Novela zákona o soudech a soudcích – úspěch či prohra? Zdroj:

Novela zákona o soudech a soudcích – úspěch či prohra?

Přemýšlela jsem o tom, jaké bude pro soudnictví nejaktuálnější téma tohoto roku, a jsem přesvědčená, že to bude novela zákona o soudech a soudcích. Text novely byl rozeslán dne 16. dubna 2019 k připomínkám do připomínkového řízení. Dovolte mi tedy stručně shrnout obsah novely.

Mgr. Daniela Zemanová

Mgr. Daniela Zemanová

prezidentka Soudcovské unie, soudkyně Nejvyššího správního soudu

Mgr. Daniela Zemanová

prezidentka Soudcovské unie, soudkyně Nejvyššího správního soudu

Je nutné předeslat, že se jedná o prvotní materiál, který bude podroben připomínkám a po jejich vypořádání bude ještě jistě změněn. Já v tuto chvíli mohu shrnout základní body, avšak nemohu odhadnout konečnou podobu novely. Zdržím se pro tuto chvíli hodnocení, zda vyvolá spíše pozitivní nebo negativní změny.

Směřujeme k zákonné úpravě výběru soudců a soudních funkcionářů?

Již v tuto chvíli bych chtěla ohodnotit a ocenit záměr ministerstva spravedlnosti a jeho přístup při přípravách zákona. Novela zahrnuje výběr soudců a výběr soudních funkcionářů, pokud projde legislativním procesem, měli bychom konečně zákonnou úpravu těchto procesů. Cením si toho, že současné vedení ministerstva spravedlnosti napravuje tento letitý a zásadní deficit, kterého se předchozí ministři nechtěli nebo nemohli zhostit. 

Novela se snaží zavést do výběru soudců a soudních funkcionářů jednotný systém a pravidla. A to namísto dosavadního stavu, který byl ustálenou praxí s možností mnoha výjimek, u kterých nebylo jednoznačné, kdo a jak o nich rozhoduje. Hovoříme o výběru soudců a funkcionářů - tedy postupech, u kterých je takový přístup nepřijatelný. Ve vnějším prostředí takový systém boří důvěru, a i kdyby se nedělo nic špatného, narušuje to důvěru v justici, a poškozuje ji to i zevnitř. Uvnitř soudnictví se tím mohou vytvářet nepřijatelné a nátlakové vazby, které tam nepatří. Soudcovská unie takový stav kritizovala mnohokrát. Upozorňujeme také na to, že výběr soudců a funkcionářů není vnitřním tématem stavu soudců. To, kdo se stane soudcem, není otázkou soudců, je to věc celé společnosti. 

Hlavní změny, které novela přináší:

Úprava výběru soudců

Od doby, kdy na okresních a krajských soudech začali působit vedle justičních čekatelů i asistenti, je systém výběru soudců roztříštěný – a samozřejmě za to nemohou asistenti. V tuto chvíli ministerstvo nastavuje určitá pravidla, na která by se mohl každý spolehnout. 

Do složení odborné zkoušky by kdokoli, kdo chce působit na soudu, pracoval v pozici asistenta soudce. Podmínkou pro přístup k justiční zkoušce je roční praxe asistenta. Zbylé dva roky si může uchazeč naplnit podle svého uvážení, jde jen o to, aby tato praxe byla započitatelnou dobou. Zde nejsou žádné velké změny.  

Ty nastávají od složení justiční či jiné odborné zkoušky. Nově je zakotvena pozice justičního kandidáta. Kdo složí justiční nebo jinou srovnatelnou odbornou zkoušku, může se hlásit do výběrového řízení na justičního kandidáta. Jde o přípravnou pozici na soudech, která je výslovně určena těm, kteří mají vážný zájem stát se soudcem. Smyslem této praxe je, aby kandidát absolvoval praxi u vhodných školitelů, a ti o něm získali důvěryhodné informace, podložené znalostí jeho práce i osobnosti. To je pro výběr soudců podstatné – znalost osobnosti, schopnosti pracovat v zátěži, jednání pod tlakem, v krizových situacích, reakce v krajních situacích. 

V mnoha článcích a přednáškách jsem slyšela, že nemáme jasno v tom, jaké vlastnosti by soudce měl mít. Já jsem ale přesvědčena, že je známe, problémem je, jak je ověřit. Protože osobnostní a morální vlastnosti nezjistíte spolehlivě při jednorázovém výběrovém řízení. To je náš zásadní problém při výběru soudců. 

Je tedy třeba najít způsob, kterým bychom zajistili, abychom při výběru tyto informace měli a mohli se na ně spolehnout. K tomu má sloužit praxe justičního kandidáta, kde soudci, kteří jsou jednak zkušení, ale kromě toho též schopní objektivně hodnotit ostatní, uchazeče poznali při výkonu odborné činnosti, vypracovali hodnocení, nejlépe podle jednotné metodiky, doplněné jeho vlastními postřehy. 

Samozřejmě, že dalším účelem této praxe je, aby uchazeč poznal práci soudu. Vzhledem k tomu, že už bude mít složenou odbornou zkoušku, bude moci vykonávat mnoho úkonů, které se blíží funkci soudce a získá přitom cenné zkušenosti. I to je velká hodnota. Ale tou největší je poznat jeho osobnost a umět tento poznatek přetavit do výstupu, který bude použitelný pro jakékoli budoucí výběrové řízení. 

Praxe justičního kandidáta bude podmínkou pro účast ve výběrovém řízení na funkci soudce. Výjimkou, kdy uchazeč tuto praxi nemusí mít, bude právník, který vykonává samostatnou činnost nejméně 10 let, případně pro správní úřady činnost v legislativě či ve vyšších pozicích po dobu 15 let. Tyto profesní skupiny a časové limity jsou nyní v textu návrhu, lze s nimi polemizovat nebo je měnit. Jinými slovy – kdo se chce ucházet o funkci soudce, musí buď absolvovat roční praxi justičního kandidáta, nebo mít za sebou dlouhou profesní dráhu v samostatném právnickém povolání, aby bylo možné tuto dráhu vyhodnotit a získat informace z jiných důvěryhodných zdrojů. 

Soudcem prvostupňového soudu se tedy stane pouze ten, kdo uspěje ve výběrovém řízení. Můžeme kritizovat nastíněný způsob výběru a určitě najdeme i silné argumenty v neprospěch tohoto řešení, ale důležité je, že tento systém může fungovat a je zde mnoho důvodů, které naopak svědčí v jeho prospěch. Věřím, že tento přístup zvýší pravděpodobnost, aby se soudci stali ti nejkvalitnější uchazeči. 

Je to složitý výběr, uchazeč absolvuje několik výběrových řízení. Ale je třeba si uvědomit, že vybíráme soudce na několik desetiletí, pro několik generací. Proto jejich výběr musí být náročný! A zároveň takto nastavený výběr zajišťuje prostupnost systému, umožňuje i schopným členům jiných právnických profesí stát se soudcem. Přitom je nenutí bezpodmínečně opustit svoji praxi, dokud ve výběrovém řízení neuspějí. Mohou absolvovat kandidátskou praxi na začátku výkonu svého povolání, a pak jim určitou dobu platí, nebo se mohou účastnit výběrového řízení po dostatečně dlouhé době výkonu samostatné profese. Pro účast ve výběrovém řízení a zjištění jeho výsledku ji nemusí přerušovat. To pro jedince, kteří by o to měli zájem, může být pozitivní. Uvědomme si však, že zde mluvíme o výběru soudců na okresní soudy. Podle mých zkušeností je jen velmi málo advokátů, kteří mají praxi přes 10 let a touží po tom, začínat jako okresní soudci. Je ale důležité, aby tu možnost měli. 

Výběr soudních funkcionářů

Novela dále zahrnuje výběr funkcionářů. Návrh v podstatě přenáší úpravu dosavadní instrukce ministerstva spravedlnosti do zákona. Tato úprava podle našeho názoru není ideální, má mnoho sporných bodů, které dlouhá léta kritizujeme. Budeme se snažit o několik důležitých změn. Každopádně hodnotím pozitivně, že by výběr funkcionářů byl upraven zákonem. 

V podmínkách České republiky jsou soudní funkcionáři pro chod soudnictví nesmírně důležité osoby. Mají velké pravomoci, a tomu úměrnou velkou odpovědnost. Práce předsedy či místopředsedy soudu je skutečně tvrdá práce. A to, jak funkci zvládají, zásadně ovlivňuje fungování soudní soustavy. Způsob jejich výběru tedy musí být přehledný, jasný a upravený zákonem. 

Soudcovská unie kritizuje hlavně sestavování výběrových komisí. Problém je v tom, že komise sestavuje pouze jedna osoba, nyní ministr, což podle našeho názoru není dobré. Je třeba, aby členy výběrové komise navrhovalo více subjektů. 

Podle návrhu by mělo být zakázáno opakování mandátu pro předsedy a místopředsedy soudů na tom samém soudu nebo jakémkoli jiném soudu stejného stupně. I Soudcovská unie vždy opakování mandátu kritizovala. Je to v podstatě akceptování nálezu Ústavního soudu, který tento zákaz vyslovil jednoznačně a s plným vědomím důsledků, ke kterým to může vést. Je na místě diskutovat o tom, zda na nějakém menším okresním soudu nebude malý okruh případných zájemců o post funkcionáře, a pokud ano, jak tomu předejít. Ale zatím nemáme zprávy o neřešitelných situacích, spíš o ojedinělých krátkodobých problémech, které se daří vyřešit. K opakování mandátů docházelo v minulosti zejména na soudech vyšších stupňů, kde k tomu nebyl důvod. 

Pokud máme uvažovat o nějakých výjimkách pro menší okresní soudy, měli bychom si být jisti, že k problematickým situacím dochází. Musí nám je popsat předsedové dotyčných okresních soudů. Určitě bychom neměli ustupovat od závěrů Ústavního soudu kvůli problémům, které nemáme nikterak potvrzené. 

Přísedící

Dalším výrazným krokem v novele je odstranění institutu přísedících soudů. Ministerstvo spravedlnosti připravilo rozsáhlý materiál, snažilo se popsat přínosy i negativa činnosti přísedících, na kulatém stole jsme o tom diskutovali. 

Překvapilo mě, že mnozí zástupci soudnictví považovali institut přísedících za přínosný, pouze kritizovali současný stav zapříčiněný zejména velmi nízkým finančním ohodnocením přísedících. Samotný institut kritizován příliš nebyl. Ministerstvo přesto navrhuje jejich úplné zrušení, jak v civilním, tak v trestním řízení.

Kárné řízení

Nejvíce pozornosti asi vzbudí novela kárného řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Návrh zavádí dvoustupňové kárné řízení - první stupeň kárného řízení má probíhat před senátem Nejvyššího soudu a druhý stupeň u Nejvyššího správního soudu. 

Jednostupňový model máme od října roku 2008 a obstál v testu Ústavního soudu, který jej neoznačil za protiústavní. To však neznamená, že by byl ideální. Podle mého názoru je největším problémem nemožnost sjednocovat rozdílnou judikaturu kárných senátů. Přitom se přístupy jednotlivých senárů liší v zásadních otázkách. Tento problém však novela zatím neřeší. 

Nově mají na Nejvyšším soudu působit v prvním stupni senáty složené vždy ze soudce Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Pokud by šlo o řízení vůči soudci, byl by dále v senátu přítomen soudce krajského soudu a advokát. Senát by byl tedy čtyřčlenný. V případě státního zástupce by členy senátu byl soudce Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, státní zástupce a advokát. U exekutorů by to pak byl soudce Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, exekutor a advokát. Advokáti by zůstali jako přísedící ve všech typech senátů. U Nejvyššího správního soudu jako soudu odvolacího by byl senát tříčlenný, složený ze soudce Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a poté – podle typu řízení – by se k nim připojil soudce, státní zástupce či exekutor. 

Osobně jako bývalá předsedkyně kárného senátu i jako prezidentka Soudcovské unie návrh této změny nepodporuji. Domnívám se, že neproběhla důsledná analýza současné činnosti kárných senátů. Návrh není promyšlený, nejsou popsané jeho souvislosti. Nemáme jasno, k jakým důsledkům změny povedou, přitom jsou to zásadní zásahy do soudní soustavy. Potřebujeme, aby kárná řízení byla funkční, pro důvěryhodnost soudnictví je to nezbytné. Právě proto varuji před neuváženými úpravami, které celý systém spíše oslabí.

Další změny

Novela dále obsahuje drobné úpravy, například hlášení mimosoudních aktivit soudců. Ukládá soudcům podat každý rok předsedovi soudu přehled mimosoudních aktivit. Na druhou stranu umožňuje soudcům mít příjem i v souvislosti s aktivní sportovní činností, což doposud nebylo možné.

Závěrem

Pokusila jsem se rozebrat v základních bodech čerstvě rozeslaný text novely, jedná se opravdu o stručné a zjednodušené shrnutí. Ráda bych zopakovala výzvu vůči všem zástupcům právnických profesí, aby se na diskuzi o těchto důležitých změnách také podíleli.

kongres asistent soudce soudce justice kárný senát

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotilo 13 čtenářů

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články