Fejeton: Trojlístek

Soubor soudniček pod společným názvem Trojlístek.

JUDr. Ladislav Jouzaadvokát, rozhodce pracovních sporů podle oprávnění MPSV

§ Trojlístek (Ze soudní síně)

Celkem prozaicky začala láska technika Pavla a slečny Libuše. Oba patřili do jednoho pracovního  kolektivu, jehož byl Pavel vedoucím a půvabná dvacetiletá Libuše v něm pracovala jako účetní. Zaměstnanecké zájmy jejich vztahy tak utužily, že Pavel se nespokojil jenom s pracovními příkazy pracovně podřízené účetní, ale přidával do vínku i lákavé nabídky: Libuši navrhoval výlety s vlastní škodovkou a společné návštěvy kulturních podniků.

Nemohu tvrdit, jakým způsobem Libuše na lákavé nabídky reagovala. Není to ani rozhodující. Vím jenom, že zlom nastal ve vztazích (a nejen pracovních), nástupem absolventa  střední ekonomické školy Milana, který posílil již beztak silné řady „vysoce kvalifikovaných" pracovníků podniku. Podle ustálených pravidel by neměla láska Libuše k Pavlovi ochabnout, neboť – co naplat – vedoucí je přece jenom vedoucí! Ale ta si nedá poroučet (rozuměj: láska) a rozhodla právě opačně: šťastným vyvoleným se stal Milan. A ten si skutečnosti, že zvítězil v mileneckém souboji s vedoucím náležitě vážil. Pilně účetní navštěvoval a tvůrčím způsobem rozvíjel vzájemné vztahy. Čas plynul a Libuše mu jednoho dne pošeptala, že by už měla být svatba, aby jí nepředběhly křtiny. Svatba se tedy konala v nejkratším termínu a všichni zaměstnanci se bavili tím, že vedoucí ostrouhal kolečka.

To ovšem bylo příliš mnoho i pro člověka jinak klidného, jakým vedoucí Pavel byl. Začal přemýšlet o sladké pomstě. Výsledkem dlouhého dumání byla výpověď z pracovního poměru, kterou Libuše dostala prý z důvodů pracovní nezpůsobilosti. Podle odůvodnění výpovědi nesplňovala požadavky kladené na práci.

Kupodivu vypovězená se tímto důvodem ani nezabývala, ač by to bylo snadné. Napsala, že výpověď odporuje § 53 zákoníku práce, neboť z důvodu těhotenství nemůže dostat výpověď. Vztahuje se na ní ochranná doba.

Okresní soud návrh zaměstnankyně na rozhodnutí o výpovědi, že je neplatná, zamítl s odůvodněním, že zaměstnavatel o těhotenství nevěděl. Odvolací soud však později tento rozsudek zrušil a žalobě vyhověl: výpověď je neúčinná, protože pracovnice byla v době výpovědi těhotná. Že o tom zaměstnavatel nevěděl, naprosto nevadí. Rozhodující je stav v době podání výpovědi.

A tak bude muset vedoucí Pavel přemýšlet dál, jak se zbavit nepohodlné účetní, neboť milostné vztahy nemusí mít vždy dohru zrovna před senátem okresního soudu...

§ Damoklův meč (Ze soudní síně)

Franta s Otou byli dobří kamarádi. Předpoklady k jejich vzájemné souhře vytvořilo nejen společné obývání kancelářské místnosti na pracovišti, kde trávili den co den za počítači nejméně osm hodin, ale i zájem mimopracovní: oba byli náruživými fotbalovými fanoušky. Proto si zasvěcenými sportovními úvahami a komentáři zpestřovali život při práci s počítačovými programy, společně chodili na pravidelný gáblíček a vzájemně čelili všem „nástrahám“ vedoucích...

Poklidný stereotyp jejich vztahu nenarušilo dlouho očekávané fotbalové derby, ale neradostná událost: vedení podniku se rozhodlo pro organizační změny, aby se ušetřilo. Pracovníci o ničem jiném nehovořili, šuškalo se i na chodbách. I Franta s Otou chodili se sklopenými hlavami, starosti jim nedávaly spát. Nebylo žádným tajemstvím, že zavedení nové výpočetní techniky nahradí oba starší počítače. Po uskutečnění racionalizačního opatření se sníží počet pracovníků a jeden ze dvou věčných kamarádů se bude muset s podnikem rozloučit.

„To bych byl blázen, abych odcházel,“ odporoval Franta. „Ani mne nenapadne, abych dobrovolně opustil podnik,“ lamentoval Ota. Situace tedy na ostří nože, navíc okořeněná překvapujícími názory obou kamarádů. Jeden začal pomlouvat druhého, aby pracovní místo u nového počítače dostal on a právě na druhého spadl Damoklův meč. Dokonce oba s určitou pravidelností navštěvovali svého nadřízeného s tím, aby se vedoucí rozhodl pro propuštění toho druhého.

