Rozhovor: Josef Kotásek – O směnkách a právnickém vzdělávání na počátku druhé pětiny 21. stol. (II. část)

Rozhovor s ním je rozdělen na dvě části, z nichž první se týká obecnějších otázek, v té druhé - kterou právě čtete - se zaměříme na směnečné právo.

Začněme u možnosti praktického využití směnek, aby ve čtení rozhovoru pokračovali vedle zavilých směnečných přívrženců i právní pragmatici. V jednom ze svých videí vyprávíte příběh o tom, jak Vašeho známého směnka „zachránila“ v situaci, kdy u sebe neměl peníze na zaplacení útraty na čerpací stanici. Můžete uvést nějaké další příklady ze života, v nichž může směnka pomoci? 

Variant je celá řada, směnka může být prostou investicí, ale také nástrojem placení, utvrzení či zajištění. V praxi  převládají posledně uvedené funkce. Jako platební nástroj směnka vymizela a není divu, v konkurenci moderních platebních nástrojů či třeba kryptoměn působí ten středověký cenný papír poněkud neohrabaně. 

Směnka má obrovskou výhodu ve své abstraktnosti. Její emisí výstavce rozehraje jasně danou konstelaci, kde je až algoritmicky jasné, co, kdy a kde se bude mezi účastníky odehrávat. Když se objevila poprvé v severní Itálii, musela být zjevením, takovým středověkým „smart contract“.  Směnečné algoritmy jsou abstraktní, fungují tedy, i kdyby neexistoval žádný hospodářský důvod příslušných kroků (emise, akceptace, avalování, indosace…). To, jak se tyto abstraktní kroky promítnou do mimosměnečných vztahů (jestli se jimi něco zaplatí, zajistí, utvrdí či třeba daruje), je přenecháno na vůli stran. Ve smlouvě (tzv. směnečné smlouvě) by tedy měly vyjasnit, jakou funkci má směnka mít.  

Jaké směnky se v českých luzích a hájích používají nejčastěji? Jsou to utvrzovací (blanko)směnky? Je tomu podobně i ve srovnatelných zahraničních jurisdikcích?

Ano, převažuje utvrzovací, resp. zajišťovací (pokud má např. avala) směnka, což je ostatně typické pro země bývalého východního bloku. Ve vyspělejších zemích směnka ztratila původní roli a význam. Dekadence byla patrná od šedesátých let minulého století a dnes zůstává směnka nástrojem pro speciální operace či transakce v zahraničním obchodu. Postupný úpadek jde dobře vidět i v odborné literatuře. Třeba velké sbírky soudních rozhodnutí zemí „ženevského směnečného systému“ (kam materiálně patří i ČR) končí právě v 80. letech minulého století. V SRN a Rakousku se tu a tam ještě objeví soudní rozhodnutí týkající se směnečného práva v devadesátých letech, ale je jich opravdu pomálu. Renomovaný komentář ke směnečnému zákonu v SRN (Baumbach/Hefermehl u C. H. Beck) je také již delší dobu doplněn komentářem některých předpisů o platebním styku od Matthiase Caspera, jinak by to těžko dotáhnul na letošní 24. vydání. 

I náš boom pomalu opadá. Zásadně k tomu přispěl velmi rozumný zákaz spotřebitelských směnek, resp. jejich omezení v zákoně o spotřebitelských úvěrech. Ale i v byznysu je otázkou času, kdy směnka ztratí svůj význam a přesune se mezi „vyhynutím ohrožené druhy“, které se budou používat jen v úzce omezeném segmentu. 

Přesto bych ale směnku nepodceňoval – směnka vždy testovala (či úspěšně překračovala) regulatorní hranice dané veřejným právem.  Má to ostatně v genech. Pokud její funkce budou vyhovovat praxi (hodit se může třeba anonymita vlastníka u blankotradice), okamžitě se jí znovu chopí. 

Instituty směnečného práva navíc mohou najít uplatnění i tehdy, kdyby směnka samotná prakticky vymizela. Představme si např. inominátní cenný papír, který nezní na peněžité plnění, ale třeba na drahé kovy, pšenici či bitcoiny. Půjde sice o nepojmenovaný cenný papír (nikoliv směnku, která musí znít na peníze), ale jeho konstrukce může vycházet třeba ze směnky vlastní. Pokud bude emitent respektovaná autorita, máme v takových inominátech najednou něco, co funguje jako peníze – a navíc to funguje i bez centrální banky.

Přejímání směnečného rukojemství bychom doporučili patrně toliko našemu největšímu nepříteli. Vy sám jste se v jednom ze svých „podcastů“ nechal slyšet, že horší postavení než avalista má snad jen avalista na blankosměnce. V čem spočívají úskalí postavení avalisty? Jaké námitky avalistovi svědčí? Když už rukojemství přebíráme, můžeme preventivně učinit něco, aby nám po uplatnění práv směnečným věřitelem nezůstaly jen oči pro pláč?

Podle ustálené judikatury nemá aval námitky, které má k dispozici osoba, za kterou se zaručil. Vzniká tak třeba u ručení nemyslitelná situace, kdy se např. výstavce vlastní směnky úspěšně ubrání kauzální námitkou (např. že dluh utvrzený směnkou zaniknul), ale aval tuto obranu uplatnit nemůže. Aval může namítat jen to, co se zakládá na jeho „vlastních vztazích k majiteli směnky“. A to je prostě jiná sféra. Problém je tedy zejména v kauzální obraně, která je pro avala v zásadě uzavřena. 

Tady nás ještě čeká zajímavý vývoj. Je totiž otázkou, do jaké míry je výše uvedené stanovisko v harmonii s § 32 odst. 1 zákona směnečného a šekového, dle kterého je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Není namístě diferencovanější a realitě odpovídající pojetí? Byť je to hodně novátorské, nelze uvažovat o implicitní smlouvě, kterou (průměrný, pomyslný) aval uzavírá s věřitelem při podpisu v pozici rukojmího? Přeci nemůžeme mít za to, že v základu ujednávají něco jako, „i když dlužník (výstavce) nezaplatí směnku z legitimních důvodů, ty ji zaplatíš vždycky, milý avale“. Navíc, co potom neúspěšný aval, který po své prohře (jak také jinak, když jsme mu odepřeli přístup ke kauzálním námitkám) povede regres po našem výstavci směnky? Bude-li úspěšný, všechno nakonec půjde k tíži tohoto výstavce, který prohraje až v druhém kole, tj. navíc ještě s náklady regresu.

Uvidíme, zatím se to má celé ale tak, že aval si musí cestu ke kauzální obraně otevírat speciálním ujednáním. Ve směnečné smlouvě s věřitelem si může (a má) uplatnění námitek, které by jinak příslušely pouze osobě, za kterou se zaručil, vyhradit. Taková smlouva ovšem váže právě jen své strany a nepůsobí proti dalšímu dobrověrnému nabyvateli směnky. Navíc, radit tohle avalovi, je ve většině případů knížecí rada; jak rád by aval takovou dohodu měl v písemné formě, ale věřitel na to z logických důvodů nepřistoupí. Proto ty úvahy o implicitní smlouvě. 

V praxi se poměrně často vyskytují směnečné formuláře, bloky s takovými formuláři si můžeme pořídit v kdejakém papírnictví. Jakých chyb se podle Vašich zkušeností lidé při jejich vyplňování nejčastěji dopouští? Jaké mají tyto chyby důsledky?

Časté jsou chyby z hyperkorektnosti: ze snahy vyhovět požadavkům formuláře do posledního detailu. Třeba uvedení podrobnějšího údaje data splatnosti (hodiny, minuty) vede podle naší judikatury k neplatnosti směnky. Nebo chyby ze snahy o přílišný komfort: místo platební „v sídle aktuálního věřitele“ sice chápeme, protože komu by se chtělo pobíhat po světě s originálem směnky, na směnce ale takový výraz být nesmí. Platební místo má být určeno při vydání směnky a měnit se již nebude. 

Objevují se ale i chyby z druhého břehu, které paradoxně neuvidíme. Spočívají totiž v nesprávném úsudku o platnosti směnky, která je přitom bezvadná a zcela v pořádku. Věřitel ji ale mylně vyhodnotí jako směnku neplatnou (třeba proto, že směnka nemá doložku „bez protestu“, což s platností směnky nijak nesouvisí) a neuplatní z ní práva včas, resp. ji ke své škodě odloží jako nevyužitelný kus papíru. 

Úprava směnečného práva je napříč evropským kontinentem (v tzv. ženevském okruhu) silně unifikována.[1] Mentalita jednotlivých národů je ovšem odlišná. Je i přes to české směnečné právo – ať již jde o law in books či o law in action – něčím specifické? Je tímto specifikem velmi časté avalování směnek?

Specifické může být skutečně jen četností jednotlivých institutů. Aval je určitě dobrý příklad – používá se třeba i ve srovnání s první republikou velmi často. Jinak ale úprava příliš prostoru pro „národní specifika“ nedává. Výjimkou je snad blankosměnka, kterou některé země ženevského směnečného systému neznají. 

Právo jako ostatně téměř každý společenský fenomén je opředeno řadou mýtů. To platí snad ještě více o právu směnečném, kde některé mýty panují nejen mezi tzv. laiky, ale i mezi právníky (namátkou lze uvést přesvědčení některých, že ověření podpisu na směnce automaticky zakládá směnečné rukojemství ověřujícího). Jaký je největší „směnečný mýtus“? V čem se nejčastěji mýlí Vaši studenti u zkoušek/na seminářích?

Mohu soudit jen dle vlastní omezené zkušenosti. Největší mýty v laické veřejnosti podle mého panují o významu doložky „bez protestu“, která zbavuje majitele směnky povinnosti pořídit tzv. směnečný protest k zachování některých práv ze směnky. Klauzule „bez protestu“ je mylně vnímána jako způsob vyjádření bezpodmínečnosti slibu (u vlastní směnky) či příkazu (u cizí směnky), tj. jako nutná náležitost. 

Studentům pak dělá problém pochopit rozdíl mezi postihem u nepřijetí a u neplacení, a vůbec celý postih před splatností. Totéž platí o směnečném obohacení. 

Studentům ale těžko cokoliv vyčítat: obecně je to tak, že studenti tápou v tom, v čem tápu já – a neumím to tedy dobře vysvětlit.

Když jsme u studentů, napadne Vás nyní nějaká otázka typu chyták, na kterou se jich tážete s největší oblibou? Uvědomuji si, že zodpovězení této otázky povede k tomu, že na sebe tak trochu prozradíte recept. Pochopím proto, když využijete svého práva odepřít odpověď. 

Zkouška z Práva cenných papírů je písemná, zahrnuje celý komplex otázek, včetně kapitálového trhu, takže je těžké vybrat nějakou oblíbenou – ale v každém testu se ptám různým způsobem třeba na formu cenného papíru (tj. v podstatě na způsob převodu), to je v praxi zásadní otázka. 

V jednom ze svých příspěvků se svěřujete, že „studenti se někdy na semináři (už teď se mi stýská) rozjedou tak, že pokládají dotazy ztřeštěné, nepravděpodobné a navýsost „nepraktické“.[2] Jaký nejabsurdnější dotaz jste během své kariéry dostal? Který navýsost „nepraktický“ dotaz se opakuje nejčastěji? 

Na semináři samozřejmě neexistují „ztřeštěné, nepravděpodobné a navýsost nepraktické“ dotazy. Každý dotaz je v pořádku a snažím se jej zodpovědět, i když mi někdy cukají koutky. Někdy totiž právě takové excesy nutí věci promyslet znovu a v tom překvapivém kontextu člověk najde něco nového. Vaše další otázka (viz následující otázka) s bankovkou je častá. Z těch dalších podivných až absurdních dotazů, je to třeba otázka, zda může být směnka napsána tužkou nebo červeně. Nebo, zda je platná, když ji výstavce vypíše a podepíše levou rukou. U smluv by tazatele něco takového asi vůbec nenapadlo.

I já se zkusím připojit s řadou více či méně ztřeštěných dotazů. Může být text směnky napsán na dvoutisícikorunovou bankovku[3]? Může mít směnka více přívěsků? Může být směnka ve spoluvlastnictví? 

Třikrát ano. Je věcí výstavce, jak drahý podklad pro směnku použije, on se mu koneckonců po vyplacení směnky vrátí (předpokládám totiž, že směnečná suma převyšuje hodnotu bankovky). Patrně bude nutná výměna poškozené bankovky. Více přívěsků v tom smyslu, že vlastně prodloužíme přívěsek o další listinu – jistě, ostatně rubopisů může být na směnce tolik, že další „prodloužení“ do jakéhosi leporela bude nutné. U věřitelské solidarity je to zcela bez debat, praktické to ale rozhodně není.

Vzhledem k relativní četnosti výskytu směnek v praxi existuje poměrně bohatá judikatura v této oblasti. Judikatura týkající se rámečků ve směnce již naštěstí byla prolomena,[4] existují však i další soudní rozhodnutí, která se jeví jako přinejmenším problematická. Na jedné straně soudům nevadí, je-li jako platební místo uveden toliko „Kostelec“, třebaže se takových obcí na území ČR nachází nejméně 24.[5] Na straně druhé byla jako „neplatná“ pro svou jazykovou nejednotnost posouzena česky psaná směnka, která vedle označení „CHF“ obsahovala i anglický název měny („swiss franks“).[6] Které ze soudních rozhodnutí v oblasti směnečného práva pokládáte za nejproblematičtější?

Je dobré podívat se na data, ze kterého ta rozhodnutí jsou. Rozhodnutí u směnky s výrazem „swiss franks“ je starší a mám jej za překonané. Vsadil bych hodně na to, že obdobný případ by dnes dovolací soud posoudil jinak a směnku by tedy aproboval stejně benevolentně, jak posoudil ten „Kostelec“, který je pro mě dobrou ukázkou toho, že formalismus má i ve směnečném právu své hranice. 

Problematické byly určitě ty „rámečky“, tím jsem „bavil“ zahraniční kolegy na konferencích, ale to už je doufejme minulost. Nevedu si nějakou negativní hitparádu, obecně mi přijde rozhodovací praxe zejména na úrovni Nejvyššího soudu velmi dobrá a soudců ze „směnečného senátu“ si cením odborně i lidsky. A samozřejmě nesmíme zapomenout na obrovské osvětové úsilí dr. Kovaříka, který svou energií a autoritou zásadně přispěl ke sjednocení směnečné judikatury a vůbec k rozvoji směnek u nás.  

Jaké rozhodnutí českých soudů považujete za nejvíce průlomové?  

Tady mám jasno, je to rozhodnutí NS týkající se důkazního břemene o pravosti podpisu na směnce, které stále budí velké emoce, přestože je z konce roku 2009 (sp. zn. 29 Cdo 3478/2007): „Popře‑li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.“ Do té doby nesl důkazní břemeno podle soudů dlužník. 

Což se možná na první pohled nezdá být až tak problematické: dlužník prostě „jen“ zaplatí zálohu na písmoznalce a ten nám řekne, jestli je podpis pravý, či nikoliv. Vlastně jde jen o tu zálohu na náklady… jenže vážnější to začne být tam, kde znalec není schopen zjistit, zda je podpis pravý. Takových případů asi nebylo tolik, jenomže když setrváte na tom, že důkazním břemenu vždy zatěžujeme dlužníka, pak vlastně žalovanému ze směnky sdělovaly soudy toto: žalovaný, my nevíme, jestli jste směnku podepsal, a proto jste povinen ji zaplatit. Pro takové individuální obětiny na směnečném oltáři nevidím legitimní důvody.

Z těch očekáváných rozhodnutí v budoucnu jsem velmi zvědavý na rozhodnutí o důsledcích porušení dohody o vyplňovacím právu u data splatnosti. V literatuře nepanuje jednota – někteří autoři mají za to (když to zjednoduším), že porušení dohody o vyplňovacím právu spočívající třeba i v odklonu o jeden dva dny (příklad: do směnky měla být dle dohody doplněna splatnost 1. 2. 2020, věřitel ale doplní údaj 3. 2. 2020) vede k neuplatnitelnosti směnky. Proč je toto porušení dohody tak fatální, že má bez dalšího vést k neúspěchu věřitele ve sporu, mi nebere ani hlava, ani srdce.

Na svém blogu komentujete rovněž předpis, který je ve Vašich očích nejvtipnější.[7] Jde o „vyhlášku o plašení špačků jejich zabíjením“ (vyhláška MŽP č. 294/2006 Sb., o odchylném postupu pro usmrcování špačka obecného). Když už jsme u superlativů s mírně negativními konotacemi, jaký je podle Vás nejhorší právní předpis českého právního řádu? 

Kandidáta na nejhorší právní předpis českého právního řádu žádného nemám, raději bych volil pozitivní kritéria, třeba to „pobavení“. Na té „špačkové“ vyhlášce je skvělé, že pobaví a zároveň v praxi funguje. To je přeci nádherná kombinace, se kterou všechny další možnosti (nepobaví a funguje, pobaví a nefunguje, či dokonce nepobaví a nefunguje) nemohou soutěžit. 

---