Již rakouská březnová ústava ze 4. března 1849 garantovala náboženskou rovnost pro veškeré církve a náboženské společnosti nacházející se na území Rakouska; dle § 1 listiny základních občanských práv je stanoveno: „Úplná svoboda víry a právo domácího vykonávání náboženského vyznání každému jest pojištěno. Požívání občanských a politických práv není závislé od vyznání náboženského, nesmí se však vyznáním náboženským újma činiti občanských povinnostem.“ Dále § 2 specifikoval, že „Každá zákonně uznaná církev a náboženská společnost má právo ku společnému veřejnému vykonávání svého náboženství, pořádá i spravuje své záležitosti samostatně, zůstává v držení a požívání ústavů, nadání a fondů, určených jejím svatoslužebným, vyučebním a dobročinným účelům, jest ale jako každá společnost podrobena obecným státním zákonům.“
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Je islámský zákon použitelný pro Českou republiku?
Předem jakékoli diskuse o možnostech aplikovatelnosti zákona typu Islamgesetz v České republice je třeba zdůraznit, že právní situace v České republice je odlišná od rakouské, třebaže je to právě dvoustupňová registrace, kterou český právní řád přijal z rakouského modelu v r. 2002. Avšak zatímco v rakouském právním systému má každé z významnějších náboženství svůj vlastní zákon, v České republice je činnost náboženských obcí a církví definována zákonem č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Samotný zákon poměrně jasně definuje práva a povinnosti náboženských společností, především pak § 5, který stanovuje, že „vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž učení nebo činnost sleduje porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem.“[1] Vzhledem k povaze zákona by bylo za současného stavu věcí nelogické přijmout selektivní zákon, který by se týkal pouze islámu.
Dalším důvodem je zcela odlišná situace muslimských komunit v obou zemích. O stavu muslimské populace v Rakousku bylo pojednáno výše. Česká republika je na rozdíl od Rakouska domovem relativně malé muslimské komunity. Počet muslimů v současnosti přesahuje 11 000,[2] přičemž nábožensky aktivní muslimové (ve smyslu dodržujících muslimské tradice a zvyky, navštěvující pravidelně mešitu atd.) tvoří cca 20 % této komunity. Muslimská komunita v České republice není ani zdaleka tak integrovaná do všech sfér společnosti, jako je tomu v případě rakouských muslimů, kteří slouží v ozbrojených složkách, v policii i ve státní správě.[3]
Současný stupeň registrace dává ÚMO tato práva:
- Vyučování náboženství ve vlastních prostorách.
- Přístup duchovních do věznic na základě individuálních dohod s řediteli věznic
- Konání obřadů, při nichž jsou uzavírány sňatky.[4]
- Zřizování tzv. soukromých škol.[5]
Z bodů Islamgesetz, které by byly pro Českou republiku relevantní, lze vybrat následující:
- Financování muslimských obcí a zvláště pak sledování finančních toků ze zahraničí.
Je otázkou, zda by se měla Česká republika uchýlit k plošnému zákazu zahraničního financování určité náboženské komunity, na druhou stranu je právě zahraniční finanční podpora muslimských obcí (zvláště pak ze zemí jako Saúdská Arábie) vnímána jako velmi kontroverzní, neboť, jak již bylo uvedeno výše, většinou platí pravidlo, že „kdo posílá finance, určuje rovněž agendu“. Směr islámu, jaký je praktikován a prosazován právě v Saúdské Arábii, patří co do implementace náboženského práva a interpretace Koránu k nejrigidnějším a lze říci, že je v mnoha ohledech blízký salafismu, který je s principy liberální demokracie nekompatibilní. Vliv Saúdské Arábie a duchovních vzdělaných v saúdskoarabských vzdělávacích institutech na evropské muslimy je tak možné z pohledu liberální demokracie chápat jako velmi škodlivý a vedoucí k hlubší radikalizaci evropských muslimů.
- Vzdělávání muslimských duchovních.
Myšlenka na vlastní vzdělávací institut, který by produkoval muslimské duchovní, kteří by přijali za své západní hodnoty, má smysl v Rakousku, ale v České republice nejsou v současné době odborné autority na takové úrovni, aby byly schopné poskytnout a zaštítit vzdělání muslimských duchovních. Paradoxně tyto okolnosti vedou k tomu, že muslimští duchovní nebo náboženskoprávní autority působící v České republice pochází ze zahraničí nebo jsou absolventy zahraničních institucí. Nabízí se ale, zda by nebylo možné plánovaný rakouský institut využít i ke vzdělávání muslimských duchovních pro Českou republiku a potažmo celou střední Evropu. To je model, který již v historii v rámci Rakouska-Uherska fungoval např. u vzdělávání židovských duchovních.
S tímto bodem souvisí i požadavek rakouského zákona, aby duchovní nejen mluvili plynně německy (v případě České republiky by zde byl na místě požadavek, aby muslimský duchovní mluvil česky), ale aby IGGiÖ rovněž předložil německý překlad Koránu a především prameny a zdroje učení. V českém prostředí se nejčastěji používá překlad I. Hrbka z r. 1972, ovšem podobně jako v případě jiných svatých knih (především Bible) ani v případě Koránu nejde pouze o překlad, ale o zvolený způsob chápání textu a jeho interpretaci (tafsír).[6]
Jiné návrhy na novelizaci zákona o církvích a náboženských společnostech
V souvislosti s radikalizací některých muslimských komunit v zemích EU se opakovaně objevuje otázka, zdali by nebylo vhodné zákon o církvích a náboženských společnostech zpřísnit. Naposledy se o prosazení změny zákona pokusili poslanci Marek Černoch, Petr Adam, Jana Hnyková, Karel Fiedler, Martin Lank, Olga Havlová, David Kádner a Jiří Štětina s návrhem, aby udělení registrace druhého stupně bylo mj. podmíněno tím, že daná církev nebo náboženská společnost „nevzbuzuje důvodnou obavu, že ohrožuje zahraničně politický zájem České republiky, ani nezakládá důvodné podezření, že ohrožuje veřejný pořádek nebo národní bezpečnost.“ Vláda ČR 6. května 2015 vyslovila s tímto návrhem nesouhlas.[7] Návrh obsahuje problematické formulace, z nichž ty nejviditelnější jsou následující:
-
Návrh de facto umožňuje, aby k omezení náboženské svobody postačily pouhé obavy či podezření.
-
Požadavek o zařazení takové formulace ve věci přiznání zvláštních práv CNS je nadbytečný: 1) vyjádření zpravodajských služeb ve věci přiznání zvláštních práv je umožněno správním řádem a není třeba jej opětovně specifikovat zde; 2) vše, co souvisí s národní bezpečností či ohrožením státních zájmů je již součástí řízení samotné registrace ČNS.
Kromě těchto bodů návrh obsahuje řadu dalších nedostatků, které vláda ČR podrobně vysvětlila ve svém stanovisku a cílem této analýzy není toto stanovisko podrobně rozebírat. Vzhledem k načasování podání návrhu (ke kterému došlo v době, kdy ÚMO mohlo zažádat o registraci 2. stupně) a jeho faktickému obsahu jej nelze hodnotit jinak, než jako projev populismu a snahy zviditelnit se na momentálně populární protiislámské rétorice, která ostatně tvoří většinu agendy navrhovatelů. Návrh poslanců zároveň otevírá nebezpečný prostor pro rozdílné zacházení s církvemi a náboženskými společnostmi a s jejich věřícími. V případě schválení navrhované změny by zároveň otázka působení církví a náboženských společnosti na území ČR přešla z oblasti ryze právní do oblasti politické, kdy by činnost, popř. zákaz činnosti libovolné CNS závisel na libovůli politických stran.
Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Dále zákon vyjmenovává zvlášť závažná provinění, např. šíření nenávisti, zatajování některých nauk, které jsou v rozporu se zákonem, omezování osobní svobody atd.
[2] Informace o problematice extremismu na území České republiky v roce 2007, s. 22–23, Příloha Zprávy o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2007, Ministerstvo vnitra České republiky, Praha 2008. Zpráva konstatuje následující: „Ze zkušenosti některych „starych“ členskych států Evropské unie vyplyvá, že také v ČR je nutné věnovat pozornost otázce radikalizace a rekrutování do teroristickych organizací. Ministerstvo vnitra si je vědomo, že u části muslimů v některých členskych státech Evropské unie došlo k závažným selháním integračního procesu (např. ve Spojeném království, Francii, Nizozemí, Belgii, Španělsku či Itálii). Je bráno v potaz, že ČR je členským státem Evropské unie, přičemž pro Unii není problematika migrace a integrace cizinců novym tématem a jednotlivým členským státům EU je doporučováno, aby věnovaly patřičnou pozornost podpoře integrace muslimů (včetně prevence radikalizace, rekrutování do teroristickych organizací a boji proti islamofobii).“
[3] Dle rozkladu podaného ÚMO proti rozhodnutí MK ČR ve věci nepřiznání výjimky k udělení zvláštních práv církvi a náboženské společnosti v r. 2006 (MKCRE11633. s. 7–9) např. ÚMO nepožaduje (vzhledem k absenci muslimů v AČR) duchovního v armádě a jeho zavedení by neplánovala ani v budoucnu, protože nepředpokládá, že by v AČR někdy mohlo být větší množství muslimů.
[4] Avšak aby byl sňatek platný de iure, je nutné jej uzavřít také před příslušným orgánem státní správy.
[5] Dosud nerealizováno.
[6] Tato část rakouského zákona je svým způsobem dozvukem Anerkennungsgesetz 1912, který uznával pouze hanafíovský madhhab, čímž možnosti výkladu a interpretace islámu limitoval na tu, která již byla v Bosně zastoupena.
[7] Stanovisko vlády k návrhu poslanců Marka Černocha, Petra Adama, Jany Hnykové, Karla Fiedlera, Martina Lanka, Olgy Havlové, Davida Kádnera a Jiřího Štětiny na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženskych společnostech), ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 453).
Diskuze k článku ()