Právnická povolání Kafka „popsal“ podrobněji ve svém známém románu Proces, a to profesi soudce a advokáta. Jeho pojetí obou těchto povolání je velmi kafkovsky specifické, přesto může mít určité zajímavé konsekvence ve vztahu k právnické a společenské realitě. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že Kafka je tak trochu „právníkem proti své vůli“, a z této pozice pak přistupuje ke studiu i výkonu právnických povolání.
Tento stručný exkurz není žádným odborným ani literárně kritickým pojednáním na dané téma, jde pouze o poznámky právníka, který Kafku a kafkovskou literaturu četl ještě dávno předtím, než kafkovská módní vlna zasáhla Prahu svou plnou komerční silou.
Studium
Za vlády Františka Josefa I. bylo mezi uchazeči o univerzitní studium nejvíce zájemců o studium práv, neboť tento obor nabízel nejširší možnosti profesního uplatnění. Právnická fakulta připravovala především státní úředníky vyšších hodnostních tříd, což byla velmi žádaná životní dráha. Státní služba slibovala jistý postup, velkou pravomoc, slušný životní standard a zabezpečení ve stáří. Ještě výnosnější přitom mohla být jiná právnická povolání, např. advokacie.
Student práv si zapisoval v každém semestru předepsané přednášky, nemusel však všechny navštěvovat a ke zkouškám docházel podle vlastního uvážení, až když byl připraven. Musel ovšem ve svém rozpočtu počítat také se zkušebními taxami, které byly poměrně vysoké. Dokonce ani úspěšné dokončení studia se neobešlo bez velkých výdajů. Právník, který chtěl po třech rigorózních zkouškách získat titul doktora práv, musel za promoci v malém sále zaplatit na české i německé univerzitě 90 zlatých, ve velkém sále 600 zlatých, což byl v této době roční plat nižšího státního úředníka.
Na studenty práv byly kladeny velké studijní nároky, což bylo způsobeno ohromným množstvím učební látky. Kolem přelomu století neexistovalo ještě dělení na právo, státovědu a politickou ekonomii, a tak měl každý student absolvovat nejen devět hodin rakouského soukromého práva týdně, nýbrž i přednášky z nauky o národním hospodářství a politice, z finančních věd, a dokonce i z „Všeobecné a rakouské statistiky“. Navíc byly tyto přednášky velmi suchopárné, koncentrovaly se na definování a systematiku pojmů, a jen stěží kdy přednášející věnoval myšlenku otázkám se sociální či společenskopolitickou relevancí. Někteří profesoři četli každý rok doslovně stejné poznámky.
V rámci studia se vůbec nevyžadovala četba odborné literatury – k získání právnického titulu nebylo zapotřebí disertace. Studenti se tak nutně museli utvrdit v dojmu, že na přednáškách vůbec nezáleží, nýbrž že důležité jsou jedině zkoušky, zejména tři závěrečná rigoróza. V oběhu mezi studenty proto byly takzvané „archy“, skripta z přednášek, které někdo stenograficky zachycoval a (často za úplatu) zpracoval.
Studijní sytém byl tedy založen na paradoxním poselství: Musíte biflovat, abyste něčemu porozuměli, ale vzdor veškerému biflování nakonec stejně nebudete rozumět ničemu. Důležitý byl v konečném důsledku akademický titul, což vyplývalo ze skutečnosti, že čestné a akademické tituly měly v Rakousku odedávna nadměrný význam jako znaky sociální diferenciace. Avšak, i když příslušný pojem ještě nebyl používán, bylo Rakousko na přelomu století už „společností orientovanou na výkon“, v níž akademický titul sice patřil k „dresscode“ a leckdy i přinášel výhody, ale finančně neznamenal příliš.
To však nemění nic na tom, že doktorát byl v Kafkově případě vrcholem dosavadního života obchodníkova syna. A to také proto, že patřil k jazykové menšině neboli k deseti procentům pražské populace, jejichž mateřštinou byla němčina. Kromě toho byl také Žid - další menšinové kritérium, které ne vždy usnadňovalo každodenní společenský život. Z této situace vyplýval fakt, že více než polovina židovských studentů v Praze studovala práva, protože po jejich absolvování mohli pracovat jako svobodní právníci a notáři. Až na výjimky byla státní služba pro Židy nepřístupná.
Josef Čermák uvádí, že Kafkovy subjektivní pocity, které studium provázely, jsou známy z jeho vlastních vyjádření, hlavně z pozdějšího Dopisu otci, a vcelku zapadají do jeho kritického a sebekritického pohledu na léta strávená ve školách. Je však třeba být opatrný v hodnocení těchto jeho výroků, které např. v souladu s celkovým zaměřením jeho otcovské zpovědi často zkreslují objektivně doložitelnou zkušenost k horšímu. Jak si jinak vysvětlit, že se z žáka a studenta, který dramaticky líčí svůj odpor ke škole a ke způsobu i předmětu studia, stal kvalifikovaný právník, jenž už velice brzy po nástupu do zaměstnání řešil složité pracovně právní otázky v obsáhlých statích, které vycházely tiskem a jsou i dnes hodnoceny jako významný příspěvek k tehdejší pojišťovací problematice.
Právnickou kvalifikaci přitom Kafka nevyužil pouze v rámci své praxe v oboru pojišťovnictví; je totiž nepochybné, že například právní definování skutečnosti bylo Kafkovi přirozeně blízké, že právní myšlení bylo významnou součástí jeho způsobu nazírání na svět a že tedy měl mimořádnou schopnost uplatňovat je v pohledu na život a svět nejen jako úředník, ale také jako spisovatel.
Povolání
Při hledání zaměstnání vycházel Kafka z toho, že by se mělo jednat o místo, které by vyžadovalo co nejméně energie. Tedy o zaměstnání s pevnou, snesitelnou pracovní dobou. Kafku určitě stálo nemálo námahy, aby svou neliterátskou rodinu přesvědčil, že z tohoto důvodu pro něj také nepřipadá v úvahu povolání advokáta – pro židovského nositele titulu „JUDr.“ jedna z mála šancí, jak dosáhnout uznání a blahobytu. Židovský advokát byl však pověstný sice jako inteligentní, avšak bezskrupolózní „překrucovač slov“ a dávno se už stal součástí sbírky antisemitských stereotypů. I Kafka měl své výhrady, a když v pozdějších letech jeden vlastní dopis označil za „advokátský“, nemyslel to nikterak pozitivně. Je však velmi pravděpodobné, že třiadvacetiletého Kafku od kariéry advokáta vzdalovala především obávaná pracovní přetíženost, zejména pak sociální odpovědnost a nepravidelná pracovní doba.
Jelikož se po ukončení studií nerýsovalo žádné uspokojivé řešení, vstoupil Kafka 1. října 1906 do služby jako neplacený právní praktikant: nejprve u krajského civilního soudu a krajského trestního soudu, poté (od poloviny března) u pražského zemského soudu. Vysoké nároky tato práce nekladla a skutečnost, že tento rok uplynul, aniž zanechal nějaké zjistitelné stopy, poukazuje na to, že mu soudní praxe nedokázala poskytnout podněty, jež by stály za zmínku.
Poté, co se nesplnily často měněné plány a více či méně nereálné naděje, zaúřadoval madridský strýc Alfred a Kafka dostal z protekce místo u pražské filiálky věhlasné mezinárodní pojišťovny, v té chvíli už největšího pojišťovacího ústavu ve střední Evropě. A to s předpokladem, že u Assicurazioni Generali zůstane celoživotně, pakliže bude jednou přijat.
Kafka určitě tušil, co ho u této pojišťovny čeká, už když vyplňoval podklady pro uchazeče o místo. Musel totiž uvést nejen běžné údaje o celém dosavadním vzdělání, nýbrž podpisem stvrdit i svou ochotu pracovat za tvrdých podmínek bez možnosti o nich vyjednávat. Při vstupu do Generali musel Kafka vyplnit a podepsat obsáhlou předtištěnou žádost o přijetí. Její první část tvořil jakýsi pracovní řád ústavu, obsahující podmínky s velice přísnými regulemi. Žadatel se například zavazoval:
Přijmout přidělení jakékoli práce nebo zaměstnání, které mu ředitelství nebo zastoupení společnosti, k němuž je přidělen, nyní nebo později přikáže.
Bude-li to služba vyžadovat, vykonávat práce i v mimopracovních hodinách bez nároku na zvláštní odměnu.
Nechat se od jedné agentury ústavu přeložit k jiné, už existující nebo teprve zřizované.
Zaměstnanci musejí pracovat výhradně pro tuto společnost a nesmějí přijmout žádné vedlejší zaměstnání, žádný úřad nebo čestný úřad bez písemného povolení ředitelství, které je může kdykoli zrušit.
S jedinou výjimkou přednostů úřadů a vedoucích oddělení není žádný úředník oprávněn uchovávat v psacích stolech a skříňkách přidělených mu k užívání zamčené jiné předměty než úřední věci náležející společnosti.
Ředitelství povolí zaměstnanci na jeho přání každý druhý rok 14denní dovolenou; datum nástupu na dovolenou stanoví ředitelství s ohledem na služební potřeby.
Nicméně alespoň skončily týdny nervózního čekání a chaoticky improvizovaných plánů a Kafka se hned se zájmem vrhl do studia pojišťovnictví. Po přijetí byl zařazen do oddělení životního pojištění jako „pomocná síla“ s platem 900 korun ročně, tj. 80 K měsíčně, který měl být v roce 1908 zvýšen na ročních 1200 K plus 200 K příplatku.
Kafku však bohužel rychle opouštěly sny, s nimiž do pojišťovny s vábně exotickým názvem vstupoval a které realita všedního dne postupně vytlačovala nanejvýš do vzdálené budoucnosti. Jednou ze zvlášť handicapujících nevýhod se ukázala být pracovní doba s tzv. dvojitou frekvencí. Práce od 8 do 18 hodin byla přerušena dvouhodinovou polední přestávkou mezi 12. a 14. hodinou. Také práce přikazovaná mimo obvyklé pracovní hodiny nebyla jen teoretickou možností. Nejčastěji to byl tzv. žurnál, tedy pohotovostní služba o dnech pracovního klidu.
Kafka kromě toho se zděšením zjišťoval, že v kancelářích koncernu není povaha vzájemných vztahů o mnoho lepší než v otcově obchodě; kdo dělal chyby, na toho se hned hlasitě osopili anebo mu rovnou vynadali – atmosféra latentního ponižování se dala vydržet jen stěží, třebaže měl Kafka to štěstí, že jeho vlastním představeným a vlídným mentorem se stal obdobně mladistvý a literárně vzdělaný Ernst Eisner.
Po působení v Generali, které však mohlo zanechat v Kafkově paměti, přes krátkou dobu zaměstnání, nesmazatelné vzpomínky, nastoupil své definitivní, čtrnáct let trvající zaměstnání u Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české v Praze, kam byl přijat jako pomocný úředník počátkem srpna 1908 s přibližně stejným platem, jaký měl u Generali. Toto jeho váhavé, ale definitivní rozhodnutí ve prospěch právnické profese, mu umožnilo pozdější distancovaný pohled na právo, který je pro jeho literární dílo tak charakteristický. Jen distancovaný právník může formulovat tak podrobné, kousavé a přesné analýzy právní praxe; jen někdo, kdo se ocitl v prachu byrokracie, je schopen popsat její atmosféru.
Profesní kariéra
Služební postup byl v Rakousku-Uhersku důležitý pro každého úředníka i zaměstnance hned v několika směrech. Na postupu závisel příjem, přitom hodnostní třída a z ní plynoucí finanční zajištění nebyla jen záležitost životní úrovně, ale také sociální prestiže, společenských styků, vyhlídek dětí a celého životního stylu. Pro pražského úředníka to bylo tím důležitější, že Praha byla třetí nejdražší město v monarchii, hned po Vídni a lázních Badenu u Vídně.
Přestože Kafka vždy tvrdil, že v práci nebyl nikdy dobrý, jeho zaměstnavatelé, byli, alespoň podle mnoha komentátorů, jiného názoru. Kafka pracoval u Úrazové pojišťovny dělnické v technickém oddělení, kde se zabýval žádostmi o důchod za pracovní úrazy a odvoláními podnikatelů proti klasifikaci nebezpečnosti jejich podniků. V roce 1910 byl povýšen na "koncipistu". Jako takový psal zprávy o vývoji v oblasti technického pokroku ve strojírenství a souvisejících otázkách pojištění. Počátkem roku 1911 byla jeho pracovní kompetence rozšířena o zastupování pojišťovny v právních záležitostech, zejména v soudních řízeních.
Podle mnoha autorů byl oblíbený nejen pro svůj neobyčejný styl a právnické schopnosti, ale také pro svou povahu a měl značný podíl na reformě a publikační činnosti ústavu. Pražská dělnická úrazová pojišťovna byla přitom největším ústavem svého druhu v monarchii, v roce 1911 u ní bylo pojištěno téměř tři sta tisíc závodů a přes milion šest set tisíc dělníků.
V některých případech Kafka vypracoval i velmi komplexní návrhy právní politiky v oblasti prevence nehod a kritické texty k praxi, v nichž "velmi otevřeně, přesně a rozhodně odsuzoval společenské a právní nedostatky, které se dotýkaly jeho profesního pole působnosti. O Kafkově odborné erudici svědčí mimo jiné i to, že v roce 1910 napsal z podnětu vedoucího ústavu Dr. Roberta Marschnera mimo jiné text "Opatření pro prevenci úrazů u dřevoobráběcích strojů", který sice nebyl obsahově nový, ale jazykově jednoznačně převyšoval těžkopádný císařský a královský styl. Tento text byl zveřejněn ve zprávě AUVA za rok 1909. Další Kafkova zpráva na toto téma vyšla následujícího roku ve výroční zprávě za rok 1910.
Kafka sice v hierarchii pojišťovny postupoval, a to až na formálního vedoucího oddělní, které bylo představováno společným konceptním referátem, ale bylo tvořeno pouze jedním pracovním místem. Kafka byl tedy přednostou oddělení o jednom člověku, a tedy nadřízeným nikoho. To je o to zajímavější, že v rámci reorganizace, jejíž součástí bylo zřízení zmíněného referátu, seděly v nově vytvořených ostatních odděleních desítky úředníků.
Je tedy otázkou, nakolik byla Kafkova kariéra skutečně tak úspěšná a založená na jeho schopnostech tak, jak uvádějí někteří jeho životopisci. Nelze opomenout fakt, že místa u obou pojišťoven získal zásluhou protekce. Faktem ovšem je, že se z Kafky nejen stal kvalifikovaný právník, který pak v úřadě řešil, a dokonce odborně zpracoval složité právní otázky pojišťovnictví, ale že se právní myšlení stalo i významnou součástí jeho nazírání na svět a že jím je geniálním způsobem proniknuto i jeho literární dílo.
Úřední jazyk
Kafkův jazyk bývá definován jako pražská němčina, jeho styl pak jako styl úředního protokolu. Obě zjištění postihují v obecných rysech část pravdy, ale zdaleka ne pravdu celou. Pojem „pražská němčina“ je totiž značně nepřesný. Obklopena českým jazykovým živlem byla jistě řeč pražských Němců morfologicky i syntakticky ovlivněna češtinou. Tyto momenty se objevují i u Kafky, ovšem zdaleka ne v takové míře, aby samy o sobě určovaly ráz jeho jazyka.
Podobně je tomu s názorem, že Kafkův styl je stylem úředního protokolu. Kafka jistě dokonale ovládal rakouskou byrokratickou němčinu, v níž stylizoval stovky dopisů, projevů a referátů. Ale mohla-li ovlivňovat (a jistě ovlivnila) styl jeho tvorby, pak se tak stalo v mnohem menší míře, než jej ovlivňovala např. jeho četba. Kafkův literární jazyk vychází z běžného jazyka, zároveň je však prostoupen abstraktností právnického vyjadřování, což vytváří v Kafkově díle jeho nadčasovost.
Pro Kafku je typická dialektika zdánlivé jednoduchosti a jasnosti při popisu temného a záhadného. Proto se nám někdy zdá, že vnější stavbu věty můžeme sledovat velmi snadno, ale pro pochopení jejího smyslu musíme uvedené místo přečíst mnohokrát. V tom je také rozpor mezi řečí protokolu a Kafkovým „protokolárním“ stylem. Protokol, je-li správně veden, má být, pokud možno jednoznačný. Kafkův styl je téměř vždy mnohoznačný. Vyjadřovat protokolárně mnohoznačnost je contradictio in adjecto. Všechny úřední protokoly v Kafkových románech jsou však záhadné, nedostupné a překračují hranice románového děje.
Kafka, doktor práv, ve svém mnohostranném vypravěčském stylu využívá nejen nástroje své profese, ale také vypravěčský svět a myšlenky chasidismu. Přesto je zřejmě určující, že jeho jazyk je původem ústředním nástrojem právnické práce. Se složitými texty, a s určitými jazykovými formulemi, se právník setkává po celý svůj profesní život. Je přitom nepochybné, že právní definování skutečnosti bylo Kafkovi přirozeně blízké, že právní myšlení bylo významnou součástí jeho způsobu nazírání na svět, že měl mimořádnou schopnost uplatňovat je v pohledu na život.
Proces
Kafka chtěl vylíčit ve svém románu skutečný proces, se všemi jeho obvyklými právními znaky, a současně chtěl popsat účinek takového procesu na obžalovaného, s jeho jinak velmi přehledným životním prostředím. Svou formou je proto Kafkou popsané soudnictví do určité míry realistické: Existují obžalovaní, zřízenci, advokáti, soudci, úřední kanceláře, soudní hierarchie, spisy, tresty. Nevysvětlitelné však je, jaký účel tento monstrózní aparát sleduje, zacyklený jakoby sám v sobě, živící se zdánlivě z vlastní podstaty. Nejde tedy o popis, ale o karikaturu soudu. Nic není normální, nic jednoduché. Temnota, kam se člověk podívá.
Vedle právních pojmů zaujímají v Procesu samozřejmě relevantní postavení i právnické profese. Kafka literárně zpracovává v románu dvě z klasických právnických profesí, a to profesi advokáta a soudce. Soudce má relevantnější postavení, obraz advokáta je méně prozkoumán. Advokáti jako představitelé jedné z klasických právnických profesí přitom přitahují Kafkovu pozornost. Obraz, který vykresluje, však není právě přívětivý.
Kafka má však distancovaný postoj ke všem úzce profesně zaměřeným odborníkům. V jednom ze svých aforismů s nadsázkou uvádí, že znalec či odborník je člověk, který ví své, ví ovšem věci, které nelze sdělit, ale které naštěstí zřejmě také nikdo nepotřebuje.
Interpretace a právníci
Neexistuje žádná sebenesmyslnější teze týkající se Kafkova díla, kterou by někdo někde nezastával, žádné metodické soukolí, jež by Kafkovo sídlo už nesemlelo. A k tomu specializované výzkumy podobající se autistickým hrám; předpokládaného adresáta těchto analýz je přitom těžké si představit. V téměř každé práci se nachází půl tuctu klasických citátů, kromě toho se komentáře ke Kafkovu dílu hojně citují navzájem. Vypadá to jako soběstačný podnik, něco na způsob kultu.
Vše to samozřejmě do značné míry souvisí s popisným charakterem Kafkových textů, které svádějí k jejich komentování. Kafkův charakteristický purismus, střízlivá stavba vět a chudý slovník nejsou přitom myslitelné bez již zmíněného pozadí pražské němčiny.
Není však jazyk velmi zvláštním nástrojem právníka a nemohla by právní perspektiva poskytnout vodítka k některým spisovatelovým jazykovým prostředkům a usnadnit interpretaci jeho často temného jazykového stylu? Už jen z tohoto důvodu by byli právníci potřebnější. Nabízí se tedy otázka: neměla by se právnická profese fenoménem tohoto spisovatele zabývat mnohem více? A to i z toho důvodu, že jeho literární dílo je plné kritiky právně regulovaného světa. Literatura a právo, psaní a životní realita, jsou v Kafkově díle úzce propojeny.
Humor a parodie
O Nietzscheovi údajně jeden myslitel napsal, že ten, kdo se při četbě jeho děl hlasitě nesměje, je čte špatně. Dalo by se totéž říci i o Kafkovi? Na první pohled se to zdá být jen těžko slučitelné – všechna ta absurdita, osamělost a odcizení. Literární teorie přiznala jeho textům jistý specifický druh humoru již před nějakým časem, avšak to v zásadě neovlivnilo způsob, jakým jsou jeho práce nejčastěji nazírány – tedy jako symbolické, metaforické výpovědi o právu, resp. o osamělosti člověka ve světě, drtivé síle absurdní byrokracie a totalitarismu. Nenabízí se nám ale diametrálně odlišné čtení Kafkova díla? Jako osobité karikatury lidského života, která se snaží popsat lidské neštěstí tak, aby se mu člověk dovedl smát?
Jaké argumenty by mohly podpořit takovouto – avšak právníkům poněkud vzdálenou – interpretaci? Martin Hapla se domnívá, že jsme si až příliš zvykli dívat se na Kafkovy prózy prizmatem druhé světové války a naší zkušenosti s totalitními či autoritářskými režimy. Obojí nás přimělo vidět jeho práce jako temnější, než doopravdy jsou. Nakolik mohla tato zkušenost být Kafkovi vlastní? Předválečný svět Rakouska-Uherska byl jiný, jistě ne náhodou jej Stefan Zweig ve své autobiografii popisoval jako svět jistoty. Kafkův stěžejní román Proces byl napsán z největší části před nebo na počátku první světové války, takže pro něj nemohla být směrodatná ani jakákoliv reflexe s ní spojené válečné zkušenosti.
V jedné s oblibou citované anekdotě o Kafkovi se říká, jak se, když svým přátelům předčítal z první kapitoly Procesu musel smát tak, že „chvilkami nemohl číst dál“ a i jeho posluchači se „smáli na celé kolo.“ Ačkoli Max Brod dlouho zastiňoval parodické a komické rysy Kafkova díla, vyskytuje se u Kafky také potěšení z distancovaného pozorování, ba i škodolibosti. Pokud jde o Proces, konstatuje Stach, že celé je to strašlivé, detaily jsou však komické. To platí také pro soud, na který je pokaždé, když na jeho funkcionáře chvílemi dopadne paprsek světla, pohled jako na sbor komediantů.
Specificky groteskní situace charakterizují také prostředí advokátů, a to včetně advokáta zastupujícího K., advokáta Hulda. A to Huld patří ještě k poměrně „důstojným“ (tzv. velkým) advokátům. Obyčejní advokáti, o nichž se dovídáme, že jsou všichni soudem jedině trpěni a jsou tedy vlastně advokáty pokoutními, vystupují v soudních místnostech jako cirkusoví šašci. To dokazuje např. scéna jejich shazování ze schodů odmítavým úředníkem, jehož překonají teprve tehdy, když se úředník touto činností unaví. Nedůstojné je také umístění místnosti advokátů nad čekárnou pro strany, kde je v podlaze díra, jíž občas propadne advokátova noha.
Tato scéna s advokáty je tedy ryzí klauniáda, a kdyby se jednoho šťastného dne tato scéna našla v některé z nesčetných grotesek, jejichž sledováním se Kafka bavil, nemohlo by to nikoho překvapit. Jeho smích je smíchem návštěvníka kina. Groteska je přitom v Procesu téměř výlučně vyhrazena dějové rovině soudu. Tím se prostředí soudu, soudní kanceláře, zaměstnanci a pomocníci soudu odlišují od každodenního života, který se odehrává v atmosféře neutrální banality.
V souvislosti s Procesem lze zmínit fakt, že v r. 1857 vydalo ministerstvo spravedlnosti nařízení (č. 114/1857 ř.z.) o nakládání s tzv. pokoutníky. Za pokoutníka je přitom pokládán každý, kdo neoprávněně zakročil jménem stran nebo pro strany vyhotovil soudní podání. Možné je tedy, že rozlišování mezi pokoutnými a velkými advokáty popsané v Procesu, mělo svůj původ v každodenní právnické realitě.
Advokacie
Ve stručném životopise přiloženém k žádosti o přijetí u pojišťovny Generalli považoval Kafka za nutné v souvislosti se svou přechozí praxí u advokáta Löwyho vysvětlit, proč nezůstal činný v advokacii: Nastoupil jsem, jak jsem to také s panem advokátem hned dohodl, do kanceláře jen proto, abych využil času, neboť od začátku jsem neměl v úmyslu u advokacie zůstat.
Přesto měl však Kafka konkrétní představu o povolání advokáta, protože měl s právníky osobní zkušenost nejen ze své krátké koncipientské praxe, ale také proto, že se Kafka plánoval (pod rodinným tlakem) stát společníkem „První pražské azbestové továrny“ svého švagra Karla Hermanna. Při této příležitosti se radil s doktorem K., kterého popsal ve svém deníku takto :.. měl netrpělivě sepjaté ruce a poslouchal co nejméně. [...] Mimochodem, vypráví velmi dobře. [...] Soudní výrazy dávají řeči oporu, zmiňují se paragrafy, jejichž velký počet jako by je odsouval do pozadí. [...] Interjekční poznámky posluchače nejsou vkládány hned, ale až v průběhu vyprávění na správném místě, což posluchače vtahuje do příběhu jako objektivní lichotka, protože mu dává zcela zvláštní právo být zde posluchačem (Ferk). Některé dojmy z tohoto právníka byly zřejmě zakomponovány do výše zmíněné postavy doktora Hulda z románu Proces.
Sterzenbach se domnívá, že Kafka dokázal vykreslit přesný obraz obhájce, protože se občas musel účastnit soudních jednání za pojišťovnu ve věci úrazového odškodnění dělníků. Sterzenbach zde cituje z "Útržků ze sešitů a volných listů", konkrétně z předlohy "Útržek nižší státní žalobce": "Obhájce byl neškodný, člověk známý státnímu žalobci, vždy křičel, ale nebyl příliš bystrý. Toho dne rozhodně nebyl ani příliš bojovný, obhajoval, protože musel obhajovat, protože šlo o člena jeho politické strany, protože mohla být příležitost k tirádám, protože stranický tisk věnoval případu trochu pozornosti, ale neměl naději, že svého klienta prosadí. [...] Zdálo se, že je pro žalobce nedůstojným soupeřem. Když hned na začátku jednání vyskočil a ošklivým hvízdavým hlasem požádal, aby se jednání konalo veřejně, žalobce se téměř poněkud těžkopádně zvedl ze svého místa. [...] A připojil se k návrhu obhájce, jeho chování bylo stejně nečekané, jako bylo chování obhájce přirozené.“
Pokud jde o zmíněnou důležitou postavu Procesu, advokáta Hulda, pak lze konstatovat, že mu nejde o obžalovaného, ale pouze o to, aby si "zajistil vlastní existenci v rámci soudu". Ze svých klientů dělá nástroje, které slouží "jeho vlastnímu zachování", a proto je advokát "ve skutečnosti ubohý malý parazit. Jde o to, že neusiluje o prospěch obžalovaného, ale pouze o zajištění vlastní existence a je sporné, zda se vůbec vyzná v právu. Celkově zůstává užitečnost tohoto advokáta v rámci procesu nejistá.
Pokud advokát nemá klienta, je vystaven nicotě, své neexistenci. A právě tuto skutečnost chtěl Kafka vyjádřit prostřednictvím groteskních, ale i komických situací. Frey vidí proto advokáty u Kafky jako "směšnou společnost" s "absolutním nedostatkem důstojnosti". U soudu jsou advokáti pouze tolerováni a je s nimi zacházeno s naprostým opovržením. I ten nejmenší úředník, kterého Kafka "charakterizuje pozitivně", má moc advokátům, těmto "malým, černým parazitům", vše ztížit. Také Frey vidí v Huldovi "ubohého parazita soudu". Podle Freye soud "jako představitel absolutního práva nemá vůbec žádný zájem na existenci advokátů.
Závěrečná poznámka
Kafkův přístup k právu a k právnickému prostředí je nepochybně do značné míry určen jeho osobními zkušenostmi a dobovou realitou. Přesto je jeho dílo, s ohledem na jeho abstraktnost a nezařaditelnost do jasně definovaného historického a místního prostředí, a to včetně jeho kritického pojetí práva, do značné míry všeobecně platné. Nakolik může být platná i jeho parabolická nadsázka, pokud jde o popis soudních advokátů, je otázkou pro každého z nás.
Literatura:
Čermák Josef – Franz Kafka v Assicurazioni Generali, Nakladatelství Franze Kafky 2011
Čermák Josef – Starosti Franze Kafky s češtinou, Literární noviny č. 27, 1997, str. 7
Čermák Josef – Zápas jménem psaní, O životním údělu Franze Kafky, B4U Publishing, Brno 2009
Ferk Janko – Der Advokat und der Richter bei Franz Kafka, Wissenschaftliche Studie, Dostupné z: www.grin.com;
Ferk Janko – Recht ist ein Prozess, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1999
Andreas Fischer‐Lescano – Kritiker der „Gesellschaft in den Sümpfen“, Dostupné z: www.uni-bremen.de
Hapla Martin – Právníkem proti své vůli: několik slov k interpretaci děl Franze Kafky, Dostupné z: www.pravniprostor.cz;
Kautman František – Franz Kafka, Academia 1996
Kilger Hartmut - Franz Kafka und die Juristen der deutschen Sprache, Selbstbild, myops 9/2010
Murray Nicholas – KAFKA, JOTA, s.r.o., 2006
Seul Jürgen – Franz Kafka Zweifelndes Genie hinter der Fassade des "vorbildlichen Juristen", Dostupné z: www.lto.de
Skřejpek Michal a kolektiv – Právnický stav a právnické profese v minulosti, Havlíček Brain Team, 2007
Stach Reiner – Kafka – Rané roky, Argo 2016
Stach Reiner – Kafka – Roky rozhodování, Argo 2017
Stach Reiner – Kafka – Roky poznání, Argo 2018
Vošahlíková Pavla – Jak se žilo za časů Františka Josefa I., Nakladatelství Svoboda, Praha 1996
Diskuze k článku ()