Rozhovor: Štěpán Janků - O právnících coby nejlépe placených spisovatelích (III. část)

Holič má břitvu, fotbalista kopačky, hasič hadici… Co je nástrojem právníka? Ano, je to jazyk, jímž by každý úspěšný právník měl umět vládnout. Zároveň lze říci, že většina výstupů právníkovy práce má písemnou podobu, proto se v následujícím rozhovoru o právním psaní zaměřujeme na otázky, které jsou navýsost praktické.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Fotolia

V čem právníci při používání svého nástroje nejčastěji chybují? Zamýšlíme se my právníci dostatečně nad tím, jakou sílu mohou mít naše slova? Nezapomínáme při soustředění se na to, co píšeme, přemýšlet nad tím, jak píšeme? Odpovědi naleznete mezi řádky tohoto rozhovoru, potažmo též na facebookové stránce, či twitterovém účtu mého rozhovorového souputníka, kterým je Štěpán Janků. Třebaže jsem letos absolvoval nejeden inspirativní rozhovor, nezdráhám se ten, jenž právě čtete, označit za pomyslný zlatý hřeb tohoto obecně poněkud prapodivného roku. Abychom čtenáře nepřehltili záplavou informací, rozdělili jsme příspěvek na tři dílčí komponenty, které postupně přinášíme v tomto (před)vánočním čase. 

V této závěrečné pasáži se nejprve podíváme na zbývající ze série otázek týkajících se formálního strukturování právních textů, následně se dotkneme tvorby smluv a na úplný závěr odhalíme i něco málo ze soukromí dotazovaného.

... Dokončeme nejprve, co jsme započali v předchozí části rozhovoru. Existuje doporučená délka odstavce?

Neexistuje. Stejně jako neexistuje správně dlouhá smlouva, správně dlouhá věta nebo správně dlouhé slovo. Krátkým odstavcem sdělení zdůrazníme, dlouhým odstavcem jej naopak utlumíme. Je to znovu jen nástroj. Odstavec tak může mít jen pár slov, několik vět nebo se může klidně rozkládat na půl stránky. A délka každého z nich může mít své opodstatnění.

Ještě důležitější je však podle mě vědět, jak odstavec začít, jak jím čtenáře vést nebo jak na sebe napojovat věty. Stejně tak je důležité poznat, kdy už je myšlenek na odstavec příliš a bylo by dobré vytvořit odstavec nový.  

Především jde však o to, čím odstavce naplníme. Odstavec o pár větách totiž může být občas stejně tak nesrozumitelný jako ten přes celou stránku. Nelehkým úkolem pro každého z nás je rozpoznat, kdy tomu tak z pohledu čtenáře je.

Mají být odstavce číslovány?

Číslování odstavců je v soudních podáních či rozhodnutích určitě praktické. Není však důvod čísla vytahovat do popředí stejnou barvou jakou je psán samotný text, tedy černou. Zvolil bych pro ně – stejně jako třeba pro čísla nadpisu – některý z odstínů šedé. Je to další detail, jakým můžete čtenáři naznačit, že jste nad textem přemýšleli.

Má význam uvažovat nad vhodným používáním interpunkce? 

Určitě má. Interpunkce totiž zdaleka není jen o pravopisu. Interpunkční znaménka fungují jako takové malé dopravní značky, které čtenáři usnadňují cestu: jednou jej na něco upozorní, jinde jej zbrzdí a někdy mu zas nechají volný průjezd. Máločím můžeme ovlivnit tempo, tón či rytmus čtení. Interpunkční znaménka to dokážou.

Mohou textu pomoci pomlčky, dvojtečky, závorky či středníky? Máte mezi interpunkčními znaménky nějakého osobního favorita? (Ti, kdo četli byť jeden z mých textů, patrně vědí, že mým oblíbencem jsou pomlčky – pozn. tazatele) 

Tak to jsme dva. Dokonce bych řekl, že je používám až příliš často – třeba i tam, kde by se dalo najít znaménko vhodnější. Každé z nich totiž říká čtenáři něco trochu jiného.

Tečka značí konec a jako právníci bychom ji – na rozdíl od čárky – měli používat častěji. Když se řekne „tečka“, naskočí mi krátká důrazná věta, která se čtenáři vryje pod kůži. Čárky naopak umožňují napsat dlouhou větu, v níž lze snadno určitou informaci potlačit. 

Dvojtečkou zas čtenáře upozorňujeme na to, že bude následovat něco důležitého. A nemusí jít jen o výčet nebo přímou citaci, ale také třeba o nějaký náš závěr.  Závorky naznačují podřazenost či doplnění a vždy u nich budu přemýšlet, zda by se text bez informace v nich neobešel.  Námi oblíbená pomlčka, ta je přímo magnetem pro čtenářovu pozornost. 

Opomíjené středníky pak značí rovnocennost či rozvinutí a úzkou souvislost informací. Podle některých však značí jen to, že máte vystudovanou vysokou školu. Málokdo navíc přesně ví, jak s nimi vlastně pracovat. Včetně mě.

Ohledně vzdělávání v oblasti tvorby právních textů se patrně shodneme na tom, že české právnické fakulty poněkud zaostávají za svými zahraničními "kolegyněmi". Dokážete vybrat jeden konkrétní tip, jak se zahraničí přiblížit? Může k takovému přiblížení napomoci zvýšení podílu písemných zkoušek? 

K těm písemným zkouškám: nemyslím si. Stejně jako z nás ústní zkoušky neudělají rétory, tak ani písemné zkoušky bez kvalitní průpravy a zpětné vazby nikoho psát nenaučí.  

Zavést do studijních osnov předměty, které se různým druhům právního psaní systematicky a kvalitně věnují, to je asi trochu ambicióznější než „jeden konkrétní tip“, že? Pokud se však skutečně chceme přiblížit zahraničí, více jiných možností nemáme.  

Sebelepší popularizace právního psaní totiž nikdy nebude mít potřebný dosah a zlepšit jazyk soudních rozhodnutí nebo studijních materiálů by bylo snad ještě pracnější než překopat osnovy. Mám radost z toho, že přibývají volitelné předměty právního psaní a že se tomuto tématu dostává větší pozornosti. Stejně tak je skvělé, že jsou právníci, kterým na jejich písemném projevu záleží. Spolu s nimi totiž přibývají i kvalitní publikace, smlouvy, soudní rozhodnutí nebo třeba jen dobře napsané příspěvky na sociálních sítích – a to všechno má schopnost naše psaní ovlivnit. 

Pokud však chceme skutečnou změnu, musí k tomu všemu přibýt i kvalitní vysokoškolská výuka právního psaní. Výuka založená na zahraniční nauce i každodenní tuzemské praxi. Jsem přesvědčen, že by byl takový předmět pro studenty mnohem přínosnější, než je nutit biflovat strukturu státní správy v Rakousku-Uhersku nebo postoje řeckých filozofů k ideji peněz. Mohu se však plést a chvíle, kdy tyto znalosti uplatním, jsou ještě přede mnou.

Poslední problematika, které se chci blíže dotknout je tvorba smluv. Co udělat například proto, aby smlouvy nebyly tak nudné, jak nejednou bývají? 

Naším hlavním cílem není, aby čtení smluv byla zábava. Málokdo čte smlouvy od začátku do konce a očekává z toho nějaký požitek. Smlouvy musí být především srozumitelné, přehledné a systematické. A ještě důležitější než jejich čtivost, je schopnost vystihnout úmysly stran, chránit je a přispívat ke vzájemné důvěře. 

Způsobů, jakými lze jinak nudné smlouvy oživit, je však celá řada: vedle stručnosti a běžného jazyka to mohou být číselné nebo odrážkové seznamy, označování stran jejich skutečnými jmény nebo třeba formulování některých ustanovení v první osobě množného či v druhé osobě jednotného čísla. Dále mě napadá používání nadpisů a případně i tabulek či vzorců, odstranění zbytečných smluvních formulek, upřednostnění činného rodu nebo omezení křížových odkazů na jiná ustanovení a jejich nahrazení skutečným obsahem.

Ani po těchto změnách zřejmě nebude čtení smluv vyloženě zábava – aspoň to už ale nebude taková otrava.

Čeho se máme při tvorbě smluv raději vyvarovat?

Touto otázkou se zabývá celá jedna oblast právního psaní: contract drafting. Příprava kvalitních smluv je totiž intelektuálně náročná činnost s vlastními pravidly. Přiznám se, že jde taky o činnost, se kterou zatím nemám moc zkušeností. 

Jako autoři smluv bychom se měli vyhnout tomu, co může ohrozit porozumění, provádění či výklad smlouvy nebo vztahy mezi smluvními stranami. Může jít o používání různých formulací pro typově stejnou situaci, psaní jazykem, který namísto důvěry vyvolává podezřívavost, nepozorné přejímání smluvních vzorů, „nenápadné“ vkládání důležitých informací do nesouvisejících ujednání nebo třeba přemíru definic. 

Pokud by někoho psaní smluv zajímalo víc, doporučil bych mu knihu A Manual of Style for Contract Drafting od předního experta na psaní smluv Kena Adamse.  

Akademické texty mají poněkud jiné adresáty než např. zmíněné smlouvy. Nelze příliš očekávat, že by je četli neprávníci. Lze si vůbec představit akademický text, který je srozumitelný, stručný a nepoužívá přemíru odborných výrazů? Napadá Vás příklad nějakého konkrétního akademika, jehož texty je radost číst?

Určitě. Vědecké neznamená nesrozumitelné. Jak napsali Vojtěch Šimíček s Michalem Bobkem, i základy kvantové fyziky lze vysvětlit desetiletému dítěti – to však jen pokud jim rozumí i sám přednášející. 

Takže ano, jde to. Na začátku však musí stát tři věci: skvělé porozumění tématu, obeznámenost s tím, že je možné psát lépe, a ochota do toho jít. Řada právníků všechny tyto tři schopnosti má, jiným zas některá z nich chybí. To, jak akademici mluví a píšou, je přitom stěžejní, protože tím formují to, jak jako začínající právníci vnímáme náš jazyk a sami se vyjadřujeme. A pokud jde o konkrétní příklady, mohl bych s klidem odkázat na hosty vašich posledních rozhovorů: Petra Bezoušku, Tomáše Richtera a Josefa Kotáska.

Pojďme tedy společně nahradit dlouhé přepisy zákona praktickým příkladem. Zbavme se těch poznámek pod čarou, které jen odvádí pozornost. Nebojme se podělit o vlastní názor či řešení. Nepišme tak, aby se v našich textech ztráceli spolu s myšlenkami i čtenáři. Ostatně, jaké jiné právní texty nám k tomu dávají větší svobodu než ty akademické? A co je lepším důkazem našich schopností než to, že něco složitého dokážeme předat srozumitelným jazykem? 

Koronavirová krize urychlila přesun práva do online světa, kam neodmyslitelně patří i sociální sítě. Vaše facebooková stránka podle mého patří mezi to nejlepší, co tento prostor českému zájemci o právo nabízí. Koho dalšího doporučujete sledovat na Facebooku či na jiných online platformách? Napadne Vás, v čem český virtuální právnický prostor zaostává za zahraničním? 

Děkuji za ta hezká slova! A stejně tak děkuji i všem ostatním, kteří stránku sledují. 

O zahraničním dění mám přehled jen co se týče právního psaní. Jeho středobodem je zejména americký Twitter, kde spolu diskutují nejen desítky vysokoškolských profesorek a profesorů právního psaní, ale také řada soudců a advokátů. Jde o velmi otevřenou a uvolněnou komunitu, do které se tu a tam zapojují i samotní studenti. Zároveň jde o skvělý způsob, jak zůstat v obraze, čerpat inspiraci a všímat si nejnovějšího vývoje a trendů. To nejzajímavější ze zahraniční scény právního psaní sdílím na svém twitterovém účtu (https://twitter.com/StepanJanku), kde jsem o poznání aktivnější než na zmíněném Facebooku. Hlavní rozdíl oproti zahraničí pak vidím asi v tom, že na našich sítích tak hojně nediskutují akademici a soudci.

I u nás v Česku je však poslední dobou živěji – od lifestylových příspěvků na Instagramu, přes aktuality na Twitteru, až po detailní a praktické texty na LinkedInu. Nerad bych teď dával dohromady nějaký seznam těch, které se vyplatí sledovat – jednak všechny neznám a jednak bych na některé určitě zapomněl. Těch lidí je totiž spousta.

Pevně však věřím, že jich bude ještě přibývat – těch, co mají nadšení pro svůj obor, jsou ochotni jít do hloubky a kriticky hodnotit a nabízet svá vlastní řešení. Takových není nikdy dost a oblast právního psaní není zdaleka tou jedinou, která je potřebuje.

Na úplný závěr se přesuňme do osobní roviny. Jak jste se dostal k právnímu psaní? Kam hodláte zamířit bezprostředně po skončení studií? Plánujete své poznatky uplatňovat jako příslušník některého z právnických povolání? 

Na začátku stála má první praktická zkušenost s právem: stáž na Ústavním soudu. Hlavně ze začátku mi totiž občas nebylo jasné, co se mi slova a věty v podáních a jimi napadených rozhodnutích snaží říct nebo proč to říkají zrovna takto. A když jsem se potom ponořil do rozhodnutí Ústavního soudu, zažíval jsem občas podobný pocit. Takový, který někdy zažila asi většina studentů práv.

Když mi pak někdo vše vysvětlil slovy: „No, víš, ono to vlastně znamená tohle a tohle,“ nechápal jsem, proč by se to přesně takto nedalo i napsat – jednoduše, stručně, přímočaře. Tak jsem se o to začal sám snažit. Později jsem objevil svět legal writingu, kterému jsem propadl. A protože jsem nechtěl s právním psaním otravovat jen svou přítelkyni, založil jsem si stránky, kde se o to nejzajímavější dělím s ostatními.

A co do budoucna? Práce na soudu mě naplňovala. Navíc díky ní tuším, jak zhruba soudce přemýšlí a co od advokáta očekává.  Přesto bych se po škole rád vydal do advokacie. Jednak chci poznat právo z různých stran a jednak bych byl sám nedůvěřivý vůči někomu, kdo poučuje o něčem, co sám nikdy na vlastní kůži nezažil.  

Všechny tyto zkušenosti bych pak rád využil k tomu, abych mohl kvalitněji mluvit a psát o právním psaní – ať už půjde o semináře, články nebo časem třeba i o vlastní knihu. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články