Zákonný soudce v Listině
Je třeba vycházet z pojmu zákonného soudce, který je upraven v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“ Na začátku řízení tedy musí být správně určeno, kdo je zákonným soudcem, a až následně můžeme uvažovat nad tím, zda došlo k jeho odnětí či nikoli.
Zajímavé a důležité téma?
Jak už jsem zmínila, k tomuto tématu mě přivedla upozornění na situace, v nichž se otázka zákonného soudce řešila. Prvním podnětem na toto téma byl dotaz reportérky, kterou kontaktovala paní se stížností, že její věc je projednávána okresním soudem a tato věc tzv. leží, nikdo na ní již několik měsíců nepracuje. Předseda soudu jí na její dotaz odpověděl, že soudkyně, které je věc přidělena, je v dlouhodobé neschopnosti, nicméně doposud neuběhla doba potřebná k tomu, aby její věc mohla být přidělena jinému soudci. Upozornil ji, že on bohužel nemůže danou věc zákonnému soudci odejmout. Dotaz reportérky tedy směřoval k tomu, zda je tento postup v pořádku, neboť nechápe, jak je možné, pokud se účastník domáhá práva, aby jeho věc byla projednána plynule a v přiměřené lhůtě, že soud proti tomuto právu staví v podstatě proti vůli účastníka jeho právo na zákonného soudce a tím ho povyšuje nad právo, o které v dané věci účastník řízení stojí. Musím přiznat, že byť se daná reportérka justiční tématice nevěnuje, velmi dobře vystihla problém konkurence různých práv účastníka řízení. Zamýšlela jsem se tedy nad tím, jakým způsobem soudy zachází s deklarovaným právem nebýt odňat zákonnému soudci v konkurenci s ostatními právy účastníka řízení.
Druhým podnětem byla situace na Krajském soudu v Ostravě, kde problém s tím, kdo je či není zákonným soudcem, neřešili účastníci řízení, ale sama soudkyně měla pocit, že ve věcech, ve kterých rozhoduje, není zákonnou soudkyní.
Komu svědčí čl. 38 odst. 1 Listiny?
Komu všemu tedy vůbec svědčí právo deklarované článkem 38 odst. 1 Listiny? Bezesporu účastníkům, kteří nesmí být odňati svému zákonnému soudci. Existuje však několik zákonem či rozvrhem práce předvídaných situací, kdy je věc původnímu soudci odnímána. Po převedení věci mohou vzniknout pochybnosti, zda nově přidělený soudce je soudcem zákonným. Ale je možné, aby se tohoto práva domáhal přímo soudce s tím, že má právo rozhodovat pouze v té věci, ve které on je zákonným soudcem? A pokud by mu takové právo svědčilo, jakým způsobem by se ho v pochybnostech měl domáhat?
Ke změně osobě soudce
Nejprve bych ráda stručně rozebrala, v jakých situacích může dojít ke změně osoby soudce, který je prvotně přidělen jako zákonný. Jednotlivé důvody upravuje zákon a dále též rozvrh práce. Zákonem předvídaným důvodem je změna příslušnosti soudu. Problémy z tohoto pohledu nečiní delegace nutná, ale jisté pochybnosti o tom, zda je věc stále u zákonného soudce, může vzbuzovat delegace vhodná. V občanském soudním řádu (i v soudním řádu správním) je upravena možnost účastníka řízení ze závažných důvodů požádat o změnu místní příslušnosti. Na základě této žádosti soud může rozhodnout o předání věci jinému soudu. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, nelze hovořit o svévoli. Při tomto rozhodování je však logicky prostor pro úvahu soudce, zda žádosti vyhovět či nikoli. Rozsah či využití tohoto prostoru občas budí pochybnosti, o čemž svědčí i to, že některé případy přezkumu rozhodnutí o delegaci vhodné se dostaly až před Ústavní soud.
Pokud by tedy někdo chtěl změnit svého zákonného soudce, lze pro to institut delegace vhodné využít i zneužít. Na druhou stranu zde existuje kontrola v podobě přezkumu v odvolacím řízení a dokonce i přezkumu Ústavního soudu.
Dalším zákonem předpokládaným důvodem, kdy může dojít ke změně soudce, je vyslovení podjatosti. Jedná se o jeden z nejběžnějších způsobů, kdy se věc přesune od jednoho soudce ke druhému. I tento nástroj může být zneužit. V některých soudních řízeních nastaly situace, kdy se účastník trvalým a systematickým postupem snaží vyřadit určitého soudce z rozhodování jeho věci. V takových případech by soudce neměl tlaku ustoupit a zejména by měl zachovat profesionalitu svého přístupu k tomuto účastníkovi, nenechat se za tím účelem vyprovokovat a umožnit mu dosáhnout cíle změny soudce.
Soudce může též sám vyslovit svoji podjatost. Přezkum, tj. prověření jím předložených důvodů, je v podstatě nemožný, neboť podjatost nezakládá jistota, že soudce je zaujatý, ale postačuje pouhá pochybnost. Soudce může poukázat na vztah s věcí, zástupci či účastníky a je poté na předsedovi soudu, aby rozhodl, zda soudce ve věci může nezaujatě rozhodnout či nikoliv. Z praxe je mi známo, že míra pochybností, kdy se již soudce cítí či necítí podjatý, je velmi různá, stejně jako je různý přístup předsedů soudu. Domnívám se, že i toto, byť jistě velmi zřídka, může být způsob zneužití zákonného postupu a prostředek toho, jak se věc dostane nikoli k zákonnému soudci. Ale v každém případě je možno rozhodnutí o vyloučení či nevyloučení soudce podrobit přezkumu.
Tolik tedy k zákonem předvídaným způsobům, kdy prvotně přidělená věc změní svého soudce.
Klíčem k přidělování věcí a změně soudce je rozvrh práce
Zákon nemůže v podrobnostech určit, jakou věc bude který soudce nebo senát na jednotlivých soudech soudit. Zákon ale stanoví, že prostředkem upřesnění je rozvrh práce. Rozvrh práce je tedy nutno považovat za zákonný prostředek určení či změny zákonného soudce.
Je dobré si uvědomit, že rozvrh práce upravuje mnohem více možných způsobů změny zákonného soudce než zákon. Jedním z nejčetněji využívaných je zastupování soudce. Tím zpravidla nedojde k trvalé změně zákonného soudce, ale je možné, že ve věci určitý úkon učiní jako zástupce jiný soudce, než je ten původně určený. V souvislosti s pravidly pro zastupování vyvstávají často otázky, co je to „odůvodněná nepřítomnost soudce“ a kdy pro tímto podmíněné zastupování nastanou podmínky. Konkrétně, zda má být pravidlo zastupování aplikováno, pokud soudce není pouhý jeden den v práci, tedy kdy jej v případě krátkodobé nepřítomnosti může zastoupit jeho kolega podle rozvrhu práce. Jeví se to jako triviální věc, ale jen velmi povrchně provedená rešerše z několika rozvrhů práce ukazuje velké rozdíly. Přitom některé úkony provedené zastupujícím soudcem mohou poměry účastníků znatelně ovlivnit. Podobné rozdíly jsou ve stanovení doby tzv. dlouhodobé nepřítomnosti. Je tím myšlena většinou doba nepřítomnosti soudce, po jejímž uplynutí může (musí) předseda soudu přerozdělit věci jinému soudci. Ve většině (mnou náhodně vybraných) rozvrhů práce se tato doba pohybovala okolo 6 měsíců, ale někde je to jeden rok, jinde naopak tři měsíce. Pro úplnost zmíním, že dalším případem, kdy jsou věci rozvrhem práce přerozdělovány, je trvalý či dočasný odchod soudce, a též reorganizace senátů u krajských a vyšších stupňů soudů.
Nepamatuji si, že by v posledních několika letech byla vedena odborná či koncepční diskuse nad tím, jakým procesem je rozvrh práce přijímán. Přitom rozvrh práce je velmi významným prostředkem a nástrojem v soudním řízení. Je vyloučeno, aby byl jednotný. Měla by ale existovat určitá obecná pravidla, neboť zákon je ohledně úpravy rozvrhu práce velmi stručný. Přivítala bych diskusi o tom, jakým způsobem by rozvrh práce měl být přijímán, kdo se tohoto procesu má účastnit a s jakým hlasem, zda dosavadní úprava a praxe dostatečně umožňuje účinně upozornit na nedostatky a dosáhnout přijetí konsensuálního řešení. Významným a podceňovaným problémem je podle mého názoru kontrola uplatňování rozvrhu práce.
Snažila jsem se popsat ty nejčastější situace, kdy podle zákona či rozvrhu práce dochází ke změně zákonného soudce. Je zřejmé, že nejméně rozvrh práce by mohl být v některých otázkách sjednocen a jednoznačněji upraven. Situace vyžadující změnu zákonného soudce jsou výjimečné situace, které vedle dostatečné a jednoznačné právní úpravy budou vždy vyžadovat ponechání určitého prostoru pro nalezení vhodného řešení pro každý konkrétní případ.
Porovnání práva na zákonného soudce s dalšími vedle sebe stojícími právy účastníků řízení, zejména s právem na vydání rozhodnutí v přiměřené době, musí být vždy učiněno s přihlédnutím k poměrům účastníků, povaze projednávané věci. V situaci, kdy v řízení nemůže pokračovat původně určený zákonný soudce, zpravidla rozhoduje o dalším přidělení věci předseda soudu. Toto porovnání musí učinit s odpovědností za to, že situaci vyřešil co nejšetrněji vůči právům účastníků, ale stále v rámci zákonem stanových pravidel. Předseda soudu má při tomto rozhodování velkou pravomoc i odpovědnost.
Individuální a uvážlivý přístup vyžaduje i námitka soudce, že rozhoduje ve věci, ve které není zákonným soudcem. Právo na zákonného soudce je jistě právem účastníka řízení, je jeho nárokem vůči soudní moci. Zmíněná námitka vznesená ze strany soudce podle mého názoru není zcela vyloučená, ale oporu pro ni nacházím spíše v základní povinnosti soudce postupovat při rozhodování v souladu se zákonem a způsobem, který neohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, a dále v právu každého soudce na ochranu před zásahy do jeho nezávislosti a nestrannosti. Namítá-li soudce, že při přidělování věcí dochází k zásahům do uvedených práv, je to velmi závažná věc. Vzhledem k tomu, že rozdělování věcí probíhá podle rozvrhu práce, který tvoří a přijímá předseda soudu, je za vyřešení námitek tohoto druhu v rámci soudu zodpovědný opět předseda dotyčného soudu.
Závěrem
Tímto se dostávám k závěru svého příspěvku. Případné změny zákonného soudce v průběhu soudního řízení musí být upraveny zákonem nebo rozvrhem práce v takové míře podrobností, která umožňuje nalézt oporu pro každý jednotlivý případ. Ale zároveň je nutné připustit, že nelze zcela eliminovat prostor pro individuální zvážení okolností. Lidský prvek v rozhodování soudů ani při organizačních úkonech nelze odstranit – pevně doufám, že je stále ještě zbytečné toto triviální tvrzení odůvodňovat. Snahy o automatizaci procesů uvnitř soudního řízení jsou správné, ale musí být doprovázeny příslušnou odborností, znalostí prostředí a zejména zdravým rozumem. Za chod soudů nesou odpovědnost především předsedové soudů, za tím účelem musí mít i příslušné pravomoci, v potřebném rozsahu k plnění takto náročného úkolu. Pokud rozhodují o změně zákonného soudce, musí mít možnost (v rámci zákonem stanovených pravidel) zvážit všechny okolnosti týkající se řádného chodu soudu. Ale zároveň je nutno nalézt účinné nástroje na ochranu proti případným zásahům do práv účastníků i soudců, ke kterým by mohlo při rozhodnutí o změně zákonného soudce dojít.
Přimlouvám se za to, abychom více diskutovali o otázkách spojených s právem na zákonného soudce (nikoliv pouze v reakcích na povinné a plošné zavedení automatického generátoru přidělení nápadu) a v souvislosti s tím o obsahu a uplatňování rozvrhu práce. Tyto oblasti jsou čím dál tím častěji veřejně probírány a označovány jako problematické. Pokud nebudeme sami pojmenovávat nedostatky a nacházet řešení, vystavujeme se riziku nevhodných a narychlo vytvořených opatření prosazených bez naší součinnosti.
Kongres Právní prostor 2016
Ve dnech 19. a 20. dubna 2016 se v Seči u Chrudimi konal již 6. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, ministryně pro místní rozvoj, náměstek ministra vnitra pro řízení sekce legislativy a archivnictví a předseda Ústavního soudu.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()