Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem

Právo na soukromí je považováno za jedno ze základních práv každého člověka a je chráněno nejen na mezinárodní či ústavní, ale také zákonné úrovni. V tomto kontextu je možné vycházet rovněž z právní úpravy zakotvené v novém občanském zákoníku, který na více místech poskytuje soukromoprávní ochranu osobnosti člověka.

JUDr. Bc. Jakub Valc, Ph.D.Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Krajský soud v Brně

Jedná se již ze své podstaty o poměrně širokou kategorii, pod níž ovšem můžeme s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva výkladově subsumovat také ochranu soukromého a rodinného života, včetně práva znát svůj původ a okolnosti narození. Nelze zajisté zpochybnit, že tento aspekt osobnosti člověka je tradičním psychologickým, sociologických a také právním tématem, a to v kontextu již historicky uplatňovaného institutu osvojení. V současné době se ovšem ve společnosti čím dál více prosazují moderní biomedicínské technologie, které stanovují zcela nová pravidla a eticko-právní otázky. Jinak tomu není ani v případě asistované reprodukce a souvisejícího legislativního požadavku na anonymitu dárcovství pohlavních buněk, čímž dle našeho názoru ze strany státu dochází nejen k faktickému znemožnění navázání rodinných vazeb, ale také k zásahu do práva na soukromí a osobnostních práv.

Úvod

Nejen v mezinárodním, ale také vnitrostátním měřítku můžeme v rámci systému lidskoprávní ochrany rozlišovat širokou škálu jednotlivých práv a svobod, což je nepochybně důsledkem dlouhého historického vývoje. Je si však třeba uvědomit, že tento vývoj byl postupný, přičemž byl z historického hlediska do značné míry podmíněn významnými, byť často tragickými událostmi, které vyvolaly potřebu respektování důstojnosti člověka a ochrany jeho práv ze strany veřejné moci. V tomto kontextu je vhodné poukázat na skutečnost, že tyto problémy či otázky byly z počátku spíše teologického a filozofického než ryze právního charakteru. O tom z hlediska moderních dějin svědčí především myšlenky významných filozofů, jako byl Thomas Hobbes, který v době osvícenství formuloval teorii společenské smlouvy neboli konceptu vycházejícího z představy přirozeného stavu, ve kterém vlivem omezených prostředků a práva všech na všechno dochází k válce všech proti všem (člověk člověku vlkem).[1] Byl si tedy vědom potřeby ochrany života, a to prostřednictvím uzavření smlouvy mezi lidmi a suverénem, čímž dochází ke konstituování veřejné moci. V rovině teorie práva můžeme tento koncept označit jako smluvní teorii vzniku státu, která byla posléze dále rozvíjena, a to z důvodu reflexe toho, že ochrana pouhého života člověka či jeho prosté existence není dostačující, neboť musí být garantována jeho určitá kvalita či společenská hodnota.[2] Tento aspekt již přímo koresponduje se zvoleným tématem, neboť vnímání kvality života jednotlivce je do značné míry ovlivněno rozvojem společnosti. Postupem času tak docházelo zejména po již naznačených tragických (válečných) událostech či společenských proměnách k významným kodifikacím, které systém lidskoprávní ochrany neustále rozvíjely, čímž došlo postupně k vytvoření celého katalogu lidských práv a svobod, do kterého můžeme zařadit rovněž právo na respektování a ochranu soukromého života. Co je to však soukromý život? Vyčerpávající odpověď na tuto otázku zajisté nenalezneme v dikci ustanovení jednotlivých právních předpisů či lidskoprávních dokumentů, ale především v judikatuře a doktrinálním výkladu. Nelze pak opominout již uvedený vývoj společnosti, se kterým jsou v současné době spojeny otázky nejen právního, ale také biomedicínského charakteru, které rozsah práva na soukromí a požadavky na jeho ochranu značným způsobem ovlivňují.

Jinak tomu není ani v případě problematiky anonymního dárcovství, které není ze své podstaty samostatným právním problémem, neboť je z praktického hlediska pouhým nástrojem k realizaci sociálně­-biologických procesů ve smyslu umělého oplodnění či náhradního mateřství, které je jeho specifickou formou. V každém případě se jedná nejen z etického, ale také právního hlediska o velmi kontroverzní instituty, neboť přímo souvisí rovněž s otázkou ochrany práva na soukromý život, respektive s kolizí tohoto práva na straně takto počatého dítěte a jeho genetických rodičů. Cílem článku je tedy zabývat se v souvislostech možnostmi řešení této kolize, a to při zohlednění nejlepšího zájmu uměle počatého dítěte, kterému je dle našeho názoru zasahováno do jeho osobnostních práv. Z toho důvodu nejprve přistoupíme k vymezení podstaty procesu umělého oplodnění za pomocí genetického materiálu získaného od anonymních dárců a analýze dotčené mezinárodní, unijní a vnitrostátní právní úpravy anonymního dárcovství, včetně práva dítěte znát svůj původ. Následně budeme tyto poznatky konfrontovat s právní úpravou práva na respektování soukromého a rodinného života, pod který můžeme dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) subsumovat také právo znát svůj původ a okolnosti narození. Závěrem pak uvedeme úvahy de lege ferenda, jejichž smyslem bude poukázat na potřebu zrušení či alespoň výrazného omezení anonymity dárcovství, neboť představuje nezanedbatelný zásah nejen do právního statusu, ale také zdravého psychického a sociálního vývoje dítěte.

Anonymní dárcovství: vymezení pojmu, právní regulace a vliv na formování identity dítěte

Již v samotném úvodu práce jsme naznačili, že současný lidskoprávní diskurz je velmi ovlivněn progresivním vývojem moderních technologií, které zejména v oblasti biomedicíny vyvolávají stále nové otázky eticko-­právního charakteru. Mezi ně můžeme bezpochyby zařadit také problematiku asistované reprodukce, která je někdy vnímána ve smyslu etického dilematu. Na jednu stranu je poukazováno na velký přínos těchto postupů, které jsou často jediným možným způsobem početí dítěte, a to za situace, kdy je vlivem zdravotních problémů na straně muže či ženy početí přirozenou cestou značně ztíženo, či dokonce zcela znemožněno. Je nutné zmínit, že pojem asistovaná reprodukce je velmi široký, což znamená, že může být realizována různým způsobem, a to typicky v závislosti na tom, s jakým zdravotním problémem se neplodný pár potýká.[3] S ohledem na skutečnost, že cílem tohoto článku není zabývat se (bio)medicínskou stránkou daného problému, omezíme se na prosté konstatování, že nejvíce kontroverzí vyvolává také díky své četnosti metoda in vitro fertilization (IVF) neboli umělé oplodnění.[4]

Podstata této metody asistované reprodukce spočívá v tom, že početí dítěte není následek pohlavního styku mezi mužem a ženou, ale laboratorních operací s pohlavními buňkami, k jejichž splynutí a vzniku nového lidského jedince dochází tzv. ve zkumavce. Teprve následně je opět prostřednictvím lékařského personálu a příslušných technologií přistoupeno ke kultivaci a transferu embrya do pohlavních cest ženy, kde posléze dochází k jeho uhnízdění v děloze a vývoji „standardním“ způsobem, byť pod zvýšeným lékařským dohledem.[5] Již tato skutečnost sama o sobě vyvolává mnoho problematických otázek, týkajících se např. suplování přirozenosti či posvátnosti aktu početí dítěte, související nadprodukce embryí jako spotřebního materiálu pro účely výzkumu,[6] rizika vícečetného těhotenství apod. Specifické místo v tomto ohledu zaujímá také institut anonymního dárcovství, který má své místo v procesu umělého oplodnění za předpokladu, že nemohou být pro účely umělého početí dítěte použity pohlavní buňky zamýšlených rodičů.[7] Jediným řešením je v takovém případě využití genetického materiálu od dárce či dárců, kteří mohou mít v jednotlivých státech různé právní postavení.

Stejně jako právní úprava interrupcí či asistované reprodukce, ani dárcovství pohlavních buněk, které je ve výše uvedených případech pouze součástí procesu umělého oplodnění, není napříč mezinárodním společenstvím jednotně regulováno. Z toho důvodu se můžeme setkat se zcela odlišnými přístupy, a to nejen ve vztahu k otázce ohledně možnosti či nemožnosti finanční náhrady za darování spermatu či vajíčka, ale také co se týče toho, zda musí být celý proces anonymní.[8] Pokud se budeme s ohledem na zaměření našeho tématu dále soustředit pouze na problematiku anonymity dárcovství, do pomyslné první skupiny států, které požadují odtajněné darování pohlavních buněk, patří například Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Austrálie či Velká Británie.[9] Naopak je anonymita dárcovství obligatorně stanovena v zemích jako Francie, Španělsko, Kanada či České republika. Nelze samozřejmě vyloučit ani státy, kde je umožněno odtajněné i anonymní dárcovství, jako je Dánsko a Rusko.[10]

Nejednotnost právní regulace vede přirozeně k tomu, že dochází k samovolnému vytváření „tržního prostředí“ v oblasti darování spermií a vajíček, respektive ke vzniku specifické formy turistiky, která je typická také v případě interrupcí či náhradního mateřství.[11] Je nicméně vhodné doplnit, že na úrovni Evropské unie existuje sekundární legislativa ohledně darování genetického materiálu. Konkrétně se jedná zejména o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/23/ES ze dne 31. 3. 2004, o stanovení jakostních a bezpečnostních norem pro darování, odběr, vyšetřování, zpracování, konzervaci, skladování a distribuci lidských tkání a buněk (dále též „směrnice“). Daný právní předpis pak zakotvuje ve vztahu k darování reprodukčních buněk určitá omezení, jako je povinnost uchovávat data o dárci po dobu nejméně 30 let či zákaz finanční náhrady, jak stanovuje čl. 12 odst. 1 směrnice: „Členské státy se snaží zajistit dobrovolné a neplacené darování tkání a buněk. Dárci mohou obdržet náhradu, která je přísně omezena na pokrytí výdajů a nepříjemností spojených s darováním. V takovém případě členské státy definují podmínky, za nichž smí být náhrada udělena.“ Problematická je ovšem skutečnost, že směrnice otázku anonymity dárcovství či nutnosti jeho odtajnění nestanovuje a řešení tak ponechává na uvážení členských států a jejich zákonodárců.

Co se týče právní úpravy umělého oplodnění v České republice, ta je vystavěna na anonymitě dárcovství pohlavních buněk. Nalezneme ji zejména ve speciálním právním předpisu ve smyslu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sp. zdr. sl.“). Tento právní předpis podrobným způsobem upravuje podmínky provedení asistované reprodukce, včetně odběru a manipulace se zárodečnými (pohlavními) buňkami. V této souvislosti je pak významné především ustanovení § 10 odst. 1 zákona o sp. zdr. sl., dle kterého platí, že: „Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.“ K tomu je ovšem nutné doplnit, že dle druhého odstavce citovaného ustanovení musí být údaje o zdravotním stavu anonymního dárce uchovány po dobu 30 let od provedení umělého oplodnění, přičemž má neplodný pár nebo zletilá osoba narozená z asistované reprodukce právo písemně požádat o jejich poskytnutí.[12]

Dále je nutné poukázat na skutečnost, že použitelnost metod a postupů asistované reprodukce je dle § 5 odst. 1 daného zákona možná pouze při splnění podmínek stanovených zákonem č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách), ve znění pozdějších předpisů. Ten zapracována či implementuje příslušnou sekundární legislativu Evropské unie, a to včetně výše uvedené směrnice 2004/23/ES ze dne 31. 3. 2004. Ve vztahu k problematice anonymity dárcovství při procesu asistované reprodukce je pak zásadní § 3 odst. 3 písm. c) až d) zákona o lidských tkáních a buňkách, dle kterého je povinností poskytovatele zacházejícího s lidskými tkáněmi a buňkami zajistit utajení a ochranu dotčených údajů, včetně genetických informací, aby dárce ani příjemce nemohl být identifikován. Současně musí poskytovatel vést potřebnou evidenci údajů a zavést postupy pro poskytování informací, aniž by byla anonymita dárců ohrožena.

Pokud se jedná o posouzení zdravotní způsobilosti dárců reprodukčních buněk, je potřeba vycházet z přílohy č. 5 prováděcího právního předpisu ve smyslu vyhlášky č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ta rozlišuje situace, kdy dochází k darování reprodukčních buněk mezi partnery k přímému či nepřímému použití (kryokonzervace embryí) nebo darování jiným způsobem. Co se týče poslední z uvedených kategorií, při výběru dárce je zohledňován jeho věk, zdravotní stav, lékařské a laboratorní vyšetření, lékařská anamnéza, anamnéza chování uvedených v dotazníku a výsledek osobního pohovoru. Rozhodující je zajištění toho, aby nebylo darováním pohlavních buněk ohroženo zdraví ostatních (včetně budoucího dítěte) či samotného dárce. Z toho důvodu jsou v příloze č. 5 vyhlášky uvedena vyšetření, která jsou v tomto ohledu prováděna za účelem prevence závažných onemocnění (HIV, syfilis, Hepatitis B atd.), včetně genetického screeningu, kvůli eliminaci dědičných poruch.

S ohledem na výše uvedené tedy můžeme dospět k dílčímu závěru, že současná právní úprava dárcovství pohlavních buněk je v České republice nastavena způsobem, kdy reflektuje pouze nutné minimum, které je na přístupnost údajů o osobě dárce kladeno prostřednictvím příslušné směrnice Evropské unie. Jedná se nicméně o údaje toliko o zdravotním stavu dárce, což má částečně logické zdůvodnění. Jak již bylo uvedeno, prováděcí právní úprava v oblasti posuzování zdravotní způsobilosti dárců reprodukčních buněk totiž stanovuje širokou škálu vyšetření, která musí být pozitivně hodnocena, aby mohlo dojít k darování a praktickému použití genetického materiálu. Důvodem je prevence proti situacím, kdy bude dárce nositelem závažného a přenosného onemocnění či genetické predispozice, která představuje přímé ohrožení pro budoucí zdravý vývoj dítěte.[13] Je ovšem vhodné připomenout, že ne všechny dědičné choroby mohou být v rámci standardního vyšetření odhaleny. To může mít za následek situaci, kdy bude dítě ze strany svého genetického rodiče (dárce) či jeho předků zatíženo genetickou predispozicí, která nebyla při vyšetření či osobním pohovoru odhalena, což jeho později ošetřujícímu lékaři znemožní klást zvýšený důraz na případné včasné odhalení rizikových faktorů.

To nicméně není dle našeho názoru jediným problematickým aspektem institutu anonymního dárcovství. Vedle fyzického zdraví dítěte či dospívajícího jedince počatého metodou asistované reprodukce je totiž nutné zohledňovat také psychickou a sociální stránku daného problému. Skutečnost, že je dárcovství anonymní, má přirozeně za následek, že takto počatý jedinec nemá objektivně po celou dobu svého života možnost zjistit, kdo byli jeho genetičtí rodiče a předkové, popřípadě odkud pochází, zda má další sourozence apod. V právním diskurzu je v tomto kontextu předmětem diskusí, zda je uzákonění anonymity dárcovství v rozporu s právem člověka znát svůj původ,[14] jehož výslovné zakotvení můžeme ve vztahu k právní ochraně dítěte nalézt v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (OSN), ve kterém je uvedeno, že: „Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují provádění těchto práv a v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím a v souladu se svými závazky vyplývajícími z příslušných mezinárodněprávních dokumentů v této oblasti se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti.“[15]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 9/2018. Pokračování je dostupné zde.


[1] HOBBES, Thomas. Leviathan aneb látka, forma a moc státu církevního a politického. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 87–91.

[2] To souvisí s následnou potřebou ochrany svobody a vlastnictví člověka, včetně práva na odbor proti útlaku ze strany veřejné moci, která byla smluvně konstituována za účelem ochrany občanů a jejich práv. Srov. LOCKE, Johne. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 203.

[3] American Society for Reproductive Medicine. Assisted Reproductive Technology [online]. 2015 [cit. 19. 4. 2018]. Dostupné z: https:// www.reproductivefacts.org/globalassets/rf/news-and-publications/bookletsfact-sheets/english-fact-sheets-andinfo-booklets/art.pdf.

[4] Diskurz v těchto otázkách se začal přirozeně zesilovat zejména po úspěšném použití metody umělého oplodnění (IVF), a to narozením historicky prvního dítěte „ze zkumavky“ roku 1978 jménem Louise Brown. Viz BŘEZINA, Paul – ZHAO, Yulian. The Ethical, Legal, and Social Issues Impacted by Modern Assisted Reproductive Technologies. Obstetrics and Gynecology International [online]. 2012, s. 1 [cit. 19. 4. 2018]. Dostupné z: https:// www.hindawi.com/journals/ogi/2012/686253/.

[5] HOEGER, Kathleen et al. In: Vitro Fertilization: Process, Risk, and Consent [online]. University of Rochester Medical Center, 2018 [cit. 19. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.urmc.rochester.edu/MediaLibraries/URMCMedia/fertility-center/documents/ In-Vito-Fertilization-4-29-15-updated.pdf.

[6] K otázce právního statusu embrya či plodu srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2004, stížnost č. 53924/00, věc Vo proti Francii, a rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 10. 4. 2007, stížnost č. 6339/05, věc Evansová proti Spojenému království.

[7] Důsledkem toho automaticky dochází k narušení či zpochybnění tradičního významu pojmu rodičovství a rodič. Vlivem aplikace biomedicíny a provádění metod asistované reprodukce totiž můžeme v případě jednoho dítěte hovořit o existenci až čtyř druhů rodičovství (genetické, biologické, právní, sociální), které mohou být reprezentovány odlišnými osobami. Pokud se jedná o genetické rodiče, budou to v tomto případě dárci genetického materiálu. Biologickým rodičem poté může být na straně matky jiná osoba, a to žena, která dítě porodila (případ úplného náhradního mateřství). Ta se z tohoto titulu dle českého práva stává automaticky právním rodičem dítěte, a to na základě nevyvratitelné právní domněnky mateřství, zakotvené v § 775 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V případě otce je nicméně třeba aplikovat systém vyvratitelných právních domněnek. Poslední kategorií je rodič v sociálním slova smyslu, což je osoba, která dítě fakticky vychovává a má jej ve své péči.

[8] GONG, Dan et al. An overview on ethical issues about sperm donation. Asian Journal of Andrology [online]. 2009, roč. 11, č. 6, s. 646 [cit. 20. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3735320/.

[9] Ve Velké Británii došlo k zásadnímu obratu a odtajnění dárcovství pohlavních buněk roku 2005, a to v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu Anglie a Walesu ze dne 26. 7. 2002, případ č. CO/3802/01, věc Rose a další proti Ministerstvu zdravotnictví.

[10] HARPER, Joyce – KENNETT, Debbie – REISEL, Dan. The end of donor anonymity: how genetic testing is likely to drive anonymous gamete donation out of business. Human Reproduction [online]. 2016, roč. 31, č. 6, s. 1136 [cit. 20. 4. 2018]. Dostupné z: https://academic.oup.com/humrep/article/31/6/1135/1749791.

[11] Právě problematika náhradního mateřství již ukázala, že vycestování do států s liberální právní úpravou příslušných postupů může vyvolat řadu problémů, souvisejících například se zápisem rodičovských práv k dítěti, a tedy i ochranou jeho soukromého života a možností úplné integrace v občanské společnosti (rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2014, stížnost č. 65192/11, věc Mennesson proti Francii, a rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2014, stížnost č. 65941/11, věc Labassee proti Francii). Nelze však opominout ani případy, kdy se vlivem rozdílné právní úpravy náhradního mateřství ocitlo dítě zcela bez péče svých rodičů, jako tomu bylo v rozsudku ESLP ze dne 8. 7. 2014, stížnost č. 29176/13, věc D. a další proti Belgii. Za nejkontroverznější je pak v této oblasti považován rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 24. 1. 2017, stížnost č. 25358/12, věc Paradiso a Campanelli proti Itálii, kdy bylo dítě objednatelskému páru z důvodu porušení mezinárodních podmínek adopce dokonce odebráno a svěřeno do péče v jiné rodině.

[12] Stanovení požadavků na věk dárce či vymezení osob, u nichž je dárcovství vyloučeno, nalezneme poté v § 1 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o sp. zdr. sl.

[13] HÁJEK, Zdeněk et al. Rizikové a patologické těhotenství. Praha: Grada, 2004, s. 239.

[14] KONEČNÁ, Hana. Asistovaná reprodukce u single osob a homosexuálních párů. Časopis zdravotnického práva a bioetiky [online]. 2017, roč. 7, č. 1, s. 38–39 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/ article/view/134/122.

[15] K tomu je vhodné doplnit, že Česká republika sice učinila k citovanému článku výhradu v době přijetí (1991), ve které si vymínila možnost anonymity biologických (genetických) rodičů v případě nezrušitelného osvojení či umělého oplodnění, ale tento přístup je dlouhou dobu objektem kritiky zejména Výboru pro práva dítěte. Nad rámec uvedeného nelze opomíjet ani čl. 51 Úmluvy o právech dítěte, který nepřipouští výhrady neslučitelné s předmětem a účelem daného právního dokumentu a navíc umožňuje jejich dodatečné odvolání. Ve vztahu ke kritice Výboru pro práva dítěte pak můžeme poukázat na § 836 o. z., který zakotvuje povinnost osvojitelům informovat dítě o skutečnosti osvojení do začátku povinné školní docházky, což svědčí o částečné změně dřívějšího přístupu. Srov. Convention on the Rights of the Child [online]. United Nations Treaty Collection [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=IND&mtdsg_no=IV-11&chapter=4&lang=en.; Příloha č. 2 k usnesení vlády České republiky ze dne 10. září 2003 č. 898. Závěrečná doporučení Výboru pro práva dítěte: Česká republika [online]. vlada.cz, 2018 [cit. 22. 4. 2018]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravyplneni-mezin-umluv/Z_v_re_n__doporu_en__2CRC_CZ_2.pdf.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři