Muslimské zahalování ve školství – případ Itálie

Itálie se však řadí ke slabým sekulárním státům, které stále ponechávají muslimským ženám plnou náboženskou svobodu. Příspěvek na příkladu Itálie demonstruje snad nejvíce otevřený přístup k náboženským symbolům obecně. Autorka přichází s tezí, že slabé sekulární státy, pro něž jsou zásadní zejména katolické symboly, resp. křesťanský kříž, na podkladě respektu k tomuto vlastnímu náboženskému symbolu obhajují i svobodu zahalování muslimek.

Úvod

Pro věřící studenty nemusí být vždy samozřejmé navštěvovat školská zařízení a zachovat si přitom svobodu projevu náboženského vyznání. Nošení náboženských symbolů je v evropském školství nezřídka regulováno. Z rozličných náboženských symbolů jsou to právě muslimské závoje, které se v právním i společenském diskurzu stávají kontroverzním symbolem. Některé evropské státy muslimské náboženské symboly regulují, jiné nikoliv. V evropském veřejném prostoru můžeme sledovat různá institucionální nastavení respektu k projevům náboženského vyznání.[1] V této souvislosti někteří akademici hovoří o Itálii jako o slabém sekulárním státu, zatímco například Francie představuje silný sekulární stát.[2] Itálii lze také označit za toliko částečně laicizovaný a z části nesekularizovaný stát.[3] Omezení zahalování ve veřejném prostoru přitom úzce souvisí s tím, do jaké míry stát sekularizuje svůj vlastní veřejný prostor.

Příkladem státu, který přijal zákonné opatření proti symbolům ve školství, je již zmiňovaná Francie. Současně s muslimskými šátky omezila i veškeré ostatní symboly. Ve snaze o vymýcení závojů u početně významné muslimské menšiny tak Francie v duchu silného (a nepřátelského[4]) sekularismu přistoupila k omezení křesťanských křížů nebo židovských jarmulek. V této souvislosti je zajímavé sledovat přístup k zahalování v jiném státě, o němž rovněž můžeme konstatovat, že má početně významnou a dlouhodobě působící muslimskou menšinu – konkrétně v Itálii.[5] Právě velikost muslimské menšiny a dlouhodobost jejího působení na území státu je přitom předpokladem pro potřebu přijetí legislativních opatření k regulaci konfliktů mezi zahalenou menšinou a většinovou společností. Přes tyto podobnosti s Francií[6] ale Itálie dosud zaujala opačný přístup k zahalování od francouzského: vysoce vstřícný. 

Článek na příkladu Itálie demonstruje, jak úsilí politických aktérů, oficiálních autorit a občanské společnosti o zachování respektu k vlastnímu náboženskému symbolu vytváří živnou půdu pro obhajobu svobody muslimek se zahalovat. Tento příspěvek přichází s tezí, že státy, pro něž jsou s ohledem na slabý sekularismus zásadní zejména katolické symboly, resp. křesťanský kříž, na podkladě respektu k tomuto vlastnímu náboženskému symbolu obhajují i svobodu zahalování muslimek. Přestože muslimský šátek (hidžáb) představuje v Evropě nepochybně velmi silný externí náboženský symbol, míra jeho regulace souvisí s respektem státu k náboženské svobodě obecně. 

Příspěvek je rozdělen na několik subkapitol. Nejprve je představen právní a oficiální přístup k muslimskému zahalování ve veřejném školství.[7] Následuje část, v níž je shrnuta relevantní judikatura ESLP k prostoru veřejného školství, která vytyčila regulatorním tendencím určité mantinely. Poté navazuje interpretace italského přístupu k závoji, který v duchu náboženského pluralismu zachovává k závojům vstřícný postoj.[8]

Právní a oficiální přístup k závojům ve školství

Itálie je na základě Ústavy sekulárním státem, její rozkol s církví však byl završen mnohem později než v jiných evropských státech, ve specifickém historickém a kulturním kontextu. Tamní katolická církev má stále v zemi drtivou převahu. Italská Ústava zaručuje svobodu vyznání (čl. 19), bádání a výuky (č. 33) a bezplatnou povinnou základní školní docházku (čl. 34). Významné postavení katolické církve v Itálii se v minulosti promítalo i v oblasti základního vzdělání. Revizí konkordátu mezi Svatým stolcem a Italskou republikou v letech 1984–⁠1985 byl reflektován fakt, že Ústava zrušila princip státního (katolického) náboženství a zakotvila princip sekularismu[9], který se promítá i do školského prostředí. Na základě Lateránských paktů z roku 1929 byla již od mateřské školky povinná výuka katolického náboženství, a to v rozsahu dvou hodin týdně. Dětem nevyznávajícím toto vyznání (tedy včetně těch muslimské víry), byl vytvořen alternativní výukový program. Konkordát tehdy fakticky nastoloval monopol katolické církve ve školním vzdělávání, nicméně nové uspořádání Lateránských dohod z roku 1984, známé jako Gli Accordi di Villa Madama, již stanoví, že výuka katolického náboženství ve školách je toliko volitelná a církev už není nadále považována za „základ a korunu veřejného vzdělávání“ (čl. 36 staré dohody).[10]

V roce 2008 se mezi zákonodárci objevila iniciativa, která usilovala o podporu muslimek výslovným zakotvením jejich svobody projevu náboženského vyznání ve školství. Jednalo se o senátní návrh zákona A.S. 289/2008[11] senátorky Baio, usilující o novelizaci zákona o veřejném pořádku č. 152/1975, ve znění: „ve veřejných školách, na všech veřejných místech nebo místech přístupných pro veřejnost, musí být svobodně zvolené symboly a oděvy, které značí náboženskou příslušnost jednotlivců, považovány za nedílnou součást obvyklého oděvu, jenž přispívá jako celek k identifikaci toho, kdo jej nosí, pod podmínkou, že si jedinec ponechá svoji tvář nezakrytou a rozpoznatelnou“. 

Návrh se dle doprovodné zprávy odvolával na čl. 8 Ústavy, který stanovuje konfesní pluralismus a otevřenost vůči jiným náboženským vyznáním než většinová katolická víra. Rozsáhle citoval dotčené verše Koránu, které zahalování mají přikazovat. Multikulturní společnost je přitom dle návrhu postavena právě na setkávání různých kultur. Návrh poněkud vstřícně deklaroval, že italská společnost respektuje náboženský pluralismus a chová v hluboké úctě dialog s jinými náboženskými kulturami. Jen tak lze dle návrhu dosáhnout novodobé reinterpretace tradičních náboženských textů. Dle návrhu si západ často muslimku představuje jako utlačovanou a diskriminovanou, avšak jsou to právě ženy, které projevují v arabském světe odvahu provést společenské změny. Návrh akcentoval například i skutečnost, že pro arabskou ženu je v obecné rovině obtížné dosáhnout emancipace, avšak pro ženy-migrantky v cizí zemi je situace ještě složitější. Tyto důvody pochopitelně plnou vahou dopadají i na žákyně a studentky, které jsou s ohledem na nízký věk zvláště zranitelnou skupinou. Veskrze pluralitní návrh zákona byl nicméně v závěru neúspěšný a tamnímu systému se tak nedostalo příležitosti otevřít se přímo na úrovni zákona alespoň mírným typům muslimského zahalování (hidžábům). Explicitní zákonné ukotvení možnosti se na veřejných školách a veřejných místech zahalovat, by zcela nepochybně posílilo právní jistotu studentek. 

Skutečnost, že Itálie na zákonné úrovni nereguluje muslimské šátky ve veřejném školství, však ještě sama o sobě nesvědčí o tom, jaký přístup Italové k hidžábům na školách zaujímají.[12] Neexistence právní normy (neregulace) sice může být hodnotovou volbou a svědčit o nekontroverznosti fenoménu zahalování, stejně tak ovšem může společnost vytvářet jedinci faktické překážky manifestace náboženského vyznání. Je proto třeba se věnovat i přístupu oficiálních autorit školského systému, jako je vedení škol nebo Ministerstvo školství, které vydávají své vnitřní předpisy a metodiky. Tamním společenským diskurzem v posledních několika letech rezonovalo pár ojedinělých kauz.

Značné kontroverze vzbudil Aldo Durì, ředitel střední školy v regionu Furlánsko-Julské Benátsko, svým opatřením[13] adresovaným pedagogům a studentstvu školy Istituti statale d’istruzione superiore della Bassa Friulana. V oběžníku ze dne 11. 2. 2015 ředitel nejprve odkázal na rostoucí tendence projevů islamofobie mezi italskými studenty vůči příslušníkům muslimské minority a jejich doprovodu. Předznamenal, že vůči takovým projevům v budoucnu uplatní nulovou toleranci, ve snaze arabské studenty ochránit. Současně akcentoval potřebu preventivního působení školství proti projevům radikalizace muslimů, která (stejně jako dnes) rovněž v tehdejší době kulminovala, a to jak na středním východě, tak v Evropě. Druhá část oběžníku již zaváděla a vysvětlovala zvolená opatření proti muslimským závojům. 

Mezi opatřeními, která ředitel hodlal zavést ve snaze bojovat proti výše zmíněným projevům radikalizace muslimského studentstva a islamofobie ve většinové společnosti, byl právě zákaz okázalých a viditelných vnějších znaků náboženského vyznání ze strany studentů, s výslovným odkazem na muslimské zahalování vlasů, krku nebo částí obličeje. Pro tento krok spatřoval hned tři důvody: zahalování bylo podle něj v rozporu s principem sekularismu italského školství; v obecné rovině nikomu není dovoleno nosit pokrývky hlavy při didaktické činnosti jako základní formě vzdělávání; a muslimské závoje lze považovat za provokaci, opovržení nebo odmítnutí a jejich jediným cílem je vyprovokovat nepřátelskou reakci okolí.

Regionální ombudsman[14] se jen několik dní po vydání citovaného oběžníku negativně vyjádřil k legitimitě zákazu hidžábů ze strany vedení školy.[15] Dopisem ze dne 17. 2. 2015 apeloval na ředitele a regionální školskou správu, aby bylo opatření staženo. Oběžník označil za rozporný s tamní právní úpravou s ohledem na to, že v italském právním systému neexistuje zákon, který by na veřejnosti obecně, či speciálně ve vzdělávacích institucích, zakazoval nošení hidžábu nebo jakéhokoliv jiného závoje, který znemožňuje ženě vidět do tváře. 

K sekularismu italského veřejného školství ombudsman uvedl, že tento se vztahuje na vedení školských institucí a jejich personál, a představuje tak spíše závazek státu vytvořit ve školách neutrální prostředí bez náboženského proselytismu. Naopak nepředstavuje oprávnění vedení škol do náboženských svobod studentů zasahovat.

Rovněž odkázal na to, že v Itálii dva oběžníky Ministerstva vnitra projevy mírnějších forem zahalování výslovně připouštějí i ve veřejné sféře, jako výraz svobodného výkonu základních práv. Jedná se zejména o oběžník č. 4/95 ze dne 14. března 1995, kterým Ministerstvo vnitra povolilo nošení pokrývky hlavy na fotografiích určených na občasné průkazy osob vyznávajících náboženství, jež je vyžadují. Druhým oběžníkem ze dne 24. července 2000 pak Ministerstvo vnitra upřesnilo, že turban, čádor a závoje nošené z náboženských důvodů, jsou nedílnou součástí obvyklých oděvů a společně pomáhají určit, jejich nositele – pochopitelně to vše za situace, kdy nezakývají tvář. I s odkazem na to označilo Ministerstvo tyto náboženské symboly na průkazech legitimní a souladné s ústavním principem náboženské svobody vyvěrajícím z čl. 19 italské Ústavy.[16]

V pasážích soustředěných striktně na prostor školství regionální ombudsman akcentoval rozpor oběžníku ředitele s mezinárodními závazky státu (čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“) s odkazem na to, že z Úmluvy a ustálené judikatury ESLP plyne požadavek na zákonnou úroveň samotného omezení (nebo alespoň zmocnění k němu), rovněž na nezbytnost takového restriktivního opatření k ochraně veřejného pořádku, práv a svobod jiných a dalších legitimních zájmů ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy, a to pochopitelně za pomocí prostředků, které jsou vhodné a přiměřené. Opatření ředitele však dle jeho stanoviska těmto podmínkám odporuje.

Ve svém stanovisku ombudsman kritizoval i další negativní aspekty opatření. Zaprvé, přístup ředitele označil za nepřípustně diskriminační dle unijní legislativy, konkrétně dle směrnice 2000/43/ES o rasové rovnosti.[17] Za druhé, samotné opatření je podle něj vnitřně rozporné a neodpovídá cílům, které Durì v jeho počátku deklaroval: potírat islamofobii, rasismus, šikanu a náboženskou diskriminaci.

Výhrady ombudsmana komplexně shrnuje v dopise vyjádřený postoj, že by v demokratické společnosti mělo být vyšší úrovně společného soužití dosahováno nikoliv potlačováním občanských práv menšin, vzájemné jinakosti a sociálního pluralismu, jako spíše výchovou k rozmanitosti, dialogu a rovným příležitostem. Oběžník tak podle něj nejenže podkopává vlastní proklamované cíle, nadto zahalené studentky hrubým a nevybíravým způsobem obviňuje z provokace svých vrstevníků.

Znepokojení ombudsmana pár dní na to následoval i krajský úřad a tamní odbor školství ve svém stanovisku adresovaném všem školským zařízením v regionu důrazně doporučil, aby se zabývaly potlačením islamofobního prostředí na svých institucích pluralitním způsobem.[18]  Reakce tamního odboru školství takřka věrně kopíruje nosné části stanoviska ombudsmana, s nímž se zcela ztotožnil. 

Jen pro zdůraznění závažnosti lze připomenout, že se jednalo o velmi rychlou reakci příslušných úřadů; oběžník ředitele je datován na 11. 2., již dne 19. 2. zareagoval na výzvu tamního ochránce souhlasným stanoviskem regionální odbor školství, čímž byla dosud jediná významná kauza, týkající se regulace zahalování v italském školství, definitivně uzavřena.

Oficiální italské dokumenty, které poskytují vedení školských institucí vodítka pro přijímání zahraničních studentů, muslimské závoje nijak nereflektují, zahalování těchto studentů je zde automaticky kvitováno.[19] Autor Ennio Codini dále odkazuje na ojedinělou kauzu z roku 2004, která se odehrála ve městě Samone. Kauza se týkala muslimské praktikantky, které byla kvůli závoji odepřena možnost stáže v mateřské škole. Příslušné orgány však okamžitě zasáhly a žena nakonec mohla praxi absolvovat, i když na jiném místě, což bylo odůvodněno účelností.[20] 

Pro italské školství (a veškerý tamní veřejný prostor) je tedy typické, že dokud je ženě vidět do tváře, pokrývky hlavy z náboženských důvodů nejsou nijak omezovány. 

Obecné principy plynoucí z judikatury ESLP

Vzdělávací instituce i dnes sehrávají zcela klíčovou roli ve výchově nové generace, čehož si jsou evropské státy, na jejichž území se nachází významná muslimská menšina, dobře vědomy. To, že se v tomto typu veřejného prostoru poměrně silně uplatňuje veřejný zájem na ochraně dětí a mládeže jakožto zvláště zranitelné skupiny[21] před indoktrinací nejrůznějšími světonázory a přesvědčeními, již v minulosti v souvislosti s islámem deklaroval ESLP na případu zahalené učitelky mateřské školy.[22] U samotných studentek se závoje mohou dostávat do střetu s bezpečnostními opatřeními během výuky nebo s principem neutrality vzdělávacího prostředí. V souvislosti s křesťanskými symboly ESLP naopak zdůraznil pluralitu italského veřejného prostoru a jeho nasycení nejrůznějšími náboženskými symboly. 

Tento odlišný judikatorní úhel pohledu na přítomnost náboženských symbolů ve školství pochopitelně odráží doktrínu prostoru pro uvážení jednotlivých států Rady Evropy – vyvěrá tedy z autonomního rozhodnutí samotných států a ESLP zkoumá souladnost přístupu s dalšími požadavky kladenými Úmluvou jako je jasnost pravidla, „zákonnost“ opatření a nezbytnost. Zmiňovaná doktrína ESLP (angl. margin of appreciation) je nástrojem pro posouzení národních potřeb při aplikaci Úmluvy v celoevropském kontextu.[23] Umožňuje v jeho rozhodovací činnosti zohlednit u států vázaných Úmluvou jejich kulturní a společenské odlišnosti. 

Ve věci Dahlab proti Švýcarsku stěžovatelka, zaměstnaná jako učitelka ve státní mateřské školce, konvertovala a rovněž nově přistoupila k odívání konformnímu z hlediska islámu, které po několik let nečinilo problém.[24] V reakci na zahájené disciplinární řízení pro tvrzený rozpor se švýcarským zákonem o veřejném vzdělávání byla nucena volit mezi zahalováním a výkonem své profese. Stát jako odpůrce se před ESLP bránil tím, že muslimský šátek je způsobilý děti v kritickém věku indoktrinovat. Zdůrazňoval přitom možnost pedagogického působení stěžovatelky v soukromém sektoru školství. Doložil, že v kantonu je řada soukromých škol, na které sekulární pravidla daná zákonem o veřejné vzdělávání nedopadají. 

ESLP stížnost shledal zjevně neopodstatněnou. Zdůraznil, že projevy náboženského přesvědčení budou mít odlišný význam v různých typech veřejného prostoru. Konkrétně pak bylo pro jeho rozhodnutí naprosto zásadním kritériem prostředí, ve kterém se stěžovatelka pohybovala – tedy povaha veřejného prostoru, do kterého je náboženský symbol umístěn. V dané kauze považoval za složité posoudit konkrétní dopady, jaké může mít na děti tak nízkého věku jejich dlouhodobé vystavení muslimským závojům ve školském zařízení, které se vedle rodiny významnou měrou podílí na výchově. Děti považoval za snadno ovlivnitelné oproti starším žákům. Opatření státu proto považoval za legitimní a zdůvodnění státu za relevantní a dostatečné.

Poměrně razantně se soud v rozsudku vyjádřil k povaze hidžábu jako náboženského symbolu. Zmínil například proselytizační účinky, neb jeho nošení žena může vnímat spíše jako náboženskou povinnost koránem, což lze jen těžko spojovat s principem genderové rovnosti. V této souvislosti ESLP akcentoval neslučitelnost výše uvedených společenských jevů s poselstvím respektu, rovnosti a antidiskriminace, které by pedagožky naopak měly svým studentům vštěpovat. 

Za povšimnutí stojí i to, že je uvedený případ jedinečný v jednoznačnosti subjektivního pojetí muslimského šátku stěžovatelkou. Ta jej (jakožto konvertitka) vnímala čistě jako náboženský symbol, nepřistupovala tak ke zvyku zahalování z některých sekundárních důvodů – muslimské ženy původně pocházející z většinově muslimských zemí totiž mohou praktikovat zahalování spíše jako osobní zvyk nebo určitý styl odívání vlastní jeho nositelce již od raného mládí. K tomu je nutné dodat, že dle dosavadní judikatury se ESLP nijak nepouští do pátrání po subjektivních pohnutkách k zahalování a jeho individuálním významu pro jeho nositelku. Závoje bez dalšího kvalifikuje jako náboženský projev spadající pod čl. 9 odst. 2 Úmluvy, nikoliv pod prostou svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy. 

ESLP v rozhodnutí konstatoval, že žáci stěžovatelky byli jednoznačně více ovlivnitelní než starší žáci. U nižšího školství, kde pedagogové vystavují muslimskému šátku děti mladšího věku, tak deklaroval široký prostor pro uvážení státu. Obecně je pochopitelný postoj ESLP, neboť nelze vyloučit, že by děti tak nízkého věku přejímaly pozitivní či negativní konotace podle subjektivního náhledu na pedagoga. Je však otázkou, zda by se v tehdejší době uchýlil ESLP ke stejnému závěru i v případě starších studentů vyššího stupně školství, kde již lze náchylnost k indoktrinaci předpokládat o něco méně. 

Vzhledem k tomu, jak jasně se ale vyjádřil k pochybné slučitelnosti závoje (jakožto symbolu nerovnosti mužů a žen) s výchovnou rolí pedagoga, rozhodl by pravděpodobně stejně.

V případě Leyla Şahin proti Turecku se vysokoškolská studentka domáhala svobody zahalování v prostoru tamní (veřejné) univerzity v Istanbulu, jejíž vedení ve snaze o sekularizaci univerzitního prostředí přistoupilo k opatřením, která zamezovala zahaleným studentkám absolvovat přednášky, zkoušky, nebo zápis do studia.[25] Vedle porušení čl. 9 Úmluvy se stěžovatelka rovněž dovolávala porušení čl. 8 (soukromý život), čl. 10 (svoboda projevu), čl. 14 (zákaz diskriminace) a čl. 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání). Akcentovala, že ji stát de facto staví do situace, kdy si musí volit mezi svou náboženskou svobodou a právem na vzdělání, které jí bude při zachování první svobody fakticky odepřeno. Rovněž se stát podle ní dopustil rozdílného zacházení s věřícími, kteří své náboženské přesvědčení manifestují, a nevěřícími studenty. Opatření podle ní nenaplňovalo zákonný požadavek stanovený v čl. 9 odst. 2 Úmluvy – v Turecku neexistoval zákon omezující muslimské závoje, přes rozličné snahy nikdy úspěšně neprošel parlamentní debatou. 

Při posuzování zásahu do čl. 9 odst. 2 Úmluvy se tak ESLP zabýval sekulární povahou Turecka, jehož (tehdejší) snahy o neutralitu veřejného prostoru a dosažení sekularizace společnosti judikaturou tamních vrcholných soudů nakonec přirovnal k francouzskému laïcité.[26] Úlohou státu je podle něj mimo jiné dosáhnout rovnováhy, která zajistí spravedlivé a správné zacházení s příslušníky menšin (zde minoritního symbolu v univerzitním prostředí) a zabrání jakémukoli zneužití dominantního postavení.[27] Ve světle judikatorní linie vrcholných soudů[28] ale zásah do čl. 9 odpovídal státem deklarovaným snahám o uspořádání společnosti v souladu s principy sekularismu. Zákaz dle ESLP představoval opatření v demokratické společnosti nezbytné a přiměřené v případě státu, který o striktní sekularizaci veřejného prostoru dlouhodobě usiluje. Stanovení určitých omezení v univerzitním prostoru reflektuje snahy o zajištění pokojného společného soužití studentů různé víry (nebo i ateistů).

I v této věci tak ESLP deklaroval široký prostor pro uvážení. K pochybnostem stěžovatelky týkajících se omezení práv a svobod stěžovatelky „na základě zákona“ soud zdůraznil, že dle ustálené judikatury nemusí opatření představovat přímo zákonný předpis – postačí, když zákon univerzitní orgány k takovému kroku zmocňuje a tento formální požadavek je naplněn rovněž v kontextu vnitrostátní judikatury vrcholných soudů, aprobující zákaz zahalování.[29] 

Opatření považoval za sledující legitimní cíl ochrany veřejného pořádku a práv a svobod jiných a stěžovatelka si tohoto omezení musela být vědoma na základě judikatury Ústavního soudu, která zahalování považovala za rozporné s Ústavou. 

V případě Dogru proti Francii žačka střední školy (nižšího gymnázia) ve věku 11 let, tedy v okamžiku nástupu puberty, začala nosit šátek.[30] Škola posléze požadovala jeho odložení během hodin tělocviku s odkazem na bezpečnou identifikaci dětí a ochranu zdraví, což studentka odmítla. Pro absence na hodinách tělocviku pak disciplinární komise rozhodla o vyloučení studentky ze školy.[31] Rodiče dívky nabízeli škole na místo šátku alternativu pokrývky hlavy.[32], což dle mého názoru poněkud oslabovalo pozici Francie, která namítala narušení práv třetích osob na sekulární pojetí školství. Argument, že hidžáb je striktně náboženským symbolem, tedy rodiče svou nabídkou alternativního zahalení de facto stvrdili a neutrální pokrývka hlavy by práva třetích osob na neutralitu školství nenarušovala.  

Při posuzování případu se ESLP podrobně zabýval francouzským státním modelem, podle nějž shledal francouzskou společnost za striktně sekulární.[33] ESLP opět deklaroval široký prostor pro uvážení jak s ohledem na sekulární povahu Francie, tak s ohledem na veřejný zájem na zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku ve školství.[34] Zdůraznil roli národních orgánů a tamních rozhodujících institucí ve „vyjednávací pozici“ se studenty – jejich vyloučení by mělo předcházet správní řízení. Namítané porušení proto neshledal nepřiměřeným, neboť zde disciplinární řízení proběhlo, a v jeho průběhu byla studentce nabízena možnost absolvovat tělesnou výchovu distančním způsobem. Zásah školního zařízení (státu) v oblasti veřejného školství neshledal nepřiměřeným.[35]

Neutralitou italského školství se měl ESLP možnost zabývat v minulosti, avšak nikoliv v souvislosti s muslimskými závoji nebo jiným náboženským odíváním, ale v souvislosti se symbolem křesťanského kříže vyvěšovaného ve třídách v případě Lautsi a další proti Itálii.[36] Stěžovatelka (ateistka) namítala, že vystavení studentů tomuto symbolu narušuje principy sekularismu italského školství, ve kterém si i ona přeje své děti vychovávat, stejně argumentovali i ostatní stěžovatelé. Namítali především porušení čl. 9 Úmluvy, ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. Samotná povinnost vyvěšování křížů v italských třídách se opírá o předpisy, jejichž původ sahá až do období před formováním italského státu.[37] 

Případ posuzoval nejprve malý senát, který shledal porušení práva na vzdělání a svobody vyznání.[38] Následně byla věc projednávána i velkým senátem, který zdůraznil nenásilnost tohoto náboženského symbolu a rovněž shledal, že neutralita italského školství je zachována i přes vyvěšování křížů ve třídách. Ve svém rozsudku ELSP konstatoval, že vyvěšování náboženských symbolů ve třídách spadá (stejně jako tolerance náboženského odívání) do prostoru pro uvážení státu, neboť na této otázce nepanuje napříč evropskými státy shoda.

V návaznosti na to se ESLP zabýval otázkou, zda by evropské státy měly ustupovat od svých (křesťanských) tradic za účelem nenarušení náboženské svobody občanů, které tyto majoritě vlastní tradice nevyznávají. K tomu ESLP konstatoval, že je stát podle čl. 2 Protokolu č. 1 Úmluvy povinen dbát práv rodičů zajistit svým dětem takové vzdělání a výuku, které bude v souladu s jejich náboženským a filozofickým přesvědčením. Ve spojení s čl. 9 Úmluvy má proto povinnost zajistit neutrální (a nestranné) školní prostředí, které respektuje studenty různých přesvědčení.[39] 

Při posuzování, zda stát nevybočil z mantinelů daných Úmluvou, ESLP zdůraznil, že akt vyvěšení kříže v Itálii nepřesahuje samotný náboženský symbol, nevysílá okolí jiný význam například netolerance jiných názorů a přesvědčení. Kříže ve třídách mají konotaci s křesťanstvím,[40] nepůsobí ale jako prvek indoktrinace, nejsou ani spojovány například s povinným vyučováním náboženství ve třídách. V případě stěžovatelky dle ESLP nic nenasvědčovalo tomu, že by byla školní instituce netolerantní k jiným světonázorům.[41] 

Jelikož problematika náboženských symbolů ve třídách spadá do prostoru pro uvážení, je na státu, zda si tradici vyvěšování i nadále ponechá. 

Vyprázdnění, nebo pluralismus?

V kontextu výše shrnutých judikaturních závěrů je patrné, že je vnímání náboženských symbolů ze strany členských států Rady Evropy balancováno s ostatními veřejnými zájmy. Již zmiňovaná Francie tak vnímá zahalování jako projev neúcty k republikánskému principu nepřátelského sekularismu a závoje v zájmu zachování neutrality školství omezuje. Itálie jako religiózní stát však závoje ve školství vnímá jako přirozený doprovod pluralitního pojetí sekularismu, postaveného na respektu k různým náboženským společenstvím na italském území. Proto Itálie šetří práva zahalených žaček a studentek.  

Volba otevřené cesty k novému a cizímu náboženství se v případě Itálie promítá do způsobu, jakým s muslimskými symboly nakládá. Považuje je totiž za rovnocenné s domáckými. Italský pluralitního přístup k muslimskému závoji ve školství dle mnoha výše zmíněných indikátorů vyvěrá z jejího přístupu k vyvěšování křížů. Ačkoliv Itálie nikdy nepopírala náboženské konotace kříže, dokáže jej však vnímat i odděleně od křesťanství.[42] Italský náboženský pluralismus, který ESLP akcentoval v případu Lautsi a další proti Itálii, by zdánlivě šlo redukovat na pouhé lpění na tradicích, resp. na tradičním křesťanském kříži. Z regulace muslimského závoje v Itálii a oficiálního přístupu k tomuto symbolu ale vyplývá, že stejně jako kříže Itálie vnímá i muslimské závoje. 

Stejně jako u křížů ve věci Lautsi a další proti Itálii stát nepopíral jejich odkaz na křesťanství, nepochybuje Itálie o náboženském kontextu závojů ani o souvislosti s islámem.[43] Když italský regionální ombudsman vyjádřil nesouhlasné stanovisko[44] s opatřením ředitele školy směřujícím proti zahalování, rozsáhle rekapituloval judikaturu ESLP a především závěry rozsudku Velkého senátu ve věci Lautsi a další proti Itáli.[45] Rekapitulaci případu provedl způsobem, který akcentoval požadavek státu zajistit sekularismus školství – ten je však třeba vnímat v kontextu pluralitního prostředí italského veřejného prostoru, který je částečně sakrální, a požadavek sekularismu tak stát naplňuje zajištěním školství s mnohostí názorů, bez proselytismu a indoktrinace. 

Ve svém nesouhlasném stanovisku nevnímal omezující opatření jako naplňování principů sekularismu, ani jako prostředek zamezení indoktrinace a proselytismu. Vnímal jej jako projev náboženské netolerance vůči jednomu z mnoha náboženství v jedné společnosti. Ačkoliv se nejedná o „domácký“ náboženský symbol, ani v kontextu migrační krize a neustálého narůstání muslimské komunity Itálie nezanevřela na koexistenci různých náboženských skupin v jedné společnosti. O vstřícném přístupu a vnímání náboženství jako součástí identity jednotlivce nakonec svědčí i jediný marný pokus o novelizaci zákona o veřejném pořádku č. 152/1975, jehož cílem bylo zakotvit možnost nosit hidžáb ve školství. Svobodně zvolené symboly a oděvy, které představují náboženskou příslušnost jednotlivců, měly být dle neúspěšného návrhu zákona A.S. 289/2008 považovány za nedílnou součást obvyklého oděvu, jenž přispívá jako celek k identifikaci nositele. 

Z provedené rekapitulace oficiálního přístupu Itálie k muslimskému šátku vyplývá rychlá odezva italských autorit na restriktivní instrukci ředitele (během jediného týdne). Tato bryskní reakce byla projevem vstřícnosti k muslimským náboženským symbolům ve školství a je zajímavé ji srovnat s poněkud laxním přístupem tamních autorit k nenávistným projevům vůči oponentům přítomnosti křížů ve třídách. V době prvního rozhodnutí ve věci Lautsi a další proti Itálii, které původně shledalo porušení práv stěžovatelky vyvěšováním křížů ve třídách, se proti právnímu názoru malého senátu vzedmula v italské společnosti vlna nevole. Manželský pár Lautsi a Albertini, který se křížům ve třídách postavil, ve svém otevřeném dopisu[46] upozorňoval, že na výhružky jejich osobám tehdy nikdo z oficiálních představitelů nereagoval. Řada z nich se naopak k negativnímu postoji vůči stěžovatelům připojila. Podle svědectví v dopise měl dokonce člen vlády pronést výhružky smrti na veřejnoprávní stanici RAI, dalších výhružek se ve svých vyjádřeních dopouštěl i jeden z poslanců Ligy severu. 

Za připomenutí přitom stojí, že alespoň v počátcích odporu proti vyvěšovaným křížům ve veřejném prostoru rozhodovaly italské soudy různým způsobem, z nichž některé vnitrostátní soudy s následným postojem ESLP konvenovaly, jiné ke kříži toliko shovívavé nebyly. Například italský Nejvyšší soud uznal výhradu svědomí úředníka volební komise, který nechtěl vykonávat službu ve volební místnosti proto, že zde byl vyvěšen kříž. Nejvyšší soud následně uznal možnost odmítnout zasednout v takové komisi, a tedy úředník nebyl pokutován.[47]

Závěr

Itálie na rozdíl od jiných evropských států v souvislosti s obhajobou zahalování ve školství setrvale akcentuje požadavek tolerance muslimských náboženských symbolů s ohledem na tradiční lokální symbol křesťanského kříže. Možná i v důsledku pojetí tamního slabého sekularismu se muslimským ženám v Itálii v důsledku daří nově definovat jejich evropskou identitu společenským zapojením do většinové společnosti.[48] Nepochybně je působení na děti a mládež v kritickém období jejich vývoje žádoucí. Pokud političtí aktéři usilují o jednotnou společnost s integrovanými menšinami, je pro stát prostor školství zcela klíčovým. Zahalování ve školství je sice výsostně otázkou politickou, ale pro stát zcela zásadní, a to především z hlediska problematiky narůstajícího multikulturalismu společnosti. 

Jak plyne z přehledu právního a oficiálního přístupu k muslimskému šátku ve školství v případě Itálie, veskrze mírumilovný diskurz muslimského zahalování v tomto typu veřejného prostoru je zde zřídkakdy postaven výzvám prostřednictvím nahodilých šátkových kauz. Jejich podstatou je spíše proklamace o netoleranci muslimského symbolu ze strany jednotlivých oficiálních představitelů, nežli cílený restriktivní postup veřejné moci či reálné odepření přístupu do škol zahaleným dívkám. Proti snahám o omezení šátku v italském školství totiž bylo dosud vždy rozličnými autoritami zakročeno a společnost tyto pokusy odsoudila jako projev netolerance k náboženské svobodě v širším slova smyslu a vzdor proti tamnímu chápání (slabého) sekulárního státu. Ne náhodou italská odborná literatura v souvislosti s šátkovou otázkou ve školství akcentuje právě kauzy věnované krucifixu ve třídách.[49] Zpochybnění legitimity hidžábu je zde spojováno se zpochybněním ratio decidendi v případě Lautsi proti Itálii.[50]