Tato cenzura je přitom soudobě terminologicky označována nikoli jako cenzura, ale společensky snesitelnějším termínem „boj proti dezinformacím“.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Motivem pro vypracování této studie byly převážně skutkové okolnosti, ke kterým došlo v Česku v období v první poloviny roku 2022, kdy započala blokace obsahu několika webů, kdy se zprvu nevědělo, že skutečným iniciátorem blokace byl stát. Cílem autora je zde jednak analyzovat význam používaného pojmu dezinformace v prostředí internetu, za druhé právně vyhodnotit tyto skutkové okolnosti převážně z hlediska vzniku soukromoprávních nároků dotčených osob, jakož i dosavadní známé výsledky soudních řízení, a za třetí analyzovat, jakým způsobem je možné a legitimní šíření dezinformací právně regulovat, jaké nástroje právní regulace jsou možné na základě srovnání zahraniční praxe a dosavadní činnosti Evropské unie v této oblasti.
Rozdíl mezi blokací webu a blokací obsahu webové platformy
Nejdůležitějším aspektem v otázce blokace dezinformačních webů je, jaké vyvolává účinky na straně uživatele, o jehož blokovaný obsah se jedná. V tomto směru musíme naznačit rozdíl mezi blokací obsahu na běžné webové stránce a blokací obsahu na webové platformě, typicky sociální síti. Blokaci obsahu na webové stránce, ke které v Česku v první polovině roku 2022 došlo, lze z hlediska poměrnosti vnímat jako intenzivnější zásah do svobod projevu a podnikání jednotlivce. Je tomu tak z důvodu, že webové platformy jsou de lege uživatelské účty, které příslušná platforma spravuje. Při zakládání uživatelského účtu uživatel souhlasí s všeobecnými smluvními podmínkami, které upravují konkrétní zásady, předpoklady a postupy, kdy platforma si zpravidla vyhrazuje právo přistoupit k blokaci uživatelova obsahu. Nutno dodat, že tak to bylo od samého počátku webových platforem, kdy však původním primárním účelem byla blokace v případech porušování práv duševního vlastnictví uživatelem[1] a nikoli šíření dezinformace, kterou nutno vnímat jako jev a obranu proti němu až jako časově následnou. Pro uživatele porušujícího pravidla ovšem se stejnými následky.
Pokud poskytovatel služby vyhodnotí obsah jako závadný podle zmíněných pravidel obsažených v podmínkách dané služby, může v souladu s nimi přistoupit k blokaci. Jak bylo řečeno v předešlých kapitolách, k blokaci na webových platformách zpravidla dochází na základě předem nastavených algoritmů, a tedy bez zásahu člověka. Uživatel má následně podle konkrétních smluvních podmínek možnost uplatnit obranu proti poskytovateli služby, přičemž poskytovatel provede přezkum se závěrem, zda blokace byla či nebyla oprávněná. Článek 17 DSM směrnice ukládá povinnost poskytovatelům služeb při sdílení obsahu online zavést takový mechanismus pro vyřízení stížnosti ve věci blokace obsahu, jehož rozhodnutí musí podléhat lidské kontrole (přezkumu). V případě, že výsledek přezkumu bude ten, že blokace byla oprávněná, má uživatel možnosti následné ochrany soudní. Soudní ochrana spočívá primárně v uplatnění práv z porušení závazku, kdy je nutno pozornost věnovat samotnému obsahu závazku, který se může lišit v závislosti na uzavřeném závazku a smluvních podmínkách. Z právního vyhodnocení obsahu závazku lze následně odvíjet konkrétní prosaditelné soukromoprávní nároky. Může jít zejména o práva na plnění závazku, práva z vadného plnění, práva na smluvní pokutu, práva na náhradu škody. Procesně-soudní obranou, nikoli však vždy efektivně možnou, může být i uplatnění předběžného opatření. Obecnou podmínkou v případě předběžného opatření je, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 o. s. ř.).[2] Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je tedy takový stav právních vztahů mezi účastníky, který vyžaduje dočasnou a rychlou soudní úpravu, přičemž nutnost takové úpravy musí ten, kdo vydání předběžného opatření navrhuje, alespoň osvědčit.
