Kořeny požadavku na informovaný souhlas pacienta se zásahem do integrity lze nalézt v etice, z níž se postupem času prosadil i do oblasti práva. Rozdíly mezi požadavkem na informovaný souhlas v oblasti etiky a v oblasti práva shrnuli Faden a Beauchamp.[1] Právo je zaměřeno především pragmaticky – i když pacient může určitý zákrok odmítnout či s ním vyslovit souhlas, je pozornost upjata na lékaře, který je povinen od pacienta souhlas získat, přičemž porušení této povinnosti jde k tíži lékaři. Zde informovaný souhlas plní roli právního důvodu zásahu do integrity pacienta. Naproti tomu etika vychází ze zásady respektu k autonomii pacienta, jenž má právo se autonomně rozhodnout, zda zákrok podstoupí či nikoliv. Deutsch a Spickhoff[2] uvádějí, že z hlediska etického má pacient nárok na sebeurčení a neklamání, proto lékaře stíhá povinnost pacienta v jeho životní situaci náležitě informovat, aby se mohl rozhodnout, zda určitý zákrok podstoupí či nikoliv, a to s vědomím rizik, která se mohou materializovat.
Souhlas pacienta s poskytnutím zdravotní služby musí mít určitou kvalitu, kterou vyjadřuje adjektivum informovaný. Při pohledu do různých právních řádů tato skutečnost znamená, že lékař jepovinen před provedením zákroku pacienta poučit zejména o jeho zdravotním stavu, povaze a účelu navrhované léčby, o dostupných alternativách, přínosech a o možných komplikacích (rizicích). Požadavek na informovanost souhlasu reflektuje zásadu, že se má pacient svobodně rozhodnout, zdaurčitý zákrok podstoupí či nikoliv, a to na základě znalosti rozhodných skutečností poskytnutých lékařem, jelikož pacient jako laik nebývá pravidelně schopen tyto skutečnosti sám zjistit. Navíc, v oblasti poskytování zdravotních služeb má lékař nad pacientem vědomostní převahu, přičemž rovněž zdravotní stav pacienta dále jeho pozici ve vztahu s lékařem znesnadňuje. Požadavek na informovanost souhlasu má vyrovnávat informační deficit pacienta, a to takovým způsobem, aby pacient nebyl pouhým objektem při poskytování zdravotních služeb, nýbrž plnohodnotným subjektem s možností se autonomně sám o sobě rozhodnout.[3]
Jednou z obtížných otázek spojených s institutem informovaného souhlasu, konkrétně s poučením pacienta o rizicích spojených s navrhovanými zdravotními službami, je rozsah poučení o takových rizicích, jinak řečeno určení, o jakých rizicích spojených s léčbou má lékař povinnost pacienta předem poučit a o jakých již nikoliv. Je zřejmé, že rozličných rizik spojených s poskytováním zdravotních služeb je nepřeberné množství, tím spíše pokud si uvědomíme, že lékař zasahuje do lidského organismu vyznačujícího se vysokou mírou nepředvídatelnosti procesů, které se v něm odehrávají. Rovněž se vždy nejedná ani o rizika co do závažnosti shodná. Rizikem může být způsobení hematomu, omezení hybnosti končetiny, ztráta zraku či smrt. Nadto je třeba zmínit, že nejen nedostatečné poučení pacienta o určitém riziku, nýbrž i poučení nadměrné, kdy pacient není schopen informace vstřebat, je porušením povinnosti lékaře se sankcí v podobě odčinění tím způsobené újmy. Souhlas udělený pacientem totiž nebude informovaný.
Cílem tohoto článku je proto analýza přístupu vybraných zahraničních právních řádů (Německo, Spojené státy americké), českého právního řádu a Návrhu společného referenčního rámce[4] k problematice rozsahu poučení pacienta o rizicích spojených s navrhovanou léčbou a hledání odpovědi na otázku, zda je vůbec možné a vhodné rozsah rizik, o nichž je třeba pacienta informovat, konkrétně vymezit, a pokud ano, jakým způsobem. To vše vedeno snahou nalézt rozumnou rovnováhu mezi zájmy pacientů na jedné straně a zájmy lékařů na straně druhé, aby jak uvádí Katz, se nikdo nemusel informovaného souhlasu bát.[5]
1. SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Ve Spojených státech amerických se požadavek na informovaný souhlas pacienta s poskytnutím zdravotních služeb objevil v rozhodovací praxi soudů v padesátých letech minulého století, a to poprvé v rozhodnutí Salgo v. Leland Stanford etc. Bd. Trustees.[6] Nejvyšší soud Severní Karolíny v rozhodnutí Salgo uvedl, že lékař poruší povinnost vůči pacientovi a vystaví se odpovědnosti, pokud mu nesdělí veškeré skutečnosti nezbytné pro utvoření inteligentního souhlasu pacienta s navrhovanou léčbou.[7] Tím soud založil požadavek na novou kvalitu souhlasu pacienta s navrhovanými zdravotními službami, a to požadavek na jeho informovanost (na rozdíl od rozhodnutí Schloendorff v. Society of New York Hospital, v němž bylo poukázáno na nezbytnost souhlasu jako na autorizaci provedení určitého zákroku).[8]
Doktrína informovaného souhlasu byla americkými soudy dále rozvíjena, přičemž velmi důležitým rozhodnutím formujícím tuto doktrínu je případ Natanson v. Kline,[9] v němž kansaský Nejvyšší soud vymezil základní náležitosti informovaného souhlasu, které jsou vyžadovány americkými soudy dodnes. Těmito náležitostmi jsou povaha onemocnění, povaha navrhované léčby, pravděpodobnost úspěchu, alternativy a riziko neblahých následků.[10]
Zakotvení požadavku na informovanost souhlasu rezultující v povinnost lékařů podílet se spolu s pacienty na rozhodování při poskytování zdravotních služeb americké lékaře šokoval, přičemž zavedení informovaného souhlasu rovněž znamenalo prolomení ticha ve vztahu mezi lékaři a jejich pacienty, které jej po celá staletí provázelo.[11] Nejen doktrína, ale i judikatorní praxe, se tak ve Spojených státech amerických potýká s institutem informovaného souhlasu dodnes.[12]
Počínaje padesátými lety minulého století tedy docházelo v americké soudní praxi k tvorbě požadavků na informovaný souhlas, a to zejména co do povahy a množství informací, které mají být pacientům před zákroky sdělovány, jejich rizika nevyjímaje. A právě problematika rozsahu poučení pacientů o rizicích spojených s navrhovanou léčbou s sebou přinesla mnoho kontroverzí, soudních sporů a značné množství komentářové literatury.[13] Postupem času se proto v judikatorní praxi vytvořily celkem tři druhy standardů kladoucí si za cíl determinovat požadavky kladené na kvalitu informovaného souhlasu, a to včetně druhu a množství rizik spojených s navrhovanou léčbou. Těmito standardy jsou:
-
standard odborníka (tzv. „Professional standard”);
-
standard obecně rozumného pacienta (tzv. „Reasonable patient standard”);
-
standard subjektivní / konkrétního pacienta (tzv. „Particular patient / subjective standard”).[14]
Prve zmíněný standard – standard odborníka – byl soudy užit v již citovaném případu Natanson a je standardem v americké soudní praxi nejvíce rozšířeným. Lékař je dle tohoto standardu povinen poučit pacienta v takovém rozsahu a o takových skutečnostech (tedy i o rizicích), o jakých by pacienta poučil obecně rozumný lékař za shodných či podobných okolností. Rozsah sdělených informací závisí především na medicínském uvážení.[15] Zastánci standardu odborníka argumentují, že tvorba standardu je v rukou erudovaných odborníků znalých svých profesních povinností, jejichž posláním je pečovat o zdraví pacientů, přičemž pacient jako laik bez náležitého vzdělání není schopen určit, jakých informací by se mu mělo před zákrokem dostat.[16]
Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/162/136
No 1 (2018): Časopis zdravotnického práva a bioetiky
[1] Avšak jak sami uvádějí, jedná se o shrnutí rozdílů velmi zjednodušené a drasticky zkrácené. FADEN, Ruth R. –BEAUCHAMP, Tom L. A history and theory of informed consent. New York: Oxford University Press, 1986, s. 4.
[2] DEUTSCH, Erwin – SPICKHOFF, Andreas. Medizinrecht Arztrecht, Arzneimittelrecht, Medizinprodukterecht und Transfusionsrecht. 7. Aufl. 2014. Berlin – Heidelberg: Springer, 2014, s. 266.
[3] HOLčAPEK, Tomáš. IN: šUSTEK, Petr – HOLčAPEK, Tomáš a kol. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 238.
[4] Draft Common Frame of Reference. Dále jen jako „DCFR“.
[5] KATZ, Jay. Who’s Afraid of Informed Consent. Journal of Psychiatry and Law. 1976, Vol. 4, No. 2, s. 315.
[6] Salgo v. Leland Stanford etc. Bd. Trustees, Civ. No. 17045. First Dist., Div. One. Oct. 22, 1957. Dále jen jako„Salgo“.
[7] „The court gave a rather broad instruction upon the duty of a physician to disclose to the patient ‚all the facts which mutually affect his rights and interests and of the surgical risk, hazard and danger, if any. [...]’ [12] A physician violates his duty to his patient and subjects himself to liability if he withholds any facts which are necessary to form the basis of an intelligent consent by the patient to the proposed treatment.“ Dostupné z: <http://law.justia.com>.
[8] FADEN, Ruth R. – BEAUCHAMP, Tom L. A history and theory of informed consent. New York: Oxford University Press, 1986, s. 123 an.
[9] Natanson v. Kline, 350 P.2d 1093. Dále jen jako „Natanson“.
[10] „In considering the obligation of a physician to disclose and explain to the patient in language as simple asnecessary the nature of the ailment, the nature of the proposed treatment, the probability of success or of alternatives, and perhaps the risks of unfortunate results and unforeseen conditions within the body, we do not think the administration of such an obligation, by imposing liability for malpractice if the treatment were administered without such explanation where explanation could reasonably be made, presents anyinsurmountable obstacles.“ Dostupné z: <http://law.justia.com>.
[11] KATZ, Jay. Informed Consent – Must It Remain Fairy Tale. Journal of Contemporary Health Law and Policy.1994, Vol. 10, s. 72.
[12] Viz např. celá kapitola 7 nazvaná: „Critical Approaches to the Law of Informed Consent” v monografii BERG, Jessica W. et al. Informed consent: legal theory and clinical practice. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2001, s. 146 an.
[13] FADEN, Ruth R. – BEAUCHAMP, Tom L. A history and theory of informed consent. New York: Oxford University Press, 1986, s. 30.
[14] Viz např. HALL, Mark A. – BOBINSKI, Mary Anne – ORENTLICHER, David. Medical liability and treatment relationships. 2nd ed. New York: Aspen Publishers, 2008, s. 206.
[15] „The duty of the physician to disclose, however, is limited to those disclosures which a reasonable medical practitioner would make under the same or similar circumstances. How the physician may best discharge his obligation to the patient in this difficult situation involves primarily a question of medical judgment.” Dostupné z: <http://law.justia.com>.
[16] FADEN, Ruth R. – BEAUCHAMP, Tom L. A history and theory of informed consent. New York: Oxford University Press, 1986, s. 30.
Diskuze k článku ()