Registr smluv - jistota, nebo komplikace?

Trnitá cesta ke schválení

Proti existenci ZRS bylo vzneseno nemálo argumentů. Z řad veřejnosti se ozývaly např. stížnosti na zpoplatnění vkladu údajů do registru či na vzrůst byrokracie v rámci registračního procesu. Není však příliš složité tyto argumenty „odpálkovat“. Registr smluv je hotový a připravený k plnému využívání a jeho užití není nijak zpoplatněno. Není také pochyb o tom, že zveřejnění smluv prostřednictvím elektronického systému v dnešní době moderních technologií nevyžaduje více než 5 minut času a celý proces není nijak technicky náročný.

Rovněž na půdě Parlamentu ČR probíhala o přijetí ZRS a jeho obsahu dlouhá a ne zrovna klidná diskuze, senátoři totiž návrh v jeho původní podobě v listopadu 2015 odmítli. Alternativní řešení v podobě senátního návrhu zákona se ovšem s úspěchem také nesetkalo, a tak se ve finále ke slovu opět dostala Poslanecká sněmovna, která nakonec Senát přehlasovala a schválila původní verzi návrhu. Senát ve svém pozměňovacím návrhu např. odstranil ustanovení, které podmiňuje účinnost smlouvy jejím zveřejněním – jako alternativu navrhoval za nezveřejnění stanovení pokuty v min. výši 10.000 Kč. Podle slov některých členů Poslanecké sněmovny se poslanci dosud s žádným zákonem takto „nezapotili“, usilovná práce odborníků, právních nadšenců a politiků, která trvala zhruba 3 roky, a samozřejmě také zájem ze strany občanů však nakonec přece jen nepřišly vniveč. Poslanec Jan Farský prohlásil: „Do poslední chvíle nebylo vůbec jasné, že ten zákon projde a v jaké podobě. Jsem rád, že poslanci setrvali na své původní verzi a že nepřijali senátní verzi, která je úplně prázdná.“ ZRS nabyde až na výjimky účinnosti k 1. 7. 2016.

Je třeba nahlédnout „pod pokličku“

Důvodem, proč bojovníci za vytvoření nové právní úpravy v této oblasti vyvíjeli takové úsilí, je především snaha maximálně zvýšit transparentnost při nakládání s veřejnými prostředky a veřejným majetkem, zákon ale nenechá v klidu ani smlouvy soukromoprávní. Zkušenosti s bojem proti korupci, který se stává v současnosti stále rozsáhlejším problémem, vedly až k potřebě vytvořit systém, který by pomáhal odhalit postupy některých subjektů při uzavírání významných smluv a jejich detaily. Registr smluv je tedy zřizován jako jakýsi informační systém veřejné správy, sloužící k uveřejňování smluv vymezených ZRS. Jeho správou zákon pověřuje Ministerstvo vnitra.

Pokyny jsou jasné, následky drsné

Podmínky zveřejňování smluv v registru jsou zcela jednoduché. ZRS uvádí taxativní výčet smluvních stran, které jsou povinny uveřejňovat soukromoprávní smlouvy i smlouvy o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci. Mezi tyto povinné subjekty patří ČR, obce a kraje, státní příspěvkové organizace, státní podniky, Česká televize a další. Zákon se nevztahuje na právnické osoby založené podle jiného než českého práva, které působí převážně mimo území ČR. Zákon dále explicitně stanovuje výjimky z povinnosti uveřejnění. Vyňaty jsou informace, které nelze poskytnout podle zákona o svobodném přístupu k informacím, smlouvy s plněním převážně mimo území ČR či s předmětem plnění o hodnotě max. 50.000 Kč bez DPH aj.

Zveřejnění smlouvy spočívá ve vložení elektronické podoby jejího textu včetně metadat (smluvní strany, předmět smlouvy, smluvená cena či hodnota předmětu smlouvy, datum uzavření), nejsou-li obchodním tajemstvím, do registru. Toto lze provést zasláním smlouvy správci registru nejpozději do 30 dnů od jejího uzavření do datové schránky. Správce registru pak přijetí a uveřejnění smlouvy obratem potvrdí.

Zásadní pro celý proces je skutečnost, že smlouva, na níž se vztahuje povinnost uveřejnění, nabývá účinnosti nejdříve dnem uveřejnění, nejedná-li se o mimořádnou událost spojenou s ohrožením života, zdraví, majetku či životního prostředí. Zákon tak presumuje neúčinnost všech smluv, u nichž povinný subjekt uveřejnění opomene či úmyslně neprovede. Tato ustanovení nabydou účinnosti 1. 7. 2017. ZRS nezapomíná ani na smlouvy uzavřené podle cizího práva, kdy stanoví, že ZRS se použije bez ohledu na právo rozhodné pro danou smlouvu.

Zákon rozhodně není bez chyby a diskuze o jeho přísnosti s ohledem na podmíněnou účinnost povinně zveřejňovaných smluv neutichá. Nelze ale popřít, že se jedná o dosud nejvýraznější krok k prevenci plýtvání a korupce ve veřejné správě. Je však na pováženou, zda snaha o dosažení transparentnosti nepřinesla do českého právního řádu zákon až příliš striktní. Troufám si proto závěrem podotknout, zda nebyla chyba neuvážit některé úpravy navrhované Senátem, které byly schopné dopady ZRS trochu zmírnit.