Rozhovor: Marek Hlaváč – Je potřeba, aby se restituenti začali brát o svá práva

Restituční tečka již za několik málo měsíců zasáhne do života několika desítek tisíc restituentů. Od 1. 7. 2018 totiž budou moci být jejich nároky uspokojeny pouze finanční kompenzací, nikoli vydáním náhradních pozemků jako doposud. Tomu se ale chce bránit Spolek pro ochranu zájmů restituentů. "Restituční tečka vytváří nerovnost mezi různými skupinami oprávněných," podotýká JUDr. Marek Hlaváč, zástupce spolku, jehož právě rodinná zkušenost s civilními restitucemi přivedla ke studiu práva a zájmu o ochranu nároků restituentů.

redaktor
Foto: Fotolia

Restituční tečka přijatá v minulém roce, nevyvolala žádný výrazný mediální ohlas, ačkoli výrazným způsobem zasahuje do práv několika desítek tisíc lidí. Čemu to přičítáte?

Řekl bych, že asi nikdo nechtěl, aby měla mediální ohlas. Upřímně řečeno, podívejte se, jak je restituční tečka v zákoně obsažena – jedná se o obtížně dohledatelnou změnu. Je zřejmé, že zákonodárce se chtěl vypořádat s restituenty, nicméně tušil, že tento způsob nebude příliš populární. Proto se o tom příliš nemluvilo a téma zůstalo částečně skryto.

Tuto otázku by nicméně bylo vhodnější položit zákonodárci: proč o tom nemluvil? Proč novelu restituentům nepředstavil? Když si přečtete důvodovou zprávu, vlastně se ani nedozvíte, proč se k tomuto kroku uchýlil a proč právě nyní. I z těchto důvodů jsme se rozhodli založit Spolek pro ochranu zájmů restituentů. Vůbec se o této záležitosti nehovořilo a spousta z restituentů, kteří se na nás nyní obracejí, říká, že se o tom dozvěděli až v posledních měsících na základě většího mediálního pokrytí.

Proces civilních restitucí trvá již déle než 25 let. Jaké jsou podle Vás hlavní důvody toho, proč ještě stále není u konce?

Opět dobrá otázka, nicméně asi ne na mě. Na začátku byla pochopitelně porevoluční euforie. Přišly restituční zákony, byla dobrá vůle se nějak vypořádat s minulostí. Nadšení nicméně vyprchalo. Některé věci se táhnou dlouho z důvodů na straně jak povinných, tak i oprávněných osob. Situace v Praze je ve většině případů taková, že když vám cokoli vydají a většinou je povinnou osobou Magistrát hl. m. Prahy, tak si můžete být téměř stoprocentně jist, že vám dorazí žaloba. Když vezmeme v potaz všechny soudní instance, může trvat deset let, než o věci rozhodne Nejvyšší soud. A to nehovořím o situaci, kdy se rozhodnutí zruší a vrátí nižšímu stupni. K tomu navíc Státní pozemkový úřad dlouhou dobu tvrdil, že nemůže rozhodovat, protože u sebe nemá spis...

Může se také stát, jak jsem sám zažil při restituci majetku mé rodiny, že Státní pozemkový úřad spis k dispozici má, ale 4 roky o něm nerozhodne. V mnoha případech se také stalo, že původní vlastníky či jejich potomky počáteční odhodlání přešlo, když zjistili, jak dlouho se o jejich sporu rozhoduje. Řada lidí zcela rezignovala.

Nezapomínejme také na to, že je to už přeci jen skoro 30 let. Lidem, kterým bylo v době zahájení restitucí šedesát let, je dnes devadesát. Tuto okolnost ostatně v některých svých rozhodnutích zmiňuje i Nejvyšší soud.

Důvody, proč jste se rozhodli spolek založit, jste již zmiňoval. Co je v současné době Vaším hlavním cílem, jen několik málo měsíců před nabytím účinnosti restituční tečky?

Hlavním úkolem spolku je upozornit na existenci restituční tečky. Je nutno zdůraznit, že restituční tečka vytváří nerovnost mezi různými skupinami oprávněných – těmi, kterým bylo rozhodnuto dříve, a těmi, kterým nebylo zatím rozhodnuto. Zatímco první skupina měla možnost uplatnit své nároky v rámci veřejných nabídek a dosáhnout tak na náhradní pozemky, druhá skupina o tuto možnost přijde.

Kdybyste měl možnost změnit zákon, jaký by byl podle Vás pro restituenty ideální stav?

Na to je jednoduchá odpověď. Žádná restituční tečka. Přijal-li jsem jako stát odpovědnost za něco, co jsem učinil v minulé době, nemohu najednou říci, že se této odpovědnosti zbavuji. Byly nastaveny určité podmínky, bylo řečeno, že se stát nějakým způsobem s minulými křivdami vypořádá. A najednou řekne, že si to rozmyslel? Stát jako privilegovaný dlužník se sám rozhodl, jakým způsobem bude vypořádávat své dluhy. U normálních osob je něco takového přeci nemyslitelné. Představte si tu absurdní situaci, kdy by vám dlužník oznámil, že vám svůj dluh nesplatí v penězích, ale třeba v kamení. Přesně takto se stát chová. Najednou řekl, že nebude vydávat náhradní pozemky, ale pouze poskytovat finanční kompenzaci. A to ještě ani nebylo určeno, jakým způsobem bude tato finanční kompenzace vypočítána. Budeme-li se řídit literou zákona, bude nutno použít předpis z roku 1991. Toto chování vůči restituentům je zcela v rozporu se zásadami právního státu.

Podle Vás je tedy argument zákonodárce, že má nedostatek pozemků a musí si uchovat jistou rezervu, nelegitimní?

Zákon o státním pozemkovém úřadu přesně definuje, za jakých okolností jsou náhradní pozemky nepřevoditelné. Tento výčet je dle mého dostatečně široký – veřejně prospěšné stavby či pozemky určené k veřejně prospěšným stavbám nelze vydat. V rámci soudních řízení, která v současnosti vedu, jsem si všiml, že veřejně prospěšných staveb je po České republice neuvěřitelně mnoho. V každém sporu, který vedeme, je veřejně prospěšná stavba. Nicméně, uznávám, v některých případech je to odůvodněné – rychlodráha, dálnice… Každopádně, v současnosti ty parametry nějak nastavené jsou, je řečeno, kdy pozemky není možno vydávat.

K samotnému argumentu nedostatku pozemků – zrovna nedávno hovořil ministr financí o tom, že jeho úřad objevil 5 000 nemovitostí ve vlastnictví státu, s nimiž stát špatně hospodaří. Očividně tedy stát pozemky k dispozici má. Přečtěte si také například zprávu NKÚ – tam je přesně řečeno, s kolika pozemky Státní pozemkový úřad hospodaří. Z těch čísel je zřejmé, že všechny nároky oprávněných mohou být uspokojeny.

Pokud se zároveň podíváte, jakým způsobem Státní pozemkový úřad, respektive dříve fond, s těmi pozemky nakládal, je patrné, že to ne vždy bylo úplně v pořádku. To ale přeci není chybou oprávněných. Státní pozemkový úřad převáděl pozemky na obce, převáděl je na Ministerstvo financí, Ministerstvo spravedlnosti… Proč tedy pak někdo tvrdí, že nemá pozemky, když se jich po tři desetiletí sám zbavoval? Tento argument je podle mě lichý. Navíc si všimněte, že stát tento argument nepodkládá žádnými konkrétními údaji.

Jaké aktivity aktuálně se spolkem připravujete?

V současné chvíli pořádáme odborná setkání pro advokáty, kteří se restitucemi zabývají. V nejbližší době se také chystáme konferenci volně přístupnou oprávněným osobám. Zaznamenali jsme také aktivity v Senátu, které míří proti restituční tečce, nyní ale nemáme ještě mnoho informací. K případnému návrhu bychom se nicméně rádi připojili či o něm alespoň informovali. Boj proti restituční tečce je z pohledu spolku stále aktuální. Naším úkolem je hlavně seznámit veřejnost s tímto problémem, a především upozornit na něj oprávněné.

Kdo se typicky na Váš spolek obrací se žádostí o pomoc?

Jsou to většinou lidé, na které nárok přešel přirozeně v rámci dědictví, například po babičce, která měla pozemky u nějakého většího města. Obracejí se na nás především proto, že vůbec nevědí, co s tím mají dělat. Upřímně řečeno, záznam v usnesení o dědictví vypadá tak, že: „Oprávněná osoba je dědicem nároku registrovaného u Státního pozemkového úřadu ve výši XY.“ Lidé ale nevědí, co s tímto nárokem mohou dělat, jak jej mohou uplatnit. Proto se na nás obrátí, my uděláme nějakou obecnou analýzu a poradíme, u jakého pozemkového úřadu případně mohou uplatnit svůj nárok, dokud je čas. Toto je nicméně naprosto ideální případ. Obracejí se na nás také ti, kteří nemají dokumenty, nevědí, jestli vůbec byl restituční nárok uplatněn. Poradit a pomoci se snažíme všem. Spolek se snaží oprávněným nabídnout základní informace o této problematice. Původní oprávněný se třeba o své nároky zajímal, nicméně dědic o tom často vůbec neví a netuší, na koho se má se svým nárokem obrátit.

Měl byste nějaká doporučení pro oprávněné, jejichž nároky dosud nebyly uspokojeny?

Toto je velmi komplexní otázka. Záleží na tom, v jaké fázi se jejich případ nachází. Já vždycky zdůrazňuji, že právo svědčí bdělým. Je proto především potřeba, aby se oprávněné osoby probudily a začaly se o svá práva brát. Jinak riskují, že o ně přijdou.

Celou dobu jsme hovořili o civilních restitucích poměrně kriticky. Našel byste naopak i nějaká pozitiva, například i ve srovnání s jinými státy bývalého východního bloku?

Měli jsme tu výhodu, což ale není zásluha zákonodárce, že jsme společně s Maďarskem měli výbornou evidenci pozemků, což mnoho věcí oprávněným osobám výrazně ulehčilo. Jinak… Podívejte, problém je i s tím, že je to pro mě osobní věc. Moje rodina si v rámci restitucí užila své, takže to hodnotím subjektivně, a i proto je pro mne těžké najít něco, co stát udělal správně. Řeknu to asi takto: stát se alespoň nějakým způsobem snažil na začátku, měl snahu věci rychle rozhodnout a nějakým způsobem zmírnit vzniklé křivdy. Zákon byl nastaven velmi vstřícně k oprávněným a zároveň i k povinným osobám. Byl jim dán prostor k tomu, aby se vzájemně dohodli. Systém byl na počátku nastaven dobře, bohužel se nepostupovalo, jak mělo. Dobře vymyšlený právní předpis byl zadušen nánosem liknavosti a původní myšlenka se poněkud vytratila.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články