Advokát Mgr. Jan Bureš je však živým důkazem toho, že i dva na první pohled odlišné světy, jakými právo a rap jsou, se dají skloubit dohromady. Kromě své advokátní praxe totiž sklízí úspěch i na poli hudbní scény, kde ho každý rapový fanoušek zná jako SAXe. Co mají právo a rap společného? Odpovědi se dozvíte v následujícím rozhovoru a nebo např. v tracku Advokát.
Znají Vaši klienti Vaše rapové texty? Pouštíte je např. v kanceláři?
To určitě nepouštím. Někteří klienti samozřejmě o tom, že hudbu dělám, vědí, ale většinou to zjistí svojí „vlastní cestou“, nikoliv ode mne.
„Řekni svejm fellaz, ať mi klidně zprávu zanechaj, ale po 5 hodině ať mi nikdy nevolaj, protože večer píšu tyhle hity, co pak poslouchaj…“ Advokacie a rapování jsou úplně odlišné profese. Jak zvládáte tento dvojí život? Je vůbec možné být advokátem toliko do páté hodiny odpolední, následně se „přetransformovat“ v rappera a ráno zase zpátky?
Tak u téhle otázky je potřeba si uvědomit, že hudbu dělám v podstatě od svých 15 let, tzn. nejdřív byla hudba, až pak přišlo moje zaměstnání. Neberu to ani jako „dvojí život“, jak uvádíte. Jak běžný, tak profesní život se do toho, co potom tvořím v rámci hudby, zákonitě přenáší v podobě životních zkušeností. Ten text je v tomto kontextu trochu nadsázka, protože samozřejmě práce advokáta určitě úderem páté hodiny nekončí, mnohdy je tomu bohužel spíš naopak. V neposlední řadě musím uvést, že hudbu neberu jako profesi. Je prostě přirozenou součástí mého života.
V tracku zmiňujete, že znáte „lidské osudy, co nedopadly tak, jak měly“. Setkal jste se v rámci své advokátní praxe s případem, který pro Vás znamenal zjevnou nespravedlnost, potažmo dokonce justiční omyl?
Ano, setkal, jinak bych to v textu nezmiňoval. Snažím se vždycky v hudbě popisovat to, co znám a co jsem zažil. Samozřejmě nemohu být konkrétní. S ohledem na to, že trestnímu právu se věnuji spíše jen okrajově, tak tento můj text nesměřuje tam, jak by se asi mohlo zdát. Spíše se jedná o spornou agendu, kdy se prostě stane, že soudy rozhodnou ve smyslu, jak by to nikdo nečekal. To rozhodnutí pak může být pro klienty zcela překvapivé a nespravedlivé, a to zákonitě ovlivňuje osudy lidí.
Co byste označil za největší neduh české justice?
Asi bych to nenazval přímo „neduhem“ české justice, protože si myslím, že ta jako celek funguje dobře. Spíše se jedná, stejně jako ve všech jiných odvětvích, o chyby a selhání jedinců. Dle mé zkušenosti pramení tyto chyby soudců zejména z jejich nedostatečné znalosti právních předpisů a jejich změn, tedy z toho, že se nedostatečně vzdělávají. Mnohdy také dochází k chybám v důsledku nedůslednosti a nepozornosti, kdy nejsou např. dodržovány procesní postupy tak, jak mají být. A to bohužel může mít fatální důsledky pro účastníky řízení.
Proč jste si vybral právě advokacii? Je to láska na celý život, nebo nevylučujete, že byste mohl svou profesní dráhu v budoucnu přesměrovat jinam - např. do justice?
Advokacie nebyla mým prvním právním odvětvím, několik let jsem působil v notářství. Nicméně mohu říci, že advokacie mě v současnosti naplňuje nejvíce a v určitém smyslu ji beru jako poslání. Rozhodně však nevylučuji, že se mé kroky v budoucnu nebudou ubírat jinam. Ovšem kam, to skutečně nevím.
O Tomáši Sokolovi je známo, že by nikdy neobhajoval bigotního komunistu ve sporu souvisejícím s režimem. Vy zastupujete „bohatý, chudý i losery“. Je nějaký typ klienta, kterému byste svou službu za žádných okolností neposkytl?
Neřekl bych, že je možné takto určit typ klienta. V zásadě se jedná o situaci, kdy nepanuje mezi advokátem a klientem vzájemná důvěra, neboť pakliže advokát nezná veškeré detaily případu, těžko může klientovi pomoci. Taková spolupráce je pak pro obě strany kontraproduktivní. Jinak se v zásadě nebráním žádnému klientovi, pokud mi to kapacity dovolí a není mi konkrétní kauza nebo osoba klienta tzv. proti srsti. I pokud je např. klient ve finanční nouzi, snažím se najít pro obě strany akceptovatelné řešení.
Jsme si vědomi advokátní mlčenlivosti, kterou jste vázán, nepřemýšlel jste však někdy o tom, že byste hudebně ztvárnil případy, které řešíte v rámci své advokátní praxe aneb tak trochu „rapující Ivo Jahelka“?
O tom jsem, přiznám se, nepřemýšlel a prozatím to nemám v plánu.
Jakými vlastnostmi by měl být podle Vás vybaven advokát? Musí např. „umět tu větu říct tak, že se v ní všichni ztrácí“?
Ke komplexní odpovědi na tuto otázku by asi prostor tohoto rozhovoru nepostačoval. Nicméně z těch základních asi profesionalita, sebevědomí, loajalita, upřímnost, schopnost improvizovat, preciznost, výřečnost, dále schopnost komplexně argumentovat a obhajovat svá tvrzení.
Máte svůj profesní právnický vzor? A kdo je Vaším vzorem co se týče hudby?
Konkrétní profesní vzor nemám, ale pokud bych měl jeden vzor uvést, pak by to byl určitě můj otec, který mě k právu samotnému přivedl a dal mi důležité základy.
V hudbě by to asi bylo hodně na dlouho. Navíc asi nejde uvést nějaký vzor, protože to tak přímo nemám. V zásadě mě inspiruje a ovlivňuje každá hudba, ze které je cítit upřímnost, poctivost a zápal pro věc.
Každý dobrý rapper je vybaven schopností hrát si slovy, vyjádřit své myšlenky a pocity za pomoci rýmů. Pomáhá Vám „slovní cvičení“ např. při psaní žalob nebo přednesu závěrečných řečí?
Tyhle dva světy nejdou asi v tomto směru vůbec porovnávat. Takže bych řekl, že asi úplně ne. Spíš mi možná do začátku profesně pomohlo to, že jsem zvyklý vystupovat před lidmi, takže mi nedělá až tak velký problém např. argumentovat před soudem apod.
A naopak – pomáhá Vám znalost práva v rámci hudební kariéry? Kupříkladu smluvní právo, problematika práva autorského?
To určitě ano.
Co dalšího mají rap a právo společné?
Právo jako takové - myslím tím jako obor, asi se samotným rapem mnoho společného nemá. I když vlastně v základech ano, kdy rap vznikl jako prostředek vyjádření revolty proti podmínkám ve společnosti, kterým se interpreti dovolávali spravedlnosti a rovnoprávnosti - v tom se asi nějaké společné rysy dají nalézt. I když v současném rapu lze tohle těžko najít.
Diskuze k článku ()