Předchozí části příspěvku dostupné zde a zde.
Disposice
Jestliže hypothesa představuje ještě relativně neproblematický prvek normy, s disposicí problémů přibývá. I v tomto případě nejjistějším vodítkem zůstává konceptuální analýza samotného termínu. Latinské dispositio znamená uspořádání. Stejný význam má i disposice v normě. Tradiční právní theorie chápe disposici jako vlastní pravidlo chování.[1] Tento názor vychází ze skutečnosti, že norma jednak říká, co má být, jednak ze skutečnosti, že toto má být je často nějaké chování. Při podrobné analýze pojmu disposice však nelze tento názor bezezbytku přijmout. Je-li disposice určité uspořádání, pak se jedná o uspořádání předpokladů, které jsou v normě vyjádřeny, tedy disposice je uspořádání hypothesy. Jak hypothesa, tak disposice jsou přitom ty části normy, kde ještě není stanovován žádný následek, není stanovováno, co má být. Proto disposice sice může vyjadřovat nějaké chování subjektů jakožto uspořádání mezi nimi, nepředepisuje je však, nýbrž popisuje, a nemůže se tak jednat o pravidlo chování. V příkladu pravidla upravujícího vraždu je disposicí ta jeho část, která popisuje, co se mezi dvěma subjekty stane – jeden úmyslně usmrtí druhého. Uspořádání – disposice – mezi oběma subjekty je tedy takové, že jeden je usmrcen druhým. To je jistě chování, nejedná se však o pravidlo chování.
Lze si představit situaci, že pravidlo stanoví, že dva subjekty mají vůči sobě být v určitém uspořádání. I zde lze hovořit o disposici, nikoli však o disposici normy. Disposice normy tvoří nedílnou součást podmínky nastání normou předvídaného následku, protože tento následek může nastat jen tehdy, existuje-li její předpoklad a zároveň je-li tento předpoklad v určitém uspořádání. Je proto třeba završit, že hypothesa a její disposice společně tvoří v širším smyslu podmínku nastání normativního následku.
Disposicí či uspořádáním v normě může být v zásadě jakýkoli vztah mezi předpoklady normy. Může se jednat o uspořádání místní či časové (jako v právních normách určujících místní příslušnost soudu či stanovujících lhůtu pro vykonání určitého úkonu), na základě skutečnosti – normativní, nenormativní, volní či na vůli nezávislé, tedy i na základě určitého chování. Stejně jako hypothesa, tak i disposice může být závislá na jiné normě, nebo na celém řetězci norem.
Sankce
Ohledně sankce panuje snad nejvíce zmatků a konfusí. Slovo sankce je běžně používáno jako synonymum pro slovo trest, je spojováno s negativní konotací. Theorie v zásadě neproblematicky chápe sankci přímo jako újmu či postih.[2] Tento postih má následovat po porušení povinnosti určené v předchozích částech normy. Již bylo řečeno, že ani hypothesa, ani disposice žádnou povinnost nestanovují. Jsou v nich pouze stanoveny podmínky a okolnosti, za kterých nastane sankce. Co tedy sankce je? Latinské sanctio znamená: stanovuji. Sankce je vlastně to, co je stanoveno. Z uvedeného vyplývá, že sankce je esencí normy, neboť právě v ní je stanoveno to, co má být.
Jestliže norma říká, že něco má být, pak je to právě sankce, která toto mětí stanoví. To, co je stanoveno, tedy následek, může přirozeně být postihem, ale stejně tak i odměnou, sankce může být negativní i positivní; toto ohodnocení přirozeně závisí na vztahu subjektu k sankci. V příkladu pravidla upravujícího vraždu je sankcí odnětí svobody. Tuto sankci český trestní zákoník sám označuje za trest a všeobecně je chápána negativně. V případě pravidla o uzavření kupní smlouvy je splnění požadavků sankcionováno platností kupní smlouvy. Tento následek zpravidla ti, kteří chtějí nakoupit, chápou positivně, lze tak hovořit o sankci positivní. I ve specifickém případu tzv. lex Masaryk, který bývá označován za imperfektní normu, je sankce: tou je, že je vytesán určitý nápis do kamene.
Skutečnost, že sankce v normě je to, co je stanoveno, to, co má být, znamená určitý posun v chápání normy. Norma je sice chápána jako věta, která stanoví, co má být, ovšem toto má být je chápáno nejčastěji jako požadovaný výsledek působení normy. To lze ukázat na příkladu ustanovení říkajícího, že za vraždu náleží trest odnětí svobody. Podle tohoto pravidla má být stav, že se lidé nebudou vraždit. Ačkoli snad lze hledat takový úmysl normotvůrce, norma samotná nic takového neříká. Norma říká, co se stane, když se někdo dopustí vraždy, nic jiného. Pravidlo ostatně ani nemůže říci, že se lidé nemají vraždit. Je-li pravidlo podmínkovou větou, tedy větou vyjadřující, že nastane-li nějaký jev, má nastat druhý jev, nelze v něm přání, aby se lidé nevraždili, nijak vyjádřit, a to tak zůstává pouze přáním. Protože vraždění je faktem, nelze smysluplně vyslovit větu podmiňující jeho opak.[3] V normě lze vyjádřit přání případně i rozkaz, ty samotné ale normu netvoří, normu tvoří až stanovení určitého následku, sankce. Proto ostatně i zákonodárce v platném právu nikde neříká, že se lidé nemají vraždit, ale říká, co se stane, co má být, když někdo někoho zavraždí.
Když je sankce chápána jako stanovení, lze se také vyhnout údivu nad zdánlivým rozporem, kterého se dostalo Herbertu L. A. Hartovi v úvodu jeho Pojmu práva. Hart si všímá, že některá pravidla od lidí vyžadují, aby se chovali určitým způsobem, zatímco jiná naznačují, co dělat pro realizaci svých přání.[4] Zajisté lze takto pravidla chápat a členit, nicméně co mají obě skupiny společné je to, že stanoví, že se něco stane.
Struktura normy
Je-li řečeno, že i stran struktury normy panují nejasnosti, jedná se o důsledek nepřesného či nesprávného chápání významu jejích jednotlivých prvků. I po jejich vyjasnění však mohou přetrvávat obtíže; proto se jeví vhodným učinit zastavení i u struktury normy.[5] Bylo řečeno, že norma je větou, ve které je vyjádřena pravidelnost určitého děje, a která má podobu hypothetické věty. Z toho je zřejmé, že základní struktura normy je dvojčlenná. Tomuto názoru není vzdálen Pavel Höllander, když říká, že norma je řetězcem, „jehož články jsou složeny ze dvou základních částí…“[6] První částí je podmínka nastoupení normativního tlaku, druhá část pak je právní následek, tedy normativní tlak.[7] Obdobně Knapp rozlišuje část podmiňující a podmíněnou.[8] Naproti tomu existuje názor (kterého si všímá ovšem i Knapp[9]), že struktura normy je trichotomická či dokonce tetrachomická.[10] Tyto názory jsou pochopitelné ve světle toho, že v normě jsou pozorovány tři prvky; jim by pak odpovídala trichotomická struktura normy. Tetrachomická struktura normy uznává ty tři samé prvky, snaží se však lépe popsat, jak norma funguje, a vyvarovat se některých obtíží, které z trichotomické struktury vznikají. Theorie pracující s oběma možnostmi však selhávají, neboť nemají dostatečně vymezeny jednotlivé prvky normy. K jejich nesprávnému pochopení se pak váží problémy s celkovou strukturou normy. Lze konstatovat, že ve všem zmatku zůstala jasná snad jen skutečnost, že norma je podmínkovou větou, u kteréhož poznatku však theorie končí.
Trichotomická struktura normy je popisována jako podmíněná věta: jestliže je hypothesa, pak nastává disposice, jinak nastává sankce.[11] Jak ovšem ukazuje Knapp, tato trichotomická struktura ve skutečnosti obsahuje členy čtyři: hypothesu, disposici, negaci disposice a sankci.[12] Struktura pak je následující: jestliže hypothesa, pak disposice, jestliže hypothesa a negace disposice, pak sankce.[13] Sluší se připomenout, že toto uvažování je důsledkem chápání sankce jakožto újmy či postihu následujícího porušení povinnosti. Je jasné, že takto chápaná sankce následuje až porušení povinnosti, a struktura normy se tak jeví čtyřčlenná. Knapp však jde dále a všímá si dalšího problému: v případě tetrachomické struktury se nejedná o normu jednu, nýbrž o normy dvě, přičemž v druhé normě je negace disposice hypothesou.[14]
Je vidět, že ač na první pohled jednoduchá, není struktura normy prosta obtíží. Knappův postřeh, že v případě tetrachomické struktury se jedná o normy dvě, totiž sice reflektuje problematičnost trichomické i tetrachomické struktury, nicméně stále pracuje s nepřesnou definicí disposice a sankce. V první ze dvou norem, jak jsou identifikovány, totiž chybí sankce jako to, co je stanoveno, a do role toho, co má být, je postavena disposice. Je to právě nevyjasnění pojmů disposice a sankce, které k těmto obtížím vede. Přitom při výše uvedené definici prvků normy není její struktura problémem. Vypadá takto: jestliže hypothesa a zároveň disposice, pak sankce. Tím je vyjádřeno, že k tomu, co je stanoveno, může dojít jen, existují-li pro to předpoklady a jsou-li tyto předpoklady v určitém uspořádání, jinak ne. Taková struktura normy popíše dobře trestný čin vraždy (jestliže existují dva lidé A a B a A úmyslně usmrtí B, pak A bude potrestán trestem odnětí svobody), okolnosti uzavření kupní smlouvy (jestliže existují dvě osoby a tyto osoby provedou zákonem stanovené úkony, je kupní smlouva platná), tzv. lex masaryk (jestliže existují sněmovny Národního shromáždění, bude v nich vytesán nápis „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“), Archimedův zákon (jestliže existuje těleso a tekutina, tato tekutina je v klidu a těleso je v ní ponořeno, pak je těleso nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa), a konečně návod k obsluze pračky (jestliže pračka není použita stanoveným způsobem, pak se rozbije).
U uvedených příkladů je na první pohled zřejmé, že každý stanoví něco zcela jiného. Tak tomu je proto, že z prvků istruktury normy jsou odebrány hodnotící kritéria, která normám dávala hodnotově orientovaný význam. Mimo jiné i na základě takového přístupu vznikaly různé obtíže. Když je sankce chápána negativně, jako újma, dá se s ní snad vysvětlit trestný čin vraždy, sotva už ale kupní smlouva či Archimedův zákon. To pak vedlo k úvahám nad různými negacemi disposice, které ovšem zase selhávají u norem, kde pro stanovený následek žádná negace disposice nastat nemá. Proč v případě některých norem sankce nenastává, proč u některých nastane po splnění disposice a u jiných zásadně po negaci disposice, to tradiční theorie nedovedla vysvětlit, a proto zaváděla různá členění norem, do kterých se uvedené kontroverse snažila zapracovat. Není to třeba.
Okrajem lze poznamenat, že je pravda, že v normativním systému jsou normy jen zřídka formulovány tak, aby v nich všechny její elementy byly zřetelně vyjádřeny. Praktické zkušenosti s vytvářením pravidel ukázaly, že ne vždy je to nutné a často je pro lepší vyjádření pravidla nebo pro zdůraznění některé jeho části vhodnější zvolit formulaci odlišnou. Důležité je, že tato struktura stojí v základu normy a každý, kdo s normou přijde do styku, si může položit některé otázky a z normy na ně získá odpovědi. Tyto otázky zní: koho a čeho se týká tato norma? V jakém postavení musí její adresáti být? Co se stane, budou-li splněny podmínky? Konkrétněji to lze ukázat na příkladu, ve kterém panovník zakáže obyvatelům vraždit, a řekne jim: máte zakázáno úmyslně se zabíjet. Poddaný se v reakci na to zeptá: co se stane, když zabiju? Odpoví-li na to panovník, stanovil pravidlo. Neodpoví-li, pak vyslovil přání. Jinými slovy lze říci, že norma, aby byla normou, musí stanovit následek určitého děje. Právní norma se od ostatních liší tím, že tento následek je zajištěn státní mocí.
Závěr
Toto pojednání otázku po pojmu normy vyčerpalo jen částečně. Bylo zjištěno, že norma či pravidlo je věta, která v sobě obsahuje vyjádření toho, že určitou podmínku následuje určitý následek. Právní norma pak je taková norma, v níž je stanoven následek, jehož uskutečnění zajišťuje státní moc. Dále byly rozebrány prvky normy a vztahy mezi nimi. Každá norma přirozeně obsahuje hypothesu a disposici, nutně pak obsahuje sankci, tedy to, co je stanoveno. To společně již poskytuje určitou představu o tom, co norma vlastně je. Nejsou tím však zodpovězeny všechny otázky, které lze v souvislosti s normou mít. Jak norma působí? Je-li právní řád (či jiný normativní řád) řádem, jehož účelem je regulovat společnost, jakým způsobem ji reguluje? Lze se domnívat, a poukázat při tom na poznatky normativní theorie právní, že norma vytvoří v mysli jejího adresáta určitou představu o jejím obsahu, o spojení určitých podmínek s určitými následky, a to pak působí na adresáta normy jako motivace. Co pak znamená držet se pravidla či dodržet pravidlo? A opačně, co znamená porušit pravidlo? Ten, kdo jiného zavraždí, porušil dané pravidlo, nebo jej dodržel; či je snad teprve svým činem naplnil? Odpověď na tuto otázku není jednoznačná a jistě neodpovídá zcela tomu, jak jsou tato slova běžně používána.
Zajímavou otázkou rovněž je, kde se normy berou. Slavné je Humeovo rozlišení světa bytí a světa mětí, stejně jako jeho názor, že co má být nelze odvodit od toho, co je.[15] Ačkoli lze zřejmě souhlasit s tím, že to, co má být nelze odvodit z empirické zkušenosti, nabízí se přesto (či právě proto) otázka, odkud se tedy normy či pravidla vzala. Zde lze jen naznačit, že i při přijetí Humeovy these je třeba trvat na tom, že všechna pravidla dříve či později naleznou svůj kořen ve světě, který je. Je možné se přitom domnívat, že cesta od toho, že něco je, k tomu, že něco má být, vede přes zvyk. Tak např. pozemky jsou nejprve odděleny kamennou zdí, která se sice časem rozpadne a zůstane z ní jen tu a tam kámen, ale lidé jsou zvyklí, že v těch místech vede hranice, až jednou ani kameny nezbydou a hranice je stanovena jako myšlená čára zapsaná např. v nějaké smlouvě či v zákoně. Svět pravidel, který je neviditelný, přesto všude kolem nás, je nepochybně fascinující, a snad ani není v silách jednoho právníka mu plně porozumět. Tento příspěvek tak doufá být jen skromným příspěvkem k tomuto porozumění.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] Tak např. GERLOCH, op. cit., s. 39.
[2] Viz k tomu např. GERLOCH, op. cit., s. 39.
[3] Jestliže je chtěno, aby se lidé nevraždili, tak proto, že se vraždí. Podmínkou negace vraždění by mohlo být, že člověk žije sám, nebo že lidé jsou andělé. Pravidlo by pak znělo: jestliže člověk žije o samotě, nebude vraždit, resp. jestliže jsou lidé andělé, nebudou se vraždit.
[4] HART, H. L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2010, s. 24. ISBN 978-80-7260-239-1. Obdobně HART, H. L. A. Positivism and the separation of law and morals. In: Harvard Law Review, 1958, Vol. 71, no. 4, s. 604.
[5] V tomto oddíle je spojením „struktura normy“ myšlen vztah mezi jednotlivými jejími prvky, popsanými v první subkapitole třetí kapitoly, nikoli mezi jejími tzv. modalitami (poznámka k nim bude učiněna níže), jak tomu činí Knapp. Viz KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: Beck, 1995, s. 153 a násl., Právnické učebnice. ISBN 80-7179-028-1.
[6] HÖLLANDER, op. cit., s. 33. K obdobnému závěru dochází, alespoň co se tzv. podmíněných právních norem týče, i Knapp. Viz KNAPP, op. cit., s. 154 a násl.
[7] Viz HÖLLANDER, op. cit., s. 33 a násl.
[8] Viz KNAPP, op. cit., s. 154.
[9] Viz KNAPP, op. cit., s. 155.
[10] O obou podává informaci Aleš Gerloch. Viz GERLOCH, op. cit., s. 38.
[11] Viz GERLOCH, op. cit., s. 38.
[12] Viz KNAPP, op. cit., s. 155.
[13] Viz KNAPP, op. cit., s. 155. Též GERLOCH, op. cit., s. 38.
[14] Viz KNAPP, op. cit., s. 155.
[15] Viz HUME, David. A Treatise of Human Nature: Being an Attempt toIntroduce the Experimental Method of Reasoning into Moral Subjects. Auckland: Floating Press, 2009, kap. III.1.1., s. 715 a násl. ISBN 9781775410676.
Diskuze k článku ()