Literatura v zajetí práva: Balzac a Fielding

Honoré de Balzac

Balzac se narodil ve francouzském Tours. Přestože byl poslán do klášterní školy, nakonec vystudoval práva v Paříži a po absolutoriu působil po nějakou dobu ve funkci notáře. Krátce na to se však rozhodl všeho vzdát a stát se spisovatelem. Právo a politika se ho však nepustily a tvořily významnou část jeho života, která profilovala i některá jeho díla.

Balzac se v oblasti práva a politiky jeví jako dosti konzervativní. Věřil v konstituční monarchii a aristokracii feudálního typu. Není tedy překvapením, že se celý život snažil najít své místo na výsluní právě mezi společenskou elitou. Psal pamflety ve prospěch primogenitury, nevěřil na lidská práva a nebyl zastáncem rovnosti či schopnosti vlády lidu pro lid. Domníval se, že jen jeden člověk měl mít moc právo tvořit. Poměrně záporný vztah měl i vůči buržoazní třídě, ke které zaujímal často satirický postoj.

Jednu z větších kapitol, které se věnoval, byl nesouhlas s francouzským občanským zákoníkem. Averzi vůči němu promítal i do svých novel. Důvodů měl hned několik, ale primárně ho odmítal pro jeho rovnostářský přístup. Částečně vyjadřoval nesouhlas také předpisům týkajícím se dědictví, neboť byl odpůrcem rovného práva žen. Právě ony jako dědičky potlačovaly ducha rodiny.

Balzac pojetí práva vložil do úst mnoha postav. Jedním z takových příkladů je román Třicetiletá. Právo podle něj tvoří doktrína a zvyky, praxe společnosti. Tyto zvyky a způsoby jsou často krutější než právo samo. Jak uvádí v Temné události, jednom z příběhů Lidské komedie, zvyky času jsou výstupem lidské přirozenosti, právo je ohraničeno intelektem národa. Zvyky, které jsou mnohdy iracionální, jsou proto silnější než právo samo. Ve své novele Venkovský doktor Balzac dokonce radí, jak by se mělo tvořit právo a na co by se měl při jeho tvorbě brát ohled. Tvůrci práva by měli být době napřed, před přijetím jednotlivých zákonů by měli mít nastudované místní rozdíly a každá oblast by měla být považována za samostatnou. Snažil se tím nepochybně reflektovat onu uniformovanost francouzského občanského zákoníku, tak, jak ji vnímal, a jak o ní byla řeč na začátku. Mimo to byl autor zdatný v přirovnáních. Jak bychom se dočetli v Modesta Mignonova, další z novel z Lidské komedie - právo je jako manželství, jelikož jedna strana je vždy nespokojena.

Henry Fielding

Fielding byl důkazem toho, že se lze plně věnovat i dvěma profesím najednou. Narodil se roku 1707 v anglickém Sharpham Parku, Somersetu, do aristokratické, leč chudé rodiny. Advokacii se začal věnovat v roce 1740. Stal se smírčím soudcem a spolu se svým bratrem založil první londýnský policejní sbor. Během působení v oblasti práva Henry podporoval zlepšení podmínek ve věznicích a zasazoval se o reformu soudnictví. Stal se také tvůrcem Covent Garden Journal.

Jeho literární tvorba byla, stejně jako u ostatních tvůrců, kteří měli co do činění s právem, ovlivněna jeho soudcovskou kariérou. Proslavil se svými satirami, v nichž parodoval tehdejší literární tvorbu, společenské poměry a korupci v justici, politické praktiky vládnoucí politické strany a jejího ministerského předsedy Walpolea.

Ve svém díle Amélie zachycuje mnoho společenským deficitů. Upozorňuje na morální korupci a reflektuje zkaženost světa, založenou na sobectví a úplatkářství. Nedostatky protkávaly tehdejší společnost jako zhoubná nemoc skrz na skrz, od nepokojů přes loupeže a až kýčovitou touhu po luxusu. Čtenáři se snažil přiblížit (ne)fungování anglických institucí, tvořících právní systém, v němž je – především pro chudé – těžké, ba dokonce nemožné, dosáhnout spravedlnosti, přičemž jeho kritika byla zaměřená i na nedostatek právní jistoty, kterou tento paralyzovaný systém nabízel. Obraz anglické společnosti přenesl i do svého bezpochyby nejznámějšího díla Tom Jones, který stejně jako Amélie nese autobiografické prvky. Jeho základem již však není kritika institucionálních nedostatků, ale především morální deficit a odmítavost tehdejších sociálních zlořádů, mezi které patřil rodinný despotismus, sňatkové spekulace a prostopášnost šlechty.

Právo v literatuře bývá stále oblíbenější formou úvah nad fungováním společnosti. Bývá také často vynikajícím zdrojem rozvíjejícím argumentační schopnost jednotlivce, navazujícím na řadu podnětů a formulujícím řadu dalších otázek. Jak uvedl Ronald Dworkin ve svém textu Právo jako interpretace: „Můžeme prohloubit své porozumění právu tak, že budeme srovnávat právní interpretaci s interpretací dalších oblastí poznání, zvláště literatury.“[1]

[1] Judith M. Schelly, Interpretation in Law: The DworkinFish Debate (or, Soccer amongst the GahukuGama), 73 Cal. L. Rev. 158 (1985). Available at: http://scholarship.law.berkeley.edu/californialawreview/vol73/iss1/4