Elektronická média Zdroj: Fotolia

Elektronická média

Ke konci dvacátého století se vyvinula média, označovaná jako nová, která technologicky propojují možnosti sekundárních a terciálních médií. Jsou založena na propojování počítačů, na digitalizaci a na telekomunikačních sítích.

JUDr. Aleš Rozehnal Ph.D.

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

advokát

JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D.

advokát

Označení těchto médií jako médií nových není příliš vhodné, protože tato média jsou hojně používána již skoro čtvrt století. Dalším označením těchto médií je média kvartální, protože kombinují prostředky médií sekundárních a médií terciálních. Nejvhodnější se mi však zdá používání termínu média digitální, neboť tento výraz nejlépe odlišuje tento typ médií od ostatních typů.

Stále rostoucí digitální svět má vliv na téměř každý aspekt našeho života. Rostoucí počet digitálních komunikačních platforem, jako jsou sociální média, blogy a webové stránky, je rychle a jednoduše dostupný. Začínáme na nich záviset v podnikání, vzdělání, osobním životě, ale i dalších oblastech.

Lokální média nyní soutěží na globální úrovni, domácí spotřebitelé mají přístup k mezinárodnímu obsahu a službám. Konvergence mění zažité investiční vzory a mění soutěž a strukturu mediálního trhu. Distribuce médií již není vázána na jednu specifickou síť, čímž se zvyšuje dostupnost těchto služeb a výrobků.

To mění vztahy mezi tvůrcem obsahu a distributorem obsahu. Tvůrci obsahu mají více možností distribuovat svůj obsah a mohou oslovovat čtenáře či diváky prostřednictvím různých platforem. Distribuce tak přestává být bariérou pro tvůrce obsahu. Tradiční distributoři mají menší vliv na zvyky konzumentů médií, protože tito konzumenti mohou volit mezi různými distribučními metodami.

Také způsob, jakým je obsah vytvářen, se mění. Audiovizuální obsah již není produkován pouze velkými profesionálními mediálními společnostmi. Popularitu získávají platformy jako YouTube nebo Stream, které znamenají, že každý si může vytvořit a sdílet obsah velmi jednoduše a rychle. Jen na YouTube přibývá každou minutou 300 hodin obsahu.

Další změnou je to, že hranice jurisdikcí také hraje stále menší a menší roli, protože digitální data jsou potenciálně dostupná kdekoli.

Pokud se podíváme na českou mediální krajinu, zjistíme, že český mediální trh je relativně malým trhem. Televizní trh je podle Herfindahl–Hirschman Indexu středně koncentrován, zatímco trh deníků je podle tohoto indexu koncentrován silně. Trh je nicméně stabilizovaný a zdá se, že i saturovaný. Je tedy otázkou, zda je zde trvalejší prostor pro digitální média, zda se nejedná o chvilkovou módu a zda se konzumenti médií nevrátí zpět k novinám, časopisům, rozhlasu a televizi.

Digitální média spojují výhody terciálních médií, tedy masových médií, ale i sekundárních médií, tedy všeho, co násobí možnosti mezilidské komunikace, protože mohou sloužit i jako sociální síť.  

V České republice navíc nikdy nevznikly žádné seriózní noviny typu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Je to dávno jednak velikostí trhu, jednak jazykem, jednak slabou velikostí střední třídy a její potřebou věnovat stále většinu času udržování si svého sociálního statusu. Zpravodajské weby, které by nebyly navázány na velké vydavatelské domy, neexistují nebo mají malý dosah. Roli seriózních noviny tak nahrazují nikové weby.

Dlouhou dobu panovala představa, že internet je prostředí extra legem a že se tedy jedná o jakýsi štít před právní regulací. Kyberprostor je sociálním prostorem a platí v něm stejná pravidla jako v jakémkoli jiném sociálním prostoru, teda i pravidla právní. Jednání v kyberprostoru se však nijak neliší od jednání, které známe z jiných médií. Neexistuje důvod, proč by měl být kyberprostor imunizován od klasické regulace. Odlišnost od jiných médií je však zřejmá a nepopiratelná.

