Svůj příspěvek na letošním ročníku odborného kongresu Právní prostor jste věnoval tématu „Odklony v justiční praxi” a tohoto tématu se přidržím i v první otázce. Který z Vámi zmíněných institutů hodnotíte jako nejúčinnější?
Otázkou je, co všechno za odklony považujeme, protože vymezení tohoto pojmu není v právní teorii ani praxi jednotné. Pokud chápeme odklony v širším slova smyslu, zahrnujeme mezi ně jakékoliv odklonění od pravidelného průběhu trestního řízení. Patří sem tak i trestní příkaz, a ten je z hlediska praxe využíván rozhodně nejvíce.
U trestního příkazu však na druhé straně absentují restorativní prvky, jež jsou rozhodující při pojetí odklonů v užším slova smyslu. Těmi se rozumí podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a odstoupení od trestního stíhání mladistvého. Z tohoto pohledu pak praxe nejvíce využívá podmíněné zastavení trestního stíhání a jeho obdobu ve zkráceném řízení – podmíněné odložení návrhu na potrestání.
Dle statistik předložených v dubnu NS se ukončování trestního řízení formou schválení dohody o vině a trestu netěší příliš velké oblibě (v roce 2018 skončilo touto formou 135 trestních stíhání). Čím si tento fakt vysvětlujete?
V případě využívání dohody o vině a trestu je zde velká konkurence v podobě trestního příkazu, o němž jsem hovořil v předchozí odpovědi, ale i dalších odklonů. Podle mého názoru by tak bylo třeba, aby se možnost využití dohody o vině a trestu rozšířila na širší okruh trestných činů, tedy i na zvlášť závažné zločiny.
NS ve spolupráci s NSZ projevuje snahu ovlivnit praxi i legislativu v oblasti odklonů. Jaké konkrétní změny v souvislosti s cílem rozšířit využívání dohody o vině a trestu navrhujete?
Jednou z námi navrhovaných změn je právě již zmíněné rozšíření na zvlášť závažné zločiny. Dále pak chceme např. zavést možnost využití dohody o vině a trestu v rámci řízení před soudem, protože zatím je její použití možné toliko u předběžného projednání obžaloby. Proto navrhujeme, aby nově bylo možné využít ji také v hlavním líčení, a to zejména na jeho počátku.
Z hlediska dalších změn přichází v úvahu odstranění nutné obhajoby při sjednávání dohody o vině a trestu. Obecné důvody nutné obhajoby – tzn. tam, kde jsou v obecných případech stanoveny podle trestního řádu, by ale samozřejmě při sjednávání i schvalování dohody o vině a trestu zůstaly.
V jakém časovém horizontu by se podle Vašich odhadů mohly tyto návrhy stát součástí platné právní úpravy?
Výše navrhované změny jsou součástí poslaneckého návrhu, který v dubnu tohoto roku předložila prof. Helena Válková, předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Marek Benda a další poslanci.[1] Vláda k návrhu zaujala neutrální stanovisko, nyní je návrh v Poslanecké sněmovně navržen k projednání a očekáváme, že projde úspěšně celým legislativním procesem a praxe se těchto změn dočká již brzy.
Dalším hojně diskutovaným trestněprávním tématem je otázka indexu vězněných osob. Na konci minulého roku vydal Ústavní soud nález, v němž přináší podrobné vodítko, jak by obecné soudy měly nakládat s žádostmi o podmíněné propuštění. Očekáváte, že daný nález pomůže praxi sjednotit, případně pozorujete již nyní nějaký posun k lepšímu?
Každé takovéto rozhodnutí je pro praxi přínosné – zvláště když dává konkrétní praktická vodítka jak postupovat. Takže si myslím, že nález rozhodně může praxi pozitivně ovlivnit.
Otázky, které se pojí s podmíněným propuštěním a s problematikou počtu vězněných osob, nyní řešíme i na Nejvyšším soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud běžně tuto agendu neprojednává, vyžádali jsme od nižších soudů rozhodnutí v těchto věcech, a na základě rozboru těchto konkrétních rozhodnutí bychom poté k dané problematice mohli zpracovat sjednocující stanovisko. Tedy samozřejmě za předpokladu, že v analýze shledáme podmínky pro vydání stanoviska, což je rozpornost judikatury, která vyžaduje sjednocení. Předpokládám však, že pokud bude získaný vzorek rozhodnutí dostatečně široký, rozpory v nich se určitě objeví.
Již dlouhou řadu let se připravuje rekodifikace trestní řádu, který má nahradit ten z roku 1961. Proběhla mj. personální obměna členů komise. Očekáváte, že tyto změny přinesou v procesu rekodifikace nějaký významný posun? Jinými slovy, dočkáme se v dohledné době nového procesního trestněprávního předpisu?
K obměně členů došlo již před poměrně delší dobou ještě za dob působení ministra Jana Kněžínka. Tato výměna směřovala především k tomu, aby v komisi byly proporcionálně zastoupeny jednotlivé profese, kterých se trestní řízení týká – tzn. nejenom soudci, ale i státní zástupci, advokáti, kteří vystupují jako obhájci, a samozřejmě i zástupci akademické sféry.
To se povedlo, předsedou komise je nyní doktor Jiří Říha (předseda senátu NS) a od té doby se práce stala velmi intenzivní. Po poměrně dlouhé době se už také znovu sešla tzv. velká komise pro přípravu trestního řádu, která rovněž projednala materiály, jež byly vytvořeny v rámci Ministerstva spravedlnosti a projednány ministerskou pracovní komisí.
Myslím si tedy, že tato práce je dostatečně intenzivní na to, aby se naplnil záměr Ministerstva spravedlnosti připravit paragrafovaný návrh trestního řádu zhruba do konce funkčního období této vlády. Nepředpokládá se, že by byl ihned poté předložen do legislativního procesu, neboť po vypracování návrhu očekáváme ještě diskuze v rámci širší právnické veřejnosti. Do legislativního procesu by tak měl být zařazen v následujícím volebním období Poslanecké sněmovny. A já si myslím, že je to celkem reálný termín, který by mohl být skutečně naplněn.
Je podle Vás skutečně tak palčivým problémem, že české soudnictví využívá při své rozhodovací činnosti trestní řád skoro 60 let starý?
Když byl v roce 2009 přijat nový trestní zákoník, byl v souvislosti s ním poměrně zásadním způsobem novelizován také trestní řád. Přesto jsem přesvědčen, že bychom k celkové rekodifikaci přistoupit měli. Problém nevidím až tak z hlediska délky trvání účinnosti předpisu – tzn. jak dlouho se používá, ale spíše v tom, kdy vznikl, za jakých podmínek a jak byl vybudován z hlediska své celkové struktury.
Je proto nutné podívat se na systém zásad trestního řízení, které byly v 60. letech do značné míry jiné, než jsou dnes. Samozřejmě v mezidobí docházelo i k podstatným novelám, doplňování a přeformulování příslušných ustanovení, přesto si myslím, že je dobré podrobit po těch letech systém zásad určité revizi, zamyslet se nad tím, jak celé trestní řízení probíhá a jakým způsobem by bylo možné ho zlepšit. A to koncepčním způsobem – nikoliv jen dílčími novelami, jak se tomu děje doposud.
Jak již bylo zmíněno, k rekodifikaci trestního zákoníku došlo před deseti lety. O rekodifikaci procesní části se neustále mluví, nový trestní řád však stále ještě na světě není. Nebylo by z hlediska funkčnosti trestního práva příhodnější přijímat hmotné a procesní předpisy současně?
Já se domnívám, že nikoliv. Ani z hlediska mezinárodního srovnání není tak zcela pravda, že se tyto právní předpisy přijímají najednou, snad s výjimkou Slovenska a některých dalších postkomunistických zemí. Ono to má svou výhodu, ale má to samozřejmě – jako všechno – i svoje nevýhody. Když postupujete společně, můžete tvrdit, že máte všechno vyřešeno a vzájemně sladěno. To je však v našem ústavním systému s dvoukomorovým Parlamentem a způsobem projednávání návrhů kodexů velmi obtížně „uhlídatelné“, neboť v průběhu legislativního procesu dochází k mnoha změnám v předkládaných návrzích, což má zpravidla za následek, že změny v procesu jejich projednávání prostě neukočírujete, a pak se přijímají více či méně rychlé tzv. technické a další novely, které mají odstranit zjevné chyby. Z tohoto hlediska je v našich podmínkách podle mého názoru vhodnější postup, který byl zvolen – to znamená trestní zákoník napřed jako kodex hmotněprávní, a poté nová procesní úprava, která bude na změnu reagovat.
Je pravda, že časový odstup je poměrně velký, což se však původně nepředpokládalo. V době, kdy byl přijat trestní zákoník, byl přijat i věcný záměr trestního řádu. To, že se tento záměr vzápětí neuskutečnil, je jiná otázka. Je to pak spíše záležitost politické vůle a toho, zda se daný ministr spravedlnosti odváží s návrhem vstoupit do legislativního procesu, zda chce jít se svou kůží na trh. Je to koneckonců vládní návrh a jeho projednávání je velmi složité. Zejména v Poslanecké sněmovně, ale i v Senátu.
Já mohu z vlastní zkušenosti říci, že po přijetí trestního zákoníku tady příliš velká politická vůle přijmout nový trestní řád nebyla. A to vlastně vidíme až do současné doby – žádný ministr, s výjimkou prof. Válkové, která se o to ve svém krátkém období ve funkci usilovně snažila – zatím neřekl, že během jeho funkčního období bude návrh předložen sněmovně. Každý vždycky říká: „my to připravíme, a v dalším volebním období…“.Připravit návrh v pracovní komisi je samozřejmě dosti náročné, ale obhájit ho ve vládě, a pak v Parlamentu je velmi složité pro jakéhokoli ministra, neboť se zde projevují různorodé zájmy.
Byť došlo k řadě novelizací, v trestním procesu stále přetrvávají komplikované a zdlouhavé postupy, jež mohou bránit efektivnímu průběhu trestního řízení a včasnému postihu závažných kriminálních činů. Pokud byste měl určit oblast, na kterou by se měla rekodifikační komise v souvislosti s bojem proti průtahům zaměřit jako první, která by to byla a proč?
Neřekl bych přímo, že trestní řád brání efektivnímu procesu. Samozřejmě má určité problematické body, na které je potřebné se zaměřit, ale takto bych to opravdu neformuloval. Myslím si, že je velmi důležité, jak jsem již ostatně zmínil, vyjít ze základních zásad trestního řízení. Ty určitým způsobem reformulovat, vytvořit jejich systém – byť samozřejmě v návaznosti na ten stávající. Na základě toho se pak musíme podívat na přípravné řízení, hlavní líčení, opravné prostředky a vykonávací řízení.
Z tohoto je samozřejmě nejdůležitější otázkou hlavní líčení, kde se veřejně projednává konkrétní trestní věc, a v rámci něhož je potřebné vytvořit instituty, které povedou k co nejefektivnějšímu řízení, které by zároveň splňovalo podmínky trestního procesu v demokratickém systému. Je velmi důležité, aby úprava řízení ve všech jeho stadiích a fázích respektovala všechny zásady, navazovala na Ústavu, Listinu základních práv a svobod a samozřejmě také na EÚLP. Na základě toho pak musí být vystavěn takový proces, který skutečně povede k tomu, že konkrétní trestní věc bude v převážné většině případů projednána a pravomocně rozhodnuta v dohledné době. Ale samozřejmě při zachování spravedlnosti vyneseného rozhodnutí. To je velmi důležité. Nejenom rychlé, ale zejména spravedlivé vyřešení případu je mimořádně důležité - na to se někdy zapomíná. Neustále se zdůrazňuje rychlost a již se nezdůrazňuje, že řízení musí vést také ke spravedlivému rozhodnutí. A to je mnohem důležitější než rychlost. Samozřejmě platí to okřídlené: „pozdně vyslovená spravedlnost rovná se odmítnutá spravedlnost“ - jde tedy o dvě součásti spravedlivého procesu a z tohoto hlediska je podle mého názoru možno a nutno k určitým změnám přistoupit.
Pokud jde o konkrétní navrhované změny, ty např. v hlavním líčení souvisí s požadavkem zefektivnění využití dohody o vině a trestu a s tím vyvstává též otázka, jak by měl vypadat počátek hlavní líčení, kde je nově vymezen institut prohlášení obžalovaného – tedy jakási možnost vyjádření se k obžalobě, kterou naše právní úprava zatím nezná, byť v zahraničí je obvyklá. Nemusí to být jen obecné prohlášení, obžalovaný může např. prohlásit vinu jen v některé části, což pak směřuje k dohodě o vině a trestu, ale může to být např. prohlášení, že určitá část je nesporná a nebude se prokazovat. A taková možnost pak proces zefektivní – zejména ve velkých kauzách, kde je problém dlouhého řízení aktuální.
Co se týče dalších změn, ty jsou chystány do fáze dokazování a cílí na ještě větší efektivitu jeho průběhu. Na to navazuje opravné řízení, zejména řízení o odvolání, a potom o mimořádném opravném prostředku – dovolání, což nás na Nejvyšším soudu zajímá především. Zejména chceme odstranit stížnost pro porušení zákona, coby nedemokratický relikt, jak se již vyjádřil Ústavní soud v několika svých nálezech. Avšak nechceme ji odstranit v tom smyslu, že bychom ji vypustili bez jakékoli náhrady. Plánujeme vytvořit náhradní instituty, které zjednoduší současný přespříliš složitý proces nápravy před Nejvyšším soudem.
Domníváme se, a to jen zjednodušeně a stručně řečeno, že např. otázky nákladů trestního řízení, vykonávacího řízení, ukládání trestů apod. lze řešit daleko jednodušeji, a zejména daleko rychleji, než aby o tom rozhodoval Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona. A ta část složitějších záležitostí, které se netýkají např. nákladů řízení nebo vykonávacího řízení, ale zejména zjišťování skutkového stavu věci, by se přesunula do obnovy řízení, kde budou novým způsobem vymezeny její důvody a způsob rozhodování o jejím povolení.
Prof. Pavel Šámal s předsedou ESLP Guido Raimondim.
Vrátíme-li se ještě krátce k tématu Vašeho konferenčního příspěvku, čemu by se rekodifikační komise měla věnovat v souvislosti s odklony v trestním řízení?
U odklonů je tato otázka poněkud složitější, neboť jde o oblast několika různých institutů. Některé formy odklonů jsou skutečně osvědčené, některé jsou podle mého názoru nadužívány, jak je tomu u trestního příkazu. Určitě by neměla být přijímána úprava, která by jeho užívání ještě více podpořila. Spíše naopak. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda by v případech, v nichž nyní soudy využívají trestní příkazy, neměly hrát roli spíše jiné odklony, např. dohoda o vině a trestu nebo narovnání.
Tolik tedy ve zkratce k trestnímu příkazu. Dále je nutno se zaměřit na to, že některé formy odklonů se v praxi používají velmi málo. Není to až tak podstatné u odstoupení od trestního stíhání mladistvých, protože těchto věcí je samo o sobě velmi málo, byť napříč laickou veřejností panuje představa, že mladiství a děti mladší 15 let páchají velké množství provinění a činů jinak trestných, přesný opak je pravdou. Trestná činnost těchto osob v České republice za poslední léta velmi výrazně klesla. Zde tedy není velký požadavek na to, aby se něco měnilo, neboť odstoupení od trestního stíhání samo o sobě přichází v úvahu spíše výjimečně.
Naopak je třeba se detailněji zaměřit na problematiku narovnání. Konkrétně jde o otázku, proč se v praxi téměř nevyužívá, ač je pro obviněného velmi výhodné. Do jisté míry bude tento fakt způsoben tím, že jeho fungování se nepodařilo po jeho uzákonění úspěšně nastartovat a ani obhájci k němu své klienty příliš nevedou. Dále to podle mého názoru souvisí také s potřebou provádět mediační jednání, což vyžaduje spolupráci s probační a mediační službou, která je velmi vytížená. V rekodifikační komisi jsme proto došli prozatím k závěru, že jde spíše o otázku personální a otázku přístupu jednotlivých aktérů k tomuto institutu. Můžeme se samozřejmě dále zamýšlet i nad tím, zda by situaci pomohlo, pokud by se právní režim narovnání více legislativně odlišil od ostatních odklonů a tím se pro strany zatraktivnil.
Další formou odklonu je podmíněné zastavení trestního stíhání. Změny v úpravě tohoto institutu obsahuje již zmíněná poslanecká novela, a proto se domnívám, že zde již brzy k potřebným úpravám dojde.
Pokud jde o dohodu o vině a trestu, ta již byla rovněž rozebrána výše. I zde k potřebným změnám dojde podle mého názoru ještě dříve, než bude přijat nový trestní řád, a budeme je tedy moci i vyhodnotit ještě před přijetím nového trestního řádu.
Jaká je podle Vás největší slabina trestního řádu?
To takto obecně nejde říci. Předpis byl přijat nejen před 60 lety, ale především v jiných společenských poměrech – a to nejen z hlediska státu, ale i z hlediska samotného trestního řízení. Dnes je přístup jednotlivých orgánů z hlediska toho, jak právo používají, úplně jiný. Je to způsobeno vlivem Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a důrazem kladeným těmito institucemi na principy při rozhodování, dodržování základních lidských práv apod.
Tyto vlivy se do trestního řádu dostávají prostřednictvím novel, takže je samozřejmě dnes již v mnoha směrech jiný než v roce 1961. Řekl bych, že dokonce podstatně jiný, ale jeho struktura zůstává stále stejná a je potřeba ji přizpůsobit trestnímu řízení v 21. století. Pokud se to podaří a vytvoříme moderní procesní kodex, bude to první krok k tomu, aby se řízení zefektivnilo. Přičemž kladu důraz na slova „první krok“, protože v České republice panuje představa, že když se přijme nový zákon, zejména kodex, tak je všechno vyřešeno a mávnutím proutku se vše změní.
Ale tak to není. Vezměme si současný trestní zákoník. Ten přišel s velkou diferenciací např. v oblasti ukládání trestů, se spoustou moderních prvků, ale ty se nepodařilo do praxe náležitě zavést, např. z hlediska využívání a způsobu ukládání, a nakonec i výkonu alternativních trestů (domácího vězení, obecně prospěšných prací, peněžitého trestu, zákazu vstupu na společenské akce apod.), jejichž škálu podstatně rozšířil. To však není vina zákona – ten je předpisem napsaným na papíře, který sám o sobě nic neudělá. Je to na zainteresovaných lidech, a to je třeba si uvědomit, protože u trestního řádu bude toto platit ještě víc než u hmotněprávního kodexu. Hmotněprávní předpis působí i ve smyslu ochrany společnosti – tím, že je napsaný, lidé vědí, že tohle je trestné, tohle se dělat nesmí. Takto ale procesní předpis nepůsobí. Ten dochází naplnění tím, že ho používáte, a to ve smyslu, jak se říká, tak, aby práva šla.
Poté, co je předpis přijat, je tedy naprosto nezbytné provést masivní edukaci čili množství různých školení, seminářů a konferencí. Musíte přesvědčit praxi, že jde o posun dopředu a „naučit ji“, jakým způsobem k němu má přistoupit. Praxe orgánů činných v trestním řízení je totiž sama o sobě velmi konzervativní. Bude neustále inklinovat k tomu dělat vše stejně jako před tím, ale má-li dojít ke skutečnému posunu, musíte osoby, které v těchto orgánech působí, přesvědčit, že má smysl dělat to tím jiným novým způsobem. Na druhou stranu však existují jen velmi omezené prostředky, jak je k tomu „donutit“. Procesní předpis vytváří toliko rámec, soubor pravidel, ve kterých má řízení běžet, ale průběh řízení v konkrétním případě záleží již na samotných orgánech, resp. osobách v nich působících.
Zákon působí jako komplex a všichni se musíme naučit s ním pracovat a celé je to zejména o lidech. Samozřejmě je zde sjednocující role vrcholných soudů, ale než se k nim určité otázky dostanou, může uplynout řada let, a proto je potřeba k edukační činnosti a osvětě přistoupit ihned, a hlavně ji vést tak, aby se povedlo přesvědčit praxi, že má cenu změnit zaběhnuté postupy a přijít s něčím novým směrem k efektivnějšímu procesu.
Mimo Vaše působení v čele Nejvyššího soudu se aktivně podílíte na vzdělávání „čerstvé právnické krve“. O jakém tématu přednášíte nejraději?
Obecně mám výuku práva jak na pražské, tak bratislavské fakultě opravdu rád. Setkávání se studenty je pro mě velmi obohacující a osvěžující činností, neboť to je něco úplně jiného než výkon funkce předsedy Nejvyššího soudu či rozhodovací činnost soudce. Umožňuje mi to získat pohled na věc zase z jiného úhlu.
Ale vrátím-li se k vaší otázce, vzhledem ke svým časově omezeným možnostem přednáším v posledních letech z hmotného práva mimo problematiky obecné části trestního práva hmotného zejména hospodářské trestné činy. Pokud jde o trestní právo procesní, tak v této oblasti se ve svých přednáškách věnuji především dokazování, hlavnímu líčení, opravným prostředkům, ale i zmíněným odklonům a jiným zvláštním způsobům řízení. Nejvíce tedy přednáším o tom, čemu se ve své praxi věnuji a s čím se nejvíce setkávám.
Závěrem jedna otázka mířící do vod trestního práva hmotného. Začátkem letošního roku český trestní zákoník oslavil 10. narozeniny. Co byste si u příležitosti těchto jeho kulatin přál?
To, co vlastně vyplynulo z celého našeho rozhovoru. Dnešní doba je značně hektická a velmi rychlá. Změny – a to nejenom v právu, ale i ve společnosti – přicházejí mimořádně rychle. Často tak rychle, že se to nové ani nemá čas zažít a už chceme zase novelizovat. To vnímám v současné době jako obrovský problém, opakovaně se k tomu vyjadřuji, jako „o džungli právních předpisů“.
Ono to souvisí s tím, že každý poslanec má snahu přijít s nějakou legislativní změnou, která je v jeho očích pro společnost nezbytná. Takové kroky by však měl každý poslanec pečlivě zvažovat, protože ne každá legislativní změna, byť je sama o sobě dobrá a myšlena sebelépe, není vždy nezbytná z hlediska právního řádu jako celku. Navíc ne vždy je dobře naformulovaná, což pak může vést k narušení terminologické jednoty a obtížím při výkladu v praxi. Z tohoto pohledu je tedy velmi důležitá určitá „legislativní sebereflexe“ každého poslance.
Pokud jde o trestní zákoník, na který mířila vaše otázka, tak zde je velmi důležitá jeho povaha kodexu. Kodexy totiž mají specifickou vlastnost ve své provázanosti, takže každá, byť jen dílčí změna může narušit kodex jako celek. Kodex je tedy z tohoto hlediska na změny ještě citlivější než jiný zákon. Samozřejmě si uvědomuji, že změny jsou nutné. Rozhodně jsem neměl představu, že trestní zákoník vydrží 50 let bez jediné novelizace, ale přeci jen je třeba říci, že ne všechny jeho změny, jak se ostatně nyní ukazuje, byly dostatečně uvážené.
Typicky si můžeme všimnout, že pokud dojde např. k nějakému hrůznému činu, hned se volá po změně trestněprávní úpravy. Ale na základě jednotlivých případů by se zákony měnit neměly. Zde by byla na místě výše zmíněná poslanecká sebereflexe a zdrženlivost. Naprostá většina případů je podle našich současných trestněprávních předpisů řešitelná, a z těchto důvodů bych si proto přál, aby každé případné změně předcházelo pečlivé zvažování její skutečné potřebnosti. Neboli obrazně vyjádřeno: „dvakrát měř, jednou řež“.
Diskuze k článku ()