Pět otázek pro profesora Michala Skřejpka

1) V jednom rozhovoru jste řekl, že kouzlo římského práva tkví v tom, že i když ho děláte celý život, nikdy ho neobejmete celé. Jaké oblasti, či co konkrétního, Vám zbývá, resp. chcete obejmout?

Před čtyřmi roky se mi podařilo v nakladatelství Karolinum založit ediční řadu Fontes iuris romani. Zatím vyšel první svazek – překlad justiniánských Institucí - a do tisku je odevzdán první díl výběru titulů z prvních patnácti knih Digest. Rád bych nejen dokončil výběrové překlady zbývajících knih tohoto zákoníku, ale chtěl bych k tisku připravit také další římskoprávní texty (naplánováno je zatím šest svazků).

2) Římské právo jistě stále poskytuje široký prostor pro bádání. Co největšího jste během své vědecké činnosti „objevil“?

Asi Vás zklamu, ale žádný zásadní objev jsem neučil, spíše se jedná o překvapení, která studium římského práva občas přináší. Například v titulu Digest o Rhodském zákonu jsem se dozvěděl, že v Římě existovali profesionální potápěči. Docela mne také překvapilo, když jsem si uvědomil, že snad nejdůležitějším obdobím ve vývoji římského práva bylo 2. století př. n. l., kdy došlo k zásadní proměně nejen soukromého procesu, ale tehdy se zformovaly také téměř všechny typy základních smluv, nebo se v rámci trestního procesu objevil zcela moderní institut porotního soudnictví.

3) Důvodová zpráva k občanskému zákoníku přijatému v roce 2012 hlásá návrat k římskoprávní tradici, a to nikoli bezmyšlenkovitě, nýbrž po důkladném kritickém zhodnocení. Povedlo se zákonodárci vrátit se k tomu dobrému, co římské právo znalo? Opravdu je vliv římského práva v tzv. NOZ tak znát?

Ano, vliv římského práva na nový občanský zákoník je opravdu více než patrný. Do našeho práva se vrací některé římskoprávní zásady jako superficies solo cedit, velký důraz je kladen na dobrou víru, součástí občanského práva se opět stávají některé instituty, jako jsou například odkazy a návrat k římskému právu se odráží rovněž v použité terminologii. Na druhou stranu zde ale také můžeme pozorovat silný vliv pandektních nauk, které sice z římského práva vycházely, ale již v pozměněné podobě. Snad právě proto je konstrukce institutu držby zcela odlišná od římskoprávního pojetí. Nejedná se již o držbu věci, ale o držbu práva. Z výjimky, která měla umožnit účinnou ochranu služebností, se tak stalo obecné pravidlo. Jiným příkladem na tuto tendenci je například zeslabení postavení zůstavitele díky zavedenému institutu dědické smlouvy.

4) Je známo, že již Římané se potýkali s korupcí. Bylo tehdy uplácení rozbujelejší než dnes? Bujela korupce jen ve vrcholné politice, nebo bylo možné penězi zajistit i rozhodovací činnost praetora?

Na tuto otázku se velmi obtížně hledá odpověď, pro období republiky totiž nemáme k dispozici dostatečné množství pramenů. Jistě k těmto praktikám docházelo – nedělejme si iluze o lidské špatnosti v kterékoli době. I když takový případ, jaký představuje Gaius Verres, byl skutečně mimořádný. Je třeba si totiž uvědomit, že římská společnost byla ve skutečnosti „malá“ a obava ze společenského znemožnění i konce politické kariéry, hrála určitě velkou roli.

5) Obecně jsou přednášky z římského práva mezi nejoblíbenějšími a nejnavštěvovanějšími během studií na pražské právnické fakultě. Co Vás na práci se studenty nejvíce baví?

Léta praxe v collegiu maximu sice přinášejí jisté uvolnění při výkladu, ale určitá nervozita, nebo spíše tréma, nemizí nikdy. Domnívám se, že to je nejen přirozené, ale dokonce prospěšné. Jsme vlastně herci a stejně jako jim nám nemůže stačit odříkat text, ale musíme reagovat na chování publika. To je právě to, co mne opravdu na výuce baví, ať již se jedná o přednášky, nebo o semináře.