Obvyklé bydliště dítěte ve světle judikatury Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu ČR

Obvyklé bydliště je výchozím určovatelem mezinárodní soudní příslušnosti a setkáváme se s ním jak na úrovni práva mezinárodního, unijního tak na úrovni práva vnitrostátního.

advokátka, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář
Dítě bydliště
Foto: Fotolia

Tento příspěvek se zabývá obvyklým bydlištěm dítěte jako hraničním určovatelem pro mezinárodní příslušnost soudů ve vztahu k výkonu rodičovské zodpovědnosti podle Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení“).

Článek 8 odst. 1 Nařízení stanoví obecnou příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti tak, že jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehož území má dítě v době podání žaloby obvyklé bydliště. Jedná se o faktický pojem, který nemá svou legální definici a jeho výklad tedy závisí především na judikatuře Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) a národních soudů, u nás především Nejvyššího soudu České republiky. V české právní terminologii se kromě pojmu „obvyklé bydliště“ používá rovněž pojem „ obvyklý pobyt“, což je poněkud zavádějící, ale jedná se o identické pojmy se stejným významem, byť poměrně nekoncepčně přeložené z anglického „habitual residence“ v různých nařízeních odlišně.[1]

Prvním zásadním rozhodnutím ve věci výkladu obvyklého bydliště dítěte byl rozsudek SDEU z roku 2009 ve věci „A“.[2] V tomto případě se jednalo o matku A, která žila se svými třemi dětmi a jejich nevlastním otcem ve Finsku. V roce 2001 rodina přesídlila do Švédska. V létě roku 2005 odcestovala rodina do Finska s cílem strávit tam prázdniny. Rodina ve Finsku bydlela v obytných karavanech v různých kempech a u příbuzných. Děti nechodily do školy a rodina v říjnu 2005 požádala o přidělení sociálního bydlení. Finské orgány krátce nato rozhodly o neprodleném převzetí dětí do péče a o jejich umístění do pěstounské péče (matka předtím odjela do Švédska a o děti se starala sestra nevlastního otce). Matka podala návrh na zrušení tohoto rozhodnutí, kterému soud ovšem nevyhověl. V odvolání matka namítala mezinárodní nepříslušnost finských soudů s odůvodněním, že děti jsou občané Švédska a mají ve Švédsku trvalé bydliště.

Finský Nejvyšší soud se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, jak vykládat pojem obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 odst. 1 Nařízení v případě, že se trvalé bydliště nachází v jednom členském státě, avšak dítě pobývá v jiném členském státě a tam bydliště často mění. 

SDEU ve svém rozhodnutí uvedl, že při posuzování obvyklého bydliště dítěte je nutné přihlížet k integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí a stanovil hlediska, dle kterých je nutno tuto integraci posuzovat – trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, státní příslušnost dítěte, místo a podmínky školní docházky, jazykové znalosti a rodinné a sociální vazby dítěte v uvedeném státě. Zároveň stanovil, že vždy je nutno místo obvyklého bydliště posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. K výkladu pojmu obvyklé bydliště se obsáhle vyjádřila i generální advokátka, která uvedla, že ačkoli Nařízení neobsahuje definici, nelze k němu přistupovat, jako by byl jeho význam vyčerpán v přirozeném smyslu slova, ale naopak je třeba tento pojem blíže konkretizovat s ohledem na jeho účel a kontext, ve kterém je upraven.[3] SDEU zároveň vyložil, že pokud nastane tak výjimečný případ, že se ani podle výše zmíněných hledisek nepodaří určit stát, ve kterém má nezletilé dítě obvyklé bydliště, není na místě aplikovat čl. 12 Nařízení, který se sice týká příslušnosti soudů k rozhodování ve věcech rodičovské zodpovědnosti, ale pouze pokud jde o otázky spojené s návrhem na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné, ale bude se postupovat podle čl. 13 Nařízení a k rozhodování budou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází ke dni zahájení řízení. 

Generální advokátka v případu „A“ naznačila, že výše uvedená kritéria rodinných a sociálních vazeb mohou mít rozdílný význam v závislosti na věku dítěte. Této otázce se SDEU blíže věnoval v rozhodnutí „Mercredi“ z roku 2010, kde posuzoval otázku obvyklého bydliště dítěte kojeneckého věku.[4] Barboře Mercredi, francouzské státní příslušnici narozené na ostrově Réunion, a britskému státnímu příslušníkovi se v roce 2009 narodila v Anglii dcera. Krátce po porodu se pár rozešel a matka následně s dvouměsíční dcerou odcestovala na Réunion. Vzhledem k tomu, že biologický otec bez dalšího nebyl dle tehdy platných norem v Anglii nositelem rodičovské zodpovědnosti, jedinou osobou mající rodičovskou zodpovědnost byla matka a přemístění dcery tak bylo zákonné. 

V řízení zahájeném otcem v Anglii o úpravu poměrů k nezletilé se matka bránila námitkou mezinárodní nepříslušnosti anglických soudů a tvrdila, že obvyklé bydliště dcery se nachází od jejich příjezdu na Réunion ve Francii. High Court of Justice se obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, jak vykládat pojem obvyklé bydliště v případě, že se jedná o kojence, který je svou matkou zákonně přemístěn do jiného státu a v době zahájení řízení u soudu státu odjezdu pobývá na území tohoto jiného členského státu pouze pár dní. SDEU v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že články Nařízení zmiňující pojem „obvyklé bydliště“ neobsahují výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení smyslu tohoto pojmu, je nutné je vykládat zejména v souvislosti s ustanovením bodu 12 Preambule Nařízení, tedy s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména s ohledem na blízkost. 

SDEU navázal na rozhodnutí ve věci „A“ a k délce pobytu v novém členském státě uvedl, že rozdíl mezi obvyklým bydlištěm a dočasnou přítomností dítěte, že ačkoli Nařízení výslovně nestanoví minimální dobu pobytu, pobyt musí nějakou dobu trvat a vyznačovat se svou stálostí. Délka pobytu je ovšem pouhou indicií a u dítěte tak nízkého věku bude ze všech hledisek uvedených v rozhodnutí „A“ rozhodujícím hlediskem zpravidla rodinné prostředí. Pokud je tedy dítě v péči své matky, je třeba vyhodnotit její míru integrace v jejím sociálním a rodinném prostředí. Je tedy nutné posoudit trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu na území tohoto členského státu a přestěhování matky do tohoto členského státu, stejně jako zeměpisný a rodinný původ matky, jakož i k rodinným a sociálním vazbám, které matka a dítě udržují v tomto členském státě. 

V tomto duchu vykládá pojem „obvyklé bydliště“ i Nejvyšší soud České republiky. V rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 uvedl kromě výše zmiňovaných hledisek také to, že „vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí.“ 

V rozhodnutí ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014 se Nejvyšší soud zabýval dovoláním matky Češky, která podala návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem u okresního soudu v České republice, ačkoli děti se narodily v Rakousku, žily tam většinu svého života (v době řízení o dovolání jim bylo 9 a 15 let), jejich otec je Rakušan, a před podáním návrhu na zahájení řízení nežily v České republice ani tři čtvrtě roku. Okresní soud se prohlásil za mezinárodně nepříslušný, což odvolací soud potvrdil, a to zejména na absenci trvalosti vztahu dětí k České republice. Dovolací soud se k otázce délky pobytu na území členského státu vyjádřil tak, že Nařízení nestanoví časovou lhůtu, po jejímž uplynutí nastává domněnka přenesení pobytu a tudíž skutečnost, že děti žily v České republice pouze krátce, nemůže znamenat, že si zde sociální pouta nevytvořili a že obvyklý pobyt nebyl do České republiky přenesen. Nejvyšší soud zdůraznil princip nejlepšího zájmu dítěte, který spočívá v tom, že ačkoli jsou zájmy účastníků v konfliktu, v popředí musí být právě zjištěný zájem dítěte s cílem dosáhnout stabilního a dlouhodobého řešení. 

Judikatura SDEU i Nejvyššího soudu ČR k výkladu pojmu obvyklého bydliště je tedy poměrně konstantní a klade důraz především na hodnocení všech kritérií, jako trvání, podmínky a důvody pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, věk dítěte, školní docházka, jazykové znalosti a rodinné a sociální vazby dítěte v uvedeném státě, přičemž nelze označit některé z těchto hledisek za více rozhodující, když všechna musí být hodnocena v každém konkrétním případě s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Pokud se jedná o českou terminologii, bylo by na místě odstranit dvojkolejnost v pojmech „bydliště“ a „pobyt“ a zavést jednotný překlad tohoto pojmu.



[1] Např. v Nařízení Brusel II bis je výraz „habitual residence“ překládán jako „obvyklé bydliště“, zatímco v Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností jako „obvyklý pobyt“.

[2] Rozsudek SDEU ze dne 2. 4. 2009 ve věci C-523/07 („A“).

[3] Bod (15) Stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ze dne 29. 1. 2009 k věci C-523/07.

[4] Rozsudek SDEU ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU (Barbara Mercredi v. Richard Chaffe).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu