Forma a náležitosti pokynu zajištěného věřitele v insolvenčním řízení

Právní východiska

Majetková podstava je vymezena již v § 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“) jako „majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů“. Pojem majetek, jakožto základní substanci majetkové podstaty, definuje v § 495 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „OZ“), jako „souhrn všeho, co osobě patří, vyjma jejích dluhů“. Majetkem tedy rozumíme výhradně aktiva osoby, tj. věci, které osoba vlastní, a to jak věci hmotné (např. nemovité věci) tak i nehmotné (např. pohledávky).

Okruh věřitelů lze v rámci insolvenčního řízení dlužníka rozdělit do několika skupin, přičemž pro účely tohoto článku je zásadní postavení zajištěného věřitele, kterého IZ definuje jako věřitele, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy[1], resp., jehož pohledávka byla takto v rámci insolvenčního řízení zjištěna[2].

Zajištěný věřitel má v rámci insolvenčního řízení významné postavení. Právě zajištěný věřitel má právo, aby byla jeho pohledávka v rozsahu zajištění uspokojena ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna[3]. Kdo je tedy osobou, která uděluje pokyn insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka? Novelou IZ účinnou od 1. 1. 2014 bylo upraveno v ust. § 167 odst. 3 IZ, že jestliže je hodnota předmětu zajištění dle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku nižší než výše pohledávky, která se z této věci uspokojuje jako první v pořadí, pokládají se pohledávky ostatních zajištěných věřitelů, tj. věřitelů s pozdějším pořadím vzniku, za nezajištěné. Novela IZ tedy posílila rozhodovací pravomoc zajištěného věřitele prvního v pořadí, kdy v takovém případě vyloučila zásahy ostatních zajištěných věřitelů do způsobu zpeněžování. Důvodem této úpravy je na jednu stranu snaha zefektivnit proces zpeněžení a dále omezit úkony ostatních zajištěných věřitelů, které jsou zcela bezdůvodné v situaci, kdy výtěžek ze zpeněžení pokryje pouze pohledávku zajištěného věřitele prvního v pořadí. Současně, pokud nelze postupovat dle § 167 odst. 3 IZ a zajištěných věřitelů uplatňujících právo k předmětu zajištění je vícero, musí insolvenční správce i v takovém případě respektovat pokyn zajištěného věřitele prvního v pořadí[4], nicméně pouze za předpokladu, že je pokyn zajištěným věřitelem prvním v pořadí udělen za současného splnění podmínky, že je k němu připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného předmětu zajištění. Při soudním jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží[5].

Způsoby, kterými lze zpeněžení provést, taxativně stanovuje IZ v § 286 odst. 1, přičemž se jedná o prodej veřejnou dražbou[6], prodejem majetku výkonem rozhodnutí dle hlavy páté zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a v neposlední řadě prodejem mimo dražbu, neboli tzv. z krátké ruky.

Forma a náležitosti pokynu

Insolvenční zákon nestanoví, jakou formou má být pokyn zajištěného věřitele udělen, není tedy stanovena žádná závazná forma[7], s výjimkou důrazu na náležitosti právního jednání. Náležitosti právního jednání stanoví občanský zákoník[8], jedná se zejména o náležitosti subjektu, vůle, projevu vůle a obsahu.

Zjednodušeně lze říci, že pokyn musí udělit osoba, která je svéprávná, projev vůle musí být skutečný, svobodný, vážný a prostý omylu a současně by měl být pokyn srozumitelný a určitý. Ačkoliv se má na právní jednání nahlížet spíše jako na platné než jako na neplatné, zajištěný věřitel by měl dodržet zákonem stanovené náležitosti právního jednání, protože jinak by nebylo způsobilé vyvolat zamýšlené právní účinky a insolvenční správce by nebyl povinen se pokynem zajištěného věřitele řídit. Současně by mělo být z právního jednání též na jisto, kdo jej činí a zda je k učiněnému právnímu jednání oprávněn.

S ohledem na možné vady v projevu či obsahu projevu vůle by měl též zajištěný věřitel zvolit takový pokyn ke zpeněžení, který je zákonem dovolený[9]. Není tedy možné, aby zajištěný věřitel požadoval jiný způsob zpeněžení než ty uvedené v § 286 odst. 1 IZ. Platnost pokynu učiněného v písemné podobě je vázána na podpis jednající osoby[10], přičemž podpis může být nahrazen mechanickými prostředky. Na druhou stranu insolvenční zákon závazně nestanoví písemnou formu pokynu, tudíž tento může být udělen zajištěným věřitelem též ústně či formou emailové komunikace například s dodatečným písemným potvrzením, přičemž takto učiněné právní jednání má oporu v § 562 odst. 1 OZ. Za písemnou podobu lze též považovat pokyn udělený elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem zajištěného věřitele či prostřednictvím datové zprávy. Právní úprava elektronického podpisu je upravena zák. č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce ve znění pozdějších předpisů. Zákon dále nestanoví, že by pokyn zajištěného věřitel vyžadoval ověřený podpis právně jednající osoby. Pokud tak zajištěný věřitel učiní, jedná nad rámec zákonem stanovených minimálních náležitostí právního jednání.

Obsah pokynu zajištěného věřitele by měl obsahovat nad obecné náležitosti též konkrétní podmínky zpeněžení majetku dlužníka. Zajištěný věřitel má, jak bylo uvedeno výše, na výběr ze zákonem stanovených způsobů zpeněžení, přičemž je na jeho uvážení, který způsob zvolí. Zákon též a priori nevylučuje, že pokyn může být ze strany zajištěného věřitele v průběhu zpeněžení měněn, například z důvodu nevhodně zvoleného způsobu zpeněžení, či mohou být jednotlivé způsoby kombinovány. Zajištěný věřitel je též oprávněn určit subjekt, který bude zpeněžování realizovat, přičemž toto je stejně jako způsob zpeněžení, ponecháno na uvážení zajištěného věřitele.

Závěr

Z uvedeného je patrné, že role zajištěného věřitele je rozhodujícím faktorem při volbě zpeněžení majetku dlužníka, a to nejen co do zvoleného způsobu, ale též co do určení podmínek a subjektů se na zpeněžení podílejících. Zajištěný věřitel by měl při udělování pokynu uvážit nejen, jaký majetek bude předmětem zpeněžování, ale též jaký subjekt zpeněžováním pověří. Nevhodně zvolený způsob zpeněžování může prodloužit dobu výplaty výtěžku ze zpeněžení zajištěnému věřiteli, či tento proces značně zkomplikovat.