V současné době existují tři okruhy problémů týkající se zejména digitálních médií. Jsou jimi:

  • hranice svobody projevu a umísťování nelegálního obsahu v digitálních médiích
  • ochrana autorského práva 
  • ochrana soukromí

Hranice svobody projevu a umísťování nelegálního obsahu v digitálních médiích 

Digitální média často působí jako zprostředkovatelé komunikace povětšinou anonymních uživatelů. Digitální médium se však odpovědnosti za tuto komunikaci nemůže zcela zbavit, protože dává k dispozici svoji komunikační infrastrukturu, což je zdrojem jeho zisku. Není však možné bez dalšího založit objektivní odpovědnost za obsah informací, protože to by znamenalo nutnost monitorovat tyto informace ze strany médií, což je prakticky neuskutečnitelné.

Digitální média poskytují služby, které kromě jiného spočívají v ukládání informací dodaných uživateli (tato služba se nazývá „storage“). Otázkou je, kdo nese odpovědnost za tento obsah.

Digitální média samozřejmě plně odpovídají za obsah, který produkují sama média. Na digitální média je v tomto ohledu nutno aplikovat stejná pravidla jako na vydavatele periodického tisku nebo vysilatele.

Odpovědnost digitálního média však není postavena na objektivním principu. Poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, tedy typicky digitální médium, které uveřejňuje příspěvky svých uživatelů, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen:

  • mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo
  • dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.

Podmínkou vzniku odpovědnosti je tedy alespoň lehká nedbalost ve vztahu k protiprávnosti zveřejněné informace. U digitálních médií tedy hraje klíčovou úlohu jejich vědomost o tom, že jsou na jejich infrastruktuře uloženy protiprávní informace. Digitální média musí být tedy na protiprávnost většinou upozorněna. Poté musí informaci odstranit, jinak nesou odpovědnost za její obsah.

Existují však typy informací, jejichž protiprávnost je zřejmá. V takovém případě nastává odpovědnost digitálního média i bez upozornění třetí osobou. Jako příklad může sloužit propagace fašismu či hrubá urážka, nebo šíření pirátských kopií uměleckých děl. Digitální média však nejsou povinna dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace. Pokud je protiprávnost informace relativní, tedy je založena na základě nějakého právního poměru, nastupuje odpovědnost digitálního média až po upozornění na takovou protiprávnost. 

Možnosti internetu přinesly novou dimenzi projevu svobody slova. Snadnost šíření informací v kyberprostoru je takovou změnou kvantity informací, že ve svých důsledcích vedla ke změně jejích kvalit a tudíž ke změně chápání svobody slova. Bez fyzické či duševní námahy může kdokoli oslovit velké množství lidí a zároveň přijímat jejich bezprostřední reakce. Toto oslovení je navíc zcela nebo částečně anonymní a v protikladu k publikaci příspěvků v klasických médiích, které je vysoce elitářské, je mimořádně plebejské.

Na první pohled umožnil volný a všeobecný přístup k internetu prosazování názorů co největšího množství lidí do společenského vědomí a zároveň byla poprvé v dějinách poskytnuta všem stejná možnost nejen přijímat, ale i šířit své názory a zapojit se tak aktivně do života svobodné občanské společnosti. Internet tedy představuje výrazně demokratizační mediální prostředí, které by mělo zvýšit míru lidských práv a občanských svobod.

Namísto toho jsme však na internetu svědky záplavy nenávistných projevů, které jsou publikovány zejména v internetových diskuzích vztahujících se k publikovanému materiálu, a to zejména na zpravodajských a publicistických serverech. Tyto nenávistné projevy jsou povětšinou projevy, které zasahují do osobnostních práv jiných diskutujících či osob, o kterých hlavní materiál pojednává, nebo jsou natolik neslušné a vulgární, že porušují pravidla občanského soužití, nebo jsou dokonce rasistická, xenofobní, hlásající ideologii netolerance a pohrdání demokracií a právy jiných. 

Naskýtá se otázka, nakolik by měl organizátor této diskuze, tedy povětšinou poskytovatel informačních služeb, tyto nenávistné projevy filtrovat, mazat či jinak postihovat. Je zřejmé, že takový zásah je restrikcí svobody projevu. Jak již bylo uvedeno, restrikce svobody slova je možná pouze tehdy, pokud je umožněna zákonem, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné a pokud se děje v zájmu ochrany hodnot demokratické společnosti, tedy např. v zájmu na ochranu práv a svobod druhých, případně na udržení morálky. Ochrana demokratického právního řádu proti těm, kdo by ho ohrožovali, zároveň nemůže přespříliš zužovat meze svobody projevu.

V České republice platí, že soudy vytváří pravidla, jaký projev je ještě akceptovatelný, a určují, jaký projev je již v rozporu s právem, tak upřednostňují většinový názor a kriminalizují názor menšinové společnosti. V evropském pojetí je svoboda projevu hlídána státem, aby zajistil ideu svobody, rovnosti, demokracie a dalších hodnot občanské společnosti. Stát potlačuje projevy, které tyto ideje nerespektují, potlačují práva jednotlivce či skupin. Proti tomu stojí koncept Spojených států amerických, který má velmi široce koncipovaný první dodatek ústavy.

Nabízí se tedy otázka, zda by boj proti nenávistným projevům na internetu neměl probíhat na jiné než právní úrovni, a to zejména úrovni edukační. Je totiž možné, že kriminalizace nějakého projevu pouze zakrývá pravou podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může taková restrikce původců nenávistných projevů zvýšit jejich radikalizaci a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální disturbanci. Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie, která by neměla konflikty řešit násilně, ale debatou a přesvědčováním.

Pro uvedené úvahy je podstatné, jakou formu demokracie upřednostňujeme. Je očividné, že autoři nenávistných projevů na internetu jsou povětšinou odpůrci demokracie. V minulosti se často ukázalo, že odpůrci demokracie dokázali využít demokracii k získání moci a jejímu následnému zničení a demokracie nedokázala tomuto zničení jakkoli zabránit.

Proti tomu existuje filozofický i právní model bránící se demokracie, který znamená ochranu demokracie před jejími odpůrci i za cenu potlačení základních principů, na nichž stojí. Tato obrana musí být natolik silná, nakolik jsou připraveni demokracii její nepřátelé zničit.

Řešením není ani odstranění anonymity internetu. Je to jeho hodnota, která stojí za to, aby byla chráněna. Bez ochrany anonymity by mohla být svoboda sdílení informací redukovaná ze strachu z ekonomické nebo sociální odplaty.

Ochrana autorských práv

Rychlý technologický vývoj v informačních technologiích přinesl nová témata rovněž do autorského práva. Digitální soubor, který obsahuje autorské dílo, může být velmi snadno zkopírován a okamžitě distribuován po celém světě, čímž snižuje nositeli autorských práv příjmy z licenčních poplatků. Je tedy otázka, zda autorské právo nachází vhodnou rovnováhu mezi zájmy kreativní činnosti a společenskými výhodami, které šíření těchto děl přináší. Kam se bude ubírat autorské právo, bude mít velký vliv na sektor ekonomiky, která se zabývá výrobou hardwaru. 

Autorské právo je založeno na teritorialitě, zatímco internet je globální mediální prostředí, a to působí nekompatibilitu práva s technikou. Také z tohoto důvodu je zastaralé, je překážkou pro volbu zákazníků.

Ekonomická efektivita autorských děl je iluze. Efektivita na trhu vyžaduje, aby se náklady na výrobu poslední vyrobené jednotky vyrovnaly jejímu společenskému ocenění. Ale pokud je autorské dílo vytvořeno, vyžaduje jeho reprodukce a distribuce relativně nízkých nákladů, a to zejména u děl v digitální formě. Aby byla podpořena činnost autorů, tradičně autorské právo umožnovalo licencování, které umožnovalo ceny nad cenu reprodukce a stavělo limity na množství a trvání licence. Autorské právo tedy akceptovalo statickou neefektivitu ve prospěch dynamické efektivity.

Digitalizace autorského obsahu přináší autorskému právu více výzev než dřívější epizody technologického pokroku. Existující autorské právo není absolutní nedotknutelný soubor práv, o kterém není možno diskutovat. Změny musí být učiněny s ohledem na zájmy podnikatelských a spotřebitelských skupin. Systém výkonu autorských práv nesmí být nákladnější než případné výhody z tohoto režimu. Není možné najít úroveň ekonomické efektivity ochrany autorského práva, protože se vztahuje na velmi rozmanitou oblast autorských děl s různým stupněm autorské a umělecké kreativity – od žurnalismu po literaturu, hudbu, filmy atd. po díla více technického charakteru jako je např. software.

V zásadě jsou možné tři přístupy v úvahách o současném autorském právu ve vztahu k digitálním technologiím.

První možností je nepřijmout žádné změny a nechat pracovat síly trhu. Jakkoli digitalizace kreativního obsahu je zdrojem značného konfliktu mezi vlastníky copyrightu a uživateli, může tento konflikt vyústit v řešení založené na působení trhu.

Rozvoj digitálních technologií totiž také znamená rozvoj „digital rights management“ (DRM), které umožňují vybírat licenční poplatky za různé druhy užití digitalizovaných děl. Zákazníci tak platí za práva, která si vyberou a vykonávají. DRM technology umožňuje to, aby zákazník který si koupí právo poslouchat, nevyužil právo kopírovat, což je zase umožněno zákazníkovi, který zaplatí víc. DRM technology zvýší příjmy držitelů autorských práv a zároveň sníží minimální licenční poplatky za nižší míru užití. Držitel práv i konzumenti by benefitovali společně, což výší efektivitu trhu autorských děl. 

Druhou možností je zavedení povinného licencování na určité typy děl. Výnosy z tohoto licencování by byly distribuovány podle užívání jejich děl. Jednotná plošná sazba však určitě nebude tou správnou z hlediska ekonomické efektivity a administrativa vybírání poplatků bude nákladná. Bude uložen poplatek na pořízení počítačů a dalších zařízení, které umožňují přístup k dílům, což znamená daň na zařízení, která se nevztahují k předmětným dílům.

Třetí možností je revize autorského práva ve prospěch některé ze skupin, které mají zájem na jeho změně, a to buď vlastníky práv, nebo uživatele práv. Pokud upřednostníme nositele autorských práv, náklady na vynucení ochrany zřejmě převáží výhody zisků. Mohlo by to také znamenat omezení rozvoje internetu. Potenciální náklady nositelů autorských práv ze změny legislativy ve prospěch uživatelů by musely být zmírněny výnosy z nových obchodních modelů. Navíc se relativně málo ví o motivech lidí ke kreativní činnosti a o tom, jak se tyto motivy liší od těch, kteří mají peněžní motivaci získávat práva za účelem reprodukce a distribuce. Neznamená to, že by finanční otázka pro tvůrce nebyla důležitá, a můžeme s určitou mírou přesnosti konstatovat, že zrušení ochrany autorských práv by vedlo ke snížení úrovně kvality tvorby. Nicméně již je velmi nejisté, jak méně dramatická změna v odměňování autorů spočívající např. ve změně odměňovacích modelů by tuto kvalitu ovlivnila včetně kvality produkce a distribuce. Tvůrci spíše než distributoři obsahu jsou více motivování nepeněžními faktory, snahou o publicitu a uznání, zatímco distributoři jsou více motivování finanční stránkou věci. 

Ochrana soukromí 

Naše závislost na technologiích také přináší nevyhnutelnou zranitelnost. Školy a zaměstnavatelé využívají sociální média k tomu, aby zjistili, jak se na nich chovali jejich uchazeči, a zvažují na základě toho jejich přijetí. Rodiče často pomáhají dětem, aby se připojily k sociálním sítím ještě před tím, než chápou, co soukromí ve skutečnosti znamená. Řešením není bránit jim v přístupu na sociální sít, která se dá velmi jednoduše obejít, ale přijmout nutnost registrace prostřednictvím identifikátoru věku uživatele sociální sítě. Tím sice bude do určité míry oslabena anonymita uživatele, nicméně rizika z anonymního užívání sociálních sítí jsou příliš velká ve srovnání s benefity, které přinášejí.

Právní regulace digitálních médií přináší nové výzvy spočívající v nutnosti spolupráce právníků, autorů a odborníků v oblasti IT. Specialisté v těchto oborech si nikdy příliš nerozuměli, ale bez jejich úzké kooperace se digitální média stanou právní džunglí.

 

autorská práva svoboda projevu internet ochrana soukromí

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze