Zejména v případech, kdy došlo k zjevnému porušení právních předpisů ze strany státu, je nasnadě domáhat se náhrady škody. Tento článek by měl poukázat na specifické aspekty, jež tuto problematiku postihují a odlišují ji od běžných škodních sporů v civilním či obchodním právu.
Zásadním způsobem byla odpovědnost státu za pochybení při jeho činnosti upravena zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „Zákon“). Přijetí této normy je jistě pozitivní, jelikož jednoznačně dává občanům právo domáhat se odškodnění. Na druhou stranu je třeba chápat, že Zákon také výrazným způsobem uplatnění odpovědnosti reguluje. Proto je třeba v případech, kdy se subjekt cítí poškozen, velice pečlivě prozkoumat možnosti uplatnění škody a důsledně dodržet veškeré zákonné podmínky, jinak může dojít až ke ztrátě nároku či jeho značné limitaci.
Prvně je zde několik aspektů, které mohou škodní jednání podřadit pod režim Zákona, stejně jako je z něj vyloučit. Případné nesprávné vyhodnocení těchto aspektů by mělo fatální následky, pokud by se subjekt domáhal náhrady škody v nesprávném režimu.
Nejdříve je tedy třeba vyhodnotit, zda činnost, jež škodu způsobila, byla prováděna v rámci výkonu státní moci (ve smyslu Zákona). Nejde rozhodně pouze o činnosti správních orgánů v nejužším slova smyslu. Stejně tak může jít o výkon orgánů samosprávných celků, nebo zvláštních osob, jimž byly některé úkony v rámci správy státu svěřeny (agentury, notáři, exekutoři apod.). Rozbor tohoto aspektu by byl nepochybně poměrně rozsáhlý a lze tedy pouze konstatovat, že náležitost tohoto prvku je třeba pečlivě přezkoumat v každém konkrétním případě.
Dále je stanoveno, že úkony způsobilé způsobit škodu ve smyslu Zákona jsou buď rozhodnutí (soudní a správní), nebo nesprávný úřední postup. Zde je situace jasnější. Pokud jsme již vyhodnotili, že daný úkon byl proveden v režimu Zákona, neměl by být problém podřadit ho pod shora uvedené kategorie. Zejména, když prvá kategorie je poměrně jednoznačná a druhá zase značně široká.
Co se týče náhrady škody za nesprávné rozhodnutí, pak je třeba říci, že nepostačuje pouze nesouhlasit s daným rozhodnutím, nebo že by bylo možno nějak se v další instanci domáhat jeho zrušení či deklarace jeho nesprávnosti. Domáhat se škody dle Zákona lze pouze v případě, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nesprávnost v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. Toto je samozřejmě poněkud citlivý bod celého odškodňovacího systému, kdy účastník často nesouhlasí s rozhodnutím či průběhem procesu jako celku, a to i po využití všech opravných prostředků. Může se stát, že některý z prvků řízení byl vadný, ale to nestačilo ke zrušení předmětného rozhodnutí, i když daná vada způsobila účastníkům velice negativní následky (např. časové či finanční náklady). Obáváme se, že v takových případech bude vymahatelnost odškodnění velice obtížně prosaditelná (i když např. nepřiměřeně dlouhé rozhodování zakládá nárok z titulu nesprávného úředního postupu). Samostatnou skutkovou podstatou jsou pak odškodnění za rozhodování v trestních věcech (nezákonná vazba apod.).
Co se týče odškodnění za nesprávný úřední postup, zde je definice „nesprávného úředního postupu“ poměrně široká (a zahrnuje, jak shora uvedeno i prodlevy v postupu) a lze tedy poměrně úspěšně uplatňovat rozmanité nároky za různá pochybení státních úřadů a institucí.
Pro uplatnění nároku je klíčové splnění podmínky dle ustanovení § 14 Zákona, který stanovuje, že nejprve je třeba uplatnit nárok u úřadu, který nesprávné rozhodnutí či postup učinil. Zde opět může dojít k nesprávné interpretaci, o který úřad se jedná, nicméně i nesprávně adresovaný nárok zachovává lhůty pro uplatnění a úřad by měl postoupit žádost na úřad, jemuž věc náleží. Pro toto uplatnění není stanovena v Zákoně žádná lhůta, nicméně ze společných ustanovení o promlčení vyplývá, že je třeba jednat v promlčecí době (3 roky). Doba rozhodování úřadu se pak do promlčecí doby nepočítá, avšak nejdéle v délce 6 měsíců (pak je třeba žalobu podat, i kdyby rozhodnutí nebylo v promlčecí době učiněno).
Následně však, pokud úřad odmítne nároku vyhovět, počíná běžet stěžejní lhůta 6 měsíců, ve které je třeba nárok uplatnit u soudu. Propadnutím této lhůty ztrácí subjekt veškeré možnosti se náhrady škody domáhat, a je tedy nezbytné bedlivě zkoumat, od kdy počíná běžet a připravit postup i následné kroky tak, aby byla zachována.
Pokud dojde k uplatnění u soudu, rozhoduje soud v podstatě v běžném režimu a je na daném subjektu, aby prokázal, jaká škoda vznikla, a zejména příčinnou souvislost mezi ní a nesprávným postupem.
Pro stanovení výše škody jsou v Zákoně poměrně komplexní pravidla, jež z části odkazují na obecné předpisy o náhradě škody. Opět je třeba pečlivě posoudit, čeho se subjekt může v konkrétním případě domáhat.
Zákon také stanovuje regresní povinnost v tom smyslu, že stát se po vyplacení odškodnění může domáhat náhrady škody po úředních osobách, jež nesprávně rozhodly či konaly. To by měla být také jakási morální satisfakce pro poškozené, nicméně nelze vždy spoléhat, že konkrétní chybující osoby v byrokratickém systému půjde jednoznačně určit.
Jestliže máme problematiku shrnout, určitě lze doporučit podnikatelským subjektům zvážit uplatnění náhrady škody na státu, pokud nesprávný úřední postup či rozhodnutí poškodily jejich zájmy. Jak shora uvedeno, Zákon k tomu dává poměrně účinné možnosti, nicméně je třeba dbát všech stanovených podmínek a lhůt. Nepochybně bude velice žádoucí využít odborné právní pomoci, jak při vyhodnocování nároku a jeho oprávněnosti, tak při samotném uplatnění.
Diskuze k článku ()