Práva k názvu obsaženému v doménovém jméně

Předchozí článek ve stručnosti představil takzvaný tříbodový test (tedy tři základní podmínky, které je nutné naplnit pro úspěch v alternativním řízení o doménové jméno (UDRP). Jak jsem dříve zmínila, jednotlivé typy řízení o doménová jména mají různě stanovené podmínky. Nutnost Navrhovatele prokázat práva k názvu obsaženému v doménovém jménu je ale shodná pro všechny typy řízení o doménových jménech (nejen UDRP, ale i URS, nebo spory o domény .EU nebo .CZ).

Různé typy řízení obsahují různé požadavky na kvalitu prokazovaného práva

UDRP požaduje, aby doménové jméno bylo identické nebo zaměnitelné s ochrannou známkou (nebo servisní známkou);

Pro alternativní řízení o doménová jména .EU je výčet práv obsažený v Nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004 ještě širší: registrované vnitrostátní ochranné známky a ochranné známky Společenství, zeměpisná označení nebo označení původu a v případě, že jsou chráněny vnitrostátním právem členského státu, kde jsou v držení: neregistrované ochranné známky, obchodní jména, označení podniků, jména společností, rodinná jména a názvy chráněných literárních a uměleckých děl (navíc se jedná o výčet demonstrativní);

Pro řízení o doménová jména .CZ je výčet práv obdobně široký jako na unijní úrovni: právem chráněné označení, zejména zapsaná ochranná známka, označení původu, zeměpisné označení, název chráněné odrůdy rostlin, nezapsané označení, obchodní firma, název, včetně názvu veřejnoprávních korporací, států či mezinárodních organizací, označení obchodního závodu či provozovny, jméno či chráněný pseudonym nebo všeobecně známá přezdívka fyzické osoby nebo název chráněného literárního či uměleckého díla či označení literárních postav.

Ačkoliv má UDRP na první pohled nejpřísnější kritéria pro posuzování práv, judikatura k němu časem rozšířila možnosti prokázání práva k chráněnému názvu (označení). Jedná se o tzv. common law trademark, tedy právo k označení, které ale není zapsáno v konkrétním veřejném rejstříku. Takové právo vznikne dlouhodobým užíváním v souvislosti s obchodní činností majitele práva. K jeho prokázání vyvinula judikatura UDRP požadavek, aby navrhovatel prokázal, že název je jeho nezaměnitelným identifikátorem, který strany spojují s jím nabízeným zbožím či službami.[1] Podpořit takovou skutečnost může navrhovatel zejména následujícími skutečnostmi:

doba používání názvu, rozsah (například celosvětová značka, regionální značka apod.);
množství obchodů navrhovatele;
reklama spojená s názvem navrhovatele – obeznámení veřejnosti, sociální sítě apod.;
míra skutečného veřejného uznání chráněného názvu – tedy vnímání zákazníků (spojují si navrhovatele s názvem?)
průzkumy trhu, spotřebitelské dotazníky.

Nutno poznamenat, že i ustálená judikatura v oblasti nezaregistrované ochranné známky se v nedávné době posouvá, a to zejména kvůli novým technologiím. Nedávné rozhodnutí například pracovalo s otázkou práva k neregistrované ochranné známce u obchodníka s virtuálními měnami. Jedná se o sektor, který se ve velkém rozšiřuje teprve v nedávných letech, ovšem jeho význam a rozsáhlé povědomí o značce může práva ke jménu zakotvit.

V případu projednávaném před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR č. 103938 ohledně domény tak například panelista uvedl, že ačkoliv je jméno v obchodu s virtuálními měnami využíváno teprve od roku 2017 jedná se o dlouhodobé užívání názvu ve světě obchodu s virtuálními měnami.[2]

Prokázání práva k ochranné známce nezná hranic. V řízení proti evropskému držiteli tak můžete svá práva prokazovat registrací asijské, či americké ochranné známky. Význam místa registrace pak nebude pro zjištění práva, ale spíše prokázání zlé víry držitele doménového jména (třetí bod testu). Navrhovatel musí prokázat, že držitel byl v době registrace ve zlé víře – tedy že o chráněném označení věděl, nebo vědět alespoň mohl.

I toto pravidlo ale má svá omezení – například registrace ochranné známky v jednotlivých státech USA (tedy ne na federální úrovni) nejsou zpravidla dostatečné k prokázání práva k názvu.[3] Některé státy USA registrují ochranné známky na základě požadavku, bez jakékoliv examinace návrhu na zápis.

Ani doba registrace není pro posouzení první části UDRP testu (tedy otázce zda existují práva k názvu) podstatná. Kdy byl název registrovaný má význam pro druhou a zejména třetí část UDRP testu (stanovení zlé víry držitele doménového jména).

K prokázání dostatečných práv k doménovému jménu (a tedy zajištění jeho převodu v ADR) je nutné splnit celou řadu dalších požadavků, právo k názvu je ale základním kamenem, bez kterého se žádný navrhovatel neobejde.

[1] WIPO Overview 3.0, s. 11.

[2] https://udrp.adr.eu/adr/decisions/decision.php?dispute\_id=103938

[3] WIPO Panel Decision No. D2013-0199, https://www.wipo.int/amc/en/domains/decisions/text/2013/d2013-0199.html.