Nezávislost soudního exekutora

Jmenováním do exekutorského úřadu stát přenáší na soudního exekutora část své vrchnostenské moci, neboť s pověřením exekutorským úřadem je spojena pravomoc vykonávat exekuční a další činnost. Při výkonu exekuční činnosti exekutor vystupuje v postavení orgánu veřejné moci a je úřední osobou. Vedením exekuce ho pověřuje exekuční soud.

exekutor, Exekutorský úřad Přerov, člen skupiny Exekutoři proti teritorialitě
Foto: Fotolia

Řádný výkon exekutorského úřadu a ochrana oprávněných zájmů účastníků řízení jsou de lege lata zajištěny více než dostatečně a není-li tomu tak, pak má stát prostředky ke zjednání nápravy. V krajním případě nastupuje odpovědnost státu za škodu způsobenou exekutorem. Zákon navíc exekutorovi ukládá povinnost postupovat v řízení nezávisle a spravedlivě.

A právě kolem nezávislosti exekutora při vedení exekuce je v současné době stále častěji vytvářena jakási chiméra ekonomické závislosti exekutora na oprávněném, s čímž je spojováno tvrzení o (údajném) nezákonném postupu exekutora v exekučním řízení ve vztahu k povinnému. Ale děje se to? A pokud je tomu skutečně tak, může ekonomická závislost exekutora vést k poškození povinného? Jsem hluboce přesvědčen, že obavy nejsou na místě.

Činnost exekutora se v mnohém podobá činnosti soudu, neboť vykonává úkony, které zákon ve výkonu rozhodnutí svěřuje soudci a vykonavateli. Do nezávislosti rozhodování soudce není oprávněn nikdo zasahovat. Jeho nezávislost je omezena toliko v oblasti ekonomické, neboť jsou mu upřena některá občanská či politická práva. Tato omezení jsou vyvažována jeho neodvolatelností, trvalostí funkce a stálým platem. Jeho výše je stanovena tak, aby ho odradila od pokušení. Fakticky si stát kupuje soudcovu nezávislost. Avšak ani přes výše uvedené nejsou soudci a justice vůbec dnes společností hodnoceni bez výhrad. Nezřídka se dokonce i z vysokých ústavních míst setkáváme se zažitým pojmem „justiční mafie.“ Nikdo ji neviděl, a přesto pod tíhou opakovaných manter máme pod kůží pocit, že tu je. Není proto divu, že podobné mantry znějí i na adresu exekutorů. Jsme tak se soudci na jedné lodi.

V případě exekutora je jeho nezávislost vyjádřena dvojím směrem. Jednak jde o profesi nezávislou na státní moci. Způsob výběru garantuje, že jde o funkci apolitickou a trvalou. Způsob financování výkonu profese s vyloučením příjmů ze státního rozpočtu má exekutora odpoutat od materiální omezenosti svěřeným rozpočtem a pravidel pro nakládání s veřejnými prostředky. Ten je pak tlačen k inovacím, efektivnímu přístupu k administraci řízení a hospodárnému vynakládání prostředků na vedení exekuce tak, aby jím co nejméně zatížil sebe, potažmo účastníky řízení a vytvářel zisk jako základní motivační prvek výkonu profese.

Z hlediska procesního je tu pak především nezávislost exekutora na účastnících řízení. Nejen v rozhodování, ale i ekonomická. Exekutora totiž neplatí ani žádný účastník řízení. Povinnost hradit náklady exekuce ze zákona zásadně nese povinný. Ty ale exekutor z vymoženého plnění odečítá a oprávněnému náleží až zbytek po odpočtu nákladů. V případě zastavení exekuce není povinnost hradit náklady exekuce založena na libovůli exekutora, ale na zavinění účastníků, přičemž meze svobody rozhodování jsou dány ustálenou judikaturou vyšších soudů, od níž se odchýlit nemůže.

Případná ekonomická závislost exekutora na oprávněném by v krajním případě mohla sice fakticky založit takový vztah k účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, který by přerostl v jeho neschopnost nezávislého rozhodování, tedy podjatost, a tím jeho vyloučení z dalšího vedení exekuce. Nicméně potencialita takového stavu, natož pak vědomé poškození povinného nebo jiného účastníka řízení vedená ekonomickou závislostí exekutora na oprávněném jsou dnes prakticky vyloučeny. 

V této souvislosti se nabízí odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu k problematice ekonomické závislosti rozhodců. I oni jsou podnikající soukromé osoby nadané pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech účastníků. V usnesení ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 Nejvyšší soud vyjádřil svůj právní názor, že vztah rozhodce k věci, účastníkům či jejich zástupcům nelze vykládat abstraktně, ale musí být evidentní ve vztahu ke konkrétnímu rozhodování v konkrétní věci. Kromě případů příbuznosti mezi účastníky a rozhodcem či jeho pozice svědka ve stejném sporu, může jít i o vztah ekonomické závislosti na některém z účastníků řízení. Muselo by se však jednat o ekonomický vztah bezprostřední a přímý. Například pokud by rozhodce byl v zaměstnaneckém či obdobném poměru k jedné ze stran. Definovaný ekonomický vztah závislosti však nelze shledat ve skutečnosti, že v každém sporu, ve kterém je opakovaně ustanovován, mu vzniká nárok na odměnu. Podle Nejvyššího soudu dostatečný mechanismus ochrany poskytuje stranám rozhodčího řízení ustanovení § 8, potažmo ustanovení § 11, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení.

Nejinak je tomu v případě exekutora. S opakovaným pověřováním exekutora soudem k návrhu téhož oprávněného zákonodárce v exekučním řádu počítá, když umožňuje, aby oprávněný v exekučním návrhu označil exekutora, který má být pověřen vedením exekuce a dovoluje exekutorovi s oprávněnými sjednávat smlouvy o vedení exekuce. Ono to ani jinak nejde. Exekutorů v České republice není ani 160. Ročně na ně napadá 600 tisíc nových exekucí. Mnozí oprávnění ročně podají více exekučních návrhů než je soudních exekutorů a spolupracují nanejvýše s několika exekutory. Na spolupráci s oprávněným totiž exekutor nemá právní nárok a oprávněný mu důvody uvádět nemusí. Situace, kdy exekutor pro oprávněného vymáhá stovky a tisíce pohledávek, jsou tak poměrně časté. Přesto takový stav nezakládá důvod pro jeho vyloučení z provádění exekuce. 

Exekuční řád totiž exekutorovi nenařizuje být nezávislým, ale postupovat nezávisle. I kdyby byl exekutor materiálně na oprávněném závislý, pak nezávisle jednat prostě musí, jinak by se měl nechat vyloučit pro podjatost. V opačném případě by se proti němu dříve či později nastartovaly kontrolní a především sankční nástroje předepsané zákonem. 

Za prvé, aby tomu tak bylo, muselo by jít o vztah natolik intenzivní a zjevný, že by exekutor nebyl vůbec schopen nezávisle rozhodovat v individuální věci. Teprve v takovém případě by tu byl důvod k jeho vyloučení pro podjatost.

Za druhé platí, že čím více pohledávkami oprávněný disponuje, tím více klesá význam vymožené částky. Procenta nejsou hlavním určujícím prvkem spolupráce. Pro peněžní ústavy je exekuční agenda marginální oblastí. Daleko důležitějšími ukazateli jsou rychlá komunikace, schopnost pružně reagovat na procesní situace, dostupnost exekutora nebo jeho zaměstnanců na telefonu, vstřícný až proklientský přístup k povinnému, absence deliktní historie a reputačních rizik, přiměřenost exekuce, transparentní nakládání s vymoženými prostředky a bezprůtahovost procesů. Za tím účelem oprávněný vyžaduje záruky a opatření ze strany exekutora umožňující takovému oprávněnému efektivní výkon účastnického dohledu v řízení – reporting, dálkový přístup, rychlé zodpovídání dotazů ve sporných věcech. Vzhledem ke kauzám soudních exekutorů, kteří v důsledku neoprávněného nakládání s vymoženými prostředky skončili v úpadku nebo zneužili své nezávislosti na účastnících ve vlastní prospěch, jde o požadavky nanejvýš oprávněné a legitimní vyplňující mezery ve státním dohledu. Ostatně obdobný neméně významný účastnický dohled nad exekutory dnes vykonávají povinní prostřednictvím stížností.

Veřejně vyzdvihované riziko odchodu procesně neuspokojeného oprávněného jako nátlakový prostředek na exekutora je nepřiměřeně zveličováno. Exekutor odpovědnost za obsah rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem a judikaturou nenese, zvláště když proti jeho rozhodnutí je přípustný opravný prostředek. A kam by takový oprávněný šel? K jinému exekutorovi, který se také musí řídit zákonem a judikaturou? Čím by si pomohl?

Třetím záchytným prvkem je skutečnost, že zákonodárce klade na exekutora vysoké požadavky v oblasti jeho odbornosti, stanovuje zvláštní způsob jeho výběru a jmenování, zakazuje mu souběžný výkon jiné výdělečné činnosti, přiznává mu v zásadě monopolní postavení na výkon exekučních titulů, postavení úřední osoby, vymezuje zákonný rámec pro provádění exekuce, přesně definuje role soudního exekutora a exekučního soudu v exekučním řízení, o exekučních sporech a opravných prostředcích proti rozhodnutí exekutora rozhoduje soud. Na činnost exekutora se vztahuje hned čtyřnásobný dohled a přísné sankce v případě porušení povinností.

Vysoká míra dohledu, dostupnost jeho iniciace pro účastníky řízení, systém opravných prostředků proti rozhodnutí exekutora a mediální zájem zakládají s až hraniční pravděpodobností jistotu odhalení každého excesu exekutora, natož pak excesu hromadného. Přesné vymezení složek nákladů exekuce a jejich procentuálního poměru k vymožené částce zcela vylučuje možnost tyto náklady povinnému uměle navyšovat. I kdyby byl tedy exekutor na oprávněném jakkoli závislý, pak jde o nejkontrolovanější právnickou profesi vůbec. Jen stěží se proto najde v exekučním řízení prostor pro jeho závislý postup v řízení poškozující povinného nebo jiného účastníka řízení, který by dříve či později nebyl odhalen a potrestán. Jak by řekl klasik, „já se přece kvůli vám nenechám zavřít!“

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články