Podle zákoníku práce však o výběru zaměstnance, který je v důsledku organizačních změn na pracovišti nadbytečný, nerozhodují zaměstnanci, ale vedoucí. Žádné pomluvy nebo nářky nemají opodstatnění.

O tom, kdo to bude, rozhodl vedoucí, když si předtím vyžádal stanovisko odborové organizace. K novému počítači přidělil Otu a Franta dostal výpověď z pracovního poměru. V jeho prospěch rozhodly hodnoty celkem prosté: kvalitnější a svědomitější práce, využívání pracovní doby, lepší pracovní výsledky.

Franta se však nevzdal a podal návrh k soudu. Uvedl, že vedení podniku postupovalo nesprávně a že mělo skončit pracovní poměr s druhým spolupracovníkem. Soud potvrdil rozhodnutí vedení, které postupovalo přesně podle zákoníku práce. Ten umožňuje v § 52 písm. c) rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, který se stal po rozhodnutí zaměstnavatele nadbytečným pro změnu úkolů, technického vybavení, organizačních změn nebo proto, že se snižuje stav pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce.

Franta tedy hrozbu Damoklova meče neodvrátil. Je to pro něj poučení pro příště. Vždy rozhodují pracovní kvality zaměstnance, a to nejen při organizačních změnách.

§ Osudné klopýtnutí (Ze soudní síně)

Byl to docela obyčejný úřad, kde lidé chodí do práce o pět minut později a v závodní jídelně pobývají na svačině o chvilinku déle, než je zákonná třicetiminutová přestávka. Vaří si tam kávu a důležitě pobíhají s kupou lejster z kanceláře do kanceláře. A pokud zbude trochu času, tak dokonce pracují. Prostě – úřad jako každý jiný.

Stalo se, že jednou si v tom úřadě telefonem pozval účetního Vladimíra do pracovny sám pan vedoucí. Proto Vladimír všeho nechal a honem pospíchal. Rychlý přesun z jednoho poschodí do druhého trochu přehnal. Při chůzi či spíše letu po schodech klopýtnul, spadl a udeřil se do zadní části hlavy, krku a ramene. Trochu deprimován dorazil do kanceláře vedoucího. Obsah rozhovoru je pro tento příběh bezvýznamný a nezmínil se o něm ani Vladimír. Po návratu do své kanceláře si postěžoval na klopýtnutí spolupracovníku Karlovi a o nějaký den později i korespondentce Martě, která ho s účastí litovala.

Na příhodu by se asi zapomnělo, kdyby postiženého účetního Vladimíra nezačala asi za dva měsíce bolet hlava a horní část páteře. Doma na lůžku měl pak Vladimír dost času na přemýšlení o příčinách své pracovní neschopnosti. Za úraz asi může ono neblahé klopýtnutí na schodech - usoudil. A tak si řekl, že by byl sám proti sobě, kdyby nepožádal o odškodnění pracovního úrazu.

Vedení úřadu zaujalo tvrdou pozici – na první pohled přesvědčující: postižený účetní prý neohlásil úraz do 48 hodin, dále nebyl pořízen záznam o úrazu ani do evidenční knihy, kde se evidují podobné události. Zamítavé rozhodnutí se opíralo i o výrok ošetřujícího lékaře, že „je těžko říci, že jeho (rozuměj účetního) zdravotní stav souvisí s úrazem." Vladimír tak přišel zkrátka. Nedostal ani korunu.

Vladimír se obrátil se žádostí o posouzení na škodní komisi v úřadě, která je poradním orgánem vedení. Ta se k tomu vyjádřila rovněž zamítavě.

Nezbývalo tedy nic jiného, než aby se Vladimír obrátil s návrhem na odškodnění na soud. Ten při ústním jednání poučil oba účastníky sporu, že zaměstnavatel se může úplně zprostit odpovědnosti za pracovní úraz a nemusí hradit škodu pouze ve dvou případech: jde-li o škodu způsobenou výhradně porušením bezpečnostních předpisů (pokynů) nebo opilostí zaměstnance, či po požití omamných látek. Přitom musí zaměstnavatel prokázat, že zaměstnanec porušení bezpečnostních předpisů zavinil a že byl s nimi řádně seznámen. Dále musí prokázat, že porušení předpisu nebo pokynu je v přímé souvislosti s pracovním úrazem a že zaměstnavatel soustavně kontroloval dodržování těchto předpisů. Jedině při splnění těchto podmínek, a jde-li o jedinou příčinu škody, může se zaměstnavatel zcela zprostit odpovědnosti za pracovní úraz. Druhým a posledním důvodem pro úplné zproštění zaměstnavatele za pracovní úraz je opilost zaměstnance nebo požití omamných látek. Zaměstnavatel v tomto případě prokazuje, že nemohl škodě zabránit a že tato skutečnost byla jedinou příčinou škody.

Ale vraťme se k našemu příběhu. Vzhledem k tomu, že úřad neměl pro zproštění odpovědnosti za pracovní úraz ani jeden z uvedených důvodů, byl povinen úraz Vladimíra odškodnit. Svým negativním postupem porušil zákoník práce v § 366, neboť nárok na odškodnění úrazu není závislý na tom, zda zaměstnanec úraz ohlásí či nikoliv, ani na tom, zda byl nebo nebyl sepsán záznam o úraze. I výpověď osoby, která nebyla bezprostředním svědkem úrazu, může přispět ke zjištění skutečného stavu věci.

Účetní Vladimír požádal tedy o svědectví svého vedoucího, spolupracovníka Karla a korespondentku Martu. Po zhodnocení jejich výpovědí soud přiznal poškozenému náhradu škody.

Klopýtnutí účetního v jednom docela obyčejném úřadu se dostalo do odborné právní literatury jako návod pro podobné případy, které přináší praxe. Ale o tom už Vladimír neví. A proč také ? Na schodech kráčí nejen k panu vedoucímu velmi, velmi pomalu.

§ Oskar má zpoždění (Ze soudní síně)

Říká se, že přesnost zdobí vlastnosti králů. Oskar mezi ně rozhodně nepatřil. Nejen proto, že ani jeho pradávní příbuzní nebyli šlechtického původu, ale zejména z toho důvodu, že Oskar si na dochvilnost nepotrpěl. „Na nějaké té minutě přece nezáleží. Vždyť se všechno stejně dožene a co na tom, když se chvilku zdržím,“ odpovídal na vyčítavé domluvy manželky a opatrovnice v jeslích, když téměř pravidelně chodil poslední pro svého potomka.

Pro tyto pozdní příchody, stejně tak pro nedochvilnost na schůzce, měli „postižení" pochopení. Hůře si originální Oskarovy legrácky vysvětloval jeho mistr v zaměstnání. „My jsme včera večer přijeli pozdě z fotbalového utkání, a tak jsem to ráno trochu přetáh,“ omlouval mistrovi v pondělí ráno Oskar patnáctiminutový pozdní nástup k pracovnímu stroji. Jindy se zase Oskar odvolal na nemoc svého syna, podruhé mu náhlou žaludeční nevolností „nahrála" manželka. Jen výjimečně se však stalo, že Oskar měl pro pozdní nástup do zaměstnání lékařskou, či jinou řádnou omluvenku. Ve většině případů rovněž argumentoval tím, že měl na vrátnici „píchnuto“ v šest hodin, ale než se převlékl a došel do dílny, uplynulo více než deset minut.

Protože trpělivost jednou dojde, přestal mít pochopení pro tyto akademické čtvrthodinky  sám mistr. Zavolal si ho k vzájemnému dialogu a ukázal mu svou kontrolní knihu docházky přímo na pracoviště za poslední měsíce. „To je pravda,“ bránil se Oskar, „ale podívejte se na píchací kartu. Na ní mám píchnuto v šest. Nemůžete tedy tvrdit, že chodím pozdě...“

Mistr od svého tvrzení neustoupil nejen v rozhovoru s Oskarem, ale ani na pozdějším jednání. Protože se chování provinilce ani přes několikeré ústní výtky nezlepšilo, předal mistr záležitost statutárnímu zástupci s návrhem, aby se Oskarovy pozdní příchody na pracoviště  považovaly za neomluvenou absenci. Vedení zaměstnavatele po projednání s odborovou organizací podle § 348 odst. 3 zákoníku práce označilo Oskarovy pozdní příchody za neomluvenou nepřítomnost v práci. I při tomto jednání Oskar marně argumentoval s píchačkami. Byl velmi překvapen sdělením, že  podle zákoníku práce pracovní doba začíná přímo na pracovišti, nikoliv někde na vrátnici nebo bráně závodu u píchacích hodin. Když se to pak sečetlo a podtrhlo, představovalo Oskarovo zpoždění více jak šestnáct hodin, což jsou dva pracovní dny.

Rozhodnutí vedení zaměstnavatele Oskara nepotěšilo: za každý neomluvený den dva dny z dovolené! A to ještě mohl být Oskar vděčný, neboť z toho mohl vyjít hůře: za každý neomluvený pracovní den může zaměstnavatel krátit dovolenou až o tři dny!

Oskar se se zkrácením dovolené o čtyři dny nechtěl smířit. Pořád  mu nešly do hlavy píchačky na vrátnici. Podal proto návrh k soudu. Teprve závěr jednání občanskoprávního senátu, jenž potvrdil rozhodnutí vedení pracoviště, udělal definitivní tečku za Oskarovou utkvělou představou. 

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři