Ostatní | Damián Němec | 08.09.2017

Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví, část I. Zdroj: Fotolia

Otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví, část I.

Na základě jasnější specifikace samotného pojetí kaplanství v oblasti zdravotnictví a analýzy jeho současné podoby i právního zakotvení v České republice přináší článek jak vymezení otevřených a dosud právně neřešených otázek spojených s kaplanstvím, tak návrhy na koncepční podobu nové právní úpravy, zejména ve zdravotnickém právu.

Damián Němec

Cyrilometodějská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Damián Němec

Cyrilometodějská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Součástí demokratizace společenského života v České republice od r. 1990 je zajištění potřebné péče v oblasti duchovní osobám, jejichž přístup k běžné pastoraci je silně ztížen, což se týká především armády a vězeňství, ale také zdravotnictví. V souladu se zaměřením letošního 22. ročníku konference Církev a stát na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kladoucí základní otázku „Potřebujeme nový zákon o církvích (?)“ se věnuje tento příspěvek posledně jmenované oblasti, a to z hlediska dosavadního faktického i právního zakotvené této péče a rovněž z pohledu na jeho budoucí řešení.

První kapitola je zaměřena na věcné vymezení základních skutečností: různých modalit působení duchovních ve zdravotnictví, způsobů pojetí a označování stálé péče duchovních u poskytovatelů zdravotních služeb a nakonec vymezení osob, které tuto službu poskytují stabilním způsobem.

Druhá a třetí kapitola jsou zaměřeny na popis aktuální situace. Druhá kapitola podává stručnou analýzu současného právního zakotvení této péče v České republice, třetí pak popisu jejího faktického řešení z pohledu poskytovatele zdravotních služeb i z pohledu církví a náboženských společností.

Čtvrtá a pátá kapitola jsou zaměřeny na budoucnost. Čtvrtá kapitola jako most mezi současností a budoucností pojmenovává jednotlivé otevřené, dosud nevyřešené otázky, pátá kapitola pak přináší koncepční návrhy de lege ferenda.

Věcné vymezení kaplanství ve zdravotnictví

Modality působení duchovních v oblasti zdravotnictví

Působení duchovních v zařízeních poskytovatelů zdravotních služeb má nepřerušenou tradici, byť v různých formách. Dokonce i v situaci nesvobody v důsledku omezení daných komunistickým režimem v Československu byla tato péče nadále poskytována osobám v těchto zařízeních, především nemocnicích, byť obvykle pouze v rámci návštěvních hodin (které bývaly zpravidla pouze dvakrát týdně). Pro nás je však důležité popsání situace, jak se vyvinula po r. 1990.

Po právní i organizační stránce je nejsnazší okazionální docházení duchovních jednotlivých církví a náboženských společností (dále jen „CNS“) za svými věřícími, nejčastěji na požádání ze strany pacienta či jeho blízkých (tzv. na zavolání), ale – spíše výjimečně – i z vlastní iniciativy.

Druhou, střední možností je stabilnější péče poskytovaná duchovními CNS, což nastává hlavně v případě zařízení s delší dobou pobytu (typicky otázka právního zakotvení kaplanství v oblasti zdravotnictví v případě léčeben dlouhodobě nemocných a odborných léčebných ústavů). Zde převládá poskytování duchovní péče z vlastní iniciativy duchovních, méně z iniciativy poskytovatele zdravotních služeb.

Nejvíce žádoucí se však zřetelně jeví stálá stacionární péče, která bývá nabízena povětšinou z vlastní iniciativy CNS, ale stále více žádána také z iniciativy poskytovatele zdravotních služeb, především v případě nemocnic, které chtějí dosáhnout příslušného mezinárodního uznání.[1] Ve standardech pro toto uznání jsou obsaženy též požadavky ohledně zabezpečení péče o duchovní potřeby:

„Práva pacientů a jejich blízkých: Nemocnice má vytvořený postup, v rámci kterého uspokojí požadavky pacientů a jejich blízkých na poskytnutí duchovních služeb či podobné požadavky vyplývající z pacientových duchovních potřeb a náboženského přesvědčení.“ [2]

Pojetí stálé péče a terminologie pro její označení

Východiskem pro realizaci stálé stacionární péče je holistický přístup k pacientům – jednoznačně totiž nestačí dbát pouze o odbornou medicinskou péči a její technické zabezpečení, ale je také třeba řešit mnohé důležité životní otázky vyvolané nemocí. To nutně vede k vytváření multidisciplinárních týmů z osob profesí lékařských i nelékařských, zdravotnických i nezdravotnických. V jejich rámci má své poslání také duchovní (pastorační pracovník), a to v oblasti lidských a duchovních otázek: existenciální otázky, mravní otázky i ryze náboženské otázky. Uvedené pořadí je přitom zcela záměrné. Praxe i odborné výzkumy ukazují, že nejvíce vystupuje obecně lidská potřeba blízkosti a sdílení spojená s hledáním smyslu nemoci a utrpení, na ni navazují otázky etické a společenské (zvláště oblast rodinných vztahů) a teprve poté přicházejí otázky ryze náboženské.

Není přitom snadné najít český výraz vhodně charakterizující tuto službu. Anglický výraz health care chaplaincy je věcně dosti široký a nepodává bližší vymezení, v čem toto kaplanství spočívá. V češtině se objevují tři pojmenování této služby: spirituální péče, duchovní služba a klinická pastorační péče. Výraz spirituální péče je však až nadměrně široký a zahrnuje v sobě celou škálu všech možných (i nemožných) spirituálních přístupů, jak pramenících z jednotlivých náboženských tradic, tak i z nových, převážně eklektických náboženských proudů (např. New Age a novopohanství). Výraz duchovní služba, ustálený především v evangelickém prostředí, více odpovídá specificky křesťanskému diakonickému akcentu, málo však zdůrazňuje integrální zapojení této služby do holistické péče. Mezinárodně dosáhl největšího rozšíření výraz clinical pastoral care (Klinische Seelsorge, pastorale sanitaria, pastorale de la santé, consejería pastoral, klinická pastorálna starostlivosť), jemuž v češtině nejvíce odpovídá termín klinická pastorační péče, který zároveň vystihuje jak začlenění tohoto konání do prostředí klinické zdravotnické služby, tak jeho pastorační obsah (spojený s nezbytným církevním zakotvením) i charakter péče (základní termín používaný ve zdravotnickém prostředí). Proto v dalším textu budu přednostně používat výraz „klinická pastorační péče“.[3]

Označení osoby konající klinickou pastorační péči – nemocniční kaplan

Méně rozrůzněné je označení osob, podílejících se na poskytování klinické pastorační péče. V ekumenickém prostředí se ustálila dvojice výrazů nemocniční kaplan – dobrovolník, z nichž prvý označuje osoby poskytující tuto péči soustavně a zpravidla profesionálně (byť ne nutně na plný úvazek), zatímco druhý označuje osoby podílející se na této péči ve svém volném čase.

V angličtině bývá nemocniční kaplan označován výrazem healthcare chaplain. Je třeba přiznat, že české označení „nemocniční kaplan“ je oproti anglickému ekvivalentu významově užší a že slovně odkazuje pouze na službu v nemocnicích, zatímco anglický termín více odpovídá tomu, že tyto osoby pracují v daleko širším kontextu různých zdravotnických zařízení, resp. též v zařízeních sociálních služeb, kde je výrazně přítomen prvek zdravotní péče.

Zároveň je skutečností, že službu nemocničního kaplana poskytují nejen duchovní jednotlivých církví, ale i pověření laičtí pracovníci – a v obou případech (u duchovních v návaznosti na konfesní tradici) to mohou být jak muži, tak ženy (ba co víc: většinou jsou to ženy, neboť ty v empatii obecně předstihují muže).

Užívání výrazu „nemocniční kaplan“ naráží na právní obtíže v případě katolické církve, protože její základní zákoník Kodex kanonického práva z roku 1983 vyhrazuje v kán. 564 výraz „kaplan“ pro kněze či biskupy, jimž je natrvalo (alespoň zčásti) svěřena pastorační péče o některé společenství nebo některou skupinu katolíků (kategoriální pastorace), čímž jsou z rozsahu tohoto pojmu vyloučení jak jáhni, tak i laici, a tím všechny ženy. V rámci ekumenických vztahů katolická církev přistoupila na širší užívání tohoto výrazu, naznačené v předchozím odstavci. V tomto širším významu budu tento termín nadále užívat.[4]

V návaznosti na pastorační poslání nemocničního kaplana je pochopitelné, že se nutně jedná o osobu vyslanou konkrétní CNS po dohodě se zdravotnickým zařízením, přičemž kaplan musí nutně působit v ekumenickém duchu, a to nemisijně (nesmí být „lovcem dušiček“ ani obecně, natož pro svou CNS).[5]

Lze tedy konstatovat, že nemocniční kaplan je stálým pracovníkem ve zdravotnickém zařízení, a to jako nelékařská profese, ba navíc nikoli jako zdravotník, ale jako specializovaný pracovník v oblasti zdravotnictví.

Zkušenosti z praxe ukazují, že poslání nemocničního kaplana je daleko širší, než by se zprvu očekávalo. Jeho péče není totiž určena pouze pro pacienty (klienty), ale z velké části pro jejich blízké (zvl. v případě umírání a smrti), ba v souvislosti se zakotvením konkrétního kaplana v zdravotnickém zařízení stále více pro personál, a to zdravotnický i nezdravotnický – tento poslední aspekt má nesmírný dopad a rostoucí význam.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Joint Commission on Accreditation of Healthcare Organizations. Joint Commission International Accreditation Standards for Hospitals. 2nd ed. Chicago: JACHO, 2003. ISBN 0-86688-779-2.

[2] Citace je převzata z webu Asociace nemocničních kaplanů. In: Právní rámec [online]. Bez data aktualizace [vid. 29. 9. 2016]. Dostupné z: http://www.nemocnicnikaplan.cz/clanek/13-Pravni-ramec/index.htm

[3] Srov. NĚMEC, Damián. Právní zakotvení pastorační péče v necírkevních zdravotnic-kých zařízeních v České republice a jeho připravovaná úprava. Revue církevního práva. ročník 18, jaro 2015, č. 60 – 1/15, s. 54–56.

[4]  Tamtéž, s. 56.

[5] Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice podepsaná dne 20. listopadu 2006.

zdravotnictví církev a stát

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze