1) Co podle Vás naší společnosti v současnosti nejvíce škodí?
To by bylo na dlouhé povídání. Pokusím se být stručný – nejvíc patrně jakýsi permanentní pocit ukřivděnosti a nedocenění toho, jací my jsme vlastně skvělí. Jan Werich to kdysi vystihl mistrně, a tak si jeho přirovnání s dovolením vypůjčím. Pravil, že ho smutný konec první republiky nakonec ani tolik nedojímal, protože to tady vždy bylo na téma, že jsme prohráli proto, že soudce byl proti nám a slunce svítilo našim hráčům do očí. A tak je to vlastně pořád – přiznat si vlastní chyby a omyly moc neumíme. V malém společenství, jakým je rodina, ani v tom velkém, kterému říkáme stát. Za všechno mohou „ONI“.
2) Často jste kritizoval skutečnost, že se zákonodárce opětovaně uchyluje k normování chování pomocí právních předpisů, avšak morálka se v samotné společnosti vytrácí. Dokážete si představit, že se jednou dočkáme opačného trendu a právní normy přestanou obsahovat tolik zákazů, příkazů a sankcí, jako je tomu dnes? Nejsme na to až příliš zvyklí?
Zda se někdy dočkáme tichého zesnutí současné hypertrofie práva a jeho zákazů, příkazů a sankcí za vše možné i nemožné? Snad ano, ale to už já tady určitě nebudu. Mohu tedy pouze přát dnešním dvacetiletým, aby alespoň na sklonku života poznali, že to jde i jinak (čímž jsem si jist).
3) Máte pocit, že se úřad veřejného ochránce změnil od těch dob, kdy byl ve funkci Otakar Motejl, do dnešních dní, kdy v ní působí Anna Šabatová?
Ombudsmanská instituce u nás vznikla před takřka čtrnácti lety. Za tu dobu vyrostla – v přeneseném slova smyslu i fakticky (přibyly jí nové kompetence). Otakar Motejl se snažil, aby z toho nebyl hlídač všeho možného, já jsem jeho filozofii ze všech sil držel. S paní Šabatovou přišel zjevně jiný (lehce militantní) trend – čas ukáže, kdo měl pravdu.
4) Jak se díváte na kauzu šátků, které nosí muslimské dívky při výuce ve školách?
Kauza „šátky“? Vlastně to souvisí s otázkou předchozí. Já bych řekl „mnoho povyku pro nic“ (a věřím, že nebožtík Otakar Motejl by řekl něco podobného). Případně bychom asi oba naznačili, že jsem-li někde hostem a žádám o jídlo a přístřeší, není slušné si moc vymýšlet. Na druhé straně jsem si vědom, že podobné pseudoproblémy se dnes prostě „nosí“. Já se ale nikdy netajil pochybami, zda různých výborů, komisí, ochránců a aktivistů bojujících s údajně všudypřítomnou diskriminací není více, než je skutečný výskyt tohoto jevu. A také jsem připomínal, že princip rovnosti pláče nejen tehdy, je-li odstrčen do kouta, ale i v případě, kdy je dováděn do krajnosti. A na tom si dovolím (s ohledem na svůj věk, životní zkušenost a snad i jakési vzdělání) trvat.
5) Kdyby dnes slavila Česká republika narozeniny, co byste jí popřál?
Co bych popřál své vlasti, kdyby dnes slavila narozeniny? Asi to, co si přejí lidé mezi sebou. Zdraví, štěstí, dlouhá léta. Protože jde ale o stát, tak bych asi zdůraznil zdraví duševní – zejména volených představitelů.
Diskuze k článku ()