Poskytování plánované péče je upraveno § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění (dále jen „zákon o zdravotních službách“).
Pomineme-li velmi těžké rozhodování spojené s tím, jakou péči lze odložit (bez relevantního zákonného návodu), dávalo toto opatření částečně na krátkou dobu smysl. V situaci, kdy však takové opatření platilo nejen na jaře, ale následně poté od 21. října 2020 do (ke dni sepsání abstraktu s jistotou) do 21. března 2021, tedy více než polovinu z relevantního ročního období, dostáváme se do zcela odlišné situace. Nekonečné odkládání plánované péče není možné, stejně jako není možné jednorázové ani skokové navýšení plánované péče, což aktuálně vede k selekci, případně až k (nezákonné) triage pacientů, kdy výkonná moc lékaře nutí volit, u koho je ve spojení s dalšími indikátory zdravotního stavu možné péči dále odkládat (jak dlouho vlastně) a u koho je třeba konat, aniž by jim pro tuto volbu dávali jasné zákonné pomůcky či vůbec právní oporu. Cílem článku bude tedy upozornění na pozdní dopady ad hoc přijímaných opatření a nutnost jejich předvídání již při tvoření příslušné legislativy.
1. SITUACE NA ZAČÁTKU PANDEMIE (JARO 2020)
1. 1. PRÁVNÍ SITUACE – JARO 2020
Na jaře roku 2020 došlo k vypuknutí epidemie virového onemocnění covid-19 (SARS-CoV-2),[1] přičemž bylo třeba na nastalou situaci reagovat plošně, a nikoliv pouze regionálně, jak tomu bylo doposud zvykem u jiných infekčních onemocnění.[2] Epidemie tohoto rozsahu byla obrovským testem pro konstrukci právních systémů, a to nejen v České republice.
Záhy vyvstala potřeba reagovat na šíření nemoci covid-19 pomocí právních nástrojů, konkrétně pak regulovat plošně pomocí práva zasažené oblasti, které by mohly mít vliv na další šíření onemocnění. Dne 12. března 2020 vyhlásila vláda ČR v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, označovaného jako SARS-CoV-2, na území České republiky nouzový stav a ve smyslu § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“), ve znění pozdějších předpisů, a pro řešení vzniklé krizové situace, rozhodla o přijetí některých krizových opatření. V rámci tohoto článku se nebudeme zabývat všemi opatřeními, ale pouze těmi, které si za cíl kladly omezení plánované péče, ať již se jednalo o opatření dle krizového zákona nebo jiné. V rámci omezení péče si výkonná moc jako regulátor vytyčila jednotný cíl,[3] kterým bylo omezit šíření onemocnění mezi pacienty a rovněž alokovat tímto způsobem vzácné zdroje. Pod pojmem „vzácné zdroje“ je v této souvislosti chápán zejména zdravotnický personál, zdravotnická zařízení a lůžka.[4] Dlouhodobou optikou však můžeme zhodnotit, že důsledkem příslušných opatření však bylo zejména omezení poskytování péče, kdy v rámci nejasnosti právního vymezení došlo k neshodám a nerovnostem v poskytování zdravotní péče a paradoxně k ochromení zásadní části českého zdravotnictví. Otázky nutnosti a nezbytnosti omezování péče a přijímání drakonických opatření nejen na jaře roku 2020, ale po celou dobu pandemie, kdy už existovaly účinnější nástroje postupu, ponecháváme pro účely této práce stranou a budeme se toliko zaměřovat na praktické aspekty reálného stavu.
Prvním opatřením, kterým bylo poskytování plánované péče zcela zastaveno, bylo opatření obecné povahy ze dne 16. března 2020, vydané Ministerstvem zdravotnictví[5] (dále jen „první opatření“). První opatření bylo vydáno na základě ustanovení § 11 krizového zákona, který opravňuje Ministerstvo zdravotnictví k zajištění potřebných léčebných prostředků, koordinaci zdravotnické záchranné služby a poskytovatelů akutní péče, a v neposlední řadě pak k rozhodování o rozsahu poskytovaných zdravotních služeb poskytovateli akutní lůžkové péče. Tuto pravomoc mělo však ministerstvo pouze za předpokladu, že dojde k využití státem stanovených regulačních opatření.[6] Pro komplexní pochopení stavu je pak nutné dále upozornit na právní souvislost, že Ministerstvo zdravotnictví je v této roli oprávněné vydávat předmětná opatření zejména na základě ustanovení § 10 zákona č. 2/1969 Sb., kompetenční zákon. Na rozdíl od dalších opatření Ministerstva zdravotnictví, která zasahovala do chráněných práv občanů a samosprávných celků a jako taková byla následně občany jako žalobci napadána a ve výsledku rušena příslušnými soudy,[7] opatření týkající se omezení plánované péče, byť také značně omezují základní práva občanů a (nezákonně) upravují jejich možnosti dosažení zdravotní péče, nejsou v rozporu s pravomocemi, které byly ministerstvu zdravotnictví svěřeny a zkoumání jejich platnosti není předmětem tohoto článku.
Opatření ze dne 16. března (první opatření) stanovovalo následující: „S účinností ode dne 17. března 2020 se poskytovatelům zdravotních služeb akutní lůžkové péče nařizuje, aby omezili provádění zdravotních výkonů v rámci plánované péče podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, na míru nezbytně nutnou při zohlednění zdravotního stavu pacientů, u kterých byly tyto zdravotní výkony plánovány, a to za účelem zajištění dostatečné kapacity (personální, věcné a technické) pro léčbu pacientů s onemocněním COVID19.“ Z dikce citovaného opatření je pak zřejmé, že poskytování plánované péče nebylo zcela zastaveno, byť to v některých sektorech zdravotnictví na veřejnost působilo odlišným dojmem. V průběhu účinnosti daného nařízení bylo stále možné přijímat pacienty, avšak pouze za kumulativně splněných podmínek stanovených prvním opatřením. První podmínkou bylo provádění výkonu nezbytně nutného při zohlednění zdravotního stavu pacientů, druhou pak předcházející naplánování zákroku. Z těchto podmínek pak vznikl zásadní problém, kdy podmínku první splňovali pouze pacienti vyžadující nezbytnou péči dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách,[8] což je zcela nelogické v korelaci s poskytováním neakutní péče. Dalším znakem dovolené plánované péče pak byla již dřívější konzultace s lékařem a diagnóza pacienta,[9] což v důsledku znamenalo úplné zastavení jakéhokoli dalšího „plánování“ plánované péče, kdy tedy nedocházelo ani k diagnostice neakutní péče. Takto účelově sepsané opatření dávalo zdravotnickým pracovníkům za úkol do jisté míry třídit pacienty, kdy se nejednalo o tzv. „triage“, avšak o její blízkou obdobu. Lékař v jeho důsledku musel nejen rozhodnout o tom, kterému pacientu bude poskytnuta plánovaná péče dle původní domluvy (viz druhá z uvedených podmínek) a který plánovaný zákrok bude odložen, ale došlo k právnímu zastavení poskytování plánované péče. Uvedené opatření pak bylo zrušeno ke dni 18. května 2020,[10] kdy v souladu s tehdejším ustupujícím trendem pandemie došlo 17. května ke zrušení nouzového stavu. Pokud je autorům tohoto článku známo, nebylo první opatření právně relevantním způsobem napadeno, tj. zejména nebylo zahájeno žádné soudní řízení, jehož předmětem by byl přezkum zákonnosti tohoto prvního opatření.
1.2. REÁLNÁ SITUACE – JARO 2020
První vlna pandemie se nesla především ve znamení strachu z dosud neznámé nákazy, kdy i lékaři, již jsou z podstaty své profese nuceni přistupovat ke každému pacientovi jako k potenciálně infekčnímu, se snažili maximálně omezit fyzický kontakt s pacienty a raději zdravotní stav konzultovat s pacienty telefonicky nebo jinými prostředky komunikace na dálku.
Na tuto skutečnost velmi rychle zareagovaly také zdravotní pojišťovny – např. Všeobecná zdravotní pojišťovna (dále jen „VZP“) již v den vydání prvního opatření ve svém Organizačním opatření VZP ČR č. 6/2020[11] upravila možnosti vykazování telefonické konzultace lékaře s pacientem (kód 09513) tak, že spolu s tímto výkonem mohl být u praktických lékařů, pediatrů a ambulantních gynekologů vykázán signální výkon klinického vyšetření (kód 01543), čímž byla vyrovnána úhrada za fyzické vyšetření pacienta v ordinaci a telefonickou konzultaci. VZP také dočasně povolila ambulantním specialistům vykazovat cílené vyšetření i při elektronické konzultaci.[12]
Tento jistě chvályhodný záměr však brzy vedl k situaci, kdy se začaly mezi odbornou veřejností množit jistě relevantní dotazy, zda je možné, aby za těchto podmínek praktický lékař nebo ambulantní specialista neposkytovali fyzickou péči vůbec a byli dostupní pouze elektronickou cestou, případně zda cesta tzv. telemedicíny je cestou „zítřka“. Ačkoli právní zhodnocení tohoto způsobu poskytování zdravotní péče není předmětem tohoto článku, pak se domníváme, že s výjimkou konzultací postupu či neakutních zdravotních stavů by se převážně jednalo o péči non lege artis., kdy tzv. telemedicína ve stávající podobě neumožňuje dostatečné vyšetření pacienta, a tedy relevantní zhodnocení jeho stavu.
Strach z nákazy se též projevil mezi pacienty, kteří začali oddalovat návštěvy u lékaře i pravidelné kontroly, což často vedlo ke zhoršení jejich zdravotního stavu a končilo v některých případech i smrtí.[13] Pokud však některý z pacientů projevil zájem o neakutní péči, nebyl stejně do zdravotnického zařízení s poukazem na první opatření vůbec vpuštěn.
Výše uvedená situace se podepsala na poskytování péče ve všech oborech, pro účely této práce však považujeme za nejdůležitější obory chirurgické (tedy nejen samotnou chirurgii, ale též gynekologii, ortopedii, ORL, stomatologii a další příbuzné obory), jež zrušením plánovaných a neakutních výkonů přišly o značnou část svých výkonů, přičemž však pacienti (respektive jejich potíže) nevymizeli, nýbrž byli pouze odsunuti na pozdější dobu. Při každém informování pacienta o zrušení termínu jeho plánované operace pak byli lékaři nuceni zvážit, zda odsunutím výkonu právě u tohoto konkrétního pacienta nehrozí zhoršení jeho zdravotního stavu. Při zhoršení potíží pak bylo vždy (mimo zjevně život ohrožujících stavů) nutno uvážit, zda nový stav již nenaplňuje kritéria „nezbytně nutného výkonu“, jelikož i stejné potíže u různých pacientů mohou vyžadovat různou míru urgentnosti řešení, především vzhledem k věku a přidruženým chorobám. Tím docházelo de facto k přiřazování priority jednotlivým pacientům, došlo tedy přinejmenším na blízkou obdobu triage.
Se zrušením opatření ke dni 18. 5. 2020 došlo k opětovnému uvolnění přijímání pacientů k plánovaným výkonům, a jelikož se jednalo o poměrně krátkou dobu (2 měsíce), neprojevily se důsledky omezení poskytované péče příliš drasticky, naopak dopady se ve všeobecné euforii mohly zdát až zanedbatelné a opatření účelná.
2. SITUACE V PRŮBĚHU PANDEMIE (PODZIM 2020)
2. 1. PRÁVNÍ SITUACE – PODZIM 2020
Počátkem srpna 2020 došlo k opětovnému pozvolnému „lockdownu“ a tedy omezování plánované péče v rámci zdravotnických zařízení. Prvním opatřením z této série, které opětovně omezovalo způsob poskytování zdravotní péče, bylo opatření ze dne 19. srpna 2020,[14] kdy s účinností od 1. září 2020 došlo k omezení přístupu osob odlišných od pacienta do zdravotnických zařízení. V tomto případě se jednalo zejména o osoby a návštěvníky, kteří disponovali oprávněním k zastupování pacienta (opatrovník, zákonný zástupce, pěstoun či jiná osoba). Tyto osoby nyní musely před vstupem do zdravotnických zařízení dodržovat výrazně přísnější pravidla, zejména v podobě sledování klinických indikací onemocnění covid-19 (zvýšená teplota, horečka, únava, nadměrné pocení, suchý kašel, bolest hlavy), dále pak byly pro účely návštěv vyhrazeny speciální pokoje. Výjimkou byla snížená pravidla u pacientů, kteří byli v terminálním stádiu nevyléčitelného onemocnění. Účelem druhého opatření bylo především zamezení paralelního šíření onemocnění, ke kterému dochází v případě, kdy nemocný umístěný ve zdravotnickém zařízení nakazí zde přítomné osoby, které následně v inkubační době onemocnění šíří dále ve společnosti.
V ohledu přímého zákazu přijímání nových pacientů do zdravotnických zařízení za účelem poskytování plánované zdravotnické péče se pak opětovně po letní pauze začala vydávat opatření v boji proti šíření onemocnění. První ze série celkově tří opatření omezujících na podzim 2020 poskytování plánované zdravotní péče bylo opatření ze dne 26. října 2020[15] (dále jen „druhé opatření“), kterým došlo k volnému nástupnictví na dikci předešlého prvního opatření z března. Primárním záměrem tohoto druhého opatření bylo zabezpečení dostatku personálu pro poskytování lůžkové péče následné a dlouhodobé, kdy v důsledku zvýšeného počtu pacientů vyžadujících hospitalizaci dochází k nedostatečnému zabezpečení pracovních sil. Úbytek zdravotnických pracovníků byl pak rovněž zapříčiněn šířením onemocnění mezi samotnými pracovníky.[16] Zvlášť závažným zásahem do poskytování zdravotní péče však představoval bod druhý druhého opatření, který přímo ke dni účinnosti stanovil přísný zákaz přijímání nových pacientů za účelem poskytování plánované péče. Smyslem tohoto zákazu mělo být uvolňování kapacit dostupných lůžek, která by v důsledku zákazu poskytování plánované péče měla vzniknout na všech dílčích odděleních zdravotnických zařízení. Subsidiárním účelem opatření pak bylo přebírání pacientů z akutní péče na oddělení, kde byla předtím poskytována péče plánovaná. Organizaci akutní péče měl převzít Krajský koordinátor intenzivní péče, plánovaná péče se opět ocitla zcela mimo jakýkoli zájem. Z právního hlediska se jednalo o péči zbytnou, tedy péči právně zastavenou (odloženou).
Jako zásadní problém vnímáme rozpor mezi textem samotných mimořádných opatření a jejich odůvodněním (což je obecně právně vytýkaný problém vydaných mimořádných opatření[17], [18] ). Za předpokladu, že odůvodnění druhého opatření mělo sloužit jako interpretační nástroj vlastního textu opatření, pak by bylo nutné tento zákaz příjmů pacientů chápat pouze jako doporučení k omezení poskytování plánované péče. [19] Zejména proto, že odůvodnění uvádí, že se jedná pouze o odklad plánované péče a pouze v případech, kdy by takovéto odložení nemělo negativní vliv na zdraví pacientů. Pokud však provedeme výklad tohoto odůvodnění, pak v zásadě jakékoli další zdržení plánované péče má za pravidelný následek negativní vliv na zdraví pacienta, přinejmenším v podobě delší doby diskomfortu, který musí pacient snášet, mnohdy horší proveditelnost plánované péče, menší efektivitu odložené péče, vyšší rizika atd. Pokud bychom tedy vycházeli z uvedeného, pak zákaz obsažený v mimořádném opatření buďto ministerstvo zdravotnictví necílilo jako právní zákaz, pak by odmítání výkonu plánované péče ze strany poskytovatelů zdravotních služeb postrádalo právní oporu, případně se tedy skutečně o zákaz v právním slova smyslu jednalo, pak ministerstvo zavedlo právem neaprobovanou triage pacientů, když nutilo lékaře k závěrům o více či méně negativním vlivu odložení na pacienta (jak bude rozebráno dále v textu).
Dalším mimořádným opatřením, které upravilo poskytování plánované péče, je opatření ze dne 23. listopadu 2020.[20] Toto opatření na rozdíl od předešlého již sleduje klesající potřebu volných lůžek v přímé korespondenci s klesajícím počtem pacientů vyžadujících akutní péči v souvislosti s onemocněním covid-19. Podle tohoto opatření sice poskytovatelé akutní péče stále museli udržovat dané kapacity volných lůžek, avšak nemuseli volná místa pro osoby nemocné covidem-19 dále navyšovat.
Závěrečným opatřením omezujícím poskytování plánované péče je pak mimořádné opatření ze dne 21. prosince 2020.[21] V době vydání tohoto opatření se opět epidemiologická situace výrazně zhoršila a opět vznikla potřeba vyčlenit nadstandardní počet lůžek pro pacienty hospitalizované s onemocněním covid-19. Tímto opatřením ministerstvo zdravotnictví sledovalo mimo aktuální situaci rovněž epidemiologické predikce, které i v důsledku vánočních svátků očekávaly výrazné zhoršení. Totožné znění pak mělo opatření ze dne 30. prosince 2020,[22] které potvrdilo a prodloužilo předchozí opatření. Obě tato prosincová opatření obsahovala zákaz přijímání nových pacientů za účelem poskytování plánované péče, a to opět s výjimkou negativního dopadu na stav pacienta.[23] Kdy tato nejpřísnější opatření, která jsou obsahově totožná s opatřením z října, pak založila podmínky pro jarní boj proti epidemii.
2.2. REÁLNÁ SITUACE – PODZIM 2020
Situace ve zdravotnických zařízeních na podzim 2020 byla poněkud odlišná u nestátního sektoru a zdravotnických zařízení zřizovaných státem a kraji (dále jen „státní poskytovatelé“). Zatímco státní poskytovatelé ihned s vydáním opatření ze dne 26. října 2020[24] přestali přijímat nové pacienty k plánovaným výkonům, zařízení nestátní nezřídka pokračovala v poskytování naplánované péče, tedy v rozporu s vydaným mimořádným opatřením, byť připravená ji v případě potřeby rychle omezit a poskytnout potřebný personál státním poskytovatelům.
Na straně pacientů pak došlo k určitému oslabení strachu z nákazy, takže se již v menší míře vyhýbali návštěvě zdravotnických zařízení, tudíž nedocházelo tak často k prodlevám a rozvoji komplikací při akutním zhoršení zdravotního stavu. Nicméně plánovaná péče pozastavená a „nedohnaná“ již od jara 2020 nabírala další prodlení a zvyšovala se tak logicky i suma pacientů na tuto péči čekající. Výrazně delší doba omezení příjmu pacientů se projevila v nutnosti pravidelného vyhodnocování stavu pacientů v čase, k čemuž poskytovatelé zvolili různé přístupy. Kdy část preferovala pravidelné kontroly pacientů čekajících na operaci s vyhodnocením aktuálního stavu, část své pacienty pouze poučila, aby se dostavili jen v případě zhoršení zdravotního stavu. Ačkoli se tedy přístup poskytovatelů, kteří volili pravidelné kontroly, jeví z pohledu právních zásad i ve světle mimořádných opatření jako vhodnější (tedy prevence vzniku škodných následků, odborné posuzování možného negativního vlivu odkladu na zdravotní stav pacienta), znamenal tento přístup také nutnost třídění pacientů na základě jejich zdravotního stavu a ve vazbě na tento také věku či potenciality vzniku komplikací, tedy stav připomínající triage. Vzhledem k faktickému zákazu[25] přijímání pacientů však zde byl proces výběru o poznání snazší než u „klasické“ triage, neboť přijati mohli být jen pacienti vyžadující skutečně neodkladné zákroky.
Mírné uvolnění, respektive změna zákazu přijímat pacienty na povinnost držet volnou lůžkovou kapacitu[26] v praxi nepřinesla výraznější změnu v přístupu k pacientům, neboť připravená volná lůžka stále představovala výraznou část lůžkové i personální kapacity dotčených zdravotnických zařízení. Vzhledem k ukončení zákazu přijímání pacientů se však současně opět objevil prostor pro jejich třídění, avšak na rozdíl od jara nebyl tento postup příslušným opatřením nijak upraven. Následující opatření, jež byla vydána pod vlivem opětovného zhoršení epidemiologické situace, pak v praxi výraznější změnu nepřinesla.
2.3. PRÁVNÍ SITUACE – JARO A LÉTO 2021
Jaro 2021 přineslo mnoho změn, kdy pandemie stále nabírala na síle a počty hospitalizovaných pacientů byly v porovnání s počátkem pandemie stále výrazně vyšší. K prodloužení „odkladu“ poskytování plánované péče došlo opětovně mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví ze dne 6. dubna 2021.[27] Toto opatření bylo obnoveno zejména s odkazem na stávající počet stále nakažených pacientů, který s ohledem na přijatá opatření dosáhl jisté stabilizace, avšak stále s mírně rostoucí tendencí.
Ke dni 11. dubna byl zrušen nouzový stav a s ním i související opatření. Další opatření by v případě potřeby byla vydávána na základě zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“).[28] Taková opatření však k dnešnímu dni nebyla vydána. Pokud by mělo v budoucnu dojít k vydání opatření obdobného charakteru na základě pandemického zákona, lze dle našeho názoru nejspíše očekávat jejich opětovné selhání. Tento předpoklad zakládáme zejména na faktu, že pandemický zákon je vytvořen dosti obecně a není tedy schopen poskytnout ani základní pravidla pro postup v případě obdobné situace. Hrozí tak přijímání nevhodných a nesprávně odůvodněných opatření, jež budou opětovně rušena a nahrazována jinými, tvořenými pod ještě větším tlakem, a tedy s větší pravděpodobností chyby. Jako východisko k této situaci se zdá být vytvoření komplexní právní úpravy, která bude definovat hlavní pravidla postupu, podle nichž budou následně konkrétní opatření vydávána. Je nemyslitelné upravit předem jakoukoliv možnou situaci, avšak vytvoření jasných pravidel a postupů jistě možné je, přičemž v konkrétních detailech by pak úprava již byla doplněna ad hoc přímo v textu konkrétních mimořádných opatření.
S ohledem na klesající tendenci šíření onemocnění covid-19 v létě 2021 došlo k výraznému rozvolnění situace a upuštění od omezení poskytování zdravotní péče ve všech sférách. Po letních prázdninách lze, s ohledem na veškeré aktuální predikce, očekávat opakovaný nárůst výskytu nemoci v populaci, a to i přes relativně vysokou proočkovanost populace. Nicméně s ohledem na blížící se volby do poslanecké sněmovny a vysokou nepopularitu jakýchkoli protipandemických opatření neočekáváme v nejbližší době opakované zavedení zákazu poskytování plánované péče, a to přinejmenším do ustálení politické situace po volbách.
Je nutné rovněž sledovat dikci zákonodárce uvedenou v kompenzační vyhlášce, kdy samotná vyhláška uvádí následující: „Na základě současných odhadů lze očekávat, že nenaplněná produkce poskytovatelů zdravotních služeb bude jen za nemocniční sektor představovat 3,2 mld. Kč měsíčně za každý měsíc omezení poskytování plánované péče, a to zejména v důsledku mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví požadujících vytvořit kapacity pro pacienty s onemocněním COVID-19.“[29] Z uvedeného lze usuzovat, že bude nutné obnovit poskytování plánované péče za účelem obnovy poskytování zdravotní péče v plném rozsahu. Kdy samotná kompenzace je značně nedostačující s odkazem na nemožnost plnění v průběhu zákazu, jak již bylo výše komplexně uvedeno. Jelikož naše zdravotnictví momentálně nemá kapacity, nadto finanční prostředky na navýšení objemu plánované péče.
2.4. REÁLNÁ SITUACE – JARO A LÉTO 2021
Jak bylo již uvedeno u předcházejícího prvního a druhého opatření, také v případě třetího opatření na jaře 2021 došlo k prodlevám v důsledku zákazu poskytování plánované péče. V praxi se však již zdravotníci díky konečně dostatečnému množství kompenzačních pomůcek mohli skutečně efektivně věnovat plánované péči i přes její omezení v rámci mimořádných opatření. Díky zákazu plánované péče však museli provádět reálnou selekci nikoli nepodobnou triage, a to se všemi právními riziky z toho plynoucími.
V současné době, kdy již byla ukončena platnost všech opatření vydaných podle krizového i pandemického zákona, již byla obnovena možnost přijímání pacientů k neakutním výkonům. Tím sice vymizela bezprostřední potřeba posuzovat zdravotní stav pacienta a nutnosti okamžitého provedení výkonu, vyvstala však potřeba nová – je nutné přidělit pacientům nové termíny výkonů, a to nejen pacientům již objednaným, ale též těm, u nichž byla diagnóza stanovena v mezičase, a dochází tedy na nové třídění pacientů, opět ne nepodobné postupu triage. Na rozdíl od předchozího stavu, kdy především první opatření z 16. března 2020 nějakým způsobem regulovalo rozhodování o provedení alespoň akutních výkonů, v této nově nastalé situaci již žádná specifická regulace nebyla zavedena. Vyvstává tak otázka, jakým způsobem určit nové pořadí pacientů – zda přihlížet spíše k délce trvání obtíží (a eventuálnímu již dříve přidělenému termínu), nebo se řídit spíše celkovým zdravotním stavem pacienta (přidružené choroby totiž nemají vliv jen na úspěšnost samotného výkonu, ale ovlivňují též délku hospitalizace, takže za dobu léčení jednoho polymorbidního pacienta je možné ošetřit například více pacientů bez komorbidit). Je vhodné, aby uvedené faktory rozhodovaly o přidělení termínu, nebo je snad vhodnější, nechat pacienty o termíny soutěžit ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“? Zvláště za situace, kdy nyní již víme, že odkládání plánované péče prokazatelně vedlo k úmrtí pacientů[30] a zároveň je zjevné, že návrat do normálního stavu bude trvat nejméně několik let?[31]
Pokračování článku naleznete zde.
[1] Viz HUBÁČEK, P. Nově popsaný koronavirus SARS-Cov-2 a jeho biologické souvislosti. Farmakoterapeutická revue. 2020, roč. 5, Suppl. 1, s. 15.
[2] Základním právním rámcem je zde zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, dále pak rovněž i zák. č. 240/2000 Sb., krizový zákon a o změně některých zákonů.
[3] „Předmětem opatření je dosáhnout toho, aby poskytovatelé zdravotních služeb akutní lůžkové péče omezili provádění zdravotních v rámci plánované péče v nezbytně nutné míře, tak aby získali kapacitu potřebnou pro zajištění očekávaného množství pacientů s onemocněním COVID-19. Toto opatření je jedním z důležitých předpokladů zvládání dopadů šíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 na území České republiky.“ Důvodová zpráva k Opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, ze dne 16. března 2020, vedené pod č. j. MZDR 12066/2020-1/MIN/KAN.
[4] Srov. ČERNÁ PAŘÍZKOVÁ, R. a kol. Rozhodování u pacientů v intenzivní péči v situaci nedostatku vzácných zdrojů. Anesteziologie a intenzivní medicína. 2020, roč. 31, č. 5, s. 250.
[5] Opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, ze dne 16. března 2020, vedené pod č. j. MZDR 12066/2020-1/MIN/KAN.
[6] § 11 písm. c) krizového zákona.
[7] Např. Rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 23. dubna 2020, vedený pod sp. zn. 14 A 41/2020.
[8] „Druh zdravotní péče podle časové naléhavosti jejího poskytnutí jsou neodkladná péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí.“
[9] Srov. MACH, Jan. Covid-19 očima právníka. TEMPUS MEDICORUM. 2020, Vol. 29, No. 5, s. 32.
[10] Opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, ze dne 18. května 2020, vedené pod č. j. MZDR 12066/2020-2/MIN/KAN.
[11] Organizační opatření VZP ČR č. 6/2020. Dostupné z: <https://www.vzp.cz/poskytovatele/informace-pro- praxi/covid-19>.
[12] Organizační opatření VZP ČR č. 9/2020. Dostupné z: <https://www.vzp.cz/poskytovatele/informace-pro- praxi/covid-19>.
[13] Viz zpráva o úmrtí zpěváka Dušana Vančury, ŠPULÁK, J. Zpěvák skupiny Spirituál kvintet zemřel na zánět zubu, bál se jít k lékaři. In: novinky.cz [online]. 17. 4. 2020 [cit. 2021-06-10]. Dostupné z: <https://www.novinky.cz/kultura/clanek/zpevak-spiritual-kvintet-zemrel-na-zanet-zubu-bal-se-jit-k-lekari- 40320831>.
[14] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 19. srpna 2020, vedené pod č. j. MZDR 16214/2020-6/MIN/KAN.
[15] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 26. října 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-1/MIN/KAN.
[16] Srov. KŘEPELKA, F. Právo pandemie covidu-19. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2020, Vol. 10, No. 2, s. 22.
[17] Např. rozsudek NSS ze dne 27. května 2021, vedený pod č. j. 7 Ao 6/2021-112.
[18] Srov. rozsudek NSS ze dne 27. července 2021, vedený pod sp. zn. 8 Ao 17/2021.
[19] Srov. DIENTSBIER, J. – DERKA, V. – HORÁK, F. Ústavnost mimořádných opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Právník. 2020, č. 5, s. 417–432.
[20] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 23. listopadu 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-2/MIN/KAN.
[21] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 21. prosince 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-3/MIN/KAN.
[22] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 30. prosince 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-4/MIN/KAN.
[23] „Tímto opatřením není dotčena kapacita zdravotnického systému určená pro poskytování neodkladné péče, u které by jejím neposkytnutím hrozilo bezprostřední ohrožení života, náhlá smrt, vážné ohrožení zdraví nebo vážné zhoršení zdravotního stavu. Tímto opatřením není dotčeno poskytování neodkladné péče pacientům s jinými zdravotními problémy, než je nemoc COVID-19 v takovém rozsahu, aby bylo zajištěno její poskytování pacientům, kteří tento druh péče potřebují.“ Důvodová zpráva k Mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 21. prosince 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-3/MIN/KAN.
[24] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 26. října 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-1/MIN/KAN.
[25] Ibidem.
[26] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 23. listopadu 2020, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-2/MIN/KAN.
[27] Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, ze dne 6. dubna 2021, vedené pod č. j. MZDR 46953/2020-5/MIN/KAN.
[28] K omezení plánované péče tak může dojít na základě ustanovení § 2 odst. 2 písm. g).
[29] Důvodová zpráva k vyhlášce č. 242/2021 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2021.
[30] Viz PŘÁDOVÁ, D. Účet za odložené operace. Řada pacientů zemřela dřív, než se dočkala péče. In: seznamzpravy.cz [online]. 11. 4. 2021 [cit. 2021-06-10].
[31] Viz BENÁČKOVÁ, K. Složitý návrat k normálu. Odložené operace se budou dohánět i roky. In: brnenskadrbna.cz [online]. 8. 4. 2021 [cit. 2021-05-15].
Diskuze k článku ()