Pojem a struktura právní normy - II. část Zdroj: Fotolia

Pojem a struktura právní normy - II. část

Ačkoli je norma běžnou součástí života právníka, její pojem není zcela jasný. V příspěvku bude učiněno zamyšlení nad pojmem normy a v té souvislosti také nad její strukturou a strukturními prvky.

Mgr. Bc. Martin Koloušek

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Mgr. Bc. Martin Koloušek

Právnická fakulta Univerzity Karlovy

První část příspěvku dostupná zde

Pojem právní normy 

Na otázku, co je právní norma, lze jednoduše odpovědět, že se jedná o pravidlo, které je součástí právního řádu. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že nemá smyslu hledat nějakou esenciální charakteristiku právní normy, která by ji od ostatních norem odlišovala. Hans Kelsen se pokusil osamostatnit právní normu oproti normě morální tak, že normě morální přisoudil roli imperativu, ve kterém není stanoven následek při splnění podmínky.[1] Takové dělení je však chybné, neboť morální normu takto vlastně nepovažuje za normu vůbec. Právní norma se od normy jakékoli jiné nijak fundamentálně neliší. Kelsen přitom pojem právní normy vymezuje jinak vcelku správně, když říká, že je hypothetický úsudek, „vyjadřující specifické spojení určité podmiňující skutkové podstaty s podmíněným důsledkem. Právní norma stává se právním pravidlem (větou), jež vykazuje základní formu zákona.[2] Když o něco dále přijímá stanovisko, že právní normu nedělá právní nějaká imanentní vlastnost či transcendentní hodnota, nýbrž skutečnost, že stanovený následek pochází od státu[3] (Kelsen ne zcela správně – jak bude dále ukázáno – přímo říká: státní donucení[4]), lze s tím v celku souhlasit; odmítnout bez dalšího však nelze ani stanovisko přirozenoprávní, podle kterého ona imanentní vlastnost či transcendentní hodnota je pro určení právní normy klíčová. Za právní normu totiž lze považovat právě jen takovou normu, o které je to nějakým způsobem stanoveno – a z hlediska jejího určení je lhostejno, stanoví-li to o ní stát, bůh, nebo třeba čistý rozum. Lze završit, že právní norma je to pravidlo, ve kterém je následek určitého děje stanoven autoritou, která je chápána za původce práva.

Z hlediska výše uvedeného dělení lze z pojmu právních norem vyloučit ta pravidla, která popisují existující skutečnost, neboť v jejich případě určitý jev nemá následek, který by byl stanoven, nýbrž vztah následku k tomuto jevu je označován za kausální, podle přírody.[5] Naopak pravidla, která nastalou skutečnost hodnotí a která dávají předpis do budoucna, z pojmu právního pravidla vyloučena být nemohou, neboť v jejich případě daný následek stanoven je.[6] Výše bylo uvedeno, že Hans Kelsen se hlásí k pojetí právní normy, které ji přímo spojuje s pojmem státního donucení. Spojování právních norem či práva obecně s pojmem donucení není nijak neobvyklé, není však zcela správné. Je sice pravda, že právní normou je často stanoven následek, který není pro příjemce pravidla příznivý, čímž je onen příjemce nepřímo nucen, aby se choval opačným způsobem, než norma stanoví, takové donucování však jednak může zrovna tak obsahovat (a často obsahuje) i norma morální, jednak jej norma, ať už právní, nebo jakákoli jiná, obsahovat nemusí; lze si totiž představit situaci, kdy je stanovený následek pro adresáta příznivý (je např. motivován finančně), a v takovém případě lze o donucení mluvit jen stěží.[7] Může tak být zopakováno a snad mírně upraveno, co již bylo řečeno výše: právní norma je pravidlo, o kterém právní řád stanoví, že jím je, přičemž co je právní řád, je samo stanoveno jiným pravidlem mimoprávního charakteru. Typicky, nikoli však výlučně, je právní normou takové pravidlo, které za takové prohlásí stát.

Struktura právní normy

Pro určení pojmu normy není důležité jen vymezení smyslu a významu termínu norma, ale i bližší vymezení obsahu pojmu, tedy zejména určení toho, jak norma vypadá, jakou má strukturu, a z jakých částí se skládá. V následující kapitole bude postupováno od jednotlivého ke složenému, bude tak nejprve učiněn rozbor prvků normy, posléze bude prozkoumán jejich vztah, tedy struktura normy. 

Prvky normy 

Již bylo naznačeno, že norma se skládá z podmínky a z následku této podmínky. Lze konstatovat, že takto naznačená struktura odpovídá positivistickému názoru ryzí nauky právní;[8] objevuje se mj. v úvahách Pavla Holländera.[9] V právní theorii se však běžně rozlišují prvky normy tři: hypothesa, disposice a sankce.[10] To asi není nesprávné, neboť se jedná o rozvedení původní dvojice. Co tato slova znamenají a jakou část normy označují, to je ale předmětem mnoha zmatků, které vedou k rozporům; v důsledku pak k nepochopení pojmu normy jako takové. 

Hypothesa 

Řecké hypothesis znamená předpoklad a je odvozeno od hypotíthemi – kladu v před, předkládám. Vlastním smyslem slova hypothesa tak je předpoklad. Termín, který je dnes používán v empirické vědě, má ovšem původ v právu a úzce souvisí se samotnou podstatou dávání zákonů. Slovo legislativa totiž znamená kladení zákonů (z lat. lex – zákon a fero, ferre, tuli, latum – nést, dávat, klást), a jeho řeckým protějškem jest nomothesis, rovněž kladení zákonů; hypothesa pak je něčím, co musí být dáno předtím, než je dáno samotné ustanovení, tedy podmínkou, předpokladem. Hypothesa je větou či částí věty, která má v rámci normy pouze podmíněnou platnost; a jen platí-li, může platit zbytek normy. Jedná se o souhrn předpokladů, které musí nastat, aby se stal následek v normě předvídaný. Již zde je třeba zdůraznit, že je-li hovořeno o hypothese normy, pak se předpokladem myslí předpoklad v úzkém slova smyslu. Hovoří se o předpokladech normy jako takových, nikoli o jejich vzájemném vztahu či uspořádání.[11] 

To, že hypothesa je podmínkou, za nichž se použije zbytek normy, není problematické a literatura s tímto názorem v zásadě souhlasí.[12] Možná problematičnost se může ukázat ve vymezení toho, co pod pojem hypothesy v normě spadá. Aleš Gerloch uvádí, že v „hypotéze je zejména vymezen okruh adresátů normy, objekty, jichž se týká, její časová působnost a jsou v ní uvedeny právní skutečnosti…“,[13] Pavel Holländer ukazuje v zásadě totéž na příkladu normy stanovující, že „zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo běžné pojištění zaplaceno, je pojistitel povinen zbývající část pojistného vrátit.“[14] Jako hypothesu, či podmínku, označuje jednak pojistitele a fysickou či právnickou osobu, čímž se shoduje se shora určeným vymezením, jednak ale také situaci, v rámci které došlo k zániku pojištění.[15] Dá se konstatovat, že po zobecnění příkladu jsou za hypothesu vedle okruhu adresátů normy považovány i právní skutečnosti (v tomto případě skutečnost vedoucí k zániku pojištění), objektem je pojištění. Z charakteru příkladu plyne, že v něm nemůže být mezi hypothesu počítána časová působnost normy, čímž však ještě není řečeno, že hypothesou být nemůže. Otázkou je, lze-li uvedené příklady za hypothesu normy považovat, či nikoli.

Okruhem adresátů normy se myslí subjekty, které pod normu spadají. V právním řádu je subjekt práva označován typicky jako osoba, která může být dále dělena na osoby fysické a právnické. Je to subjekt, který může jednat či nejednat, případně jednání strpět. Jestliže norma vyjadřuje mj. určitý děj, a jestliže platí, že každý děj má svého původce, pak proto, aby nastal normou předvídaný děj (a aby se tak mohl uplatnit normou předvídaný následek), je nezbytnou podmínkou původce děje, tedy subjekt. V tomto ohledu se jeví zřejmým, že adresát normy, subjekt normy, hypothesou normy je.

Pojem objektu normy není v právní theorii zcela jasný. Objekt je standardně předmět, a v tomto smyslu je objektem práva věc, předmět, či zkrátka výsek vnějšího světa. Odmítnout je v tomto ohledu třeba názor, prosazující se zejména v trestněprávní theorii, že objektem je především vztah či zájem na určitých hodnotách.[16] Hodnota je něčím, z čeho (mimo jiné) norma pramení, a co norma může v abstraktním smyslu chránit. Je tak nanejvýše jakýmsi předpředpokladem právní normy. Jako taková je zajímavá z hlediska axiologické či informační roviny práva, nikoli však z hlediska normativní. Přesnější bude říci, že objektem práva je výsek vnějšího světa, který je právem jako objekt uznán. Tímto objektem může být nějaká věc, jiný člověk, životní prostředí, nikoli však hodnota. Lze završit, že objekt jako výsek vnějšího světa v normě plní funkci hypothesy, jako hodnota nikoli.

Časová působnost normy vyjadřuje skutečnost, že norma může platit – existovat – pouze v čase. Časová působnost normy tak vymezuje, kdy norma platí. V tomto smyslu je časová působnost vnějším předpokladem použití normy, ba její existence. V rámci struktury normy jako takové však funkci předpokladu – hypothesy – neplní.

Právní skutečnost je „okolnost, s níž právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.“[17] V příkladu Pavla Holländera je právní skutečností skutečnost vedoucí k zániku pojištění. Je tak nepochybně považována za hypothesu normy. Právní skutečností je právní nebo protiprávní jednání, právní událost a protiprávní stav.[18] Každá z těchto právních skutečností však už má vlastní předpoklad, kterým je existence subjektu, ať už jednajícího či nikoli, a objektu. Pokud by se tedy jednalo o předpoklady, pak o takové předpoklady, které samy, uvnitř normy, něco předpokládají. Právní skutečnost spíše než samotnou existenci předpokladu vyjadřuje uspořádání těchto předpokladů, tedy např. předpokládané subjekty vstoupí do postavení dlužníka a věřitele, vraha a jeho oběti, nebo předpokládaný objekt, peněženka, vstoupí do určitého postavení vzhledem k předpokládanému subjektu, zloději. Jak bude ukázáno v následující části, tomuto uspořádání přísluší označení disposice. Určitý zmatek je způsoben patrně tím, že v normě je rozlišována hypothesa a disposice, které společně tvoří podmínku pro uplatnění sankce, a podmínka, resp. předpoklad, chápaný pojmem hypothesa, je tak jinou, úžeji vymezenou podmínkou, než podmínka uplatnění sankce.

Funkci hypothesy lze ukázat na příkladu normy, kterou je upravena vražda. Říká-li pravidlo, že kdo úmyslně usmrtí jiného, bude potrestán trestem odnětí svobody, pak v něm je možno rozklíčovat předpoklady dva: prvním je onen kdo, druhým pak je jiný. Z normy lze vyčíst, že základním předpokladem pro to, aby mohl být spáchán trestný čin vraždy, je potřeba, aby existovali alespoň dva lidé. Kde nejsou dva lidé, nemůže být spáchána vražda. Pravidlo, které upravuje krádež, pak předpokládá existenci dvou subjektů a existenci majetku jednoho z těchto subjektů. Kde nejsou dva lidé, nebo kde sice jsou, ale nic nemají, nemůže být spáchána krádež. Konečně v zásadě podobnou hypothesu mají pravidla pro uzavření kupní smlouvy.

Co bylo výslovně řečeno u příkladu vraždy, platí i u ostatních příkladů – jejich hypothesa může být upřesněna či zúžena – tak jako ne každá osoba může spáchat trestný čin, tak ne každý majetek může být předmětem krádeže ne každý může uzavřít smlouvu. Požadavky na subjekt, aby byl způsobilý být hypothesou právní normy, mohou být stanoveny jinde v právním řádu – samy v podobě normy. Z povahy normativního řádu tak plyne, že hypothesa je ve většině případů složena nejen ze subjektu a objektu, ale také z celé řady norem, které blíže určují vlastnosti subjektu a objektu. Řetězec, který je takto vytvořen, končí v přírodě.[19]

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] To Kelsen činí v Ryzí nauce právní, kde říká, že pojem právní normy je takto oddělen od pojmu ethické normy tím, že není chápána jako imperativ, nýbrž jako hypothetický úsudek. K tomu viz KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Metoda a základní pojmy. Praha: Orbis, 1933, s. 16. Dílo je součástí souboru KELSEN, Hans a Ondřej HORÁK (ed.). O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914–1938. Praha: Wolters Kluwer, 2015, Klasická právnická díla (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-918-2. 8 Ibid., s. 16.

[2] Ibid., s. 16.

[3] Viz Ibid., s. 18.

[4] Viz Ibid., s. 18.

[5] Příkladem takového pravidla může být v přírodě vypozorované pravidlo, že je-li upuštěn předmět, spadne. Následek – pád předmětu – není nikým stanoven, nepochází od žádné autority.

[6] Příkladem hodnocení může být pravidlo požadující písemnou formu při prodeji nemovitosti, které soud použije pro hodnocení nastanuvšího případu. Je-li kupní smlouva uzavřena písemně, je vyhodnocena jako odpovídající pravidlu, a proto i následek nastane pravidelně – smlouva je uznána za platnou. V opačném případě podmínka splněna není, a nastane odlišný – také pravidelný následek, smlouva je neplatná. Pravidlo, říkající že je-li smlouva o prodeji nemovitosti uzavřena písemně, je platná, je stanoveno určitou autoritou (typicky státem, může však být stanoveno i bohem či např. čistým rozumem). Je jasné, že pravidlo, které je použito jako hodnocení, může být i přírodním pravidlem. Rovněž se zde ukazuje potřeba odlišit pravidlo týkající se smlouvy od pravidla týkajícího se rozhodování soudu.

Příkladem pravidla dávajícího předpis do budoucna je pravidlo říkající, že usmrtí-li někdo úmyslně druhého, bude potrestán trestem odnětí svobody na deset až osmnáct let. Toto pravidlo říká, že kdykoli v budoucnu nastane situace, že jeden úmyslně usmrtí druhého, nastane pravidelně následek v podobě trestu odnětí svobody. I zde se jedná o stanovený následek.

[7] I v tomto případě by se snad dalo uvažovat, že donucovaným již není adresát normy, nýbrž její původce, který positivní motivaci stanoví, v tom smyslu, že jako původce např. finanční odměny je sám adresátem normy, a proto je sám donucován. Žádná osoba však nemůže nutit sebe sama.

[8] Viz KELSEN, op. cit., s. 16. Naopak František Weyr se vyslovuje proti takovému chápání normy, která je mu prostě výrazem něčeho, co má být. Viz WEYR, František. Teorie práva. Orbis, Praha, 1936, s. 34.

[9] Viz HOLLÄNDER, Pavel. Nástin filosofie práva: úvahy strukturální. Praha: Všehrd, 2000, s. 33. ISBN 80-85305-43-7.

[10] Za všechny viz GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 38. ISBN 978-80-7380-454-1. Obdobně též HOLLÄNDER, op. cit., s. 33.

[11] To bude vyjasněno níže, zejména v části pojednávající o disposici normy a o struktuře normy.

[12] Za všechny viz GERLOCH, op. cit., s. 39, nebo HOLLÄNDER, op. cit., s. 33. 

[13] GERLOCH, op. cit., s. 39.

[14] HOLLÄNDER, op. cit., s. 33.

[15] Viz HOLLÄNDER, op. cit., s. 33.

[16] Srov. např.: KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 267 a násl., Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7179-082-2.

[17] GERLOCH, op. cit., s. 146

[18] Viz GERLOCH, op. cit., s. 147.

[19] Strukturu, jak jedna norma je předpokladem druhé, a takto vzniklý řetězec, který končí ve sféře holých faktů, tedy v přírodě, popisuje John Searle, který tak popisuje institucionální realitu. Nedostatkem jeho přístupu je skutečnost, že instituce zakládá na jazyce tam, kde by je měl zakládat na pravidlu. Viz SEARLE, John R. The construction of social reality. New York: Free Press, 1995. ISBN 0-02-928045-1. K názoru dávajícímu přednost pravidlu před jazykem viz PEREGRIN, Jaroslav. Člověk jako normativní tvor. In: Teorie vědy, 2012, č. 34, s. 3–23.

teorie práva právní norma právní předpisy

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články