Ötzi, Irský obr a další ve světle práva: právní povaha a standard důstojného zacházení se zemřelým lidským tělem

Problematika právní povahy zemřelého lidského těla a přípustného zacházení s ním se dotýká některých základních otázek lidské existence, mravnosti a práva. Přesto není zcela najisto postaveno, za jakých okolností může být lidské tělo považováno za věc a jaké zacházení s ním je v rozporu s právem.

Centrum zdravotnického práva PFUK
Foto: Fotolia

To se týká především situací, kdy se neuplatní postmortální ochrana prostřednictvím nároků osob zemřelému blízkých, zejména tedy při nálezech neidentifikovaných těl nebo těl osob dávno zemřelých. Článek vychází z platného českého práva a jeho výkladu ve smyslu Roučkova a Sedláčkova pravidla, podle něhož je lidské tělo věcí, pokud se v něm již nesluší spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Obhajuji přitom hypotézu, že uvedenému pravidlu je v obecné soukromoprávní rovině vhodné rozumět jako abstraktní určitosti, tedy přináležitosti k lidskému druhu, přičemž jeho aplikace bude omezena časem, který uplynul od smrti zemřelého, neboť potencialita rozporu konkrétního způsobu zacházení s tělem s veřejným pořádkem i dobrými mravy se s plynutím času snižuje. Alternativním důvodem pro zařazení zemřelého těla do kategorie věcí v právním smyslu může být uplatnění konceptu work and skill exception. Dále jsou v článku dovozena obecná pravidla pro určení standardu důstojného zacházení se zemřelým tělem v konkrétních případech. Tento standard je třeba chápat subjektivizovaně tak, aby umožnil zohlednění skutečných či předpokládaných přání zemřelého s tím, že naložení s tělem nesmí být v hrubém rozporu s představou společnosti o důstojnosti lidského těla. Pietní ochrana pak může být proporcionálně omezena ve veřejném zájmu.

Úvod

Když v roce 1783 Charles Byrne ve svých dvaadvaceti letech umíral, žádal přátele, aby jeho tělo pohřbili do moře, odkud jej nikdo nebude moci ukrást a použít k vědeckým pokusům. S výškou okolo 230 cm zažil zájem platícího londýnského obecenstva, které jej znalo pod přezdívkou Irský obr. Na konci svého života se Byrne obával důsledků, jež by sláva mohla přinést jeho pozůstatkům – a jak se záhy ukázalo, byl to strach oprávněný. Místo plánovaného pohřbu do moře ho vypátral chirurg a anatom John Hunter, který prostřednictvím úplatku zajistil výměnu mrtvých těl a následně Byrnovo tělo vystavil. Kostra „Irského obra“ se dodnes nachází v londýnském Hunterian Museum. S rekonstrukcí muzea a jeho pětiletým uzavřením plánovaným do roku 2021 se spojila kampaň vyzývající k pohřbu Byrnových pozůstatků. Dosud není jasné, jak muzeum k této výzvě přistoupí.[1]

Jiný příběh střetu neobvyklé anatomie a populárního zájmu se začal psát v roce 2003, kdy byla v severochilské poušti Atacama nalezena přibližně 15 cm vysoká kostra vzdáleně připomínající člověka. Kostra byla pojmenována Ata a brzy se stala senzací. Zcela podivný vzhled s dlouhou, zašpičatělou lebkou, velkými očními důlky, nepřirozeně dlouhými kostmi a pouhými deseti žebry dal vzniknout mnoha dohadům o jejím mimozemském původu. V roce 2018 DNA analýza kostní dřeně prokázala, že jde o kostru pravděpodobně šesti až osmiletého dítěte, které zřejmě trpělo genetickou poruchou. Některé chilské instituce ovšem výzkum kostry rozhodně odsoudily jako nedůstojný s tím, že kostra byla vykopána a vyvezena ze země nejspíše ilegálně. Kostra přitom byla stará zřejmě pouhých čtyřicet let.[2]

Bez výrazných etických kontroverzí naproti tomu již téměř třicet let probíhá výzkum a muzejní expozice přírodní mumie muže známého jako Ötzi, která byla nalezena v Ötztalských Alpách na rakousko-italské hranici. Vědci stále detailněji rekonstruují poslední dny a hodiny Ötziho života, stejně jako jeho zdravotní stav a další souvislosti. Fascinující vyšetřování 5 300 let staré vraždy[3] je nicméně spojeno s opakovaným narušováním integrity zemřelého těla.

Přístup k tělům zemřelých osob není příliš častým tématem právních úvah ani bioetické diskuse. Přesto se dotýká některých základních otázek lidské existence, mravnosti a práva. Vlna mediálního zájmu, která se o tuto problematiku příležitostně zvedá, v českém prostředí souvisí zejména s výstavami lidských těl konzervovaných technikou plastinace. Těla jsou na výstavách předváděna v mnoha pozicích od alegorie přemýšlení přes hru basketbalu po jízdu na koni, přičemž tvrzená edukativní funkce expozic je umocňována řezy těl či samostatně vystavenými orgány. Z české zkušenosti lze vzpomenout např. výstavu Bodies pořádanou v roce 2007, výstavu Bodies Revealed z roku 2014, či o tři roky později pořádanou expozici lidských těl Body The Exhibition. Každá z těchto výstav přitom vzbudila veřejným prostorem rezonující kontroverzi: v roce 2017 Jan Čižinský, tehdejší starosta Prahy 7, na jejímž území se posledně jmenovaná výstava konala, dokonce dopisem požádal čínskou ambasádu o zajištění pohřbu vystavených pozůstatků či o udělení souhlasu k jejich pohřbení.[4] Kromě obav z nejasného původu těl a podezření na zneužití pozůstatků popravených čínských politických vězňů[5] se ozývají také obecně platné námitky týkající se nedůstojnosti daného nakládání s lidskými těly[6] a problému objektifikace[7] a komodifikace[8] těl zemřelých, která jsou využívána jako prostředky k vytváření zisku.[9]

V nedávné době českými médii proběhla také zpráva o plánovaném provedení DNA analýzy biologické stopy T. G. Masaryka za účelem ověření hypotézy, podle níž byl Masaryk synem rakouského císaře Františka Josefa. Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková však k analýze nedala svolení s tím, že jde o pátrání bulvárně laciné a neuctivé k Masarykovi i celému českému národu.[10]

Jak ukazují výše uvedené příklady, problém právně a eticky sporného zacházení s lidskými těly se ovšem dotýká také tradičně neproblematizovaných oblastí v čele s nakládáním s archeologickými nálezy a muzejními exponáty. Rostoucí zájem o etické otázky mezi archeology se vztahuje především k přípustnosti narušení dávných pohřebišť[11] a jiných, v minulosti velmi rozšířených, kontroverzních způsobů získávání těl bez jakéhokoli respektu ke starým kulturám,[12] ale také k etice samotného vystavování mumií a jiných těl.[13] Rozvoj analýzy DNA přitom v současné době vede ke zvýšenému zájmu o využívání kosterních pozůstatků, které jsou pro účely genetického výzkumu často zničeny.[14] Lze přitom dovozovat také určitou problematičnost některých velmi tradičních, byť mimořádných způsobů nakládání s lidskými pozůstatky, jako jsou výstavy koster v kostnicích[15] či náboženské uctívání relikvií svatých.

V tomto článku se pokusím vymezit obecná pravidla, která by mělo zacházení s tělem zemřelého člověka naplňovat, aby bylo považováno za právně a eticky přijatelné. Na prvním místě zjišťuji, zda a za jakých okolností lze zemřelé tělo nebo jeho části považovat za věc v právním smyslu, a tedy za předmět věcných práv. Dále definuji kritéria, na jejichž základě je možné posoudit přípustnost určitého způsobu zacházení se zemřelým tělem nebo jeho částmi. V této souvislosti se nezabývám postmortální občanskoprávní ochranou ze strany osob zemřelému blízkých, nýbrž právě situacemi, kdy tuto ochranu nelze uplatnit. Vycházím přitom z platného českého práva tak, aby daná pravidla byla v českém prostředí bez dalšího aplikovatelná, jakkoli budou často použitelná také v kontextu jiných právních řádů.

Právní povaha lidského těla

Pro nakládání s lidským tělem, ať již pro přípustnost právní dispozice s ním (převádění vlastnictví, výpůjčky apod.) nebo jiné formy jeho zpeněžení (např. vybírání vstupného na výstavu lidských těl), je zásadní otázka, zda a za jakých okolností je možné považovat jej za věc.

Na základě § 489 občanského zákoníku je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Výslovné vynětí lidského těla a jeho částí, byť od těla oddělených, z kategorie věci je obsaženo v § 493 občanského zákoníku. Výjimku tvoří pouze části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, na něž se podle § 112 občanského zákoníku hledí jako na věci movité. Tělo člověka a jeho části je tak možné považovat za samostatnou kategorii objektů právních vztahů, která je vyňata z obchodu a není způsobilá být předmětem vlastnického práva.[16] Jakkoli však tento závěr vyplývá z gramatického výkladu předmětného ustanovení občanského zákoníku jednoznačně, nelze jej považovat za absolutní.

V některých případech je s tělem zemřelého člověka fakticky nakládáno jako s věcí. Jde zejména o archeologické nálezy, které jsou předmětem vědeckého výzkumu, nebo o muzejní exponáty: v obou případech je s lidským tělem a jeho částmi běžně disponováno ve smyslu výpůjček či darování mezi jednotlivými výzkumnými, vzdělávacími a podobnými institucemi. Pokud by vynětí lidského těla z kategorie věcí bylo uplatňováno zcela rigorózně, docházelo by v praxi k zásadním problémům. Z toho důvodu právní doktrína a judikatura právní status lidského těla poněkud zkomplikovaly.[17]

Z právního hlediska jsou tak některé případy dispozice s lidským tělem zcela legální, neboť za určitých podmínek je lidské tělo přeci jen klasifikováno jako věc. V české civilistice je toto pravidlo vyjádřeno primárně ve vlivném prvorepublikovém komentáři profesorů Roučka a Sedláčka k obecnému zákoníku občanskému, ve kterém se uvádí, že „lidské tělo ani jako mrtvola není věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé osoby (potud je dáno dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (na př. mrtvoly z dávných dob, jako mumie nebo praehistorické nálezy, jakož i mrtvola daná anatomickému ústavu nebo kostry a jiné anatomické preparáty).“[18], [19]

S uvedeným závěrem se ztotožnil také Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004. V dané věci dovolací soud rozhodoval ve sporu o exhumaci tělesných ostatků, přičemž určil, že nakládání s tělesnými ostatky v obecné rovině nemůže být předmětem závazkových vztahů, ledaže by byly naplněny podmínky pro posouzení lidského těla jako věci ve smyslu Roučkova a Sedláčkova komentáře. Tento rozsudek byl sice vydán za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., avšak platný občanský zákoník nepřináší zásadní změnu právního statusu lidského těla a jeho vymezení věci navazuje na definici obsaženou v obecném zákoníku občanském. Lze se tedy domnívat, že uvedený princip posuzování lidského těla je třeba použít i v rámci platné právní úpravy.[20]

Na tomto místě vzniká naléhavá otázka po kritériu, podle kterého má být rozhodnuto, zda lze v konkrétním případě v lidském těle spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Je možné očekávat, že toto kritérium bude soudy i právní doktrínou používáno zcela ad hoc, přesněji řečeno v každém jednom případě vždy znovu vytvářeno na základě intuice posuzující osoby. S ohledem na požadavky právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování však vyvstává potřeba uvedené kritérium přeci jen alespoň v základní míře konkretizovat.

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/185/155.


[1] Srov. ROWLANDSON, Thomas. Why a London museum should return the stolen bones of an Irish giant. The Conversation [online]. 7. června 2018 [cit. 2019-11-10]. Dostupné z: <https://theconversation.com/why-a-london-museum-should-return-the-stolen-bones-of-an-irish-giant-94774>, DEVLIN, Hannah. “Irish giant” may finally get respectful burial after 200 years on display. The Guardian [online]. 22. června 2018 [cit. 2019-11-10]. Dostupné z: <https://www.theguardian.com/science/2018/jun/22/irish-giant-may-finally-get-respectful-burial-after-200-years-on-display>.

[2] Srov. TREVIÑO, Julissa. Researchers Solve the Mystery of the Atacama “Alien” Mummy. Smithsonian Magazine [online]. 23. března 2018 [cit. 2019-11-10]. Dostupné z: <https://www.smithsonianmag.com/smart-news/tiny-alien-skeleton-found-chile-was-likely-result-genetic-mutations-180968576/>, COLWELL, Chip. Rights of the dead and the living clash when scientists extract DNA from human remains. The Conversation [online]. 6. dubna 2018 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <https://theconversation.com/rights-of-the-dead-and-the-living-clash-when-scientists-extract-dna-from-human-remains-94284>.

[3] Srov. např. GANNON, Megan. Scientists reconstruct Ötzi the Iceman’s frantic final climb. National Geographic [online]. 30. října 2019 [cit. 2019-11-10]. Dostupné z : <https://www.nationalgeographic.com/history/2019/10/scientists-reconstruct-otzi-iceman-final-climb/>.

[4] Srov. HAVEL, Prokop – MOLÁČEK, Jan. Těla máme povinnost pohřbít, výstava je neetická, říká starosta Jan Čižinský o Body The Exhibition. Radiožurnál [online]. 2. června 2017 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <https://radiozurnal.rozhlas.cz/tela-mame-povinnost-pohrbit-vystava-je-neeticka-rika-starosta-jan-cizinsky-o-6206103>.

[5] Srov. KABÁTOVÁ, Šárka. Nevoďte žáky na výstavu mrtvých těl, mohou být čínských vězňů, vyzvali odpůrci 1500 škol. Lidovky.cz [online]. 27. února 2017 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <http://www.lidovky.cz/mrtva-tela-na-vystave-neukazujte-zakum-mohou-byt-cinskych-veznu-vyzvali-odpurci-1500-skol-gby-/zpravy-domov.aspx?c=A170224_171030_ln_domov_sk>.

[6] Častým argumentem v této souvislosti je tvrzení, že výstavy ve skutečnosti neprofitují ani tak z touhy veřejnosti po poznání, jako spíše ze zvědavosti po pohledu na skutečná těla mrtvých. Srov. VÁCHA, Marek. Těla odhalena. Blog Aktuálně.cz [online]. 20. srpna 2014 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <http://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=23524>. Obdobný názor zastávají mj. také prezident České lékařské komory Milan Kubek nebo starosta Prahy 7 Jan Čižinský. KABÁTOVÁ, Šárka. Nevoďte žáky na výstavu mrtvých těl, mohou být čínských vězňů, vyzvali odpůrci 1500 škol.

[7] Objektifikaci lze obecně vymezit jako situaci, kdy je zacházeno jako s věcí s něčím, co ve skutečnosti svým významem pouhou věc přesahuje. Srov. GREASLEY, Kate. Property Rights in the Human Body: Commodification and Objectification. In: GOOLD, Imogen – GREASLEY, Kate – HERRING, Jonathan – SKENE, Loane a kol. Persons, Parts and Property. How Should We Regulate Human Tissue in the 21st Century? Oxford – Portland: Hart Publishing, 2016, s. 67.

[8] Komodifikace obecně znamená zastupitelnost či obchodovatelnost určitého předmětu na trhu. Srov. ibidem, s. 67. Z hlediska kantovské filosofie tak komodifikace odnímá věci důstojnost a ponechává jí pouhou cenu. Srov. KANT, Immanuel. Groundwork of the Metaphysics of Morals. Cambridge: Cambridge University Press, 1997, s. 42.

[9] Srov. KABÁTOVÁ, Šárka. Nevoďte žáky na výstavu mrtvých těl, mohou být čínských vězňů, vyzvali odpůrci 1500 škol.

[10] Srov. Masarykův císařský původ zůstane záhadou. Test DNA je právní i etický problém. ČT 24 [online]. 6. února 2017 [cit. 2019-11-10]. Dostupné z: <https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2030706-masarykuv-cisarsky-puvod-zustane-zahadou-test-dna-je-pravni-i-eticky-problem>.

[11] Srov. SAYER, Duncan. Ethics and Burial Archaeology. London: Bloomsbury, 2010.

[12] Srov. COLWELL, Chip. Rights of the dead and the living clash when scientists extract DNA from human remains.

[13] Srov. MARCHANT, Jo. Do Egyptian mummies have a right to privacy? New Scientist [online]. 8. září 2010 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <https://www.newscientist.com/article/mg20727774-600-do-egyptian-mummies-have-a-right-to-privacy/>.

[14] Srov. REGALADO, Antonio. Industrialization of ancient DNA search sets off a “bone rush”. MIT Technology Review [online]. 21. března 2018 [cit. 2019-11-09]. Dostupné z: <https://www.technologyreview.com/f/610597/industrialization-of-ancient-dna-search-sets-off-a-bone-rush/>.

[15] Např. ve známé kostnici v kostele Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory jsou vystaveny kosti téměř 40 000 osob. Srov. Kostnice Sedlec [online]. Hřbitovní kostel Všech svatých s kostnicí [cit. 2019-11-10]. Dostupné z: <http://www.ossuary.eu/index.php/cz/kostnice>.

[16] Srov. POLICAR, Radek. Lidské tělo. In: TĚŠINOVÁ, Jolana – DOLEŽAL, Tomáš – POLICAR, Radek. Medicínské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 259.

[17] Srov. KINDL, Tomáš – DAVID, Ondřej. Komentář k § 493 občanského zákoníku. In: ŠVESTKA, Jiří – DVOŘÁK, Jan – FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1165.

[18] ROUČEK, František. Komentář k § 285. In: ROUČEK, František – SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Svazek I. Díl druhý (§§ 285 až 530). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, 1935, s. 7.

[19] Zbývá ovšem dodat, že jiní věhlasní čeští právníci přelomu 19. a 20. století dospěli na základě stejné právní úpravy k jiným závěrům. Podle Emanuela Tilsche bylo mrtvé lidské tělo věcí, se kterou nesmí být nakládáno způsobem rozporným s dobrými mravy. Antonín Randa dovozoval, že mrtvé lidské tělo i věci, které jsou s ním uloženy v hrobě, jsou z právního obchodu naprosto vyloučeny, avšak lidskou kostru za předmět právního obchodu pokládat lze. S ohledem na tehdy aktuální problematiku opuštěných hřbitovů měl Randa za to, že při nálezu lidské kostry v místě, které se již velmi dlouho neužívá jako pohřebiště, měla být aplikována právní úprava nálezu pokladu. Srov. TILSCH, Emanuel. Občanské právo. Část všeobecná. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 146. Citovaná publikace je reprintem třetího vydání Tilschova díla z roku 1925, RANDA, Antonín. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, s. 12, 110. Citovaná publikace je reprintem sedmého vydání Randova díla z roku 1922.

[20] Srov. ŠUSTEK, Petr. Právní status lidského těla a jeho částí. In: ŠUSTEK, Petr – HOLČAPEK, Tomáš a kol. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 393.

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články