Primárně je nutné uvědomit si, že stejně tak, jako se obecně rozlišuje mezi oblastí veřejnou a soukromou, lze i sféru mediální členit na veřejnou a komerční. Z tohoto úhlu pohledu je třeba poukázat na skutečnost, že komerční média se chovají čistě jako podnikatelské subjekty, jejichž hlavním a základním posláním je vytváření zisku. Je samozřejmě legitimní, pokud kdokoliv kriticky připomene, že určité konkrétní médium je vlastněno vlivnou osobou či fakticky ovládáno skupinami inzerentů a informace jsou tak interpretovány ve prospěch těchto osob a naopak jejich případné neúspěchy a přešlapy jsou skrývány. Lze se ztotožnit s tvrzením, že jsou tyto praktiky nemorální a v rozporu s očekávaným posláním médií jakožto „hlídacích psů demokracie“, která se tímto směřováním mohou lehce stát prostředkem propagandy, na druhou stranu je stále nutné mít na paměti, že tyto subjekty existují primárně kvůli zisku a získání co největšího tržního podílu a pokud nejednají protiprávně, nelze jim nic vytýkat. Každý čtenář, posluchač či divák by si měl vždy plně uvědomit, kým je jím užívané médium ovládáno a kdo jsou jeho klíčoví investoři, a na základě těchto informací by měl následně k přijímaným informacím přistupovat, tedy stále si držet kritický nadhled nad možnou dezinterpretací. Tento nikoliv pozitivní trend však způsobuje, že činnost a obsah komerčních médií jsou často v přímém rozporu s požadavkem na svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování objektivních informací a idejí. Není tedy žádoucím, resp. veřejným, zájmem, aby společnost byla účelově dezorientovaná z hlediska neexistence objektivních informací, a to zejména s ohledem na objektivní zpravodajství. Z tohoto důvodu přímo ze zákona vznikla tři média veřejné služby, kterými jsou Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář. Často se lze setkat s označením těchto médií za „veřejnoprávní“, s čímž se neztotožňuje odborná veřejnost, jež poukazuje na nepřesný překlad termínu z němčiny, a za přesnější označení je tedy považováno „média veřejné služby“, které v sobě zahrnuje jejich skutečné poslání a nejen pouze skutečnost, že jejich vznik představuje existence normy veřejného práva.
Samotné vymezení pojmů „veřejná služba“ a „veřejný zájem“ je velice problematické, neexistuje žádná obecně přijímaná a ucelená, ani žádná legální definice. Důvodem je samozřejmě i skutečnost, že veřejná služba i veřejný zájem v sobě zahrnují celou řadu jednotlivých dílčích činností a zájmů a jedná se tak o značně širokou oblast, kterou by nebylo možné pokrýt jedinou definicí. I v oblasti médií je nutná existence veřejného zájmu a veřejné služby, čehož si byl vědom i zákonodárce, který vymezil určité definiční znaky na legislativní úrovni v zákonech o České televizi a o Českém rozhlasu. Tyto znaky jsou převážně shodné televiznímu i rozhlasovému vysílání, jsou jimi zejm. poskytování služby veřejnosti spočívající ve výrobě a šíření takového obsahu, který bude naplňovat demokratické, kulturní a sociální potřeby společnosti s ohledem na zachování mediální plurality. Hlavní úkoly veřejné služby jsou pak převážně definovány jakožto poskytování objektivních, ověřených a vyvážených informací pro svobodné vytváření individuálních názorů za současného rozvoje právního vědomí obyvatel České republiky. Dále by mělo docházet k rozvoji kulturní identity obyvatel, včetně příslušníků národnostních či etnických menšin, a s tím spojené vytváření a šíření vyvážené nabídky pro veškeré tyto skupiny s ohledem na svobodu jejich náboženské víry, přesvědčení, věk, pohlaví či jejich původ.
Takto zákonodárce alespoň v základní rovině vymezuje zásadní úkoly a předmět veřejné služby v oblasti médií a lze z nich chápat její smysl, resp. přesněji řečeno její poslání. Tedy i přesto, že tato média vykonávají určitou komerční činnost či poskytují prostor soukromým inzerentům, jedná se o činnost pouze okrajovou a primárně musí plnit své zákonné povinnosti spočívající v uvedených kritériích. Ať je již uvažováno obecně o obsahové stránce či konkrétně o oblasti zpravodajství, měl by být jejich obsah zcela odlišný od obsahu vytvářeného médii komerčními. Konečný uživatel médií veřejné služby by se tak v oblasti zpravodajství neměl setkávat s reportážemi o kulinářském experimentátorství či o osudech zatoulaných zvířat, pro média komerční je však takový obsah zcela v pořádku. Dochází tak k zásadnímu střetu kvality a kvantity, kdy je na straně jedné pro podnikatele primární dosažení zisku a vysokého podílu většinou bez ohledu na způsob, kterým se snaží oslovit co nejvíce uživatelů, naopak pro veřejná média na straně druhé je vždy podstatná obsahová stránka, a to i na úkor poklesu sledovanosti, poslechovosti či čtenosti. Marně lze tak hledat ve sdělovacích prostředcích veřejné služby názorovou vyhraněnost či účelovost, naopak musí být zprostředkován vždy široký a objektivní pohled na řešenou problematiku, aby měl koncový uživatel k dispozici co nejvíce neovlivněných informací, ze kterých si sám vytvoří svobodný názor a nebude mu nic podsouváno.
Ze všech výše uvedených důvodů je nutné co nejefektivněji hlídat a kontrolovat nezávislost České televize, Českého rozhlasu a České tiskové kanceláře, která je stále relativní. Vedle již uvedených soukromých investorů a jejich inzerce, která by však měla být pouze činností doplňkovou a nikoliv převážnou, mají tyto subjekty blízko i k politickému vlivu, právě Poslanecká sněmovna je tím orgánem, který volí a odvolává členy rady těchto médií. O to více je nutné usilovat o transparentnost a nezávislý chod těchto médií.
Hlavním cílem tohoto textu bylo přiblížit poslání veřejné služby v mediálním světě a také připomenout důležitost této oblasti, která bývá často označována za pouhé plýtvání koncesionářskými poplatky, avšak její role v demokratickém právním státu je nezastupitelná a klíčová. Každý má právo svobodné volby, zda dá přednost komerčním či veřejným subjektům, ale nikdy nesmí vznikat prostor pouze pro jedinou z těchto odlišných sfér, který by vytvářel prostředí pro ovlivňování a manipulování s informacemi.
Diskuze k článku ()