ústavně chráněným principem, avšak nikoliv principem nedotknutelným nebo nejvyšším, proklamoval roku 2001 francouzský Conseil Constitutionnel. Viz MCCRUDDEN, op. cit., s. 699.

[14] K tomu srovnej i Donnellyho konstatování, že rozdíly mezi západními a nezápadními přístupy k lidské důstojnosti jsou velké. Viz DONNELLY, Jack. Human Rights and Human Dignity: An Analytic Critique of Non-Western Conceptions of Human Rights. The American Political Science Review. 1982, vol. 76, no. 2, pp. 303-316. S. 314.

[15] PINKER, Steven. The Stupidity of Dignity. The New Republic [online]. Chris Hughes, publikováno 28. 5. 2008 [cit. 27. 5. 2015]. ISSN 0028-6583. Dostupné z: http://pinker.wjh.harvard.edu/articles/media/The%20Stupidity%20of%20Dignity.htm

[16] Tamtéž.

[17] K tomu srovnej v kontextu Gewirthových teorií i FREEMAN, Michael. The Philosophical Foundations of Human Rights. Human Rights Quarterly. 1994, vol. 16, no. 3, pp. 491-514. S. 507.

[18] Srovnej BLACKBURN, Simon. The Oxford Dictionary of Philosophy. 2nd ed. rev. Oxford: Oxford University Press, 2008, viii, 407 s. S. 100.

[19] Srovnej např.SCHROEDER,op. cit.,s. 332.

[20] Tamtéž, s. 332.

[21] Tamtéž, s. 324.

[22] BEITZ, op. cit., s. 268.

[23] SCHROEDER, op. cit., s. 331.

[24] Tamtéž, s. 324 a 332. Ke vztahu náboženství, důstojnosti a zdůvodnění lidských práv srovnej dále i některé myšlenky uvedené v textu PERRY, Michael J. Human Rights Theory, 2: What Reason Do We Have, if Any, to Take Human Rights Seriously? Beyond ʺHuman Dignityʺ. Emory Legal Studies Research Paper No. 15-350 [online]. Emory University School of Law, publikováno 22. 4. 2015 [cit. 1. 6. 2015]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=2597404

[25] V této souvislosti není bez zajímavosti ani myšlenka Jacka Donnellyho, že lidská práva jsou používána jako přibližný ekvivalent našeho (tedy západního) přístupu k lidské důstojnosti. K tomu viz DONNELLY, op. cit., s. 315.

[26] Srovnej např. MACKLIN, op. cit., s. 1419.

[27] SCHROEDER, op. cit., s. 326.

[28] Tento náhled silně připomíná Rawlsovu myšlenku překrývajícího se konsenzu, která ostatně v oblasti lidských práv představuje cenný zdroj inspirace. K tomu srovnej např. RAWLS, John. The Idea of an Overlapping Consensus. Oxford Journal of Legal Studies. 1987, vol. 7, no. 1, pp. 1-25.

[29] Srovnej DONNELLY, op. cit., s. 313.

[30] Viz např. SCHROEDER, op. cit., s. 324 a 334.

[31] Srovnej např. MACKLIN, op. cit., s. 1420.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu