Nestrannost soudce „nade vší pochybnost“ Zdroj: Fotolia

Nestrannost soudce „nade vší pochybnost“

V souvislosti s lednovou účastí předsedy Vrchního soudu v Praze na večírku v jednom z pražských hotelů, jehož se účastnily i osoby trestně stíhané v kauze Jany Nečasové, vyvstala otázka, jaká je představa nestrannosti českého soudce jako vlastnosti, která musí být splněna nade vší pochybnost. Nestrannost jako ústavně zaručená kvalita soudců by měla mít nastavené limity, jež by jednání a chování soudců nemělo nikdy překročit.

Bc. Štefan Rehák

Bc. Štefan Rehák

Právnická fakulta UPOL

Bc. Štefan Rehák

Právnická fakulta UPOL

Nestrannost vykonavatelů soudní moci je zakotvena v několika ustanoveních napříč právním řádem České republiky. Nejpodstatnějším je však ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje a umožňuje domáhat se určitým způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu[1]. Dalším podstatné ustanovení je ustanovení § 79 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v aktuálním znění (dále jen „zákon o soudech a soudcích), které ve svém prvním odstavci stanoví povinnost soudců rozhodovat nestranně.[2] Vážnost funkce soudce, resp. nezbytnost nestrannosti však není omezena pouze na prostor jednací síně či budovu soudu, nýbrž přesahuje i do sféry soukromého života soudce. Poslední argument není pouhou domněnkou či teorií, neboť ustanovení § 80 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. f) zákona o soudech a soudcích přímo stanovuje povinnost soudce se nejen při výkonu funkce, ale i ve svém občanském životě „zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.[3]

Není pochyb, že funkce soudce je vysoce vážená a respektovaná pozice ve sféře justice, přičemž i dle průzkumu[4] veřejného mínění se důvěra v soudnictví České republiky přehoupla přes 60 procent obyvatel České republiky. Obraz a důvěra v soudnictví samozřejmě odráží odvedenou práci jednotlivých soudců. Nestrannost jako kvalitu soudce je možno postavit na první příčky pomyslného hodnotového žebříčku, podle něhož se důvěra v soudce hodnotí. Vzhledem k této důležitosti je tak nezbytné, aby soudci nestranní byli, a to nejen pouze na základě svého vlastního vnitřního přesvědčení, ale rovněž na základě objektivního dojmu. Objektivní dojem vyjadřuje pocit vnějšího pozorovatele, který danou kvalitu soudce hodnotí.[5] Rozšíření pojetí nestrannosti o objektivní složku vysvětlil Ústavní soud v jednom ze svých nálezů, kde konstatoval, že „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu..., o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto potřeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.[6]

Soudce tak jako vykonavatel soudní moci, jež mu byla svěřena jmenováním do této funkce, je povinen svým jednáním a chováním nezavdat příčinu tomu, aby byla narušena důvěra v jeho funkci na základě objektivního posouzení vnějšího pozorovatele. Jednáním a chováním se tedy myslí jednak výkon jeho funkce, jednak jednání a chování v jeho soukromém občanském životě. Tento názor zastává i bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu ČR a současná senátorka Eliška Wagnerová, která tvrdí, že je nezbytné, aby byl soudce ostražitý v tom, kam jde a s kým se stýká.[7] V praxi by totiž mohlo dojít ke zcela jednoduchému scénáři, kdy by se soudce dostal mezi mlýnská kola, pokud by měl rozhodovat případ či spor mezi subjekty, s nimiž se seznámil, vídal, vídá apod. Na jedné straně by totiž jeho nejlepší vědomí a svědomí, podle kterýchžto vykládá zákony a rozhoduje, bylo ovlivněno právě subjektivním vztahem k subjektům řízení, kdy by jej tento vnitřní konflikt spíše přikláněl k rozhodnutí ve prospěch daného subjektu. Na druhé straně by pak mohlo stát legitimní očekávání druhého subjektu či veřejnosti, které by případné rozhodnutí ve prospěch „známých“ subjektů vnímalo jako nespravedlivé a učiněné na základě vnitřního vztahu soudce k tomuto subjektu.

Výše uvedený fiktivní případ samozřejmě není aplikovatelný na všechny soudce či zmíněné případy, nicméně v tom ani nespočívá podstata nestrannosti soudce či sdělení plynoucího z tohoto článku. Tato podstata spočívá ve skutečnosti, že soudce by měl být zcela oproštěn od úvah, které byly v případu popsány, neboť mu nedovolují vykonávat svou funkci tak, jak mu ukládá zákon. Bude-li zcela oproštěn od takových úvah a situací, pak jej lze vyhodnotit jako soudce nestranného. Při svém rozhodování je soudce povinen zvažovat a zabývat se pouze okolnostmi a skutečnostmi týkajícími se záležitosti, o níž rozhoduje. Subjektivní aspekt „známosti“ některého ze subjektů účastnícího se na řízení by mohl mít negativní vliv na nespravedlivé rozhodnutí ve věci, čímž by došlo k porušení povinnosti býti nestranný na základě vnitřního přesvědčení či ovlivnění. Objektivní aspekt takové „známosti“ by na druhou stranu mohl způsobit narušení důvěry v nestrannost soudce, čímž by v konečném důsledku došlo k totožné situaci. Rozhodnutí ve věci by ani v jednom z případů nemohlo být považováno za rozhodnutí v souladu s povinnostmi soudce a rozhodování soudu.

Nestrannost je tedy jedním z nejdůležitějších kvalitativních vlastností soudců, která je navíc upravena jako zákonná povinnost. Nelze souhlasit s tvrzením, že není důležité, s kým se soudce stýká, ale jak rozhoduje. Výkon funkce, která člověku svěřuje do rukou dispozici jednou ze složek státní moci, při níž navíc dochází k rozhodování o právech a povinnostech, do určité, avšak legitimní míry omezuje takového vykonavatele v jeho občanském životě. Při přípravě na práci soudce jsou však kandidáti na tuto skutečnost nespočetněkrát přímo, či nepřímo upozorněni, tudíž s ní musejí počítat. Je tedy důležité nejen, jak soudce rozhoduje, ale rovněž s kým se stýká. Pro komplexnost argumentace pak konečně důležitost této kvality soudců a soudnictví doplňuje skutečnost, že právní řád České republiky zná trestný čin zasahování do nezávislosti soudu[8], jež právně zajišťuje ochranu před možnými zásahy do nezávislosti a nestrannosti moci soudní a před jejím možným ovlivňováním, a v rovině trestněprávní represe tak zajišťuje dodržování práva na spravedlivý proces[9].


[1] Aktuální znění: čl. 36 odst. 1 usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

[2] Aktuální znění: § 79 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.

[3] Aktuální znění: § 80 odst. 1, 2 písm. f) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.

[4] ČTK. Armádě, policii a soudům věří nejvíce lidí od roku 1993 [online]. Týden.cz. 29. 10. 2014 [cit. 27. 3. 2015]. Dostupné na: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/armade-policii-a-soudum-veri-nejvice-lidi-od-roku-1993_322601.html#.VRWxSlySfGo.

[5] Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek , T. Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 369.

[6] Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004.

[7] SYROVÁTKA, Tomáš. Wagnerová: Soudce na večírku? V USA nemožné [online]. Neovlivní.cz. 25. 3. 2015 [cit. 27. 3. 2015]. Dostupné na: http://neovlivni.cz/wagnerova-soudce-na-vecirku-v-usa-nemozne/.

[8] Aktuální znění: § 335 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[9] Aktuální znění: čl. 36 odst. 1 usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

nestrannost soudce

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články