Ve srovnání s výše uvedenými možnými postupy, se blokace webového obsahu liší v tom, že zde prakticky odpadají možné obrany v rámci platformy, neboť ve vztahu ke správci domény, podobně také k operátorovi mobilní sítě, neexistuje žádný interní mechanismus přezkumu, podobně jako v rámci zmiňovaných smluvních podmínek webových platforem. Uživateli tak nezbývá než se domáhat rovnou ochrany soudní. Správce domény, např. sdružení CZ.NIC, odlišně od poskytovatelů služeb webových platforem, nemá konkrétní smluvní podmínky týkající se blokace obsahu. Skutečností je, že i při registraci domény uzavírá uživatel domény se správcem domény všeobecné smluvní podmínky, tyto však v současné době neobsahují žádnou úpravu týkající se možností publikování obsahu na registrované doméně s oprávněním blokace ze strany správce domény ani mechanismus přezkumu a způsob jeho vyřízení nebo podání stížnosti ze strany jiného uživatele. Článek 17 Pravidel registrace domén sdružení CZ.NIC[3] pouze upravuje možnost zrušení domény v případě ohrožení národní či mezinárodní počítačové bezpečnosti, což je za současného stavu nutno hodnotit jako vágní a nedostačující (neurčitý) pojem pro praktické řešení blokace dezinformací v dnešní době, tím spíše ve světle českých událostí z roku 2022. Případnou blokaci, budeme-li nyní hodnotit tu, ke které v Česku došlo, proto nutno jednoznačně právně vyhodnotit jako svévolný krok ze strany sdružení CZ.NIC a dalších, kteří se k blokaci připojili. Důvodem je, že blokace neměla oporu v zákoně, který v Česku rozdílně od jiných zemí včetně Slovenska chybí, ani v rozhodnutí soudu, což by hodnocení legitimity blokace měnilo.
Možná soudní ochrana uživatele proti zablokování obsahu webové stránky se od blokování obsahu na webové platformě již neliší, a tedy bude obecně vycházet z obsahu závazku a z něj vyplývajících nároků v podobě práv na plnění, práv z vad a na náhradu škody. Absenci interního přezkumu v rámci správce domény a pravidel týkajících se postupů při blokaci domény však vyvolává úvodem zvýšenou intenzitu zásahu, a to z důvodu výše popsaného, že nejsou předem známé předpoklady blokace ze strany správce domény a dalších poskytovatelů internetu, a také z důvodu, že při blokaci webu dochází k blokaci celé webové stránky, nikoli pouze závadného obsahu. Tento závěr rovněž plyne i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ahmet Yıldırım proti Turecku, stížnost č. 3111/10, ze dne 18. 12. 2012. Podle soudu je blokace webu extrémní opatření srovnatelné se zákazem publikační činnosti nebo televizního vysílání. Problém plošného opatření je pak v tom, že nerozlišuje mezi zákonným a nezákonným obsahem, když blokuje přístup ke všemu obsahu daného webové stránky. Konformita s EUPL je dána pouze tehdy, pokud je upraven rámec rozsahu blokace a je možný soudní přezkum.
Soudní spory o oprávněnosti blokace webů v Česku
V důsledku blokace dezinformačních webů v Česku sdružením CZ.NIC, mobilních operátorů a dalších poskytovatelů internetu se provozovatelé blokovaných webů včetně příjemců informací z blokovaných webů rozhodli k uplatnění soudní ochrany. K datu dokončení této studie (srpen 2022) jsou veřejně dostupná některá rozhodnutí o nich. Tato rozhodnutí je proto možno již vyhodnotit, a to včetně právně teoretických východisek pro uplatnění možných soukromoprávních nároků.
- Hmotněprávní nároky
Vyjdeme-li z právních možností provozovatelů blokovaných webů, pak jejich nároky (oprávnění domáhat se) vyplývají předně z jejich privátního statusu, zda je o fyzické nebo právnické osoby. Pokud je provozovatelem právnická osoba, nemá nárok na náhradu nemajetkové újmy, pokud žalovaný nejednal se soutěžním záměrem. Skutečnost, že právnické osoby nemají nárok na náhradu nemajetkové újmy dle § 135 o. z. ve spojení s § 2910 o. z.[4], vyplývá z toho, že jako umělé vytvořené konstrukce (fikce) nemohou duševně pociťovat vzniklou újmu. Kromě ustálené právní dogmatiky k novému občanskému zákoníku, která tento závěr již dříve publikovala v odborné literatuře,[5] se k této otázce rovněž vyjádřil nedávno i Nejvyššího soud ve věci sp. zn. 23 Cdo 327/2021 ze dne 30. 11. 2021. Právem zakázaný soukromoprávní soutěžní záměr by musel vycházet z generální klauzule nekalé soutěže dle § 2976 o. z., případně taktéž i z navazujících zvláštních skutkových podstat (§ 2977 – § 2987 o. z.). Pouze za těchto předpokladů by se právnická osoba mohla domáhat nemajetkové újmy dle § 2988, což v daném případě blokování dezinformačních webů zjevně nebylo splněno. Pokud by provozovatelem blokovaných webů byla fyzická osoba, pak ta by mohla mít nárok na náhradu nemajetkové újmy, resp. zadostiučinění v penězích za vzniklou újmu.
Další relevantní právní otázkou musí být otázka příčinné souvislosti a dále kdo a jakým jednáním nemajetkovou újmu způsobil. K tomu nutno říci, že v daném skutkovém stavu může jít buď o obecnou odpovědnost sdružení CZ.NIC a mobilních operátorů, nebo o odpovědnost státu za zásah způsobený při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V druhém z uvedených případů by se pak otevírala možnost uplatnění nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu i provozovateli coby právnické osobě, neboť § 31a uvedeného zákona nevylučuje z nároku právnické osoby. Předpokladem druhého z uvedených případů by však bylo prvotně dosažení soudního rozhodnutí, že blokace dezinformačních webů byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávný úředním postupem se kterými zákon 82/1998 Sb. spojuje soukromoprávní odpovědnost za vzniklý soukromoprávní delikt.
Pokud bychom dále uvažovali o možném nároku na náhradu škody, a to z důvodu, že blokace představuje zásah do svobody podnikání, a škoda by proto v té souvislosti mohla vzniknout, je zde sice právní situace koherentní v tom směru, že je nerozhodné, zda provozovatelem je právnická či fyzická osoba, nicméně nevyhneme se ani zde otázce příčinné souvislosti, kdo je škůdcem a jakým konkrétním jednáním škodu způsobil. Co bylo výše napsáno o možnosti domáhat se nároku podle zák. 82/1998 Sb., platí stejně i pro náhradu škody. Nadto, jelikož při blokaci zřejmě nemůže vzniknout skutečná škoda, ale pouze ušlý zisk, přičemž v daném případě jde o hypoteticky dosažitelný hospodářský výsledek určitelný zpravidla jen na základě dříve dosažených prokazatelných ekonomických výsledků, je zjevné, že nejde-li o blokaci e-shopu, pak je ušlý zisk jen velmi těžko určitelný, pokud vůbec. Mohlo by se však jednat o ušlý zisk v podobě ztráty příjmů z reklamy, pak je ale otázkou, o jak vysoký ušlý zisk může jít v případě blokovaných „čtenářských“ webů a jaký fiskální význam by pak vůbec mělo podání žaloby na náhradu škody. V porovnání s tím se jeví nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rovině důkazní za snazší cestu, ovšem při splnění výše uvedených podmínek pro ten který způsob uplatnění nároku.
Doposud jsme se věnovali hypotetickým nárokům provozovatele. Soukromoprávní nárok by však mohl vzniknout i konkrétnímu příjemci informací z blokovaného webu, kdy předpokladem nároku na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť ani skutečná škoda, ani ušlý zisk v tomto případě nevzniká, je soudem vydané rozhodnutí, že blokace webů byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Příjemce informací se však nemůže domáhat ochrany proti sdružení CZ.NIC ani mobilním operátorům, že blokovali přístup k webové stránce, neboť zde neexistuje žádný (ani deliktní) závazek. Možnost žalovat osoby soukromého práva je tak otevřená pouze pro provozovatele blokovaných webových stránek, nikoli třetí osoby, coby příjemce informací.
Je patrné, že všechny prakticky uvažované varianty uplatňovaného soukromoprávního nároku se sbíhají v jediné východisko, a sice, zda blokace webu je či není nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož stát jednající prostřednictvím NCKO formálně žádné rozhodnutí nevydal, mohlo by se jednat o nesprávný úřední postup. Klíčová pro určení je forma pokynu, resp. doporučení, které učinila vláda ve spolupráci s NCKO, které by mohlo naplňovat znaky tzv. nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení dle § 82 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), tedy obecně vzato zásahu jiného, než je rozhodnutí.
Jak ukazuje jedno z prvních rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci žalobce Mgr. V. V. coby dotčeného příjemce blokovaného obsahu dezinformačních webů proti žalovaným vládě České republiky, Ministerstvu obrany, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Bezpečnostní informační služby, sp. zn. 14 A 39/2022 ze dne 24. 6. 2022, kterým došlo k odmítnutí žalobního návrhu, soud nepřipustil naplnění předpokladů zásahu dle § 82 s. ř. s pro poskytnutí ochrany. Žalobce se v řízení domáhal meritorního vyslovení nezákonnosti faktického pokynu ze dne 25. 2. 2022 ve formě dopisu adresovaného soukromoprávním subjektům požadujícího technické znemožnění přístupu k navrženému seznamu webových stránek, jakož i zdržení se opakovaného zásahu. Své argumenty opíral zejména o to, že dopis NCKO byl formulovaný jako žádost využívající postavení státního orgánu, a tedy nadřízené autority s možností postihu, a dále že zásah sice nebyl přímo zaměřen proti žalobci, ale je zřejmé, že v jeho důsledku proti němu zasaženo bylo. Soud danou žalobu odmítl z procesního důvodu litispendence, tedy již zahájeného jiného řízení ve věci. K samotnému zásahu dle § 82 s. ř. s. se vyjádřil tak, že neexistuje právo na čerpání informací z konkrétní webové stránky a stejně tak nelze doporučení vlády a NCKO vnímat jako zásah veřejné moci. Soud k tomu uvedl, že: „I při vědomí zaručení práva na přijímání informací, jakožto odrazu svobody projevu, nelze dovodit veřejné subjektivní právo jednotlivce na přijímání informací z konkrétní internetové stránky.“ Soud rovněž zmínil, že jakožto prostému příjemci zpráv mu nebyl způsoben žádný zásah, protože nebyl provozovatelem blokovaných domén. K formě dopisu NCKO soud uvedl, že: „Doporučení však představuje pouze určitý podnět orgánů veřejné moci, který adresát tohoto podnětu nemusí nikterak respektovat, a proto pouhé vydání doporučení nemůže být zásahem (…) bylo čistě na vůli internetových provozovatelů, zda prosbu orgánů veřejné moci vyslyší (…) Pouze (…) kdyby orgány veřejné moci zavazovaly třetí osoby k postupu či by je varovaly před možnými negativními důsledky, pokud by doporučení nevyhověly, by soud mohl seznat, že se jedná o akt veřejné správy směřující proti jednotlivci způsobilý zasáhnout sféru jeho práv.“ Shrnutě řečeno, dle soudu žádný zásah veřejné moci nenastal z důvodu, že dopis NCKO včetně vyjádření vlády je toliko doporučením, které nezavazuje a které ani nevaruje před možnými negativními důsledky nevyhovění doporučení. Svoji roli dle soudu sehrává i skutečnost, že si žalobce mohl přístup k informacím získat jinak, neboť byly blokovány pouze stránky s českou doménou .CZ a blokované stránky byly přístupné pod jinými doménami.
Vyhodnotíme-li předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2022, pak máme za to, že jde o rozhodnutí formálně správné vzhledem k formulaci dopisu NCKO, které má blíže k doporučení nežli pokynu ve smyslu § 82 s. ř. s. Kromě celého kontextu dopisu je toto možno dovodit z jeho závěru, ve kterém se uvádí: „Děkujeme a vážíme si Vaší důvěry.“ Těžko si lze představit, že orgán veřejné moci, který něco žádá, nařizuje, uděluje pokyn např. při demonstraci, současně děkuje za důvěru, byť je zřejmé, že jde z hlediska posuzování o věc takřka hraniční. S čímž se však lze těžce ztotožnit, jsou argumenty týkající se cenzury, kdy soud svým rozhodnutím říká, že cenzura na internetu není prakticky možná, neboť přece vždy lze chtěné informace čerpat z jiných zdrojů. Soud se nevypořádal jednak s otázkou, zda by na jeho argumentaci něco měnilo, pokud by žalobcem byl provozovatel webu, a dále ani s otázkou hodnocení věci nikoli z hlediska formálně úzce vymezeného zásahu dle § 82 s. ř. s., ale v širších souvislostech zásahu státu podle LZPS a EÚLP. Právní posouzení je úlohou soudu a soud je vázán právem. Městský soud v Praze sice v rozhodnutí zmiňuje, že i postavení žalobce mělo vliv na výsledek rozhodnutí, ovšem již neříká, zda by postavení žalobce něco na argumentaci soudu, event. šíři hledisek, která by vzal v potaz, něco změnilo. Z medií je k datu dokončení studie známo[6], že Městský soud v Praze posuzoval věcně shodnou žalobu téhož žalobce, která byla rovněž usnesením odmítnuta. U téhož soudu je dále podána žaloba žalobců Institute H21, z. ú., a Otevřené společnosti, o.p.s., kdy i tato žaloba vychází argumentačně z toho, že stát se dopustil dopisem NCKO nezákonného zásahu veřejné moci.
V intencích výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze se tak při nezohlednění možného zásahu státu v širším smyslu jeví jako jediný prosaditelný hmotněprávní nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu proti sdružení CZ.NIC a dalších zapojených poskytovatelů internetu, kdy by žalobcem v postavení provozovatele musela být fyzická osoba. Spolu s tím i samostatně je proti stejnému okruhu žalovaných prosaditelný i nárok na majetkovou škodu v podobě ušlého zisku z reklam, příp. jiné výdělečné aktivity provozované na blokované webové stránce. V takovém případě žalobcem může být i osoba právnická.
- Předběžné opatření
Společnost AC24, s. r. o., jako provozovatelka blokovaného webu ac24.cz podala dne 11. 3. 2022 proti žalovaným sdružení CZ.NIC, z. s. p. o., a sdružení NIX.CZ, z. s. p. o., návrh na vydání předběžného opatření. O věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ve věci 5 Nc 1003/2022 ze dne 28. 3. 2022. Soud návrh na vydání předběžného opatření zamítnul s odůvodněním, že žalovaní přístup k webu neblokují, když je obsah webu přístupný v závislosti na konkrétním poskytovateli internetového připojení. Lze tak říci, že návrhu nebylo vyhověno v důsledku absence pasivní legitimace na straně žalovaných. O předběžném opatření rozhodoval i Obvodní soud pro Prahu 4, kdy navrhovatelka byla totožná a žalovanou byla T-Mobile Czech Republic, a. s. Ani v této věci nebylo návrhu vyhověno, avšak s odlišným odůvodněním, že nebylo osvědčeno porušení smluvních podmínek.[7]
Výše uvedené dokládá neefektivnost a neúčelnost předběžných opatření jako možné obrany v daných věcech, kdy navrhovatelé mohou mít potíž osvědčit u soudu porušení smluvních podmínek (závazku) a z toho plynoucích nároků. Nemusí se totiž jednat perspektivou českých soudů o jednoznačnou otázku vhodnou pro osvědčení, nýbrž spíše pro dokazování, které je však možné až ve fázi řízení o věci samé. Celkový meritorní (zřejmě i předběžný) závěr by totiž správně měl být ten, že k porušení smluvních podmínek došlo, neboť blokování přístupu poskytovatelem internetu je zpravidla možno opět jen z bezpečnostních důvodů národních či mezinárodních, které zpravidla ovšem nejsou konkrétně definovány podobně jako článek 17 Pravidel registrace domén sdružení CZ.NIC. Pak by se měl uplatnit argument contra proferentem, podle něhož se určitý výraz, který připouští různý výklad, vykládá k tíži toho, kdo jej při jednání použil jako první (proferent), a tedy k tíži poskytovatele internetového připojení (v daném případě T-mobile). Význam na výsledek rozhodnutí o předběžném opatření má i opatrnost obecných soudů rozhodovat autoritativně v podobných věcech bez jejich meritorního projednání.
Nakonec, předběžné opatření by se mohlo uplatnit i obráceně, tedy v „boji proti dezinformacím“, ovšem výše uvedené – neefektivnost, neúčelnost–, odpovídá na otázku, proč se tak v událostech roku 2022 v Česku nestalo a byla raději zvolena cesta státního doporučení jako aktu bez veřejnoprávních následků adresovaná soukromoprávním korporacím, které podle doporučení jednaly. Ze strany státu proto šlo o rozhodnutí alibistické se záměrem nevydat jednoznačný pokyn, který by mohl následně vyvolat odpovědnostní následky. Skutečnost, že NCKO a vláda mlčela v době, kdy se již v mediích otevřeně diskutovalo o blokaci dezinformačních webů a veřejnost měla až do okamžiku zveřejnění dopisu NCKO mylně za to, že blokace vychází z rozhodnutí sdružení CZ.NIC, nasvědčuje tomu, že forma dopisu byla předem zvolena záměrně. Přitom, pokud by blokaci umožnil k návrhu (podnětu) státu soud svým rozhodnutím, nešlo by o blokaci nepřípustnou ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nýbrž o blokaci legitimní srov. § 88b a § 88c zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Ke správnosti postupu stačilo málo. Dodejme, že Evropský soud pro lidská práva již před dvaceti lety vyjádřil i v této době aktuální myšlenku v rozsudku ESLP ve věci Sunday proti Spojenému království č. 2, stížnost č. 13166/87 ze dne 26. listopadu 1991, že „možná nebezpečí spojená s předběžným opatřením vyžadují velmi obezřetný přístup… neboť zprávy jsou ‚zkazitelné‘ zboží a prodlení s jejich publikací, byť na krátkou dobu, je může připravit o hodnotu a zajímavost.“
Závěrem
Tato studie si kladla za cíl analyzovat soukromoprávní hlediska blokace dezinformačních webů, a to na základě událostí, ke kterým došlo v první polovině roku 2022 v Česku. Vyplývá z ní, že popsané události roku 2022 postrádaly jakýkoli zákonný rámec a jejich důsledkem je proto vznik soukromoprávního nároku na náhradu především nemajetkové újmy. Pokud jde o postavení zapojených osob v podobě státu a soukromoprávních korporací, které blokaci webů fakticky provedly, je lhostejno, zda jednaly v dobrém úmyslu či chtěly nastavit diktát správného myšlení ve veřejném prostoru po válečném dění na Ukrajině. Celkově totiž vyznívá situace pro všechny zúčastněné aktéry velice nešťastně, a to na obou stranách. Stát jednal formou dopisu NCKO, aniž by vydal závazný pokyn jako akt veřejné správy se záměrem se vyhnout odpovědnostním následkům. Dlouhou dobu otevřeně nepřiznal existenci dopisu a svoji vlastní roli v blokaci, což je zcela v rozporu se zásadou transparentnosti veřejné správy. Český stát pochybil i tím, že není legislativně připraven řešit otázku šíření dezinformací rozdílně od zahraničních států na srovnatelné úrovni. Studie popsala, že v Německu je již čtyři roky v účinnosti zvláštní zákon. Stát proto ve své roli selhal, svým alibistickým postupem spočívajícím v nevydání jednoznačného aktu založil nebezpečný precedent. Nebezpečnost popsaného precedentu spočívá v tom, že by se mohl opakovat v jiné situaci stejný postup. Státní orgány, pokud neměly zákonný podklad k jednání, neměly ve věci jednat.
Soukromoprávní korporace, které blokaci fakticky zajistily a provedly a žel nadále k datu dokončení této studie provádějí, jednají bez zákonného podkladu. Porušují smluvní podmínky služby (závazek), z čehož vznikají poškozeným osobám soukromoprávní nároky. Bude záležet na tom, jak se české soudy postaví k výkladu neurčitých pojmů národní a mezinárodní počítačové bezpečnosti a ohrožení za daných skutkových okolností. Ve studii se kloníme k závěru, že k porušení závazku a vzniku nároku na náhradu vzniklé újmy došlo. Sdružení CZ.NIC tím, že jednalo až do zveřejnění dopisu NCKO tak, jako by za celým procesem blokace stálo samo, si velmi nešťastně oslabilo postavení v očích veřejnosti, podobně jako svého času učinili též kolektivní správci svými netransparentními ceníky a prohranými soudními spory. Vzniklá pochybnost o efektivním a správném rozlišování ze strany sdružení CZ.NIC. Následná veřejná diskuse si proto klade otázku, zda je vhodné, aby správcem domény .CZ byla nadále soukromá právnická osoba.
Poškození provozovatelé webu, příp. i dotčení příjemci zpráv těchto webů, nedosáhnou v soudních řízeních žádných zázračných výsledků, neboť tím, že není možno kvalifikovat dopis NCKO jako zásah státu podle § 82 s. ř. s., limitují se zásadně veškeré možné nároky. Přehlédneme-li patrně marginálně vzniklou majetkovou škodu, odpovědné soukromoprávní korporace může o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalovat pouze fyzická osoba v postavení provozovatele blokovaného webu. Lze však předpokládat, že provozovateli byly převážně právnické osoby.
Jelikož by se demokracie neměla chránit omezováním přirozených práv, byť tendencí i té nejdemokratičtější vlády je tíhnout k jedinému správnému názoru, nýbrž jejich pečlivým vyvažováním a poměřováním, bylo by žádoucí, aby Česko zapracovalo na zvláštním zákonu po vzoru států sousedních. Veliký prostor a vliv pro utváření budoucího judikatorního prostřední mají v této oblasti i soudy, a to přinejmenším v již zahájených sporech týkajících se již provedené blokace. Co se legislativy týče, doporučujeme v nejbližší době věnovat pozornost německému zákonu (NetzDG). Máme za to, že svým významem přesahuje v oblasti „boje proti dezinformacím“ hranice Spolkové republiky Německo, neboť jde v EU o první vnitrostátní zákon v této oblasti a po více než čtyřech letech účinnosti a provedené novelizaci je možné kvalifikovat efektivitu tohoto zákona a použitelnost jednotlivých opatření pro účely České republiky. Vedle toho je možno vyplnit veliké mezery v nepřímých řešeních (dalších opatřeních), která míří na roli a fungování webových platforem, podporu vzdělanosti, informovanosti o obsahu internetu a bezpečném chování na sociálních sítích. Tato další opatření jsme se zde rovněž snažili alespoň okrajově popsat.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Ochrana práv duševního vlastnictví zároveň nadále zůstává důvodem blokace obsahu. V této oblasti srov. význam nedávné Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu (dále jen DSM směrnice). Článek 17 DSM směrnice zavádí nové pravidlo pro užití autorských děl poskytovateli služeb při kterém dochází ke sdílení obsahu online. Jde tak o zvláštní právní úpravu odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti za neoprávněné sdílení chráněných děl jakožto výluky z bezpečného přístavu (tzv. safe harbour) podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), která byla do českého právního řádů transponována v podobě zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Tato směrnice se nově na poskytovatele služeb informační společnosti při sdílení online obsahu nepoužije. Liberace takového poskytovatele je nově možná pouze za podmínek, že prokáže, že a) vynaložil veškeré úsilí k získání svolení od nositelů práv, (b) v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče vynaložil veškeré úsilí k zajištění nedostupnosti konkrétních děl, o nichž mu nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace, a (c) po obdržení odůvodněného oznámení od nositelů práv znemožní přístup k oznámeným dílům (notice‑takedown)
[2] Ke konkrétním postupům včetně procesních souvislostí viz blíže TELEC. Ivo. Internetový arbitr | epravo.cz. EPRAVO.CZ [online]. EPRAVO.CZ [cit. 7. 8. 2022]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/internetovy-arbitr-114326.html
[3] Pravidla registrace. CZ.NIC [online]. [cit. 7. 8. 2022]. Dostupné z: https://www.nic.cz/files/documents/20180525_Pravidla_registrace_CZ_final.pdf
[4] Ust. § 2894 odst. 2 ve spojení s § 2956 se týká jen fyzických osob
[5] Opačně viz JANOŠEK. V. In: Občanský zákoník, 2. vydání (1. aktualizace, 2022): V. Janošek Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. § 135. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019
[6] Soud odmítl další žalobu na blokaci dezinfo-webů. ‚Nezabývali jsme se podstatou věci,‘ vysvětluje soudce | iROZHLAS – spolehlivé zprávy. iROZHLAS – spolehlivé a rychlé zprávy [online]. [cit. 7. 8. 2022]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dezinformace-zaloba-soud-blokace_2207221412_cib
[7] Blokování ‚dezinfa‘ soudy zatím nezastavily. Klíma chce pokračovat, CZ.NIC vycouval, operátoři váhají | iROZHLAS – spolehlivé zprávy. iROZHLAS – spolehlivé a rychlé zprávy [online]. Copyright © 1997 [cit. 7. 8. 2022]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dezinformace-weby-blokovani-niccz-operatori_2206031134_cib
Diskuze k článku ()